Divoce vypadající, chytrá, aktivní, hravá, přátelská, společenská, milá kočka s dávným původem. Taková je habešská kočka, kterou vám představím, a jsem si jistá, že si ji zamilujete po všech stránkách.
Habešská kočka je kočka krátkosrstá, střední velikosti, má pružné atletické tělo, které je charakteristické mrštností a aktivností. Kocouři mohou dosahovat váhy nanejvýš 5 kg, běžně mají 3,5–4,5 kg, kočky jsou drobnější a jejich dospělá váha je kolem 2,5–3,5 kg.
Habešská kočka se nápadně podobá zobrazovaným kočkám ve starověkém Egyptě. S jistotou víme, že patří k nejstarším plemenům, jako je perská a siamská kočka. Egypt byl znám svou láskou ke kočkám a jejich uctíváním, logicky bychom pak předpokládali, že habešská kočka bude pocházet z Egypta anebo okolních zemí. Nasvědčovala by tomu také kvalita srsti bez podsady, která chrání před chladem a deštěm, tudíž bychom předpokládali původ této kočky v zemích s tímto klimatem.
Dr. Tod se po dlouhá léta věnoval výzkumu výskytu koček s určitým typem srsti, která je typická pro habešanky, konkrétně s tzv. „tickingem“ (tento pojem znamená, že jednotlivé chlupy na těle kočky mají dvě až tři barvy). Závěrem výzkumu bylo zjištění, že v severní Africe se kočky s tímto typem srsti nevyskytují vůbec, taktéž ani v Turecku. Naopak na Dálném východě byl výskyt nejčastější, v singapuru až v 24 procentech. Podobně tomu bylo také v Thajsku, Hongkongu, Bangkoku, Macau, Indii a i na Seychelách. Tento objev tedy vnesl do původu habešanek jasnější obrysy.
Název habešská kočka byl kočkám připsán podle Habeše, chcete-li Abyssinie, dnešní Etiopie, odkud byla dovezena první habešská kočka jménem Zula.
Již zmíněná kočka Zula byla přivezena do Anglie. Dodnes se vedou dohady, kdo kočku přivezl, mohl to být polní maršálek Sir Robert Napier nebo také paní Barret – Lennard. Již v roce 1882 bylo plemeno uznáno v divokém zbarvení, ale popsáno až v roce 1877 v anglické knize Cats, their Points and Classifications. První oficiální plemenný standard byl sepsán v roce 1889 známým chovatelem koček Harrisonem Weirem. V roce 1896 byly habešské kočky oficiálně zaregistrované v Národním klubu koček Velké Británie. V roce 1929 vznikl první oficiální Abyssian Cat Club, hnací silou byl známý chovatel habešských koček Sydney Woodiweiss, který do již zmíněného národního klubu registroval kocoura Sedgemere Bottle a kočku Segemere Peaty. Po roce 1896 se začali chovatelé, známé dámy Constance Carew–Cox, E. A. Clarke, paní Frederick, paní Patman, lady Edith Douglas–Pennant, lady Decies, pánové Sam Woodiwiss a H. C. Brooke, plně věnovat rozvoji plemene a postupně vzrůstal počet registrovaných zvířat. Do Spojených států byla habešská kočka poprvé vyvezena v roce 1907, jednalo se o kocoura jménem Aluminium II. A následovali další.
Jistě, jak známe, není vše růžové a i na habešské kočky se stáhly tmavé mraky. Nejprve musely čelit druhé světové válce, horší však teprve tyto kočky čekalo. V 70. letech 20. století, kdy vymřelo téměř celé plemeno, díky příbuzenské plemenitbě. Problémy, se kterými se habešanky potýkaly, byly ledvinové potíže a onemocnění zubů. Po všech nesnázích CFA povolila přikřižování cizí krve, aby plemeno netrpělo na různé potíže. V 30. letech 20. století se opět rozjel chovatelský program ve Spojených státech a společnými silami se podařilo toto krásné plemeno vzkřísit.
