Pudl a jeho historie
Psi upravovaní „na pudla“ se poprvé objevili na římských a řeckých reliéfech. Samozřejmě není možné hned tvrdit, že se jednalo o pudla nebo jeho přímého předchůdce, protože, jak známo, většina vodních psů a i někteří společenští byli stříháni stejně či obdobně. Důvodem takového střihu u loveckých psů byla snaha o usnadnění plavání při přinášení zastřeleného ptactva z vodních toků. Zároveň je tento typ střihu, tzv. „lví“, měl chránit před nepřízní počasí. Nejinak tomu bylo u pudlů, neboť ti po dlouhou dobu platili za spolehlivé lovecké pomocníky. A stříhání srsti jim zůstalo do dnešní doby.
Kdo je jeho příbuzný?
Jestli pradávný původ pudlů lze hledat na východě, tedy v Asii, nebo v severní Africe, nebylo zatím rozluštěno. Lze spíše nejdříve hovořit o loveckých vodních psech s kudrnatou srstí „v typu pudla“. Až v pozdějším vývoji, v době rozdělování psů na jednotlivá plemena a v době vytváření standardů, je možné mluvit o pudlech v pravém slova smyslu.
Někteří historici zastávají názor, že za vznik dnešního pudla mohou lovečtí španělé, po kterých zdědil lásku k vodě a chuť aportovat ptactvo z vody, a také některý z původních bišonků, který dodal plemeni dlouhou srst. Existuje i názor, že jsou jeho předkové pastevečtí psi. Ovšem to se zdá být s ohledem na povahu i exteriér velmi nepravděpodobné. Postupný vliv dalších plemen se dá předpokládat, ale ne vždy je podložený. Také se všechny velikostní rázy nevyvíjely současně. Navíc bylo hned několik zemí, kde se chovatelé, každý podle svého, snažili vyšlechtit dokonalého pudla. K jeho vytváření docházelo současně v Německu, Rusku a Francii. Němci formovali pudla do představy ideálního psa především k lovu. Ruští pudlové byli větší a byli považováni za ryze společenské plemeno. A Francouzi zase vsadili na vystavovatelský boom a kvalitu srsti. Chtěli kudrnatou srst, která bude strukturou ideální na úpravu. V Rusku se pudlové údajně vyskytovali již v době raného středověku a rozhodně se zde chov pudlů dlouho nemísil s krví pudlů Německa a Francie. Tím vznikl pudl rozdílné kvality a typu srsti. Údajně u pudlů černě zbarvených byl dán základ v Rusku, u hnědých v Německu a u bílých ve Francii.
Irský, španělský či portugalský vodní pes, to jsou lovecká plemena, která možná stála u dalšího vývoje pudla. Dále je za jeho předky považován německý lovecký pudl a francouzský retrívr. Možná dokonce i puli. Zde výčet plemen, která se mohla podílet na vytváření pudla, jakého známe dnes, však zdaleka nekončí. Velmi pravděpodobné je, že jedním z nejhlavnějších plemen ovlivňujících exteriér i povahu pudla byl barbet z Francie. K němu se přiklání nejvíce kynologických historiků. Společné předky s pudly zřejmě má například lagotto romagnolo, možná i německý křepelák. Údajně byl v Rusku ke zvýšení výšky pudla použit také jihoruský ovčák. Velcí pudlové se dlouho vyskytovali převážně jen v barvě černé nebo bílé.
