Stanislav Rákos - duše KPEP a mecenáš pražské zoo

V čase adventním, v čase, kdy máme žít v radostném očekávání a pohodě, vypukla nám najednou v televizi, na internetu, v novinách a vůbec všude „rákosománie“. Jak to všechno vypuklo, to je těžko říci, nebyla to záležitost zcela nová, ono se to vědělo nějakou dobu, ale asi to byla pro takové, kteří se živí šířením zpráv, právě v tomto čase záležitost více než příhodná.

Člověka, který někomu odkáže jen tak majetek v řádu desítek milionů, obvykle na ulici nepotkáte. Většina z nás jej koneckonců nepotká za celý život. A zrovna v době adventní něco takového, co nelze odsoudit, veřejně poplivat, jen v němém úžasu zírat, se tedy hodilo nadmíru. Až potud dobře. Kdyby celá ta smečka honců čerstvých a ještě čerstvějších zpráv neproběhla v divém úprku okolo a celý ten děj přece jenom nepokřivila. Kdo to tedy byl? Významný chovatel papoušků! Jedeme dál!

Kdo to tedy byl?

Významným chovatelem papoušků Standa tedy nebyl, a dokonce ani být nemohl. Kdybyste se snad chtěli stát významnými chovateli papoušků, potom na ty papoušky musíte mít místo. Chce to voliéry, spoustu voliér. To tedy Standa neměl a ke sklonku života již nemělo cenu něco takového pracně budovat. Měl v oblibě spíše drobné ptáky a andulky. Já jsem tedy nikdy v životě nedělal nic takového, abych se musel někoho vyptávat zevrubně na jeho život, nakonec se to ani nesluší. Když teď mám napsat vlastně něco jako Standy Rákose životopis, chybí mně spousta základních údajů a musím spoléhat na střípky z vlastní paměti a vycházet z logiky věci. Znal jsem jej ovšem skoro padesát let, takže se mi přece jenom ledacos doneslo a mnohé mně prozradil i on sám. Musel se narodit jaksi v majetné rodině. Obvykle to bývá terno, že ano, nemít hlad hned od narození. Jenže mohou a také nastaly časy, kdy takové narození v majetné rodině se stalo vlastně prokletím. V takové souvislosti mě spíše napadá, ne čím tedy Standa nakonec byl, ale čím naopak být mohl, kdyby se nestalo to, co se stalo. Nevím, jaké školy nakonec vůbec absolvoval, asi to byla stavební průmyslovka, vysoká škola to být ovšem nemohla. S jeho kádrovým posudkem to rozhodně nešlo. Vím jistojistě, že byl PTP. Tedy příslušníkem věhlasných pomocných technických praporů neboli černým baronem. Dokonce je v té slavné knížce přímo jmenován! Vojín Rákos cosi provedl, kdysi jsem to sám četl. Když jsem si to chtěl nyní osvěžit, knížka někam zmizela, asi šla na návštěvu k mladejm. Vzpomenu-li si dnes, že se o nějaká ta léta později sešel PTP vojín Rákos s kádrovým náčelníkem vojenského zpravodajství, podplukovníkem, v jednom výboru základní organizace ČSCHDZ, musím se smát. Ono postupně v těch všech výborech této ptáčnické organizace bývalo v některém čase pozoruhodně hodně vysoce postavených funkcionářů vojenského zpravodajství, StB nebo policie. Dodnes mě napadá, jestli tedy všichni měli zálibu v ptactvu jaksi od přírody, nebo získanou. On totiž v čase procesu s Miladou Horákovou byl popraven i mladý Veleslav Wahl, považovaný mimo jiné za schopného a nadaného ornitologa. Takže ta ornitologie byla v každém případě podezřelý obor, když už ji dost dobře nebylo možné označit přímo za třídního nepřítele. PTP vojín Rákos byl vycvičen k tomu, aby si dával dobrý pozor na to, aby snad neudělal natolik chybný krok, který by mu mohl přihrát osud jeho kolegy. Na sklonku života měl na oplátku čistý štít, protože jemu tedy nikdo členství v KSČ rozhodně nenutil. Co by jenom za tohle leckterý prezidentský kandidát asi dal?