Habešské kočky jsou elegantní, přátelské a půvabné. Jejich divoký vzhled vyhledávají lidé, kteří milují přírodní plemena. Zajímavostí je, že i když jsou komunikativní a hravé, svůj hlas, tedy mňoukání, příliš nevyužívají, a jsou tudíž spíše tiché společnice a komunikují především tělem. Společenská povaha je předurčuje do rodin, kde se pořád něco děje. Vyžadují pozornost a hry, jsou tedy vhodné i do rodin s dětmi. Rádi žijí ve společnosti lidí i jiných zvířat, přesto mají rády svůj prostor, a proto se málokdy setkáte s přeplněnou chovatelskou stanicí plnou habešanek. Habešanky jsou temperamentní kočky, kocouři mohou být dominantní, proto většinou své smečce šéfují. Jsou přítulné, něžné a lehce se cvičí. Milují pohyb a aktivitu. Nemají rády uzavřený prostor, milují přehled nad věcí. Také je zapotřebí zmínit jejich vychytralost a zvědavost, proto je nutné byt zabezpečit tak, aby nedošlo ke zranění, otravě či úrazu, habešky totiž strkají svůj čumáček téměř všude.
Vzhled
Velikost: Habešská kočka je střední velikosti a urostlá. Hmotnost: 2,5–5 kg.
Hlava
Ne velká, klínovitý tvar s vyváženými proporcemi, silná brada.
Nos: středně dlouhý, rovný nos, může vykazovat jemnou křivku bez stopu nebo rovného hřbetu.
Brada: Silná, dobře tvarovaná.
Uši
Tvar: Poměrně velké, postavené vzhůru, zakulacené, štětičky na koncích jsou nežádoucí.
Umístění: Posazené na širokém základu.
Oči
Tvar: Velké, výrazné, mandlového tvaru.
Barva: Výrazná a zářivá zelená, žlutá nebo jantarová. Čisté, jasné a orámované barvou tikingu.
Tělo
Atletické tělo, střední délky, kompaktní, silné, pružné na vysokých šlachovitých nohách.
Záda: silná, dobře vyvinutá.
Hrudník: široký a dostatečně hluboký.
Nohy: žilnaté, pevné, středně dlouhé nebo dlouhé.
Tlapky: malé a oválné.
Ocas: Sbíhá se do špičky.
Nohy
Středně dlouhé se střední kostrou, zadní nohy trochu delší, takže se zdá, že vrchní linie je skloněná vpřed.
Tlapky
Velké, kulaté a kompaktní s chomáčky srsti mezi prsty.
Srst
Krátká, jemná, těsně přiléhající s uzavřenou strukturou, kruhy a bílé známky na těle se, kromě brady, nepřipouštějí.
Barvy
Ruddy (divoce zbarvená)
Tato barva je teplá hnědá s rezavým nádechem s výrazným černým tickingem na těle a končetinách. Podél páteře se táhne tmavé stínování až ke špičce ocasu. Vnitřní část těla až po hrudník je tmavě meruňková bez nežádoucích skvrn a proužků. Bílá barva je povolena nad pysky a kolem nosu.
Sorrel (červenohnědá)
Kočka červenohnědé barvy s hnědým tickingem, základ je meruňkový.
Blau (modrá)
Teple písková srst s modrošedým tickingem, špičky uší a ocasu jsou tmavě ocelově modré.
Beige fawn (plavá)
Kočka béžové barvy s krémovým tickingem a světle krémovou základní barvou.
Jak už jsem se zmínila, pro habešské kočky je typická jejich zvláštní kresba pod názvem ticking. Pouze kočky s aguti genem mají tmavě zbarvené dva až tři proužky na jednom chloupku srsti, a to především na hřbetě, bocích a končetinách. Na břiše, hrudníku a vnitřních tlapkách vypadají jednobarevně. Výrazná kresba zůstala dnes pouze v obličeji. Tento typ se nazývá ticked tabby.
• Ve Spojených státech se kvůli zvláštnímu zabarvení srsti říkalo vtipně taky bunny cats (zaječí kočky) anebo rabbit cats (králičí kočky).
• V roce 1983 byla uznána také stříbrná barevná varieta habešských koček. Přesto u nás se nechovají, jelikož jejich chov je velice komplikovaný.
• Koťátka habešské kočky mají po narození tmavší srst, konečné zabarvení srsti na sebe nechá čekat mnohdy až několik měsíců.
Tyto kočky jsou bezproblémové na údržbu, stejně jako u všech plemen se doporučuje jednou týdně kartáčovat. Čas od času neváhejte použít jelenici na uhlazení a lesk srsti.
Rozhodla jsem se oslovit nejznámější chovatelskou stanici habešských koček v Česku. Tato chovatelská stanice se věnuje chovu habešských koček od samotného počátku. Je to první CHS v Československu, která dovezla první habešku a chovají je dodnes. Mají mnoho chovatelských úspěchů od vítězů mnoha mezinárodních výstav až po několik světových vítězů. Tento příspěvek nám psaly Jana a Linda Knýové se vší skromností, nelze však přehlédnout kvantum úspěšných koček, jimiž se pyšní. Domnívám se, že za úspěchy této CHS se skrývá hromada dlouhodobého a kvalitního chovatelského úsilí a tvrdé práce.
