Dorozumívání mezidruhové
K. Lorenz (1983) uvádí: „Papoušek přece docela zřejmě umí ‘asociovat’ co říká, a také se snadno naučí určité pohyby, které slouží k dosažení cíle, o který usiluje, dokonce i takové, jejichž účelem je přimět chovatele k určitému jednání.“ Připouští, že někdy je možné, aby přitom docházelo k myšlenkovému spojení mezi zvuky a určitými zážitky. A dále: „Jinak je tomu s ‘mluvením’ velkých krkavcovitých ptáků a zejména velkých papoušků. Pokud říkají lidská slova, mají i ona v sobě bezděčnou hravost, kterou nacházíme ve zpěvu jiných, duševně níže stojících ptáků, jednotlivé zvukové projevy krkavcovitých a papoušků však získaly pozoruhodnou nezávislost. Je patrné, že u nich existují určitá a téměř smysluplná myšlenková spojení.“
Alex a Roa
Americká etoložka Irene Papperbergová si v roce 1977 koupila v zoo obchodě papouška žaka. Už po dvou letech intenzivního výcviku (8 hodin denně) si žako Alex osvojil dostatečnou slovní zásobu, pomocí které se dokázal dorozumívat se svou cvičitelkou. Uměl pojmenovat devět předmětů (po šestnácti letech až 50 předmětů) a rozeznat 3 barvy (později 7 barev), uměl počítat do šesti a rozlišovat tvary (na konci výcviku 5 tvarů). K jeho výcviku Papperbergová vypracovala metodu, při níž mluvila s asistentem své výzkumné skupiny a používala výrazy, které chtěla Alexe naučit. Metodu výuky nazvala „model rival“, při níž jeden člověk představuje učitele a druhý (asistent) papouška. Papoušek Alex probíhající děj pozorně sleduje. Učitel uchopí určitý předmět a zeptá se: „Co je to?“ Asistent (představující papouška) předmět pojmenuje – „banán“, učitel odpoví: „Správně, banán.“ „Chceš banán?“ Asistent – papoušek – řekne: „Chci banán.“ Učitel asistentovi – papouškovi banán podá. Alex má o banán taky zájem a bude se snažit slovo banán opakovat, aby předmět získal. Pozornost ptáka, aby spolupracoval, lze udržet asi jen 15–20 minut. Alex uměl nejen říci: „Já chci banán,“ ale také: „Já chci jít“ – a vyslovil kam. Alex byl kvůli objektivitě testován badateli, kteří své požadavky měnili, aby se vyhnuli stereotypu a pták se nezačal nudit. Později se Alex podílel na výuce a tréninku dalších žaků. Zemřel v roce 2007 v 31 letech. Papperbergová tak svým výzkumem prokázala u tohoto druhu papoušků schopnost abstraktního myšlení, slovně správně reagovat a nejen mechanicky opakovat slova, aniž by nechápali jejich význam.
K. Lorenz (1983) vypráví o havranovi jménem Roa, který ho doprovázel na procházkách i na lyžařských túrách. Když ho havran vybízel, aby ho následoval, volal lidským hlasem: „Roa, Roa, Roa!“ Při komunikaci s jinými havrany na ně volal způsobem příznačným pro jeho druh: „krakrakrak“, pro svého lidského přítele použil lidské slovo. V tomto případě nešlo o výcvik, havran musel nějak pochopit, že „roa“ je volání, kterým ho opatrovník přivolává.