Dlouhou dobu existovali pudlové ve větších velikostech, odpovídajících dnešním velkým a středním pudlům. Poprvé se trpasličí forma pudla objevila během vlády francouzského krále Ludvíka XVI. (1754–1793). Některé zdroje uvádí, že ke zmenšení velikosti došlo díky změně životního stylu, a jiní jsou přesvědčeni, že došlo k přikřížení špice. Do trpasličích pudlů možná zasáhl i některý z teriérů, a proto tito psi mají dnes velmi často touhu hrabat a lovit hraboše. Za blízké příbuzné je však možné u toy a trpasličích pudlů považovat psy typu bišonků. Nejčastěji se pak mluví o maltézském psíkovi a předchůdcích Havanského psíka. Ale také o některém z malých anglických španělů. I když všichni pudlové všech velikostních rázů jsou si velice podobní, je dnes zřejmé, že se na jejich utváření podílela různá plemena. Nebyli tedy jen cíleně pro chov vybíráni velikostně nejvhodnější jedinci.
Jak vidno, plemen do vývoje pudlů mohlo zasáhnout velké množství, ovšem která to byla, doopravdy zatím není zcela jasné.
Odkud kam
Velmi dlouho se Německo přetahovalo s Francií o to, čí plemeno pudl vlastně je. U jediného – a to toy pudla je zřejmé, že byl chovatelským výtvorem především amerických chovatelů. Až do 20. století trvali Němci na tom, že oni jsou jedinou a tou pravou zemí původu všech pudlů.
Od 16. století se začínají na obrazech často objevovat psi, kteří jsou pudlovi hodně podobní. A protože první popis pudla je datován na rok 1555, kdy jej popsal švýcarský přírodovědec Conrad Gesner, je dost pravděpodobné, že se opravdu povětšinou o pudla mohlo jednat. Přibližně ve stejnou dobu začíná historie mnohých dalších společenských a loveckých plemen. Od 17. století byl pudl často k vidění na obrazech světově známého malíře Franciska Goyi. V knize Historie Naturelle z roku 1755 od Buffona je zřejmě popsán pudl jako „malý barbet“ čili „le petit barbet“.
Pudl se objevoval ve všech společenských kruzích. Byl tak všestranný, že jej nešlo přehlédnout. Od 18. století vystupoval v cirkusech. Pro svou milou a přátelskou povahu a zároveň velice dobrou cvičitelnost byli neuvěřitelně oblíbeni. Do Anglie se údajně dostali v době napoleonských válek. Avšak zároveň je známo, že se v anglických cirkusech objevovali ještě o několik desetiletí dříve. Pudlové si zahráli na parketech divadel a utkvěli v hlavách nejednoho poety. Například zda měl Goethe rád či naopak velmi nerad pudly, není jisté. Rozhodně ale na pudly myslel a třeba z jeho hry o Faustovi a Mefistovi pochází známé „jádro pudla“.
V 18. století mnozí kynologové byli přesvědčeni, že všichni kudrnatí lovečtí psi pocházeli z Maďarska. A už tehdy si všimli abnormální využitelnosti a cvičitelnosti těchto psů. V 18. století již byl vcelku ustáleným plemenem a sloužil jako výborný společník, stejně jako výborný vodní lovecký pes, zejména ve střední Evropě. Přesto jistě stojí za zmínku, že pudlové byli do poloviny 18. století popisováni jako psi se širokou hlavou a krátkým a tupým nosem. Což k dnešnímu pudlovi rozhodně nepatří.
Chovatelé věnovali mnoho úsilí, aby získávali jen jednobarevné jedince. Neznámo proč nechtěli strakaté zbarvení. Přitom až do 19. století existovali především dvoubarevní a tříbarevní pudlové. Chovatelé však prosazovali jednobarevnost tří základních barev: černé, bílé a hnědé. Další barevné varianty vznikly tzv. ředěním barev a o mnoho desetiletí, ne-li století později.
