II. krajská západočeská výstava exotického ptactva

Před více jak pětadvaceti lety se prý pořádaly krajské výstavy ptáků. To je již historie a tou se zabývají historici, jak všichni víme. My ostatní, jak se ukazuje, si z historie nepamatujeme skoro nic. Naše představa historika je taková, že by to měl být úctyhodný pán s klotovými rukávy a brejličkami, případně lupou, kterou studuje nějaké staré dokumenty. Ke své práci ovšem potřebuje také pamětníky. Ti mohou být pro historii mnohdy důležitější než stará lejstra, protože si pamatují věci, které ani do lejster přijít nemohly. A pamětníci bývají důležití i v mnoha jiných směrech, protože z jejich nostalgie se také často oživují staré věci. Tak se také vzkřísila myšlenka krajských výstav. Co na tom, že je to dneska docela jiný kraj, než býval, a dokonce i ta nostalgie je prý chorobný stav. Jde o to, oživit nějaké tradice a společenský život vůbec.

Oživení krajské výstavy na západě Čech

Jelikož krajská výstava byla oživena na jihozápadě Čech, stalo se tak jaksi stylově v loňském roce právě v Plzni, která je toho kraje střediskem. Docela sympatické potom je, že štafetový kolík přebírají další organizátoři, protože existují i jiná střediska, kde žije nejen více chovatelů exotického ptactva, ale také lidé, kteří jsou ochotní obětovat svoje vlastní pohodlí a postavit výstavu. Ne všude mají ovšem tu základní podmínku, totiž příhodné místo, kde se to udělat dá. Při té druhé výstavě se sešlo několik příznivých okolností, které jsem si ponejprv ani dobře neuvědomil. Až bratr, který se pravidelně vyskytuje v této oblasti, přede mnou řekl, že to tam zná, že se tam již na nějaké výstavě byl podívat. Já jsem se samozřejmě musel kouknout nejdřív na internet, protože jsem nevěděl o obci Starý Klíčov nic, natož abych tam trefil. Ona je to dneska jen podobec, když patří pod Mrákov. Jenže to nebývala jen tak nějaká obec, ale jedna z jedenácti privilegovaných obcí Chodska. Dneska mají také štěstí, možná si to ani neuvědomují. Leží sice kousek od hlavního silničního tahu mezi Klatovy a Domažlicemi, jen co by kamenem dohodil, a to si ještě mohou vybírat, kam to bude blíž, jestli k té hlavní silnici, nebo přímo do Domažlic. Silnice, která jim vede přes náves, ovšem v podstatě nikam nevede, takže jim tam nezabloudí ani jeden kamion. Co by jen za tohle jinde dali? Na návsi pak stojí takový ten kulturní dům, prý někdy ze sedmdesátých let, žádný div architektury, ale všechno potřebné pěkně po ruce. Hospoda, konzum a společenský sál i s balkonem. Do sálu se pak pohodlně vešlo na čtyři stovky výstavních klecí a bylo tam relativně dobré světlo, abyste se na ty ptáky mohli v poklidu dívat. Co byste si tak ještě u nás v Česku