Psí konverzace – část 22. Klíč k tajemství psího jazyka – Omyly? Ne! Nesmysly!
Tuto knihu samozřejmě mám ve své knihovně, zakoupil jsem ji ihned v listopadu 2010, kdy ji vydal Slovart. Text knihy napsala vlčí mediální hvězda Shaun Ellis s nádhernými fotografiemi jednoho z nejlepších „vlčích“ fotografů Monty Sloana. Na údaje v této knize se mě ptá spousta zájemců o psovité šelmy. Bude tedy patrně vhodné a podnětné „převratné objevy“ Shauna Ellise uvést na pravou míru. Kniha je totiž svou grafickou úpravou a fotografiemi natolik přitažlivá, že určitě neunikla pozornosti mnoha zájemců o psy a vlky. (A mylné informace mohou v hlavách kynologů napáchat mnoho zmatku.)
Autoři knihy
Fotografie Montyho Sloana jsou skutečně jedinečné, unikátní a nejlepší svého druhu. Sloan pracuje jako docent, etolog, badatel a fotograf ve Vlčím parku u Battle Groundu v Indianě a jeho práce s poloochočenými vlky ve velkých výbězích mu poskytuje řadu skvělých příležitostí a možností fotograficky zachytit vlčí chování, což by v divočině bylo naprosto nemožné.
Bohužel Shaun Ellis (zajímavé dokumenty o jeho práci přináší např. kanály Animal Planet, National Geographic, Viasat Nature atd.) v textu přinesl tolik faktografických nesmyslů, které by nepoučeným milovníkům vlků a zájemcům o psovité šelmy mohly způsobit v hlavách pěkný zmatek. Dodnes je mi záhadou, proč tak tato mediální hvězda učinila …
Jen na okraj: Shaun Ellis, rodák z britského Norfolku, studoval vlky na úpatí severoamerických Skalistých hor v Idahu pod vedením indiánského biologa z kmene Nez Percé. (Pokud je mi známo, vlci žijící na území kmene Nez Percé spravuje ve velkých oborách WERC = Wolf Education and Research Center. Tito vlci jsou potomky smečky, kterou filmoval Jim Dutcher v obrovském výběhu v Sawtoothu v Idahu – viz filmy Wolf: Return of a Legend, Wolves at Our Door a knihy The Sawtooth Wolves a Wolves at Our Door – česky Vlci u dveří.) Později se Ellis – prý – připojil k volně žijící vlčí smečce (?!) – což zní – alespoň podle mých zkušeností s divokými vlky – krajně nepravděpodobně (a trochu jako z pera romanopisce Rudyarda Kiplinga). V současné době pracuje Ellis s vlky chovanými v zajetí ve Wolf Pack Managementu v Combe Martin v Devonu ve Velké Británii.
Poněvadž je impozantní kniha Ellise a Sloana natolik atraktivní, že bezpochyby přilákala pozornost milovníků vlků, psů a psovitých šelem obecně, považuji za nutné uvést a opravit alespoň základní Ellisovy omyly, které se týkají etologie a komunikace.
Vlci by se smáli …
Na str. 16 Shaun Ellis tvrdí, že jako opatrovníci mláďat jsou samicí alfa (mnohem vhodnější je použít termínu, který zavedl L. David Mech = plemenná vlčice) vybráni vlci, kteří se budou starat o mláďata. Pravda je, že „pořadník neexistuje“: o vlčata pečuje celá smečka; o samotnou výchovu se – kromě rodičů – starají především staří vlci (pokud ve smečce chybějí, pak naopak roční zvířata); nejvýkonnější lovci obstarávají potravu. (Názor o výběru „opatrovatelů“ Ellis opakuje ještě na str. 192–193.) Starost o mláďata patří k základním povinnostem vlčí smečky!
Na str. 39 a 42 Ellis uvádí: „Vlky alfa poznáme podle širokých značek v obličeji, zvláště na čenichu, na uších a kolem očí. Dají se tak snadno odlišit od zvířat jiného postavení v hierarchii. Zvířata alfa mají velmi husté ochlupení šíje. Kromě toho probíhá tmavá čára podél těla od krku až po špičku ohonu. Na zádech se podobá sedlu …“ Zní to složitě? Nelamte si nad touto „hypotézou“ hlavu: Fyziognomie o postavení v hierarchii smečky absolutně nikdy nerozhoduje! Naopak: rozhoduje dominance, zkušenost, respekt a příhodné podmínky; nikoliv „exteriér“. Viděl jsem černé vůdčí vlky „bez masky“, bílé arktické vlky atd. Hierarchii ve smečce by podle pouhého vzhledu nerozeznal ani věštec … Naopak je velmi zajímavé, že někteří vlci se s dispozicí k vůdčí roli takřka rodí. Určitě rozhodují i geny!
