Psí strachy a jejich příčiny

Neúměrný nebo nezvládnutý strach otravuje život značnému počtu psů a potažmo i nám, jejich páníčkům. Psi jsou v panice schopni uběhnout mnohakilometrové vzdálenosti a ne vždy se znovu shledají s páníčky. Jiní ze strachu koušou, někteří se pomočí a pokálejí, další vyjí a štěkají … V každém případě tito nešťastníci trpí. Strach je totiž jedna z nejméně příjemných emocí a představuje pro organismus ohromnou zátěž. Co bývá příčinou strachu?

Někdo se plachý už narodí

Může jít o určitou plemennou predispozici. Nedá se sice říci, že by příslušníci některého plemene byli šmahem všichni agresivní nebo bázliví, přesto se však některá plemena v seznamu mých pacientů objevují častěji než jiná. Například u leonbergerů, bernských a entlebušských salašnických psů nebo u šeltií je poměrně častá nedůvěra k cizím lidem a agorafobie (jde o plemena vyšlechtěná k práci v klidném přehledném terénu a k ostražitosti vůči „narušitelům“ hranic vlastního území). Pražští krysaříci, jezevčíci, jorkšírští teriéři a trpasličí pudli mívají strach z jiných psů (většinou nejde o charakteristický rys plemene, ale o následek nesprávné socializace a přílišné úzkostlivosti majitele nebo o špatnou zkušenost).

Dalším důvodem bývá vrozená plachost. V jednom vrhu lze najít štěňata neohrožená až drzá, a zároveň drobečky méně smělé až bázlivé. S přibývajícím věkem se rozdíly v povahách prohlubují.

Význam socializace a výchovy

Ke vzniku strachu mohou významně přispět chyby v socializační fázi, tedy v období mezi šestým a osmnáctým, popřípadě dvacátým týdnem. V této době jsou štěňata nejvnímavější k vnějším podnětům a vzorce chování, které si vytvoří, pak používají po celý život. Pokud jsou psi v tomto věku chováni izolovaně od lidí, jiných psů a ostatních zvířat a nezískají zkušenosti s nejrůznějšími situacemi, zvuky a pachy okolí, reagují pak na tyto podněty nedůvěřivě, vystrašeně, agresivně.

Často chybujeme také ve výchově. Většina z nás si dnes pořizuje pejska pro potěšení, jako kamaráda a společníka. Dělíme se s ním o svou snídani, o svou postel, pohovku, auto, dopřáváme mu spoustu pozornosti a péče. Na oplátku nám stačí, když se pejsek naučí pár základních povelů, aby byl jakžtakž ovladatelný a nikoho neobtěžoval, a když nám dává trochu najevo radost z naší společnosti. Jenže bázlivý pes, ať už ke svému strachu přišel jakýmkoli způsobem, potřebuje pevnou oporu, aby se dokázal se strachem vyrovnat. Tu mu může poskytnout jen neohrožený a nezpochybnitelný vůdce smečky, který si s každým nebezpečím hravě poradí, nedopustí, aby nějaký bubák ohrozil jeho podřízené, a přiměřenými úkoly povzbuzuje sebevědomí a odvahu i těch největších strašpytlů, protože smečka potřebuje každého svého člena. Takže pozor: Bázlivému psu nejvíc prospějí jasná pravidla, denní pilování prvků základní ovladatelnosti a suverénní páníček.

Dlouhá samota

Psi jsou svým založením společenští tvorové. Potřebují vedle sebe sociální partnery, aby se cítili bezpečně. Krátkou samotu jsou schopni tolerovat, když se to odmalička učí. Ale osm či deset hodin samoty, kdy jsou všichni lidští členové rodiny v práci a pes je sám na všechny zvuky a další vjemy, které si neumí vysvětlit, a neví, jak na ně reagovat, to je ohromný stres. Není divu, že nejčastějším konzultovaným problémem je právě strach ze samoty.

Než si pořídíte psa, pečlivě zvažte, zda mu můžete dopřát svou společnost a oporu po většinu dne. Máte-li dlouhou nebo nepravidelnou pracovní dobu a v rodině není nikdo, kdo by se v tom čase o psa postaral, raději s koupí psa počkejte, až bude situace příznivější.

Stres a nemoc

Svůj podíl na vzniku strachu mívá také zlá zkušenost. Silná bouřka, petarda hozená pod nohy, napadení jiným psem – to jsou ohromně silné podněty, které mohou mít za následek nefalšovaný posttraumatický šok. Nešťastník se pak nejen třese při sebemenším podnětu, ale odmítá jakoukoli aktivitu, mívá zažívací problémy nebo dlouhodobé nechutenství, má děsivé sny a je mnohem náchylnější k infekcím, ale i k dalším orgánovým, či dokonce nádorovým onemocněním.

Může to však být i naopak – někdy začnou psi projevovat strach v souvislosti s nějakou chorobou. Nejčastěji jsou to ortopedická onemocnění, která psům působí velkou bolest. Psi se pak začnou vyhýbat například malým dětem, protože se bojí, že jim nestačí včas ustoupit z cesty a střet bude bolestivý. Jiní psi mají strach z lesklé hladké podlahy, protože se na ní necítí bezpeční, každé uklouznutí je zabolí. Všichni známe strach psů z čištění bolavých uší, ze stříhání drápků, ošetřování ran. Všechny pomůcky, které k tomu používáme, se mohou na dlouho, ba natrvalo stát pro psa pořádnými strašáky.

Podobně jako u lidí, i u psů se někdy setkáme s vážným psychickým onemocněním – obsedantně kompulzivní poruchou. Obsese znamená nějakou chorobnou představu, kompulze pak nutkavé chování pod vlivem této představy. Takto postižení psi pak mohou vykazovat strach z neexistujících podnětů a ve snaze zahnat nepřítele štěkají a kňučí, chňapou kolem sebe nebo se zakusují do vlastního ocasu nebo tlapky, protože v nich vidí konkurenta nebo hrozbu. Stávají se nevyzpytatelní až nebezpeční pro své okolí i sami pro sebe.

Jak si se strachem poradit

Nejdůležitější je prevence, to znamená pečlivý výběr štěněte, správná socializace a výchova a vyloučení všech zbytečných strašáků z psího života. Když už se pejsek něčeho bojí, je nejlepší jít se poradit s veterinářem věnujícím se psí psychologii. Ten vybere tzv. desenzitizační cvičení přímo na míru konkrétnímu psovi, a je-li to nezbytné, předepíše i vhodné léky.

Pomoci by mohla i odborná literatura. Desenzitizační cvičení a další opatření proti strachu jsou popsána a na případech skutečných pacientů doložena v knížce Babo, raď! Když se pes třese strachy. Možná tam právě vy najdete správnou inspiraci …