Porozumění slovům
Podle S. Komárka (2008) se nedá říci, že by ptáci mluveným slovům „nerozuměli“, pouze je používají ke komunikaci bez vlastní invence ve stylu reakcí na spatřené či zaslechnuté podněty. Dobře mluvící papoušci znají i několik set slov (ty nejjednodušší lidské jazyky mají alespoň 2 000 slov, ty vyvinuté 50 000) a slovních spojení a jsou s člověkem schopni vést i „rozhovory“, asi tak ve stylu liturgických responzorií (typ zpěvu v gregoriánském chorálu, který následuje jako odpověď na čtený text; pozn. autora). Dále se S. Komárek domnívá, že se zdá rovněž pravděpodobné, že s člověkem žijící savci typu šimpanzů či psů rozumějí celé řadě slov a slovních spojení způsobem sotva odlišným od lidského (představa, že pouze člověk slovům skutečně „rozumí“, by znamenala, že například slovo „přines!“ má ještě nějaký skrytý, hlubší význam, srozumitelný jen nám, ale psům už nikoli).
V časopise Papoušci (2005/3) byla zmíněna výzkumná činnost chovatelské stanice papoušků žaků na půdě Fakulty humanitních studií UK, kde probíhá dlouhodobý výzkum, který vedoucí laboratoře Mgr. Marina Vančatová vysvětluje slovy: „Náš výcvik se nazývá Problémy mezidruhové komunikace, což naznačuje, že naším cílem je nalézt cestu, jak prolomit bariéry mezi dvěma živočišnými druhy. V tomto případě se jedná o Homo sapiens a Psittacus erithacus (papoušek žako). Člověk se odpradávna považoval za tvora, který vládne všemu živému, a to jen díky tomu, že používá lidskou řeč. Ostatní tvorové takovou schopnost nemají, a tak dochází k tomu, že se k nim člověk chová nehumánně. Jedním z mnoha cílů našeho výzkumu je tedy dokázat, že i jiní tvorové jsou schopni komunikovat způsobem jako my.“
Naučit šimpanze mluvit není z důvodů všech anatomických odlišností možné. Z vyšších obratlovců to jsou jen některé druhy papoušků (vedle krkavcovitých a určitých pěvců), se zcela odlišným hlasovým ústrojím – syrinxem a masitým jazykem, kteří dokážou vyslovovat lidská slova, dokonce i smysluplně. Podle E. Mayra (2001): „Slovem jazyk často označujeme také systémy přenosu informací živočichů, například včelí jazyk. Tyto živočišné druhy ve skutečnosti disponují právě jenom systémem vysílání a přijímání signálů. Pokud má být určitý komunikační systém jazykem, musí obsahovat syntax (gramatická stavba vět; pozn. autora) a gramatiku. Psychologové se půl století pokoušeli naučit šimpanze jazyk. Marně. Zdá se, že šimpanzům prostě k tomu, aby si osvojili syntax, chybí potřebné nervové vybavení.“ Z vyšších obratlovců projevil náznak této potřebné vlastnosti po cíleném výcviku až zmíněný papoušek Alex.
Mluvení
Zvířata získávají informace o okolním prostředí prostřednictvím vjemů a podnětů, které přímo ovlivňují jejich smysly – jde o první signální soustavu. Člověk takové podněty přijímá shodně se zvířaty (druhou signální soustavu u něj představuje verbální komunikace – jazyk a řeč). Podnětem je nejen pro člověka, ale i pro papouška slovo. Řekneme-li papouškovi např. „pojď sem“, je to pro něj jen akustický signál – podnět první signální soustavy. Nepůsobí na něj pojmový obraz slova, jako na člověka, ale jen jeho akustická kvalita, z níž až následně učením asociuje, co má udělat.
Vlohu k opakování slov a zvuků každý papoušek nemá, ale zpravidla ji bude mít sameček, který využívá zpěv a volání při rituálu námluv k upoutání pozornosti samičky (i opatrovníka). Nejnadanější je žako, určitou schopnost má např. andulka, korela (sameček), Papoušek senegalský, arové, někteří amazoňané – žlutohlavý, modročelý, kakaduové. Moje senegalka tuto vlohu nemá, vytvořila si však svou „řeč“, kdy pro určitou situaci používá vždy stejný signál, a umí si tak říct i o podrbání formou pískání a gest. Člověk je pro papouška partner, který mu nahrazuje druha a hejno.