Na str. 43 Ellis píše: „Vytí vlků omega je ze všech nejmelodičtější. Zahrnuje jak vysoké, tak hluboké tóny, vnáší do vytí jednotící harmonii a zabezpečuje tím v kritických situacích, že smečka dokáže zachovávat klid.“ Opravdu nechci oponovat za každou cenu, ale bývá pravidlem, že čím vyšší postavení ve smečce, tím hlubší tón vytí. Omega vlci často při sborovém vytí „slíznou“ vzrušení (a někdy agresi) ostatních členů smečky jako bleskosvod.
Ellisovo tvrzení na str. 46 – „Aby si zajistil své vysoké postavení, otírá vlk svůj čenich, hlavu, záda a ohon o silně páchnoucí předměty, mezi nimi i mrtvé ryby“ – je velmi odvážné. Už jsme v předcházejících dílech našeho seriálu zmiňovali, že podobné chování se projevuje u všech psovitých šelem bez rozdílu a nezávisle na jejich společenském postavení v hierarchii smečky.
Na str. 78 Ellis píše: „Velikost smečky je závislá jak na ploše, která je k dispozici, tak na počtu zvířat, kterých je třeba k obraně území a k lovu na něm. Vlci v Evropě dnes žijí většinou v malých revírech, zatímco smečky v Severní Americe často obsazují velké plochy.“ Tato informace je nejen zmatečná, ale zároveň nic neříkající. Velikost teritoria vlčí smečky je přímo úměrná nabídce potencionální kořisti. Je-li krajina velmi „zazvěřena“, je teritorium menší; v opačném případě je tomu naopak. Vlčí smečka potřebuje k životu v Karpatech zpravidla rozlohu 5 000 hektarů (tj. 50 km čtverečních); v extrémních případech však může teritorium smečky zaujímat plochu až 30 000 hektarů (tj. 300 km čtverečních). V Severní Americe je situace odlišná především u arktických vlků, či chcete-li polárních vlků (Canis lupus arctos): tito vlci žijí v teritoriu převážně v období výchovy mláďat. V ostatních obdobích doprovázejí především migrující stáda sobů – karibů.
Vlčí komedie
Na str. 112 mi připadá, jako by Ellis žertoval, když uvádí: „Samice postaví svůj ohon určitým způsobem a ukazuje tak smečce, kterým směrem se má vydat na lov.“ Vlčí komunikace je skutečně úžasná, ale tímto směrem, respektive „za ocasem“ – se v žádném případě neubírá …
Dvojstrana 116–117 by vlky skutečně pobavila, škoda, že ji neuvidí a že si ji nikdy nepřečtou. Ellis zde píše: „Samice alfa ukazuje smečce pomocí jeleního běhu z dříve uloveného zvířete, jaká kořist má být lovena a jak se to má provést. Když se ostatní členové smečky přiblíží k vlčici zepředu, předvádí nebezpečí úderu kopytem tím, že hlavou prudce pohybuje sem a tam a napodobuje tak kopnutí kořisti.“ K tomu asi není co dodat, snad jen „apríl!“. Podobná hypotéza by se snad hodila do díla bratří Grimmů nebo pana Andersena, v přírodě se však nic podobného neudálo, neděje a dít nebude. Vlčice si prostě hraje s jelením kopýtkem. Hra je důležitým fenoménem psovitých šelem, věnují se jí celoživotně a je faktorem, který posiluje sociální sepětí smečky.
Nonsens o lovu
I na str. 121 popustil Ellis uzdu fantazii: „Samice alfa vybírá kořist, která nejlépe odpovídá potřebám smečky: v zimě to jsou většinou zvířata s vysokým množstvím tuku, jako bizon, los a divočák.“ V žádném případě nelze říci, že plemenná vlčice vybírá kořist: potencionální velkou kořist testuje smečka společnými silami a v dokonalé spolupráci. Vlčí smečku si nemůžeme představit jako feudální společnost (nebo diktátorský režim) s králi na trůnu; naopak: je to akceschopná tlupa vynikajících lovců s hodnostním žebříčkem, která je schopná dokonalé spolupráce. A ještě poznámka na okraj: lovecký chlebíček je proklatě tvrdý a nebezpečný. To není politická fráze ani omleté klišé hodící se do nic neříkajících úvodníků: roztříštěné vlčí lebky od losích kopyt a vlci rozšlapaní bizony a pižmoni podávají korunní svědectví. Šelma se marnivě nerozhodne: dnes si ulovím bizona nebo losa. Lov není kratochvíle s nákupním košíkem v supermarketu. Vlk je oportunista – volí nejsnadnější dostupnou kořist, při níž co nejvíce omezí možnost zranění. Při lovu rozhoduje testování kořisti; pokud není k dispozici přestárlý, mladičký nebo handicapovaný jedinec – a hlad je veliký – pak teprve podstoupí smečka nebezpečný lov velké kořisti v dobré kondici. V takovém případě uspěje v jednom případě z desíti. Při takovém lovu nerozhoduje o úspěšnosti jen vytrvalost a dobrá spolupráce zkušené smečky, ale i momentální situace – profil terénu, výška sněhové pokrývky anebo omezené možnosti útěku, pokud vlci zaženou potencionální kořist do strmé rokle, do koryta potoka, na kluzký povrch zamrzlého jezera atd. Nezapomeňme: vlci jsou mistry lovecké strategie!