mohli více přát? Já sice přesně nevím, jak oni tu krajskou soutěž vyhodnocují, to je ovšem jejich problém. Nějak tu soutěží i okresy a viditelně to má svoje pravidla daná předem. Avšak ta krajská soutěž byla jak v Plzni, tak i tady fyzicky oddělena od další výstavy, asi jindy pravidelně pořádané. A zvlášť potom tady byla ještě soutěž korel nazvaná Šumavská korela. Ty korely byly odděleny již přímo v soutěžním řádu, byly proto hodnoceny jen na pořadí. Všechno ostatní bylo pak hodnoceno body, podle kterých si potom pořadatelé propočítávali svoje další úmysly. Krajská soutěž stála pak mimo, takže si chovatelé museli předem dobře rozmyslet, co kam mají vlastně přihlásit. Vpravo krajská soutěž, uprostřed pravidelná a vlevo korely z pohledu při vstupu do sálu. Zúčastnit se takové výstavy není až tak samozřejmé, jak by se na dálku mohlo zdát. Někteří z vystavovatelů to nemají přímo za humny. Z Plzně nebo od Plané je to sem dobře 60 kilometrů, to máte při příznivých cenách benzinu asi 600 Kč, když počítám, že takový vystavovatel najede tam a zpátky těch kilometrů na 240. Takže ať chcete nebo nechcete, musíte nakonec přede všemi smeknout. A ptáci tam byli na naše poměry opravdu výstavní, bylo vidět, že tam na západě mají několik specialistů jak na korely, tak i na zebřičky, či na kanáry, anebo na papoušky. Když máte za úkol posoudit nějakou část výstavy, obvykle nemáte čas na to, nějak podrobněji si všimnout toho, co sami neposuzujete. V tomto ohledu jsem měl výhodu, že v té krajské části byl jakýsi výběr všeho. Byl tam třeba výborný postavový, chocholatý kanár gloster. Byla tam výborná zebřička, ale i jedna žlutohlavá rozela, která svým vzhledem přímo přitahovala. Byl to naprosto klidný pták. Samozřejmě nevím, jestli byl na výstavní klec tolik natrénovaný, anebo to bylo již dáno přímo jeho povahou, nicméně právě takhle by to mělo být. Proto nebylo tak velkým problémem jej vyfotografovat. A rozhodl jsem se na té fotografii jej zbavit i drátů výstavní klece, aby ta fotka k něčemu vůbec vypadala. I tady byla na výstavě ukázková část, jak je to u nás zcela běžné, kde bývají větší druhy ptáků, především pak papoušků, které jejich majitelé prostě přemístí na výstavu, aniž by s nimi soutěžili. Ti ptáci nejsou na výstavní klece zvyklí a nakonec většinou ani nejde o odchovy. Je to u nás nezbytná dekorace všech výstav. Lidé si to přejí. Avšak i v těchto částech našich výstav lze mnohdy najít zajímavé ptáky, které chovatelé jinde na výstavy nedávají. Tady mě zaujal třeba pár australských papoušků rudobřichých, které vidíme na výstavách jen zřídka. Také jeden kakadu gofin, zřejmě ochočený pták, který si to na výstavě viditelně užíval a předváděl se s radostným úsilím.