Nadšení ze všech stran
Na začátku 19. století se rozlišovaly dva rázy pudlů – malý a velký. Asi od poloviny 19. století se již rozlišovali do šesti variant: trpasličí, malý, střední, velký, kadeřavý a šňůrový. Samotné rozdělování pudla na tolik variant znamenalo, že veřejnost o něj měla velký zájem a stával se módním plemenem. Zejména na konci 19. století a i v následujícím období lidé rádi vzbuzovali prostřednictvím svých pudlů pozornost. A nejenže je upravovali střihem, ale i zdobili různobarevnými stuhami a náramky ze žlutého kovu, které psi nosili na nohou. Tento trend zdobení se zachoval i na začátku 20. století a dámy, které je měly jako mazlíčky, je nejen šňořily mašlemi po celém těle, ale dokonce jim i lakovaly drápky na červeno, a některé dokonce barvily svým pudlům srst. Zřejmě tímto chováním došlo k odrazení nejednoho zájemce o toto plemeno a veřejnost začala nahlížet na pudly takříkajíc spatra. Avšak i dnes v Americe existují soutěže v bizarních úpravách (především) pudlů, majitelé je oblékají do kostýmů a barví je, třeba i na zeleno …
V Německu byl v 19. století snad nejuznávanějším a nejvšestrannějším loveckým plemenem. Zároveň pudlové menších velikostí zde byli dlouhá léta využíváni především k vyhledávání lanýžů (podzemních hub). Je znám také příběh o pudlovi, který kolemjdoucím úmyslně šlapal po botách, aby si jeho pán, který stál nedaleko, vydělal více peněz – byl to pouliční čistič bot. Toto není těžké pudla při jeho chytrosti naučit. Proto se povídka zřejmě zakládá na pravdě.
Jak je vidět, již v 18. a 19. století byli pudlové využíváni všemožnými způsoby. Pudlovi k oblibě velmi pomohla jeho povaha. Nejen přítulnost, ale i snadná cvičitelnost a chuť spolupracovat. Velmi zajímavým textem, který nikdy nesmí být zapomenut, je ten, který napsal o pudlovi Peter Scheitlein v roce 1840: „Nejdokonalejším psem je pudl. Je-li pes chválen pro svůj důvtip a poslušnost, vztahuje se to na pudla dvojnásob. Má svou jedinečnost, originalitu a genialitu. Je to samá psýché. Pudl je od přírody dobrý. Je-li nějaký pudl zlý, pak ho zkazil člověk.“ A s tím se bezesporu dá ztotožnit i dnes. Velkým obdivovatelem pudlů byl například známý malíř sir Edwin Landseer (1802–1873).
Mnozí kynologové v 19. století řadili pudly mezi barbety. Bezesporu mají tito dva mnohé společné. A proto se přímo nabízí, zda třeba byl či nebyl v určitou dobu své dlouhé historie pudl jen upravovaným barbetem. Přestože se pudlí historie přece jen táhne po staletí, jeho pravou – nezvratně podloženou historii, stejně jako téměř u všech ostatních plemen, můžeme datovat až od prvního zápisu do plemenné knihy či uznání plemene, a jeho další éru můžeme pak označit jako období moderního typu pudla. K prvním záznamům začalo docházet v polovině 19. století. Jakmile se začali rozdělovat psi na jednotlivá plemena, pudl nechyběl v žádném atlase. Přesto se ani ti nejvýznamnější autoři jako Strebel, Hauck či Beckmann nedokázali shodnout na jeho minulosti.
Jako samostatné plemeno byl uznán v roce 1876 a ve stejném roce byl založen první klub pro majitele pudlů ve Velké Británii. První standard byl uveřejněn v roce 1880, ovšem vztahoval se jen na největší velikostní ráz pudla. Největší množství trpasličích pudlů se chovalo ve Francii, odkud byli dále importováni do dalších zemí. Trpasličí pudlové v tu dobu byli odděleni v jiném klubu – mezi chovateli malých plemen. První pudlové se dostali do Ameriky z Anglie, a to již v roce 1887. V roce 1896 vznikl v Mnichově „Pudel Club“.
