Kostarický deník – Pura Vida

Rozhodně ale deštný prales stojí za to sám o sobě, abychom ho zhlédli. Nám vždy dodá alespoň na rok další sílu, přispívá k naší vyrovnanosti. Co zcela určitě uvidíte jako my, to jsou chytré malpy kapucínské. Tlupy těchto středně velkých primátů jsme zastihli několikrát, jak hodují na divokých banánech. Jejich útěková vzdálenost je zde v Kostarice poměrně malá, a tak si je pohodlně fotíme. Odborníci tvrdí, že se jedná o velmi inteligentní opice, naučily se dokonce používat jednoduché nástroje například k rozbití ořechů nebo na svoji obranu. V Americe se prý někdy používají k obsluze ochrnutých pacientů.

A samozřejmě na každém kroku na nás vykoukne leguán, každý jinak zbarvený. Na malém jezírku jsme dokonce pozorovali rychlého baziliška, jak přebíhá po hladině. Ale toho vyfotografovat se vůbec nepodařilo.

Odpoledne se vydáváme na vyhlídku, kde chceme pozorovat a vyfotografovat přelet arů nad pralesem z nadhledu. Rozbalujeme své fotografické nádobíčko a číháme, ale štěstí nám moc nepřeje. Pár arů sice zahlédneme, ale vyfotit se je daří jen těm nejzdatnějším. Někdy si myslím, že nás snaha zachytit své zážitky na fotoaparát odvádí od plného prožitku, ale neumíme to jinak.

K večeru se jedeme podívat na pobřeží Pacifiku, které je o poznání špinavější než Karibik. Ale i tak si jdeme zaskotačit do vln. Večer je potom ve znamení balení, ráno odjíždíme domů. Jak jsme zjistili již na začátku našeho pobytu a nechtěli jsme na to příliš myslet, odjíždíme s Ládíkem sami. Ostatní účastníci si pobyt v Kostarice ještě prodloužili. Po zkušenostech z New Yorku při cestě sem, mám stažený žaludek z toho, co nás zase potká. Ale jak se říká, „strach má velké oči“ a to platí i v našem případě. Brzy ráno nás vysadí na letišti v San José, rychle se rozloučíme s Pepou a ostatními cestovateli a od této chvíle se musíme spoléhat již jen sami na sebe. Chce to chladnou hlavu a klidné rozhodování. Nakonec se dostaneme přes několik kontrol a neustálé vyplňování různých dotazníků (jak já tuhle byrokracii nesnáším) do letadla. Trochu se nám uleví, ale největší nápor nás čeká až při přesedání v New Yorku. Naštěstí i tady vše probíhá celkem hladce, a když sedíme v letadle do Frankfurtu, spadne z nás obrovský balvan.

Na závěr dlužím vysvětlení. Co vlastně znamená výraz Pura Vida, který nás provázel celým Kostarickým deníkem? V Kostarice má mnoho významů, od roku 1956 se zde používá jako pozdrav jak při setkání, tak i při loučení. Také když jsme přišli do nějaké restaurace a pozdravili „kostaricky“, viděli jsme, jak tváře všech se rázem rozjasnily. V doslovném překladu jako „ryzí život“ se často používá i místo otázky: „Jak se máte?“, stejně jako odpověď na ni, nebo když chcete říci, že něco nebo někdo je „v pohodě“. Tak tedy „PURA VIDA“, třeba zase někdy příště …