Začínáme s holubářstvím – 11. díl Velcí a rousní voláči
Tím se voláči liší od jiných skupin holubů, kteří nafouknutí volete používají zejména při dvoření holubici. Vole nebývá ani tehdy nějak výrazné, jen při svatebním tanci některých větších holubů tvaru je o poznání větší, ihned po dvoření však zůstává vyfouknuté. U voláčů se tento stěžejní plemenný znak rozšířil na obě pohlaví, avšak dosažení výborné volatosti holubic se neobešlo bez cílevědomé a dlouhodobé činnosti. Voláči tvoří třetí největší skupinu holubů, ale jsou natolik různorodé tělesné konstituce, že jsem jejich představení pro začínající holubáře rozdělil do tří skupin. Prvně budou představena rousná a velká plemena, dále střední voláči a v poslední části také zakrslí spolu se španělskými.
Zmíněné dělení je spíše pracovního formátu, neboť i ve zvolených skupinách lze vysledovat celou řadu odlišností ve výšce nohou, jejich zapeření, v postoji a držení těla, velikosti a síle postavy nebo volatosti. Obecně nelze doporučit, aby s velkými voláči, jakožto poměrně náročnými plemeny, začínali holubáři svoji zájmovou činnost. Přesto se nedivím, že se takoví lidé různého věku stále objevují.
Holubník
Velcí voláči vyžadují především více prostoru než ostatní plemena a mají poměrně značnou spotřebu krmení. Dlouhokřídlá plemena, jako jsou maďarský a staroněmecký voláč, jsou poměrně špatnými letci a hnízdí buď na podlaze, nebo v budnících, které jsou uspořádány v jedné řadě po obvodu holubníku, nevysoko nad zemí. Podlaha v těchto případech musí mít velkou plochu a být udržovaná v suchu a čistotě. Ostatní velcí voláči jsou slušnými letci, ale jejich mohutné tělo a vysoké nohy vyžadují speciální sedačky, na kterých mohou nerušeně odpočívat. Ty si nechávají chovatelé vytvářet do podoby kruhového špalíku, zpravidla z tvrdého dřeva, vodovzdorné překližky nebo lamina, přičemž rousným plemenům se na dosedací plochu přilepuje měkká podložka, například z koberce s nízkým vlasem. V takových případech rousy netrpí na ulámání a jsou pěkně čisté. V holubnících jsou přítomny i dlouhé sedačky, které jsou často z hoblovaných střešních latí, které jsou tak široké, že se na nich příliš neusazují nečistoty. Podlahu holubníku, sedačky i budníky musíme udržovat v konstantní čistotě alespoň jednou týdně. Na podlahu se dá použít plastový rošt, který je poměrně praktickým řešením nebo se dá vystýlat hoblinami či jiným adekvátním materiálem.
Hnízdění
Úspěšné hnízdění zaručuje spíše nepřeplněný holubník, budníky u těchto holubů patří k největším, není výjimkou rozměr 100×60×60 cm. Pro hladký průběh hnízdění je nezbytné poskytnout holubům velikostně a tvarově odpovídající hnízdo. Někteří chovatelé mají k dispozici formy k vytvoření hlubokých rozměrnějších hnízd, které se mi osvědčily též u mnohých menších plemen (holoubata z nich nevypadávají). Jiní nechávají hnízdit své velké voláče v rámečcích přiměřené velikosti a výšky, v hnízdech vydlabaných do polystyrenu či zcela speciálních variantách. U nejušlechtilejších velkých voláčů pak odchov velmi často přebírají chůvky, například kalifornští holubi, košoa nebo benešáci, ale stále platí, že i největší voláči mohou plnohodnotně hnízdit a odchovávat mladé. U bohatě rousných plemen se před hnízdní sezonou zkracuje rous na délku prstů, což není nezbytné, ale je to velmi praktické a efektivní. Jako rodiče jsou relativně spolehliví a z mé praxe zmiňuji pouze dvě častější úskalí plemenitby. Prvním je možnost zašlapání jednoho z mláďat po vylíhnutí, proto se snažím jedno z mladých podsadit pod jiná plemena a přidávám ho zpět do hnízda velkých voláčů asi ve stáří tří dnů. Od té doby vyrůstají obě mláďata společně. Druhým zádrhelem může být tendence k překrmení a svěšení volete, k čemuž inklinují převážně samci. Ti ve snaze co nejlépe a nejvíce nakrmit odchov přijmou tolik potravy, že vole zatíží, až se svěsí, a potrava nemá kudy odcházet dál do trávicího traktu. Chovatel musí takového holuba umístit do velikostně odpovídající trubice, postavené do úhlu asi 60 stupňů, překrmeným volátkem nahoru, kdy v tomto zařízení holub potravu do druhého dne spotřebuje a po krátkém umístění v kontrolním boxu může být zařazen zpět do chovu. Svěšení volete se dá poměrně účinně eliminovat prevencí proti trichomoniáze.
