Zajímavá srst pudlů

O pudlech a mnohých dalších společenských plemenech se traduje, že jejich srst nelíná. To však není až tak úplně pravda, protože i fyziologicky je to nemožné (snad kromě bezsrstého naháče). Všem psům se postupně uvolňují z kůže chlupy, avšak někteří psi línají tak trochu jinak.

Líná, či nelíná?

Chlupy pudla se uvolňují stejnoměrně po celý rok, avšak uvolněná srst zůstane zachycena ve zbývající srsti, čímž se sice v bytě objeví lehce přehlédnutelné minimum chlupů, ovšem proto se také pudl neobejde bez častého pročesávání srsti. Srst, která drží uvolněné chlupy, dá o to více práce. A právě toto zůstávání chlupů v srsti může při určité péči způsobovat šňůrkování srsti, čímž s dostatečným přičiněním člověka vznikne šňůrový pudl. První knoty se objevují tam, kde srst přichází nejčastěji do styku s vlhkem či mokrem. Takže na končetinách a spodní straně těla. Mimochodem, pudlové na jedné straně milují zasněženou zimu, sníh, ve kterém mohou skotačit, ale na druhou stranu pudl vcelku rychle promokne a je mu po těle zima, jestliže stojí delší dobu na jednom místě. To platí zejména pro ty menší varianty. I proto často majitelé pudlů v zimním období sáhnou po vhodném oblečku. V zimě se v srsti tvoří ze sněhu velké, těžké a často i ledové koule. Ty se pak musí ve vaně nechat rozmočit v teplé vodě.

Různé střihy srsti

Na výstavách není povolená jakákoliv úprava srsti. Typ střihu určuje standard. FCI v současné době povoluje na výstavách čtyři typy střihů: klasický střih neboli lví, moderní střih (bez bambulí), anglický střih a také štěněčí střih neboli Puppy Clip. Na výstavách pod FCI se toleruje i tzv. kontinentální střih, což je americká varianta klasického střihu. Tento je k vidění zejména u velkých pudlů.

Střihy se vyvíjí jako pudl samotný. Některé vydržely 100 let, jiné vznikly poměrně nedávno a svou popularitu měly krátkou. Standardy, co se týče povolení jednotlivých střihů, se liší jak v Anglii, USA, tak v Evropě. Už i proto jich můžeme na fotografiích vidět celou řadu. Nemluvě o střizích sportovních a „na doma“. V počátcích vystavování byl povolen pouze klasický – lví střih. Moderní střih i jakýkoliv jiný dlouho např. francouzský klub zakazoval. Na výstavách byli jedinci, kteří byli jinak upraveni než klasicky, posuzováni odděleně, nebo dokonce byli i z vystavování ihned vyloučeni. Tito pudlové měli dlouho zbytečné potíže.

Tzv. klasický střih pudla je znám již od 15. století. Zároveň však mohl být důvodem úpadku pudlů v letech 1905 až 1920. Tehdy se však objevil karakulský střih, vytvořený Hansem Thumem. Zřejmě tímto krokem chytil chov pudlů druhý dech a pudl začal být opět žádán. Nic na tom nezměnil fakt, že v době nacismu v Německu nesměl takto upravený pes dostávat potravinové lístky, protože to byl „neněmecký bastard“. A Němci dlouho považovali pudla za své plemeno a byli na něj hrdí. I přesto byl tento střih mnohými majiteli i chovateli různých zemí žádán a dál prosazován. Přesto ani pudlí velmoc Francie a stejně tak ani FCI nechtěly připustit „potupnou změnu“ vzhledu pudla za pomoci pro ně prapodivného střihu karakulského. Karakulský střih byl zakázán na všech výstavách, a kupodivu i přes revoluční sílu veřejnosti nikdy nebyl povolen. Ovšem pod tlakem okolí za změnu, v některých zemích byl v šedesátých letech 20. století povolen na mezinárodních výstavách vedle klasického i moderní střih. Až v roce 1963 podlehla prosazovaným změnám i jinak neoblomná Francie.

Od roku 1981 FCI uznala další střih, a to anglický, což je pozměněná obdoba lvího střihu. Tento střih, stejně jako moderní střih, dnes již není příliš v oblibě a je považován za zastaralý. Štěněčí (baby) střih – Puppy Clip – byl uznán v roce 1987 a přišel ze Skandinávie.

