Měkkožraví chovanci našich voliér - Pěvci (Passeriformes) - Krkavcovití (Corvidae) 8
Sojka azurová
(Cyanocorax caeruleus)
Tato sojka se vyskytuje na atlantickém pobřeží Jižní Ameriky, konkrétně v jihovýchodní Brazílii, v nejzazším cípu východní Paraguaye a v nejvzdálenějším cípu severovýchodní Argentiny. Je státním ptákem brazilského státu Paraná. Zde obývá husté lesy, nejčastěji s primární dřevinou blahočetem (Araucaria angustifolia).
Délka těla činí asi 40 cm, a váha přibližně 270 gramů. Je tak největším krkavcovitým ptákem Jižní Ameriky. Samci se od samic prakticky neliší, jediným uznávaným rozdílem je častá menší velikost samic.
V domovině hnízdí od října do ledna. Jedná se o skupinově hnízdícího ptáka, který si staví hnízda na blahočetech (aurakáriích) ve výšce 10 až 20 m. Obvykle snáší 2 až 4 vejce.
V přírodě se silně živí semeny blahočetu (Araucaria angustifolia), ale velkou část tvoří také bezobratlí a plody. Stejně jako ostatní krkavcovití je vysoce inteligentní. Jejich komunikace je složitá a skládá se minimálně ze 14 zcela rozdílných komunikací. Tvoří skupiny o počtu 4 až 15 jedinců, které jsou velmi dobře organizovány a zůstávají neměnné po dobu 2 až 3 generací.
U nás je chována velice vzácně, nicméně byla v roce 2012 u nás zcela poprvé odchována.
Sojka inka
(Cyanocorax yncas)
Další novosvětská sojka, která vyniká svou rozsáhlou, ale silně rozdělenou oblastí výskytu, kde samozřejmě vytváří zcela rozdílné poddruhy. Její rozkouskovaná oblast výskytu sahá od jižního Texasu, jižně po Mexiko a Střední Ameriku. V současné době také panuje názor, že severoamerický poddruh by měl být separován jako samostatný druh, konkrétně Cyanocorax luxuosus. Ten své české jméno zatím nemá.
Velikostně se tyto poddruhy také liší. Severoamerický měří 25 až 29 cm, jihoamerický pak až 34 cm. Váží 66 až 110 gramů. Největší rozdíly mezi jednotlivými poddruhy pak najdeme samozřejmě ve zbarvení. Například u jihoamerické skupiny yncas je korunka až celá čistě bílá, zatímco u jiných skupin je celá modrá. Dle literatury by sojky ze skupiny yncas taktéž měly mít výraznou černou, ne modrou chocholku za zobákem, to se mi ale na žádné fotografii najít nepodařilo. Hrdlo a spodní část těla jsou typicky ostře či matně žluté, u severských populací pak silně zelené. Typické pro tento druh jsou také výrazně vyvinutá pera „nosní“, tvořící za zobákem výrazný chomáč. Ten je u některých poddruhů vyvinut více, u některých je naopak nevýrazný. Posledním znakem odlišujícím poddruhy je barva duhovky. Ta může být tmavě hnědá až jasně žlutá.
Živí se především širokou škálou bezobratlých a vyhledává také semena různých rostlin. Z těch pak vyhledává především semena citlivkovité (Mimosaceae) dřeviny rodu Ebenopsis a také plody různých druhů dubů (Quercus), které si také uschovává do zásoby. Maso či zbytky lidských jídel si do potravy přidává pouze příležitostně. Jakožto krkavcovitý pták je sojka inka vysoce inteligentní a k získávání potravy dovede užívat i různých nástrojů.
Hnízdo si většinou staví ve stromech či trnitých keřích. Samice pak snáší 3 až 5 vajec. Inkubaci zajišťuje pouze samice, o mláďata se pak starají oba rodiče. Využívá taktéž hnízdních pomocníků a například v Kolumbii bylo pozorováno pomáhání několikaleté generace svým rodičům při hnízdění.
Sojka inka je u nás chována a odchovávána zřejmě nejvíce ze sojek tohoto rodu, avšak ani přesto nepatří k běžně chovaným druhům.
Sojka kápovitá
(Cyanocorax chrysops)
Tato sojka má dle oficiálního pojetí nový český název, a to sojka chocholkatá. Vzhledem k mnohem větší známosti jsem však použil „starý“ druhový název kápovitá.
O tomto druhu toho příliš nenajdeme. Vyskytuje se od jihozápadní Brazílie přes Bolívii, Paraguay, Uruguay až po severovýchodní Argentinu, což je ohromná plocha výskytu. Dle literatury má na celém tomto území její populace spíše stabilní trend, a tak není příliš ohrožena. Na tak velkém území vytváří asi čtyři poddruhy, konkrétně C. ch. chrysops, C. ch. diesingii, C. ch. insperatus a C. ch. tucumanus. Zde všude jsou jejími primárními biotopy lesy různých typů. V těchto lesích pak obývá všechna patra, nejčastěji ji ale můžeme vidět ve středním patře a v podrostu. Druh je to společenský a vytváří tak skupiny o počtu 10 až 12 jedinců. Často pak vytváří společné skupiny se sojkou lesní (Cyanocorax cyanomelas). Jedná se o kooperativního hnízdiče, který hnízdí 4 až 7 m nad zemí a jehož inkubace trvá 18 až 20 dní. Snáší obvykle 3 vejce, a mláďata jsou vzletná přibližně ve stáří 23 dní.
Její potravou jsou po celý rok především bezobratlí. Z rostlinné složky nejvíce vyhledává semena blahočetu (Araucaria angustifolia), tedy stejného druhu jako sojka azurová. Dále vyhledává semena kukuřice a dle literatury také „coconuts“, tedy kokos, což mi ale přijde jako poněkud zvláštní informace. Potravu vyhledává nejvíce na zemi a epifytních rostlinách.
U nás je chována jen velice vzácně.