Jeho spolek byl KPEP

Standa Rákos byl člověk, nejlépe by se asi řeklo po starosvětsku sečtělý. Pracovitý, s nápady a pohledem kupředu. Asi by v jiné společnosti byl úspěšným politikem, vlohy pro něco takového rozhodně měl. V časech, kdy by se tohle dalo uplatnit, se však mohl ukázat tak nejvýše do stupně základní organizace svazu chovatelů. Což tedy svědomitě dělal. Původně tady ovšem žádný svaz chovatelů neexistoval. Organizace, pro kterou dýchal, se jmenovala Klub pěstitelů exotického ptactva, KPEP. Ta byla založena v roce 1930, aby byla německou okupační správou za války zakázána. Členové se podle pamětníků sice dále scházeli, avšak nemohli třeba pořádat výstavy nebo vydávat svůj odborný časopis. Standa Rákos pak vstoupil do KPEP ihned po válce, kdy byla obnovena jeho činnost. Mohl tak osobně poznat třeba všechny otce zakladatele. Ti byli původně jen čtyři, z toho byli však dva pražští Němci, později oba odsunutí do Německa. Rozhodně však oba na svoji rodnou organizaci nijak nezanevřeli a asi byli tím základním kamenem, na kterém jsou postaveny dobré vztahy KPEP s několika německými organizacemi, které se udržují dodnes. Ovšem úhelným kamenem celé činnosti KPEP byl právě Standa Rákos. To on měl největší zásluhu na tom, že udržel celé to hejno členů pohromadě, když byl KPEP znovu z moci úřední zrušen. V té době byl KPEP organizací, která měla na 800 členů, což představovalo již určitou sílu. Podařilo se celou činnost převést pod ochranná křídla pražské zoo, kde byl založen zájmový kroužek chovatelů. Takových kroužků bylo více po celé republice, žádný však nepřežil delší čas. Jednak pro nezájem ostatních zoo, ovšem také pro nedostatek schopných funkcionářů. Pro nějakou spolupráci potřebujete schopné lidi na obou stranách. V případě pražské zoo to byli dr. Purkyně a Zdeněk Veger. Ten byl však současně jak zaměstnancem zoo, tak i jedním ze zakládajících členů KPEP. KPEP měl zajisté výhodu, že v kritické době měl v zásobě více schopných lidí než jiné organizace. Standa Rákos byl nejen jedním z těch schopných, ale bohužel také asi posledním, kdo si tu strastiplnou dobu dobře pamatoval. Byl mlčenlivým svědkem toho, jak se kdo v té době zachoval. Kroužek při Zoo Praha byl nakonec převeden do Československého svazu chovatelů drobného hospodářského zvířectva. Sice se prý opatrně hlasovalo, většina členů byla proti, avšak nakonec se ten zájmový kroužek stal základní organizací Praha 2 – Vinohrady. Podařilo se udržet většinu územně příslušných členů KPEP pohromadě, a co bylo nejdůležitější, také veškerý majetek. Chovatelé exotického ptactva ovšem hráli v novém svazu jen druhé housle. Nepřinášeli totiž nic pozitivního pro „výživu lidu“. Kolikrát jsem jenom tuhle formulaci musel vyslechnout. Protože exotické ptactvo je považováno za potravinu tak leda ve Vietnamu, muselo se nutně chovat jen pro peníze. A to bylo špatně, hodně špatně. Takové myšlenkové pochody leckdy přetrvávají dodnes. Stačí, aby někdo zkratkovitě vykřikl: „S přírodou se nekupčí,“ a máte to. Také v případě Standy Rákose si leckdo může myslet, že ke svému majetku přišel chovem papoušků, když se řeklo, že byl jejich významným chovatelem. Jedna jediná nesmyslná formulace může otevřít Pandořinu skřínku.