Jak již bylo zmíněno, nesmí se zapomenout na psy sportovně vedené a psy, kteří mají po výstavní kariéře, či psy, kteří celý život byli jen domácími společníky. Nejoblíbenější střih u nás pro běžný život je zřejmě tzv. „na ovečku“, v USA „na medvídka“.

Kdysi existovala jediná možná a přijatelná úprava, ale dnes je z čeho vybírat. Pudl může být upraven jak sportovně, tak výstavně, do jednoduchého, nebo i obzvláště náročného střihu. Není to pes, který musí být neustále načesaný, upravený a nalakovaný. Pudlovi je jedno, jaký styl úpravy srsti jeho majitel zvolí. Je tedy jen na rukou člověka, co ze psa udělá a jak se na něj bude okolí dívat. Pudl sice má rád pozornost, ale nechce být jen exteriérovou ozdobou bytu. Nevadí mu se umazat, běhat v dešti, cákat se v blátě. V ten moment je mu zcela jedno, jaký kožíšek mu člověk připravil. Ať je pes upravený jak chce, je to jen dílo lidské ruky a fantazie. Pod jakýmkoliv účesem se skrývá normální pes, který se cítí být normálním psem. Jen lidé s předsudky a svými lidskými neřestmi za tím hledají něco zcela jiného.

Všechny stříhané části mají nějaké názvy. Tak například téměř všechny kulaté tvary se nazývají „pompony“. Pompony na kyčlích se také někdy uvádějí jako „ledvinové skvrny“ a na nohách „náramky“. Culíku na hlavě se běžně říká „topknot“, méně často pak „korunka“. Ostříhání hlavy do kulata, tedy zkrácení chlupů na hlavě, se říká „přilba“. Dnes už je na výstavách zpravidla k vidění na temeni dlouhá srst spojená gumičkou a tvořící topknot. Přilbově upravená hlava na výstavách se momentálně považuje za out. V jednu dobu bývalo v halách mezi pudlíkáři nedýchatelno. Pudlové byli stříkáni všemožnými přípravky a laky pro udržení dokonalého vzhledu. Nedávno tyto počiny byly zakázány a dnes je vše jinak.

Jak na úpravu

Existuje celá řada více či méně známých střihů srsti pudlů. Některé jsou velmi náročné, jiné poměrně jednoduché. Dost často platí, že čím více náročná je péče o srst a konkrétní střih, tím elegantněji a uchvacujícím dojmem působí. Jak již bylo řečeno, ne všechny jsou na výstavách povolené, ale pro běžný život psa se fantazii meze nekladou. Každý může sáhnout po takové úpravě, která je komu nejbližší. Než si člověk pořídí pudla, musí si uvědomit, že se bez jakéhokoliv střihu, který je potřeba provádět po celý jeho život každých 6 až 8 týdnů, neobejde. Čím větší pudl, tím víc práce, času a i peněz na úpravu. Kdo kupuje pudla, musí počítat s úpravou a starostlivostí o srst. Patří to k němu. Zpočátku není nikdo bez praxe schopen si excelentně upravit pudla na výstavu. V tomto případě je nutné vyhledat pomoc u chovatele nebo v psím střihačském salonu. Někdo je připraven i ochoten zaplatit za hezky upraveného psa v salonu, jiný hledá levnější alternativu. Ovšem levnější alternativa na začátku stojí poměrně hodně peněz a navíc opravdové střihačské úspěchy se nemusí dostavit brzy, nebo se nemusí dostavit nikdy.