Na konci 19. a na začátku 20. století vévodili šňůroví pudlové. Jedním z nich byl i první anglický šampión Achiles. Ten měřil 58,5 cm, ale měl srst ve šňůrkách dlouhou neuvěřitelných 76 cm! Jak rychle však přišlo nadšení ze šňůrových pudlů, tak rychle i odešlo. Majitelům zpočátku připadala údržba takového psa mnohem jednodušší než vyčesávání a stříhání srsti nůžkami. Totiž první mechanické nůžky na srst přišly k lidem až kolem roku 1920. Tímto vynálezem šli do popředí zase psi se střihem a tím i relativně snadnou údržbou česáním.
Oblíbené plemeno déle než 100 let
V. Fuchs ve své knize z roku 1903 „Všecky druhy psů slovem i obrazem“ popisuje pudla s velkým nadšením, především co se jeho chytrosti týče. Když se počátkem 20. století začaly rozmáhat zkoušky a vedla se osvěta, jak vycvičit psa k ovladatelnosti, upírala se pozornost na nejrůznější „služební plemena“. Ovšem našlo se i několik nadšených chovatelů pudlů, kteří chtěli ukázat, jak i pudl je povahově výborný. Nejvíce se výcviku poslušnosti věnovali majitelé pudlů ve Velké Británii. Do Ameriky se výcvik psů dostal až ve 40. letech 20. století. Snad celé 20. století patřili pudlové ke špičce, k nejvíce chovaným a vyhledávaným psům. Sice období jeho největší obliby je již pryč, ale i tak zůstává neustále v žebříčku deseti nejoblíbenějších plemen snad v každém větším státě nejen Evropy.
Za nejvýraznější osobnost při vzniku moderního pudla je považována Jeancourt Galignani z Francie, která se mimo jiné angažovala při vydání prvního oficiálního standardu. Chtěla, aby výchozím bodem pro všechny velikostní rázy byl Pudl střední. Francouzský klub pro chovatele pudlů vznikl až v roce 1923. V České republice vznikl Klub chovatelů pudlů v roce 1935 a teprve v roce 1936 byl vydán oficiální standard. A třebaže se anglický a americký standard pudlů liší, mají k sobě velice blízko.
Je to pes, který se vryl do srdce mnohým osobnostem. Jmenujme alespoň některé. Pudly miloval Ludvík XV., skladatel R. Wagner, spisovatel J. W. Goethe, skladatel Ludwig von Beethoven, Winston Churchill, spisovatel J. Paul, Elizabeth Taylor, Valentýna Těreškovová, Walt Disney, … I proto se třeba v 60. letech 20. století pudlové stali nejoblíbenějším plemenem v Americe. Největšího celosvětového zájmu se těšili v 60. a 70. letech 20. století. Dlouhodobá módnost však vytvořila živnou půdu pro množitele a bylo odchováno neuvěřitelně velké množství psů bez průkazu původu a psů zdravotně, exteriérově i povahově problematických. Když po sametové revoluci byly otevřené hranice a došlo k zavalení České republiky nejrůznějšími plemeny, největší zájem o pudly v České republice ustal. Dnes, když již není masově chován a je hleděno v rámci možností na kvalitu, je úroveň pudlů opravdu dobrá.
Srst v historii pudla
Existovalo a existuje mnoho druhů střihů, a když se k tomu přidá i výběr ze čtyř velikostí, pěkná paleta barev srsti na výběr a ke všemu dobrá povaha všech velikostních variant, máme opravdu z čeho vybírat.
Všichni pudlové nemají stejnou strukturu srsti. Díky tomu, že je srst zpravidla kudrnatá a připomíná vlnu ovce, přesněji ovce karakulské, říkalo se určitému druhu úpravy srsti „karakul“. A např. ruští pudlové měli zvláštní, zcela jinou srst. Nebyla schopna vytvářet šňůrky, ale ani ne se kadeřit. Srst některých pudlů má velké sklony k plstnatění a tvoření plochých slepenců, jiná má tendence ke šňůrovatění. Některá je hrubší, jiná lesklejší, některá připomíná ovčí vlnu … Ovšem různá srst a různé střihy nejsou vše, co s ohledem na srst pudl nabízí. Dnes velkou pozornost vzbuzují šňůroví pudlové, kteří na začátku 20. století byli zcela běžní. Přibližně ve 30. letech 20. století se téměř vytratili a začínají se tu a tam objevovat až teď, ve 21. století. Dlouho existovaly spory i mezi národy, zda posuzovat šňůrové a kadeřavé pudly společně či zvlášť. Přece jen se jedná o jedno plemeno, které je však na první pohled zcela odlišné. Dnes je situace pro jejich malý počet uklidněná, ale ne úplně vyřešená.