Jeho skutečná činnost

Standa Rákos byl především funkcionář. To je sice v současné češtině slovo, které nepatří k nejprestižnějším, protože se to takhle nějak nehezky vyvinulo samo od sebe. Kdysi to ovšem představovalo člověka, který nezištně pracoval, byl vůdčí osobností a šel ostatním příkladem. Původně se sice používalo ryze české činovník, dnes téměř všeobecně takové nečeské manager. Ono se to všechno těžko přenáší do skutečné podoby. Třeba nějak takhle. Býval členem výboru KPEP již v době, kterou si ani nepamatuji. Když nebyl nikdo, kdo by dělal předsedu, tak jej dělal on. Když se našel někdo jiný, kdo by toho předsedu dělal, byl rád a dělal třeba tak zvaného kulturního referenta. Pak zase toho předsedu. Když dělával toho kulturního referenta, dokázal z ostravského studia televize vypůjčit přírodovědné filmy, zajistit jejich promítání v Praze, k tomu promítání důstojné místo v sále pražského Savarinu a k tomu udělat patřičnou reklamu, aby na to promítání přišlo dost diváků. A to všechno ještě k tomu v podstatě zadarmo. Dneska by na totéž byla potřebná celá agentura a také i částka, kterou si vůbec nedovolím ani odhadnout. Samozřejmě, že choval ptáky i on sám a měl i chovatelské úspěchy. Vzpomínám si třeba, že byl vůbec prvním, kdo u nás měl tak zvané černoprsé zebřičky. Respektive to byl on, kdo u nás začal s propagací chovu výstavních zebřiček a za tuto činnost získal putovní pohár Svatopluka Vlasáka, který uděluje KPEP za významné odchovy nebo činnost, která posouvá chovatelství kupředu. Ještě v roce 1997 vyhrál ve společenství s Jaroslavem Pláničkou celostátní výstavu andulek s olivovým samcem. Tak zvaná chovatelská společenství se stala u andulek jakousi módou, najdeme je v katalogu CVA každoročně. Jestli byl na tohle své vítězství pyšný? Asi ano, zaslouženě, vždyť vyhrál. Nechal si vytisknout soukromé kupony k poštovním známkám s motivem vítězného samce. Dnes je jen málo obrazově archivovaných vítězů CVA. Snad jen v posledních létech existují právě ve Fauně publikované fotografie od pana Michálka.