Kdo trvá na tom, že si chce upravovat pudla sám, ať už protože má málo času, nebo se na úpravu srsti těší a chce tvořit, nebo si myslí, že tím ušetří, měl by absolvovat střihačský kurz nebo si zaplatit hodiny učení střihu svého pudla od zkušeného chovatele, nebo střihače psího salonu. Existuje i dobrá odborná kniha o stříhání jednotlivých plemen, tedy i pudla. Přesto i potom jen ti nejšikovnější a vlastně i nejzkušenější, co mají cit pro stříhání a estetiku, si mohou psa na výstavy upravovat sami, aniž by vzhledu jejich psa uškodili. Navíc ne každému jedinci každý střih sluší, a je tedy vhodné se poradit s odborníky. Samozřejmě to, jaký střih je ideální zvolit, hodně záleží na faktu, co s pejskem zamýšlíte. Zda výstavy, sportování, nebo jen jako mazlíka domů se snadnou anebo naopak trochu náročnější úpravou. Je k neuvěření, jak úprava srsti změní absolutně celého psa. V každém střihu tentýž pes působí na okolí (lidi kolem) jinak. Srst u pudlů roste poměrně rychle. Střih je tedy možné v určitém stadiu délky změnit. Všem se však vystříhávají na krátko nejen chlupy mezi polštářky, ale také mezi jednotlivými prsty.

Péče o srst je odvislá od typu střihu, od toho, zda budete chodit na výstavy či nikoli, a také od kvality srsti. Tu má každý jedinec trochu jinou. Hodně záleží na velikostní variantě i na zbarvení srsti. Rozhodně platí, že srst musí být tak silná, že po pouhém pohlazení nesmí zůstat položená.

Co je zapotřebí mít za výbavu k údržbě srsti pudla, záleží jak na tom, zda si jej budeme upravovat sami, tak na velikosti psa, i na střihu, v jakém chceme psa celoživotně udržovat. Jiné velikosti hřebenů jsou pro malé jedince a jiné pro velké. Vedle kovového hřebenu jsou zapotřebí různé druhy kartáčů, i ten se zahnutými drátěnými konci, jehož velikost je opět odvislá od velikosti pudla. Nůžek je většinou zapotřebí více druhů, podle toho, jaké partie se jimi budou stříhat. Také je zřejmé, že při stříhání velkého jedince se nůžky ztupí rychleji než u malého. Nutný je i výkonný fén a dobrý holicí strojek s výměnnými hlavami a s různými nástavci pro úpravu různě dlouhé srsti.

Štěně se stříhá do určitého střihu zpravidla ještě u chovatele, než je předáno novému majiteli. Tedy třeba již v 8 týdnech věku. Většinou se jedná o štěněčí či baby střih. Na úpravu srsti si pes musí zvykat od štěněčího věku, neboť jej tento typ manipulace bude provázet celý život. Psa je potřeba naučit v klidu stát i ležet na stole, ať už je česán nebo stříhán (upravován) majitelem, nebo cizí osobou. Nikdy nevíte, zda nezměníte během života názor, kdo bude psa upravovat. Stůl, kde je pes upravován (doporučuji s ohledem na záda střihače a lepší manipulaci se psem volit stůl), nesmí mít klouzavý povrch. Také je potřeba psa zvykat již od štěněčího věku na vrčení i kontakt holicího strojku, který zpočátku nemusí být pro psa přijatelný. Srst štěňat zpočátku není kudrnatá, ale rovná či vlnitá. Opravdové prstýnky (kudrlinky) mají tendenci se tvořit až v dospělosti.

Pročesání srsti stačí provést dvakrát až třikrát za týden, ale koho to baví, samozřejmě může i častěji. Srsti to neuškodí. Pudl se většinou koupe jednou za měsíc. A opět platí, že může se i častěji, podle potřeby. Koupe se vždy před výstavou a před každou úpravou srsti střihem. Je zapotřebí používat kvalitní šampony. Než začnete psa koupat, vždy jej pořádně rozčesejte. Pokud to neuděláte, srst bude zacuchaná po koupeli ještě víc než před ní. Po vykoupání srst psa pořádně vymačkejte a následně vysušte ručníkem. Pak přijde na řadu fénování, během něhož se pes neustále pročesává, případně rovnou upravuje. Bílá varianta je nejsložitější na udržení čisté srsti po celém těle.