Dlouho byli v chovu podporováni a uznáni jen černí, hnědí a bílí pudlové, přičemž bílé znaky nebyly povoleny. V první polovině 20. století byli nejčastěji k vidění černě zbarvení pudlové, i když velmi rychle je vystřídali atraktivnější bíle zbarvení jedinci. Až v roce 1964 byla uznaná stříbrná (šedá) barva srsti. Stříbrní pudlové, i když se objevovali mnohem dříve, než byli uznáni jako právoplatní členové pudlí rodiny. Až do poloviny 20. století nebyli vůbec oblíbení, přestože se vyskytovali poměrně často. Francie dlouho prosazovala název barvy „šedá“, nikoli „stříbrná“. Tento požadavek však ostatní státy odmítají dodnes akceptovat. V roce 1966 dostal titul „Best of Bret“ na Cruft´s výstavě v Londýně aprikot zbarvený pudl. V tu dobu však Francie ještě bojkotovala toto zbarvení srsti a nechtěla ji do standardu, tedy i do chovu přidat. Ustoupila až po velkém tlaku veřejnosti, neboť tato barva byla žádaná. Aprikot barva byla uznaná v roce 1976 a až do konce 20. století byla velmi žádaná u všech velikostních variant. Přestože se vícebarevní pudlové hojně vyskytovali v 19. století a momentálně jsou ve stoupající oblibě, zatím se nedočkali oficiálního uznání. Dá se však očekávat, že pokud budou tlaky chovatelů současných i budoucích na uznání této barvy i z důvodu vzrůstající obliby, bude zoficiálněna časem i tato, neboť může být zdrojem další genetické rezervy, posílení zdraví pudlů a nebudou zbytečně rozšiřováni další psi bez průkazu původu.
Velikost v historii pudla
Na počátku moderního chovu byla podporována střední velikost, i když existovali i menší či naopak větší pudlové. Velký pudl se začal rýsovat od 20. let 20. století. V jednu dobu se mu říkalo „královský“. I dnes ještě není toto označení zcela zapomenuto. Trpasličí forma byla uznána až v roce 1932. A jistě stojí za zmínku, že velmi často se vyskytovalo v atlasech označení „malý“. Ten byl vyhledávaným společníkem v malých městských bytech. Trpasličí pudl byl ještě začátkem 20. století přikřížen s některým z bišonků, což mělo za následek zpočátku problematičtější chov s ohledem na kulatou hlavu a krátké uši. Také díky tomu měl řidší, jemnější, ale také hůře udržovatelnou srst.
Po 2. světové válce, zejména v Americe, zažívá boom Toy pudl. První toy pudlové byli registrováni v USA už v roce 1912 a není nezajímavé, že se nejčastěji vyskytovali v čistě bílé barvě. U Kennel Clubu byl uznán až v roce 1953, u některých amerických klubů i dříve. V roce 1957 byl založen Anglický toy klub. Je překvapivé, že toy pudl je u FCI uznaný až od roku 1985. Přestože měří „do 28 cm“, tedy je opravdu malý, byly snahy o vytvoření ještě menšího, doslova miniaturního pudla. To se však již nelíbilo genetice a toy pudl zůstal nejmenší variantou z pudlů a snahy o jeho výraznější minimalizaci nepřinášejí úspěch.