Majetek

Když tedy někdo odkáže zoologické zahradě majetek v řádu desítek milionů, z logiky věci vyplývá, že tedy byl milionářem. Paradoxem je, že se jím stal až v důchodu a před tím se celý život musel hodně ohánět, přičemž měl, jak se říká, pěkně vysoko do žlabu a musel denně počítat, aby vyšel do příští výplaty. Tohle zná u nás skoro každý. Potom ovšem komunistický systém zbankrotoval a bylo rozhodnuto o restitucích neboli navrácení majetku. Jistě, stát třeba nic vracet nemusel, jenže kdo by potom s tím majetkem hospodařil? Snad ti, kteří jej ukradli a ani za čtyřicet let se hospodařit nenaučili? Nebo jej stát měl prodat, když nikdo jiný hotové peníze v té době neměl než zase jen ti, kteří ten majetek dříve ukradli? Takže se navracelo, což bylo nejspravedlivější. Jenže se samozřejmě nevracelo jen tak z nějakého příkazu hodného tatíčka, který by vám všechno snesl až do klína, ale každý se musel pěkně starat sám. Protože já jsem se starat nemusel, neumím si to ani dost dobře představit, jakou obrovskou porci práce, píle a sebezapírání to muselo představovat. Nejspíš to budou zase nejlépe představovat drobné historky. Jeli jsme společně autem z kladenské burzy, a protože jsme neměli dálniční známku, jeli jsme po vedlejškách přes Hostouň. Hele, tady vpravo staví nějakou silnici, to bude asi přípojka na ten nový kus R6, povídám. A Rákos na to: Jé, to je moje pole a já o tom nic nevím! Hned tam pošlu zítra právníka. Nebo támhle na okraji Prahy měl taky nějaký pole, hned vedle byly první vilky periferie. Někdo tam hospodařil, tedy oral, sel a sklízel, a já nemůžu zjistit kdo, říkal. Ani mně to moc nevadí, protože kdyby to zarostlo, ještě bych dostal pokutu a musel to posekat. Jo, jenže on ten člověk z toho třeba platí nájem, povídám já. No, právě. Asi za rok mně říkal: A víš, že to tak bylo? On platil nájem nějaký dřívější organizaci, která již ani neexistovala, a někdo si to strkal do vlastní kapsy. Chci tím říci, že ani z nějakého navráceného majetku se jen tak lehce nemůžete stát milionářem, když se o ten majetek nebudete starat a pečovat o něj tak, aby něco vynášel. Jistě, jedno staré přísloví říká, že peníze dělaj zase peníze, kdežto vši dělají zase jenom vši. Pokud se nebudete patřičně starat, nebudete mít zakrátko zhola nic. Jako to bylo v jednom televizním filmu, který krásně sehrál Vladimír Menšík. Jmenovalo se to Jako kníže Rohan a scénář byl podle realistické prózy klasika naší literatury K. V. Raise Špáta. Standa Rákos tedy ani náhodou nebyl naivní A. Špáta, takže o majetek nepřišel, ale dokázal jej naopak ještě rozmnožit. Přitom se stále staral o to, co sám kdysi pomáhal vytvořit, a dokonce takovou činnost i finančně podporoval. Stál třeba u zrodu Klubu chovatelů andulek, svou činností způsobil, že se začaly pořádat pravidelné soutěžní výstavy KCHA. Zajišťoval pro ně pravidelně zahraniční posuzovatele. Byly to právě jeho kontakty, z kterých jsme celá léta získávali informace o dění v chovatelském světě. Tam, kde byli dávno před námi. Byl členem německého AZ již v šedesátých létech. V této organizaci měl každý svoje členské číslo, čím nižší, tím váženější osoba. Každý se ptal na číslo, a když řekl to svoje Standa Rákos, každému spadla brada. On totiž mluvil velice slušně německy a jeho kontakty byly ku prospěchu celého chovatelství.

K jeho odkazu

A proč to nakonec všechno odkázal právě zoologické zahradě? Když se zamyslíte, má to všechno svoji hlubokou logiku. Jednak měl morálně zoo na oplátku něco vracet za to, jak kdysi zachránila KPEP před úplnou zkázou. Kdyby to neodkázal, propadl by majetek státu a ten by to buď zase někde nesmyslně prošustroval, nebo by si několik bůh ví jakých náměstků udělalo prázdniny v Karibiku nebo tak něco na tenhle způsob. Mohl to odkázat třeba Klubu chovatelů andulek. Jenže je to organizace, kde se představitelé mohou měnit co rok, kde se hlasuje, tudíž by se mohlo ustanovit zase jen několik náměstků a po nich potopa. Zoologická zahrada je přece jenom organizace, která má pevný právní řád, je odpovědná za svoje hospodaření, takže je možné jí majetek odkázat za nějakých pevných podmínek, jak může s tím majetkem nakládat. Takže já vám dám peníze na stavbu pavilonu papoušků, ne na nějaké prémie pro management, třeba. Ty řadové voliéry tam stojí od založení zahrady a každý druhý, ne-li každý chovatel má dneska lepší. Takže tahle ostuda přijde pryč a místo ní tam bude něco, na co se těším již dneska. Když nad tím tak přemýšlím, PTP vojín Rákos je podepsán prakticky pod vším, co se mezi léty 1945 až 2012 událo okolo KPEP a nakonec i okolo chovů exotického ptactva u nás vůbec. Kdybych to uměl říci jinak než lidově, řekl bych to. Takhle musím říci, že byl prostě do ptáků „zažranej“ a odvedl tomu všechno, co mohl. Jenže on působil jako pověstná šedá eminence, nahoru na pódium se nijak necpal. Avšak práce za ním tedy vidět byla. A nápady. Dokázal svůj vliv přenést až do budoucnosti. Tak tohle byl tedy geniální tah. Až se ta stavba v zoo naplní, koupím malou lahvičku šampusu a půjdu ji osobně rozbít na jeho počest o tu cedulku, která tam prý má viset na jeho památku.