Krmení, výstavy
V krmení velkých voláčů by neměl chybět ječmen, ale také „kulatina“, jako je drobná kukuřice nebo různé druhy hrachu a pelušky, oblíbený je i čirok. Misky a napáječky na vodu i krmítka mohou být umístěny o 10 až 15 cm výše než u ostatních plemen, což je výhodné z důvodu, že do takových prostor napadá jen minimálně nečistot. U všech nakoupených, odchovaných i chovných holubů dbáme na prevenci onemocnění, jako je trichomoniáza a salmonelóza. V rámci předvýstavní přípravy asi 8 týdnů před akcí připravíme rousy a supí pera, v období asi 2 až 3 týdny před termínem začneme provádět klecovou drezuru, kdy vytypované holuby umísťujeme do klecí vedle sebe. Využíváme pohlavního pudu a krátce jim ukazujeme partnera jiného pohlaví. Na toho reagují nafouknutím volete, což spojíme s naším hlasovým projevem, kterému říkáme zahoukání. Časem reaguje voláč na zahoukání ze strany chovatele nafouknutím volete a zaujetím správného postoje, aniž by musel vidět holuba opačného pohlaví, což je pro úspěch na výstavě nezbytné. Velcí voláči jsou chováni velmi často v zajímavých kresbách, jako je měsíčková, sedlatá či pštrosí, kdy případné nedostatky upravujeme před výstavami (ukáže zkušený chovatel). Mláďata kroužkujeme u rousných plemen nad patní kloub, kde je zajištěno, že poměrně široký kroužek nebude vidět a narušovat estetický vzhled holuba. Zvyšování kvality u velkého množství velkých voláčů se provádí křížením s anglickými, pomořanskými nebo sedlatými rousnými voláči, což vytváří unifikovanější pohled na celou skupinku. Centrem chovu a šlechtění velkých a rousných voláčů je západní a střední Evropa, včetně České republiky.
Bavorský voláč
Původně patřil ke vzpřímeným rousným voláčům střední velikosti, ale dnes se výrazně přiblížil vysokonohým voláčům, podobně i jeho hruškovité volátko inklinuje ke tvaru vydutějšímu vzadu. K jeho vyšlechtění přivedlo Karla Zausingera seniora listování v knize Der Welt der Tauben od Eduarda Zurtha, kde viděl hanácké voláče. Ti se mu velmi zalíbili, ale bylo nad jeho síly v dobách železné opony dostat materiál z České republiky, a proto se rozhodl, že je vyšlechtí sám. Nechtěl až tak velkého voláče, nýbrž o trochu menšího. Použil v Bavorsku oblíbeného českého holuba, který je chován v pštrosí kresbě, byť více probělené. Křížil ho s velkými anglickými a pomořanskými voláči, později přidal také zakrslé anglické, brněnské voláče a florentíny. Každý rok získal dvě generace kříženců. Překvapením bylo, že výsledný voláč měl bílé rousy, zatímco hanácký voláč má rousy vždy zbarvené (je to dáno výchozím plemenem). Bavorský voláč se dnes v typu přiblížil sedlatému rousnému voláči, oproti kterému je menší a jemnější. Velikost všech linií není ovšem stejná, i zde záleží na chovatelské práci a šlechtitelském cíli. Z hlediska kvality kresby odchovu patří k nejnáročnějším voláčům a úprava kresby před výstavami je pravidlem. Jeho volatost je pěkně podvázaná, což vypovídá o eleganci jeho figury a jemnější konstituci. Vyskytuje se i jako bezpruhý, bělopruhý a šupkatý na bázi dominantního opálu.
Holandský voláč
Původním plemenem, které stálo u zrodu většiny velkých voláčů, je staroholandský, který dnes získal zkrácený název, jenž nám připomíná původní označení voláče saského. Jeho dávné kořeny prý spadají do Indie, přičemž v Evropě byl prvním popsaným velkým rousným voláčem. Dnes ho potkal osud některých jiných původních plemen, kdy doslova bojuje o přežití, zatímco velmi podobný pomořanský voláč zažívá zlaté časy. Právě chovatelé pomořanských voláčů se o něm vyjadřují, že je nepovedeným pomořanem, na kratších nohách, téměř vodorovného držení těla, příliš malý, se stejně dlouhou přední i zadní partií a širokou hrudí. Uznaný je sice jako plnobarevný i v anglické kresbě, též jako straka a tygr, ale setkat se s ním je stále vzácnější.