U zvláště nadaného ptáka bychom měli zvážit, jak to udělat, aby jen mechanicky neopakoval slova, ale abychom jeho schopnosti využili pro navázání jednoduchého dialogu. Naučme papouška používat naučená slova účelně v souvislostech, protože toto inteligentní zvíře je podobně jako pes schopné asociace – pochopení souvislosti mezi vysloveným slovem a následným dějem (podle psychofyziologie zde jde o podmíněný reflex). Papoušek např. slyší zvuk telefonu a vidí (posléze předpokládá – asociuje), že k přístroji někdo přijde, občas má proto zájem takový zvuk opakovat, aby vyvolal naši pozornost – reakci, když se třeba nudí. Řeč napodobují spíš ptáci držení jednotlivě a dobře ochočení; pokud jsou v páru, dávají přednost své „ptačí řeči“, což ale neznamená, že by se opakovat slova nenaučili. Vhodná doba pro učení papouška je čas jeho větší aktivity po ránu a k večeru. Snadněji se mu napodobují vyšší (ženské) hlasy a tóny, také pískání, kterému někdy může dávat přednost před „mluvením“. Prostředí při výuce by mělo být bez vlivů rozptylujících pozornost.
Nejdříve vyčkáme, až má volně puštěný papoušek „náladu“ s námi navázat kontakt a přijde za námi sám, potom ho usadíme proti sobě třeba na prst a s dobrou artikulací opakujeme určité slovo, frázi nebo melodii. Aby měl motivaci po nás opakovat, je důležité ho za každý pokus odměnit. Slova by ale neměl jen mechanicky opakovat, učení by mělo být smysluplné, jako když učíme mluvit batole. Ukážeme mu předmět (hračku, potravu), o který by mohl mít zájem, a opakovaně ho pojmenujeme. Předmět přitom můžeme schovávat a opět ukazovat, dokud pták jeho název nezopakuje, potom mu ho také podáme. Chce to důslednost a trpělivost. Inteligentní papoušek nakonec pochopí, že zvukový signál – slovo se týká toho, co mu právě nabízíme. Přehrávání namluveného zvukového záznamu ho bude nejspíš nudit, úspěšné je mluvené slovo s osobním kontaktem.
Účelné je, když vždy při určité situaci použijeme stejné (klíčové) slovo, např. „pojď“, když ho bereme na ruku při opouštění klece. Časem pak může dojít k tomu, že pták řekne právě toto slovo, bude-li si přát opustit klec, nebo název předmětu či jídla, o které má zájem; přitom ho nemusí právě vidět.
Žárlivost
U papouška v domácí péči není neobvyklé, že získá dlouhodobě nebo trvale averzi k někomu z rodiny, příbuzenstva či k návštěvníkovi rodiny. Jde o averzi, kterou etolog Craig (1876–1954) definuje jako jinou formu vzrušení, která trvá, pokud působí určitý podnět označovaný jako rušivý, s jeho odezněním averze mizí. Takzvanou „žárlivost“ popisuje u samce Hrdličky chechtavé (viz heslo „Doba hnízdění“).
Papoušek se upne na „svého“ člověka a ostatní v rodině buď přehlíží, nebo v nejhorším případě napadá, nejen v době puberty, ale i v dospělosti a především v období rozmnožování. Časem se to může upravit. Náš kakariki, sedící mi na rameni, mě v době dospívání žárlivě kousal do ucha, když jsem si u snídaně chtěl povídat s manželkou. Dával tak najevo, že ostatní z rodiny a cizí návštěvy mu v našem vztahu překážejí. V dospělosti byl tolerantnější, ale žárlivé scény ho nikdy zcela neopustily. Žárlila i třináctiletá samička mníška, ale snesitelně – udělala výpad, ale nekousla.