Posuzování ve Starém Klíčově a o posuzování vůbec

Byli jsme na posuzování celkem čtyři, každý musel rozhodnout o stovce ptáků. To je tak akorát dobrý počet, abyste mohli spravedlivě rozhodnout. Navíc tady byli specialisté, kteří si mohli vzít na starost svoje oblíbenější disciplíny. Já nemám rád třeba andulky. To je jako pískat Plzeň v Jablonci. Mezi absolutní špičkou a dobrými andulkami se totiž rozevírají nůžky co do kvality. Protože chovatelé andulek jsou si toho dobře vědomi, většinou se andulky vůbec nebodují, ale soutěží se jenom na pořadí. Jestliže támhle někde v Karlsruhe vyhraje evropská špička Jo Mannes, což se stalo již opravdu mnohokrát, dostala by jeho andulka přes 90 bodů, potom ty naše andulky, ačkoliv jsou u nás již borci, kteří si mohou dovolit nějaké srovnání, o mnoho méně. Takové chovatele, kteří si mohou s evropskou chovatelskou špičkou potřást rukou, spočítáte u nás na prstech jedné ruky. Přitom jsou u nás v absolutní špičce dlouhé roky. To znamená, že bohužel na krajské úrovni se nevejdete do obvyklé bodovací stupnice, pokud se nezúčastní těch několik jmen ze špičky, která nakonec všichni znají. Andulky jsou skutečně problematická skupina na posuzování. Jsou však i jiné skupiny, kde si mnohdy chovatelé nepřiměřeně fandí. Jestliže si tedy někdo vezme zcela dobrovolně na posouzení andulky, jsem tomu jenom rád. Tady totiž začíná politika, když nemůžete nějakou větší část ptáků vyloučit pro příliš velký rozdíl v kvalitě vůči předpokládané špičce. Speciální výstavy andulek se dělají na pořadí, tam tento problém odpadá. Na menších výstavách, kde pořadatelé trvají na obodování ptáků, aby prý chovatelé měli možnost se poučit, to prostě nejde. Body dnes ten rozdíl nelze správně vyjádřit. Pokud by snad měl někdo opravdový zájem dozvědět se něco o skutečné kvalitě svých andulek, nezbývá mu nic jiného než se zúčastnit soutěže na absolutní špičce. Touto výstavou je pravděpodobně výstava klubu chovatelů andulek, i když jsou tady i další kluby, třeba ten moravský. Obvykle se však všem známé špičky zúčastňují právě té soutěže KCHA. Potvrzují tak její legitimitu. Že tady u nás není však něco zcela optimálního, signalizuje účast našich špiček třeba na výstavě v Rakousku. Potřebují si ověřit skutečnou kvalitu svých ptáků. A můžeme si všimnout i tlaku, řekněme odspodu. Chovatelům andulek již přestávají vyhovovat výstavy, které trvají delší dobu, byť jde třeba jen o konec týdne. Volají po jednodenních výstavách. Jde o určitý rozpor mezi chovateli a jejich spolky. Výstava bývá základním příjmem pro spolek. Nájem sálu pro výstavu a některé další nezbytnosti musíte zaplatit, přičemž klecné se chovatelům obvykle platit moc nechce. I když se třeba nakonec zúčastní a klecné zaplatí, omezují počet vystavených ptáků. Jakmile začnete uvažovat o něčem, co byste případně chtěli zorganizovat, okamžitě narážíte na celá hejna problémů. Celý vývoj chovů exotických ptáků u nás probíhá v nové době silně živelně a jednotlivé disciplíny se jedna od druhé začínají značně odlišovat. Jde především o uspořádání soutěží, kde jednotlivé disciplíny začínají postupovat vlastními cestami, odlišnými jedna od druhé. Není to ovšem naše nějaká zvláštnost, je tomu tak v podstatě v celé Evropě. Třeba taková C.O.M. je všeobecně považována za spíše kanárkářskou záležitost, andulkáři mají svůj vzor a vrchol někde jinde. Nemyslete si však, že kanárkáři jsou snad ve svých názorech jednotní. Třeba takoví Italové jsou spíše anarchisti a na jejich výstavách uvidíte někdy barevné rázy kanárů, které jsou jinde přímo zakázané, když někteří chovatelé nejsou schopni pochopit, proč by to právě takhle neměli dělat. Relativně nejvíce jednotný pohled máme u nás na soutěže drobných exotických ptáků, zejména pak zebřiček. Je to dáno především tím, že je u nás více chovatelů, kteří se dostali do skutečné špičky a jejich nejlepší zebřičky jsou dnes schopné soutěžit na nejvyšší úrovni kdekoliv v Evropě. Jakmile se kdekoliv objeví soutěžící, který se pravidelně zúčastní nejvyššího klání zebřiček na mistrovství jejich klubu, vidíte to i na výstavě jaksi nižší úrovně. Já jsem si sice nekontroloval jména vítězů na této výstavě, jsem ovšem přesvědčen o tom, že se tady v Klíčově zúčastnili i specialisté. Ale již poslední speciálka zebřiček v Dašicích byla posuzována rovněž na pořadí, i když to bylo z jiného důvodu. Systémem „na pořadí“ dokáže totiž posuzovatel posoudit více ptáků než na body. Především proto, že se zjednoduší příslušná administrativa. Pro pořadatele se tím i snižují nutné výdaje na organizování výstavy. Nic se však nemění na tom, kdo nakonec výstavu vyhrává. Vítěz musí zůstat vítězem, ať je ohodnocen body, anebo jen vítězem prohlášen. Připadá mi také, že u nás nejsme dosud připraveni vzhlížet k vítězům, oslavovat je a považovat je za vzor, který chci překonat. Stále se utápíme ve staré masovosti, když vychováváme hejna andulek, zebřiček, papoušků v očekávání, že nějaký šampión z takového hejna vzejde nějak sám od sebe. Vyhrávají však ti, kdo postupují cílevědomě, s nějakou představou, neboli šlechtitelé. A takoví ptáci pak samozřejmě nepatří do „výkupu“.