Francouzský voláč
V 19. století se na území severní Francie ustálila vysokonohá hladkonohá forma vzpřímeného voláče, který je připodobňován velikostí i typem velkému voláči anglickému. Elegantní vzhled doplňuje geneticky upevňovaná důvěřivost, na úzké a dlouhé tělo navazuje protáhlý krk a velikostně odpovídající kulovitá volatost. Přední partie činí 2/3 délky holuba. Charakteristickým znakem jsou tři zahnutí, která vytváří kulovitá volatost, výstup hrudní kosti a bérců (tzv. stehen). Hrstku barevných rázů tvoří bílí a poté recesivně žlutí a červení, dále holubi modré a červené řady v rázech pruhovém, kapratém a tmavém. U nás na tyto voláče narazíme opravdu jen sporadicky, ovšem třeba v Rakousku nebo Německu jsou pravidelně vystavováni.
Gentský voláč
Tento poměrně zvláštní holub vznikl na území Flander, přičemž výchozím plemenem byl i zde staroholandský voláč. Do vínku dostal poměrně silnou až zavalitější postavu s typickým pozvednutím přední partie a vodorovně drženou zadní partií, čímž mi připomíná „fajfku“. Má bohatě opeřené běháky dlouhými rousy, ale nohy patří v celé skupině k nejkratším. O poměrně velmi líbivý vzhled se tak stará zejména solidní volatost a přítomnost pestrých barevných rázů, kde nechybí jednobarevní, měsíčkoví, sedlatí, tygři, strakové a modroocasí. Podobným voláčem, který je vzpřímenějšího držení těla v zajímavé barevnoocasé kresbě s barevnými plochami v sedle a na hlavě, je leuvenský seňor, který byl po dlouhé době představen na Evropské výstavě v Lipsku v prosinci roku 2012.
Hanácký voláč
Blíže představovat našeho největšího ušlechtilého voláče není zapotřebí. Vznikl ve druhé polovině 19. století na Hané, cílevědomým křížením moravského pštrosa, coby nositele kresby a barvy, s voláči pomořanskými a anglickými, kteří se dosud do chovu sporadicky používají (spolu s voláčem sedlatým rousným) jako zlepšovatelé typu, výšky nohou, ke zkrácení zadní partie a zvýšení elegance. Poměrně vzpřímené držení těla provází silná postava, bohaté rousy a výrazná hruškovitá volatost, někdy se ještě setkáváme s nižšíma nohama, menší postavou, vodorovnějším držením těla a méně intenzivní barvou. Barevnost vychází z platformy moravského pštrosa a je tak sytější (a někdy třepenitější) než u jiných velkých voláčů, jindy může trpět na záběly či rez v letkách a ocase nebo méně intenzivní barvu. Vše to souvisí s přítomností faktoru toy stencil a dominantní opál v genetické zásobě hanáckého voláče a také i s nesprávně zvolenými šlechtitelskými postupy. Oblíbení jsou šupinatí, ale vyskytují se i bělopruzí, indigo, andaluziáni, síroví či bronzoví, zajímavé by byly i izabely a mandloví.
Pomořanský voláč
Jedná se o staré plemeno vzniklé v Předních Pomořanech a Rujáně ze staroholandských voláčů dovezených z Holandska. Dnes před sebou máme velmi velkého bohatě rousného voláče, jehož držení těla se pohybuje mezi 45 až 60 stupni. Nohy jsou u některých starších linií stále umístěny ve středu těla, ale již je znát, že líbivější jsou jedinci s poněkud kratší zadní partií a vzpřímenějšího postoje. Důležitým plemenným znakem je jejich krotkost a přirozená schopnost se předvádět, proto potřebují ze všech velkých voláčů nejméně drezury v předvýstavním období. Prsty a běháky jsou porostlé největším rousem ze všech voláčů, přičemž i supí pera jsou velmi bohatá. Zajímavostí je, že pomořanští voláči v anglické kresbě nesmí mít růžice v křídelních štítech (ojedinělá bílá pírka v ramínkách). Z dalších rázů upoutají pozornost jednobarevní včetně bílých, tygři a strakové, modroocasí a černoocasí. Délka tohoto hrdého holuba činí plných 50 cm!