Žárlivost je považována za afektivní stav charakterizovaný zvýšeným ulpíváním na určité hodnotě (osobě) a zvýšenou obavou o její ztrátu. U člověka může za určitých okolností žárlivost (ke které mají sklon jedinci s poruchou sebehodnocení) nabýt charakteru patologicky akcentovaného jevu, výrazně měnícího prožívání i chování. První projevy žárlivosti lze pozorovat už u dvouletého dítěte (dokonce někdy i dřív), které chce právě tu hračku, kterou si vzalo jiné dítě, i když předtím ho nezajímala. Ve snaze získat u rodičů výsadní postavení vymýšlejí děti různé nátlakové situace. Také papoušek si vynucuje výsadní postavení, na rodiče žárlivý chlapec jednou ze své žárlivosti vyroste, ale monogamně založený papoušek je v tomto směru vytrvalý. Může se stát časem jen tolerantnějším, když pochopí, že s jeho pozicí v hejnu se nedá nic dělat, že je stabilní. Žárlivost papouška také může vyvolat nějaký přírůstek v domácnosti v podobě jiného zvířete nebo i miminka. Žako známých po příchodu novorozence začal být útočný, škubal si peří a nakonec (možná zármutkem ze ztracené pozice, kterou obsadilo miminko) uhynul. Podle K. Lorenze existují přechody – směs averze a apetence ke klidu. Při nevítané návštěvě pták vyjadřuje křikem averzi k cizímu narušiteli klidu a teritoria, ale současně chce v kontaktu s námi ztracený klid vyhledat. V tu chvíli by bylo nevýchovné ptáka nějak trestat (okřikováním nebo okamžitým zavřením do klece), naopak je potřeba ho uklidnit mírným hlasem a pohlazením mu dát najevo, že na náš vztah nemá cizí člověk vliv. Každé trestání by vedlo jen k posilování afektu žárlivosti.
Pojme-li pták k někomu v rodině ve své žárlivosti trvalou averzi a napadá ho, zbývají tři možnosti: buď si všichni zvyknou, nebo to časem začne vadit a pták musí z domu, ale také mu můžeme pořídit partnera. Ptáci k sobě mohou přilnout a dřívější averze k určitému člověku se může oslabit nebo i změnit v toleranci. Nový pták by měl být nejdříve držen v oddělené kleci, a jestliže se zdá, že se ptáci nebudou napadat, přemístí se do nové společné prostornější klece (viz heslo „Zoonóza“). Přátelství může existovat i mezi papoušky stejného pohlaví a nemusí jít hned o homosexualitu, protože význam tohoto pojmu je velmi široký a zde obtížně definovatelný. Dvě samičky nebo samečkové se mohou snášet stejně dobře jako pár, vzniká tak účelové partnerství (nejlépe si zvyknou na sebe mláďata).
Žárlivost nebo též rivalství se dá využít i pozitivně. Známý žako Alex etoložky I. Papperbergové byl cvičen ve znalosti a významu mnoha slov metodou „model rival“. Když se má pták naučit např. slovo „žlutá“, je asistentovi rivalovi (pomocník cvičitelky) ukázána žlutá barva. Na otázku, jaká je to barva, musí asistent odpovědět – žlutá. Za to je pochválen a je mu žlutý předmět věnován. Při chybě pochvalu ani předmět neobdrží. Alex vše sleduje a potom i on dostane tutéž otázku. Alex nemusí toužit po žluté věci, pokud neuvidí, že ji dostal asistent, který zde má funkci modelu – rivala, na něhož má Alex žárlit. U inteligentních zvířat se můžeme dočkat všeho, o čem si myslíme, že je to výsadou jen nás lidí – nakonec máme přece společný původ. S žárlivostí se toho nedá u papouška mnoho dělat, stejně jako když ho z nějaké příčiny postihne smutek a deprese, ale lze jí částečně předcházet tím, že papouška budeme seznamovat s ostatními lidmi již od nejútlejšího věku, což se osvědčilo i u naší senegalky, která ač sexuálně zralá nežárlí a i návštěvě si společensky sedne na ruku.
(Ukázka z knihy Papoušek – jeho chování od A do Z, kterou vydalo nakladatelství Brázda.)