Ve Velké Británii (a nejen tam) jsou střední a velcí pudlové dodnes zahrnováni pod pojem „standardní“ a existují tam jen tři velikostní rázy. Najdeme tam i jiné barevné varianty či povolené střihy srsti. Celkově je chov pudlů v Anglii i Americe jiný než v zemích spadajících pod FCI.
Karel Čapek o pudlovi …
Karel Čapek píše v knize „Měl jsem psa a kočku“ v části „O chrtech a jiných psech“ (Praha, Československý spisovatel, 1983) o vzniku pudla text, který by neměl být nikdy zapomenut: „… Nejprve stvořil Stvořitel všechna zvířata, a psy, jakožto ty nejlepší, si nechal na konec. Aby mu to šlo rychleji od ruky, nachystal si tři hromady: hromadu kostí, hromadu masa a hromadu chlupů, a z těch tří hromad dělal psy. Nejdřív udělal foxteriéry a stájové pinče, – proto jsou tak chytří; a když se chtěl pustit do dalších, zvonilo poledne. ,Nu dobrá,? řekl Stvořitel, ,když padla, nechám toho; však v jednu hodinu zase začnu tvořit.? A šel si odpočinout.
A vtom podle té hromady kostí přeběhl zajíc. V těch kostech to zaharašilo, vyletěly a začaly štěkat a honit zajíce. Tím se z nich udělal chrt. Proto je chrt nic než samá kostička, ani lotu masa na sobě nemá.
Ta hromada masa, ta z toho dostala hlad; počala se vrtět a funět, a udělal se z ní buldog neboli boxér a šel se nažrat. Proto jsou boxéři samé maso.
A když to viděla ta hromada chlupů, podrbala se a šla se taky nažrat. Tak vznikl bernardýn, který je samé chlupy, a ze zbytku těch chlupů vznikl pudlík, který je také samé chlupy, a zbyl tam ještě jeden chumáček chlupů, a z toho se udělal takzvaný japončík čili pejsánek pekinský.
Když se Stvořitel vrátil o jedné hodině ke svým třem hromadám materiálu, nebylo tam už skoro nic. Zbyl tam jen jeden dlouhý ocásek, pár uší od ohaře, čtyři malé nožičky a jeden hrozitánský trup. Jo, co s tím? Tak z toho Stvořitel udělal jezevčíka neboli dakla …“
Spletice názvů
Pudl byl ve své historii obdařen nejrůznějšími názvy. Označení „pudl“ pochází zřejmě ze (staroněmeckého) „Budeln“, „Budel“, „Budelhund“, následně „Pudel“. To znamenalo něco jako „cákat s vodou“. Pfudel a následně dnes Pfütze znamená louže. Rozhodně tedy název pudl má co do činění s vodou. Tento názor podporuje i slovník bratří Grimmů, sepsaný roku 1878. Dlouho byl znám pod zjednodušeným názvem „vodní pes“. Vlastně všichni kudrnatí vodní lovečtí psi se minimálně od 18. století v Německu takto nazývali. I dnes se tam můžeme setkat s označením Barbone nebo Pudel. Dodnes se v Německu používá obrat „mokrý jako pudl“.
Ve Francii se občas používá název Barbets. Ale mnohem častěji Caniche. Etymologicky francouzské slovo „caniche“ (pudl) vychází ze slova „cane“, což je francouzské slovo pro kachnu stejně jako canard. Údajně se cane říkalo psům a caniche fenám. Tak se však říkalo i barbetům …
Pudlové mají ve své historii mnoho jiných plemen, ale i jiná plemena mají ve své historii pudla. S pudlem má mnoho společného, jak již název napovídá, dávno uznané lovecké plemeno pudlpointr. Krásně vypadá i kříženec pudla a Amerického kokršpaněla zvaný cockerpoo – plemeno u nás (u FCI) neuznané. Stejně tomu tak je u křížence labradorského retrívra a pudla, tzv. labradoodle.