První habešskou kočičku jsme si dovezly v roce 1981 z Německa, byl to kocour Pavlíček, EP. EC. Paulchen von Udindare. Byl to velmi krásný, úspěšný a hlavně velice hodný a mazlivý kocour. Pavlíček byl zároveň první habešankou v Československu. Od stejné chovatelky jsme si zanedlouho přivezly ještě i kočičku Karu, která se k Pavlíčkovi hodila (byla z amerického chovu), tak to začalo a pokračuje dodnes …
Pavlíček i Kara byli divoce zbarveni. Později následovaly ještě kočky v dalších třech barvách, sorrel/červenohnědá, modrá i fawn/béžová. V roce 1997 a 1998 se nám podařilo něco neuvěřitelného, vyhrát světovou výstavu, a to hned se dvěma kočkami, divoce zbarvenou EP. EC. WW´97 & WW´98 Alex s Amelie, které se podařilo titul světové vítězky získat dva roky po sobě (dovoz z Finska), a modré kočce z našeho chovu EC WW´98 Isabeau Rosa Glauca. Isabeau byla sen každého chovatele, nejen krásná a úspěšná (mimo titul světového vítěze získala vítězství Best of Best 1 na mnoha mezinárodních výstavách v ČR i v zahraničí a čtyřikrát se stala Kočkou roku v ČR ze všech plemen), ale naprosto dokonalá povahově, a to i na výstavách, kde se vždy velmi hrdě a ráda předváděla.
Čtyři kočičky z naší CHs. Rosa Glauca získaly titul Junior Winner, a to Ayrin, Quick, Lady in Blue a Farah Diba. Ayrin je i velmi úspěšnou chovnou kočkou, její potomci, kteří zůstali v naší CHs, vyhráli několik výstav u nás i v zahraničí a jsou zařazeni v našem chovatelském programu.
V poslední době jsme si dovezly dva nové kocourky v divokém zbarvení. Eddie pochází z USA a Jagger z Ruska. Eddie k nám přišel jako dospělý kocour, je krásný, velmi úspěšný na výstavách a má úžasnou mazlivou povahu. Eddie už má první krásná divoce zbarvená a sorrel koťátka. Jagger je zatím ještě odrostlé kotě, ale na výstavách se prezentoval výborně a podařilo se mu již získat titul Junior Winner. V rodokmenech některých našich kočiček se pořád najde i náš první kocourek Pavlíček.
Habešské kočky jsou sice velmi živé a hravé kočky, a to až do vysokého věku, přesto jsou to kočky spíše do bytu anebo domu. Není vhodné, aby měly volný pohyb mimo domov. Typická pro habešské kočky je jejich neuvěřitelně přítulná a mazlivá povaha. Ta se projevuje nejen na výstavách, ale i doma. Na výstavách patří k jedněm z nejlépe se předvádějících koček. Výstavy je nijak nestresují, spíše naopak, jsou rády, že je tolik lidí obdivuje a hladí.
V chovu je kromě krásného exteriéru důležitá povaha zvířat a neméně důležité je zdraví. U habešských koček se určuje krevní skupina, dělají se také testy na genetické nemoci, jako je PK (nemoc krve) a PRA (genetická slepota). Tyto testy a mnoho dalších, které provádíme u habešských koček, nejsou povinné, přesto je považujeme za velmi důležité.
V současnosti odchováváme koťátka ve všech čtyřech barvách, přesto nejčastěji se nám rodí koťátka v divokém zbarvení. Koťátka dáváme do nových domovů nejdříve v 15 týdnech, a to kompletně nadstandardně očkovaná a odčervená. Možná se někteří z vás budou divit, proč až v 15 týdnech. Před 13. týdnem koťátka chovatele opustit nesmí a koťátka habešských koček jsou velmi dlouho drobná, proto je lepší nechat je u kočičí mámy déle, než třeba bývá obvyklé u jiných plemen. Je to tak lepší, jak pro zdraví, tak i pro psychiku koťátka.
Zdroje: VERHOEF–VERHALLEN, Esther. Velká encyklopedie koček. 2004. Vyd. Čestlice: Rebo Productions, 2004. ISBN 80-7234-300-9.
GORGOŇ, Zdeněk. Habešanky. 2011, XV, č. 11, s. 10-15. ISSN 1211-6270. www.chovatelske-stanice.cz