Šňůrový pudl

Šňůrový pudl byl v jednu dobu nazýván také „císařský“. Kdo ho někdy viděl, rozhodně jej hned nenapadla přímá souvislost s načesaným výstavním pudlem. Jenže on přímou spojitost má. Kdyby se oba ostříhali na krátko, byli by zcela totožní. Dlouho byl šňůrový pudl považován za samostatné plemeno. Prvního února 1898 se konala v Londýně schůzka chovatelů pudlů, významných kynologických osobností a funkcionářů, aby probrali vhodnost či nevhodnost chovu pudla šňůrového a kadeřavého společně, jako jedno plemeno, nebo každého zvlášť. Vystavovatelé chtěli samostatnost, neboť bylo zřejmé, že konkurovat načesaným pudlům bude stále těžší a těžší, až nemožné. Předseda výboru však trval na sloučení, protože poukazoval na stejné plemeno kromě úpravy srsti. Nakonec bylo prosazeno sloučení pudlů v jedno stejné plemeno a šňůrovému se tak postupně prakticky přestali všichni věnovat.

Šňůrových pudlů je dnes velice, převelice málo. Nejenže vytvoření stejně širokých šňůrek je v počátcích velice těžké, ale stejně tak těžké je následné udržení tohoto psa v čistotě a bez zápachu. Šňůrový pudl se česat samozřejmě nedá, a veškerá práce tedy spočívá v udržování psa v čistotě se stejnoměrnými šňůrkami. Ty musí chovatel rukama dospoluutvářet u kůže, kde srst neustále dorůstá. U šňůrového pudla je pro výstavy požadovaná délka šňůr minimálně 20 cm. Protože srst stále dorůstá, délka šňůr poměrně brzy dosahuje až na zem a je ji zapotřebí začít zkracovat. Aby šňůrky vypadaly dobře a správně všude na těle, jak mají být, trvá to zhruba dva roky. Šířka šňůrek by měla být po celé délce stejná, o šířce odpovídající přibližně brčku. Ovšem toho je často skoro až nemožné docílit, a proto když už na výstavě vidíme šňůrového pudla, nemůžeme považovat za fiasko, že daný pes má jiné rozměry šňůr srsti. Do obliby přicházejí ponejvíce v USA a v Anglii, ale přesto je jejich počet minimální.

Úprava pudla na šňůrovou variantu má přece jen háček. Ne z každého pudla se dá udělat šňůrový pudl, ale z každého šňůrového pudla se dá udělat klasický – načesaný a vystříhaný pudl. Nezřídka majitelé šňůrových pudlů své psy krmí jen z ruky, aby se jejich psi neumazali o potravu. Údržba této srsti dříve a dnes je však velice rozdílná. Jako v kosmetice při péči o vlasy šly technologie i v péči o různé druhy srsti výrazně vpřed, a tak dnes nemusíme mluvit o silně zapáchajících, umaštěných, ušmudlaných a nepořádek roznášejících psech, pokud i takové srsti chovatel věnuje čas i nemalé peníze. Vždyť bez patřičné péče by bílý šňůrový pudl nikdy nevypadal bíle. Navíc by takového psa pak rozhodně nikdo nechtěl. Přesto dopřát šňůrovému pudlovi plnohodnotný život plný procházek a her, a zároveň jej udržet čistého, jde zejména v období jara a podzimu obzvláště těžko. Často se pak u těchto psů používají oblečky, aby se srst co nejméně zašpinila, ale také nepoškodila při hrách nebo i obyčejném poškrábání se. Kdysi to opravdu šňůroví pudlíci neměli lehké. Jsou známy mnohé případy, kdy byli psi zavíráni ve sklepích a tmavých místnostech, aby černá barva nedostala červený nádech, zároveň se neumazala, a při krmení se uši a srst různě svazovaly, aby se neumazaly… Takový život musel být pro psa příšerný. A to vše jen kvůli vzhledu a výhrám na výstavách. Dnes už je naštěstí situace zcela jiná.

Na co je třeba však také nezapomenout, že u šňůrového pudla je velký problém s plaváním. Byť sám vodu většinou opravdu miluje. Taková srst je velice těžká, a když je ještě mokrá, táhne psa dolů jako kámen. Jakmile zmokne, nebo je vykoupán, srst bez přehánění schne i dva dny, přičemž v tu dobu není možné se vyhnout určitému zatuchlému zápachu. Suchá šňůrovitá srst na velkém pudlovi váží i kolem 3 kg.

Kouzlo barev

Genetika je velice složitá věda a snadno se může stát, že ze dvou stejně zbarvených jedinců se stejným vizuálním pigmentem se mohou narodit štěňata jinak zbarvená. Recesivní zesvětlovací geny jsou nevyzpytatelné a mohou se skrytě přenášet po mnoho pokolení, aby následně ohromily svou variací chovatele.