Šumavská korela

Korely jsou původně australští papoušci, kteří jsou opravdu nenároční, dobře se v klecích množí, tudíž jsou i laciní. Korely dlouho odolávaly mutačním změnám, než se objevili odlišně zbarvení ptáci. Žlutá korela je ovšem legendární, protože ty první stály opravdu tolik, že se mnozí chovatelé přímo zbláznili v honbě za takovými ptáky. Zlatá horečka však trvala jen krátce, než zase jejich ceny spadly opět dolů. Jen ti nejrychlejší z rychlých dokázali tenkrát na ptácích, kteří nesli kdysi pojmenování měsíční světlo, dobře vydělat. Před nějakým časem u nás vznikl klub chovatelů korel, který se snaží o to, aby i tito, zdánlivě zcela nenároční ptáci, byli šlechtěni směrem k dokonalosti. Vím, že takový klub založen tedy byl, ale v podstatě nic dalšího, nějaké hlubší podrobnosti neznám. Snaží se šlechtit korely v základním směru tak, že to musí být ptáci silní, správného držení těla a opeření a také s bohatou chocholkou. To jsou tedy ty základní znaky, které se shodují se směry u všech klecních ptáků. Všichni ptáci, kteří kdy byli odchováváni v odlišném prostředí klecí a voliér, měli v prvopočátcích menší a slabší postavy oproti ptákům pocházejícím z přírody. Pečlivým výběrem se nakonec v podstatě u všech ptáků nejprve podařilo vrátit klecním odchovům postavy sportovců, aby nakonec byly u některých domestikovaných druhů postavy ještě větší a silnější. Ti domestikovaní by ovšem pravděpodobně nebyli schopní okamžitého života ve volné přírodě. Základním prvkem všeho je skutečnost, že u klecních odchovů přežívá mnohem vyšší procento mláďat než v přírodě. Reprodukce jsou tak schopni i ti mnohem slabší jedinci, kteří by v přírodě nepřežili. Proto se pořádají soutěže a hledají opticky nejvhodnější jedinci pro další chov. V posledních letech, po vzniku klubu chovatelů korel, můžeme pozorovat skutečné zlepšení i u tohoto druhu papoušků. Šumavská korela byla tak jednou ze soutěží, která má opravdu smysl. Vítězná korela byl silný pták s dobrou chocholkou, což u nás nebývalo nijak běžné. Podařilo se mi tu korelu vyfotografovat a fotku jsem upravil, aby její přednosti byly lépe viditelné. Celá soutěž byla dobře obsazená, dokonce silněji než v Lysé nad Labem. V kraji jsou nejspíš specialisté, kteří se chovu korel věnují, využili proto příležitosti. Kdyby se podařilo tradici této speciální části skutečně využít, přitáhnout k účasti i chovatele ze vzdálenějších míst, bylo by to asi perspektivní. A to nemluvím o tom, že kdyby se podařilo získat účast, byť třeba jednoho chovatele z nepříliš vzdáleného Německa, mohla by se Šumavská korela stát opravdovým pojmem. Asi by tedy případný německý vystavovatel musel přivést nějaké dobré korely i na prodej, aby se to všechno strefilo do naší národní mentality. Mám sice k disposici katalog, na naše poměry dobře zpracovaný, ale skutečné výsledky nechci z více důvodů publikovat. Především ta výstava se konala v polovině listopadu, takže někdy v lednu, kdy bude můj text vytištěn, budou výsledky jen málo aktuální. Je také možné, že krajskou soutěž jsem nepochopil zcela vyčerpávajícím způsobem, mohl bych tím té myšlence i uškodit. To bych tedy nechtěl. Soustředil jsem se proto na dojem, který ve mně Starý Klíčov zanechal. Ten byl zásadně pozitivní. Jiné všeobecné trendy v pořádání výstav, posuzování a vůbec vše, co se týká šlechtění ptáků, u nás bez otázek tedy nejsou. Něco jsem snad i nakousl. Další krajská výstava asi již bude zase někde jinde, ale Starý Klíčov má nějaký svůj potenciál. Pokud seženou nutné finance, mohlo by tady vyrůst něco, kam by se asi hodně lidí jezdilo dívat pravidelně. To je jen na lidech. Jelikož tady jsou to vlastně Psohlavci, kteří bývávali vytrvalí, mohlo by to mít světlou budoucnost.