Na str. 133 je vyfotografován lov vlčí smečky na bizona. Ellisův text v tomto kontextu působí obzvláště groteskně: „Když vlci kořist konečně doženou, rychle ji usmrtí kousnutím do šíje.“ Vskutku bych chtěl vidět úspěšného vlka na bizoní šíji … Vlci (stejně jako psi hyenoví, dingové a dhoulové) loví velkou kořist útokem na slabiny a na břicho.
Na str. 140 obdivuje Ellis „rafinované maskovací metody“: „Byli pozorováni vlci, kteří se připlížili ke své oběti a pak si nabrali do tlamy sníh. Tím snížili teplotu v tlamě a skryli tak před kořistí svůj dech.“ Vlci jsou nesmírně inteligentní šelmy, ale podobné finesy jim nepodsouvejme! To je stejná hloupost, jako když se někteří starší zoologové domnívali, že lední medvěd skrývá do sněhu čenich proto, aby se lovené kořisti neprozradil jeho černou barvou.
Na str. 146 najdeme jiný Ellisův mylný názor: „Zdá se, že při žraní dochází k hádkám, ale vyceněné zuby a vrčení často slouží jen k obraně kořisti před členy smečky. Vlci omega uklidňují takové situace tím, že se starají o povyražení.“ Jaká je skutečnost? Nad společným „stolováním“ nekompromisně bdí vůdčí vlk a zjednává si dominantně pořádek. Omega vlk se zatím choulí někde v ústraní a na „povyražení“ ani nepomyslí. Může se nakrmit až jako poslední. Když má štěstí, že něco zbylo …
Vytí versus úplněk
Na str. 237 Ellis tvrdí: „Vlci jsou zvláště aktivní v nocích, kdy je úplněk, kdy neustále vyjí.“ Ve skutečnosti úplněk nehraje při vlčím vytím absolutně žádnou roli. Vlci vyjí při novu, stejně jako za deště, někdy dokonce i ve dne. Je ovšem pravda, že vyjí častěji a pravidelněji za mrazivých nocí. A hlavně: vlci nikdy nevyjí „neustále“! Vytí je rituál, který má svá pravidla. Ale o tom již byla řeč v díle o akustické komunikaci.
Ryby versus hierarchie
Na str. 249 Ellis píše: „Rozšíření měst a zemědělských užitných ploch drasticky omezuje životní prostor vlků a vede k nedostatku kořisti. Vlci jsou nuceni hledat jiné zdroje obživy, např. ryby. Když jich sežerou velké množství, narušují ryby sociální uspořádání smečky, protože pak mají všichni její členové stejný pach.“ Vlci ryby skutečně loví: dokonce v kanadské Britské Kolumbii v národním parku Great Bear Rainforest se při tahu lososů specializují na jejich lov (vynikající svědectví o tom podává mimořádná kniha Iana McAllistera: The Last Wild Wolves – Ghosts of the Rain Forest), v žádném případě se však kvůli tomu jejich sociální žebříček ani nehroutí, ani nenarušuje!
Drobné omyly
Shaun Ellis se v knize dopouští i dalších chyb a nepřesností, např. uvádí, že pohádka o Červené karkulce vznikla v 17. stol. (str. 32); ve skutečnosti tato pohádka se v Evropě vypráví již více jak 600 let, nebo zmiňuje vlka etiopského (str. 180) místo správného označení vlček etiopský (v tomto případě však může jít i o chybu překladatele), ale to jsou již jen – oproti výše zmíněným bludům – kosmetické vady na kráse.
P. S.
Stále mi vrtá hlavou, proč tyto omyly (respektive nesmysly) Shaun Ellis vlastně vůbec publikoval. Je to snaha přinést čtenáři za každou cenu něco nového? Dělal si legraci? A neděsil se, že jeho profesionální reputace utrpí? Přece to nemohl myslet vážně! Nevím … Skutečně nevím … Když tuto knihu četla expertka na vlky Tanja Askani (její profil jsme přinesli v jednom díle našeho seriálu), střídavě se smíchem popadala za břicho a střídavě vztekem skřípala zuby …
A co z této malé kritiky plyne? Ne vše, co je psáno, musí být také dáno. (Ostatně ani Google není ani vševědoucí, ani neomylný …) Když se nám něco nezdá, buďme nedůvěřiví, pátrejme v jiných pramenech a ověřujme si … Vyplatí se to i při práci s vlastními psy. Ne každý „zaručený recept“ musí být ten správný a jediný možný …
A navíc: slovník a komunikace psovitých šelem jsou samy o sobě nesmírně bohaté, mnohoznačné a fascinující. Nepotřebují žádných vyfantazírovanýc – h příkras ani lživých výkladů. Realita – ve své průzračné podobě – je přece natolik úžasná, že ji netřeba vylepšovat smyšlenými báchorkami.