Bílá barva srsti na pudlech je bezesporu nejatraktivnější a obdiv vzbuzující barva. To dokazují i výsledky na výstavách všech plemen v soutěžích o nejlepšího psa skupiny FCI a nejlepšího psa výstavy. Ovšem udržet takovou srst sněhobílou po celém těle je nezřídka nadlidský výkon. Pokud se to nepodaří, ztrácí toto zbarvení na efektu. Na bílých pudlech je vidět jakákoliv špína, flíček, slzy či barvivo z krmení. Není nezajímavé, že existují dvě linie bílých pudlů. Jedna je sněhobílá a druhá bílá, přičemž ta druhá vznikla vysvětlením krémového zbarvení.

Černé zbarvení srsti je u pudlů asi nejčastěji k vidění. Černá barva se chová vždy dominantně. Tato barva je stálá až do vysokého stáří. Některým jedincům zešediví věkem pouze tlamička a až opravdu v pozdním věku se začínají tu a tam objevovat šedé chlupy po těle. Přesto u několika jedinců může zapůsobit tzv. předčasný šedivějící faktor.

Hnědá barva srsti je nejméně chovaná. Zároveň je pro chovatele tak trochu problematická, protože hnědý pigment může světlat, a to i poměrně brzy, třeba již ve 4 letech života. Navíc má hnědé zbarvení mnoho tónů, od světle po tmavě hnědou. Přitom jedinec by měl být po celém těle zbarvený ve stejném tónu. Dokonce i barva (hnědého) nosu může být v různé intenzitě. Hnědé zbarvení se vůči černé chová recesivně. To vše dělá dobrý chov poměrně složitým.

Stříbrní jedinci se smějí vystavovat až od roku 1966. Stříbrní pudlové se zpravidla rodí jako černí. Věkem pes světlá, přičemž přibližně ve dvou letech dojde ke konečné barvě. Zkracováním srsti štěňat v barvě stříbrné se urychlí proces zesvětlování. Jistě není nezajímavý také fakt, že když dojde k příliš velkému přelínání, jako např. po porodu, tak začne feně růst opět nejdříve černá srst, která až časem zesvětlá. Totéž se děje s místem po větším zranění. Narodí-li se šedé štěně, zpravidla mu tato barva zůstane po celý život bez změny.

Oranžovoplavá neboli aprikot zbarvení je v barvě meruňky. Tato barva vznikla na začátku 20. století, ale velmi dlouho trvalo, než byla mezinárodně uznána. Aprikot pudlové se rodí výrazně tmavší až s červeným nádechem oproti odstínu, do jakého dorostou v dospělosti. Nejenže většina jedinců více či méně věkem zesvětlá. Cenným případem je, když se objeví aprikot jedinec s černým pigmentem víček a čenichu.

Obdoba aprikot zbarvení je červená, respektive červenoplavá. I u tohoto zbarvení se štěňata rodí v různých odstínech – sytosti barvy a stejně tak zpravidla věkem vysvětlávají. Toto zbarvení bylo u pudlů pod FCI uznáno až v roce 2007. Mimochodem ve stejnou dobu, kdy byla do standardu začleněna tato změna, byl také uznán i dlouhý ocas.

I když standard FCI nepovoluje dvoubarevné pudly, přesto ve světě existují a není jich zrovna málo. Naopak tam, kde jsou tyto barvy zahrnuty do standardu (např. v USA a Anglii), jsou tyto barevné variace velmi žádané. Zajímavostí jistě je, že přestože je FCI neuznává a země původu – Francie nechce zatvrzele dopustit zařazení vícebarevných pudlů do standardu, tedy ani do chovu či na výstavy, sousední Německo je ve své zemi přijalo a povolilo národní uznání plemene. Za guru vícebarevných pudlů je považována Liselotte Eckstein.