Saský voláč
Ke středně velkým vzpřímeným rousným voláčům patří též saský, který vznikl v Holandsku, přesto některé zdroje z německé odborné literatury uvádí zavádějící informaci, že pochází ze sasko–durynské oblasti. Je to velmi staré plemeno, které představuje základní bázi některým středoevropským voláčům, zvláště těm, u kterých je přítomen bělopruhý vzorek (na bázi faktorů dominantní opál, např. izabely nebo toy stencil). Zachovat elegantní a jemnou postavu při střední velikosti holuba vyžaduje určitou štíhlost. Hruškovitou volatost doplňuje středně dlouhý rous. V praxi máme i zde rous v poměru k postavě holuba poměrně dlouhý. V nedávné době se rozšířili stříbrní na bázi mléčného faktoru, též mléční v plavých rázech, izabely, skřivánčí a mouční, což vytváří zajímavou paletu.
Sedlatý rousný voláč
Ani zde nemusím podrobněji referovat o plemeni, které u nás tradičně nazýváme českým voláčem sedlatým rousným a používáme zkratku ČVSR. Tento u nás vzniklý a oblíbený vysokonohý velký voláč se později zabydlel v Sasku a Durynsku, poté i v Bavorsku, kde byl zušlechtěn, a dnes naše chovy vychází ze zahraničních holubů. Impozantní sedlatá kresba s těžší kapkou, kde vyniká kontrast bílého opeření, bohatých rousů a výrazné volatosti, činí z plemene jednoho z nejrespektovanějších holubů vůbec. Tvar jeho rousů je přirovnáván k fajfce, takže vedle kingů a gentských voláčů je to již třetí plemeno, u kterého se používá tento lidový příměr. Ačkoliv oficiálně uznáváme pouze čtyři rázy – černé, červené, žluté a modré, jsou stále šlechtěny a vystavovány četné rázy jiné, například stříbřité, stříbřité kapraté, modré kapraté, stříbrné či naposledy andaluské z mého chovu.
Anglický velký voláč
Pravým šlechticem a elegánem je anglický voláč, který je nejvyšším a poměrně štíhlým vzpřímeným voláčem, kde mimořádně vysoké, úzce nasazené nohy a ladně tvarovaná hrudní kost vytváří působivou kombinaci s výbornou volatostí. Vznikl v dávné minulosti v Anglii, přičemž se uvádí, že první ho popsal již Willugby v roce 1678. Dnes se přikláníme k názoru, že vznikl ze staroholandského voláče a dalšího v Holandsku oblíbeného plemene voláčů, kterým byl horseman. Tento voláč patřil spíše ke skupině holubů „zlodějů“, kteří svým temperamentním vystupováním naháněli cizí hejna nebo alespoň holubice do svého holubníku. Dá se říci, že vlohy získané z tohoto dávného voláče u anglického voláče přetrvaly a projevují se dodnes ve zvláštní krotkosti, schopnosti se předvádět. Je nevšedním zážitkem vidět tak velké a jemné holuby s ohromnými volátky „tancovat“ s rozevřenými ocásky a úklony horní části těla. Výška holuba je kolem 50 cm, což také naznačuje, že k odchovu jsou lepší chůvky z řad užitkových holubů. Na našich výstavách se objevuje vzácněji, ale chován je u nás nepřetržitě a dlouhodobě, patří k nejcennějším a nejdražším holubím klenotům. Výčet barevných rázů zahrnuje bílé a běžné rázy v kresbě měsíčkové (anglické).
Staroněmecký voláč
Zcela zvláštní místo v této skupině holubů zasluhuje voláč staroněmecký, který je šlechtěn s jinými cíli. V jeho případě bylo snahou získat co nejdelšího holuba v běžném postoji střední výšky, kdy na mohutnou postavu a abnormálně dlouhou zadní partii navazuje volatost, která je ve skupině voláčů největší. Je to staré německé plemeno, vzniklé na bázi velkých užitkových holubů, kteří byli kříženi s voláči. Trup se zvedá vepředu jen nedokonale, přičemž na mohutné postavě vyniká každá kontrastní kresba, jako je tygří či stříkaná, ale k vidění jsou též jednobarevní, u kterých nechybí stříbrní, skřivánčí či různé rázy bezpruhé a bělokosé, které vytváří zajímavou skladbu. Snad ještě delším holubem, ovšem s méně prošlechtěným volátkem, je podobný maďarský voláč. Obě plemena jsou u nás vzácně chována, zvláště v tygřím rázu.
V příštím vydání Fauny si představíme střední voláče.
