Kostarický deník – Pura Vida
V pobřežní vegetaci se vystavují slunci všude přítomní leguáni. Vyvrcholením projížďky je i téměř cirkusové vystoupení našeho lodivoda. Ten přirazil s lodí k písčité naplavenině ve středu řeky a plácáním zbytků kuřete o hladinu láká krokodýly. Za chvíli se přiblížil dost velký macek – dospělý samec vážící až 225 kg a „žere z ruky“. Jen upřímně věřím, že si náš krotitel všiml i krokodýla, který se náhle objevil za jeho zády. Podle jizev, které má náš lodivod na nohou, lze usuzovat, že také občas něco přehlédne. Přilétlo i karanče, které chce rovněž profitovat z hostiny. Projížďku po řece zakončíme pozorováním ptáků v mangrovových porostech a já si tak ze svého osobního seznamu mohu odškrtnout další ze splněných přání.
Ubytovat se jedeme do Lodge Tarcoles, což jsou samostatné chatky v country stylu s venkovní koupelnou se zahrádkou ohrazenou bambusem. Sprchovat se spolu s plachými gekony je docela milý zážitek.
Při zapadajícím slunci relaxujeme v bazénu, nad hlavami nám přelétá pár arů arakanga a později již unavení, ale spokojení, usínáme v očekávání, co nám přinese další den.
Neděle 16. 1. 2011
Vyrážíme do národního parku Carara. Je to sice poměrně malý park, který svými asi 50 km2 zaujímá z 28 národních parků Kostariky podle rozlohy až 18. místo, ale je poměrně hodně navštěvován turisty. To je dáno především jeho polohou a dostupností na tichomořském pobřeží Kostariky, jen 30 km západně od hlavního města San José. A až před hlavní vchod se dostanete po pohodlné asfaltové silnici. Když jsme se pak v neděli večer vraceli do našich bungalovů, zažili jsme na silnici stejnou tlačenici, jaké jsme svědky v létě na silnicích před naší Prahou. Naštěstí ne všichni Kostaričané se vraceli z parku, ty zajímaly spíš vlny Pacifiku.
Už na nás čeká u vstupní brány průvodce a po zaplacení 7 USD můžeme dovnitř. Když ale zjistí, že v naší skupině jsou velcí nadšenci přes papoušky, domlouvá nám narychlo návštěvu v blízké zemědělské usedlosti. I tady jsme nuceni zaplatit za vstup (3 USD), a jak později zjistíme, stálo to za to. Na pozemku místního zemědělce je pár ohromných stromů a u dutiny jednoho z nich se dohadují dva arové arakanga. Ale i tak se ve výšce víc jak 25 metrů bez pořádného „nádobíčka“ fotí dost obtížně. Pár amazoňanů žlutokrkých, kteří pro změnu obývali vedlejší strom, je na fotce už jen jako zelený flek. Bez teleobjektivu se stativem toho moc nevyfotíte …
Farmu pomalu opouštíme a vydáváme se prozkoumat rezervaci. Primární deštný prales je zde velmi bujný díky vlhkému klimatu, a tak se nám příliš nedaří zahlédnout drobné opeřence, natož je vyfotit. Ale žije zde největší populace arů arakanga v Kostarice. Vidíme je maximálně přelétnout nad hlavami, kdy většinou v párech nebo rodinných skupinkách letí ráno od pobřeží, kde většinou nocují, za potravou do hloubi pralesa a k večeru zase zpátky.