Protože dvoubarevný pudl existoval již na svém počátku, nese geny i pro tzv. strakatost. Tedy upevnění dvoubarevnosti nebylo žádným velkým problémem a nebylo zapotřebí se uchýlit k přikřížení jiného plemene. Za nejznámější dvoubarevné zbarvení je považováno tzv. harlekýn. Jedná se o černobílé zbarvení, přičemž přibližným poměrem barev je 60 % bílé a 40 % černé. Obě tyto barvy by měly být od sebe jasně odděleny, hlava by měla být převážně černá a na zádech by se ideálně měly vyskytovat dvě velké černé plotny.

Dalším vícebarevným, resp. dvoubarevným zbarvením je black and tan, tedy černá s tříslovými znaky (jako např. u rotvajlera), a obdobou tohoto zbarvení je black and silver, tedy černá se stříbrnou. Štěňata tohoto černo–stříbrného zbarvení se rodí černá, přičemž stříbrné znaky se objeví až u starších štěňat, stejně jako je tomu u stříbrných štěňat. Někdy, i když poměrně zřídka, se může toto zbarvení objevit u černých pudlů ve starším věku, doslova znenadání. A to i přesto, že se po mnoho generací zpět toto zbarvení (černé se stříbrným pálením) v dané linii neobjevilo. V USA (i jinde) je nemálo pudlů i v další barvě u FCI neuznané – krémové. Existuje i zbarvení blue neboli „modré“. Není to samozřejmě modrá jako taková, ale má zejména na slunci nebo při porovnání s čistě černým jedincem jiný nádech srsti. Jakoby světle černá, s nádechem do modra, ocelova či výrazně tmavě šeda. Jak kdo barvy vnímá …

Chov a další zajímavosti

Postupem času vznikla svízelná situace. V některých státech jsou uznány tři velikosti pudlů (standard, miniatures a toy poodle), v jiných čtyři (toy, trpasličí, střední a velký). Tedy jsou i pro různé velikostní rázy různé centimetrové hranice pro jejich zařazení. To způsobuje někdy až zlomyslný zmatek. Navíc v Anglii a v USA není stanovena horní hranice výšky velkého pudla. Tedy v těchto zemích jdou pudlové opravdu velcí velikáni. Tyto dvě jmenované země mají zároveň velice podobné standardy, a i ve velikostech se (oproti FCI) shodnou. Spodní a horní hranice velikostních rázů se stále vyvíjí, ve standardech mění. Některý standard (FCI) uvádí nejmenší i největší možnou velikost pudlů, aby tak zamezil chovatelům jít do extrémů. Jiné mezinárodní kluby tento problém přehlížejí.

Při prostudování prestižních výsledků výstav z celého světa, jako je „vítěz výstavy všech plemen“, zjistíme, že nejčastěji tuto cenu obdrží z pudlů velká nebo naopak toy varianta. Také vévodí bílé zbarvení. Prostě bílí platí za největší elegány lahodící oku. V Guinnessově knize rekordů je záznam z roku 1979 o feně velkého pudla v bílé barvě jménem Lou–Gin´ s Kiss me Kate, která získala 140krát titul Best in Show a stala se tak nejúspěšnějším psem všech plemen.

Dnes se v České republice posuzují nejen velikostní rázy zvlášť, ale i barevné varianty. A protože není pudlů už tolik jako kdysi, není už ani příliš velká konkurence v každé třídě, jak tomu bývalo při posuzování všech barev společně. To však rozhodně neplatí pro všechny země. Např. v sousedním Polsku se posuzují dohromady jedinci v barvě bílé, černé a hnědé a v druhé skupině společně stříbrné, aprikot a nové „červené“. Dále se ve všech státech stále diskutuje bez existence jasného názoru, zda posuzovat pudla šňůrového a pudla se střihem a vyčesanou srstí společně v jednom kruhu či nikoliv.

Počet průměrného počtu štěňat je přímo úměrný velikosti psa. U toy je to 1 až 3 štěňata, u trpasličích pudlů 3 až 4 štěňata, středních 4 až 5 a velkých pudlů nejčastěji 5 až 7 štěňat. Zpravidla nejlevnější štěňata jsou u trpasličí a střední varianty, ale protože velmi záleží na kvalitě chovu, není to vždy pravidlem. Klub nedovoluje připouštění jednotlivých psů s jedincem bez ohledu na barvu. Upřednostňuje se připouštění stejnobarevných jedinců, případně několik málo jasně daných barevných kombinací.

(Příště o historii plemene.)