Psí konverzace – část 23. Klíč k tajemství psího jazyka – Komunikace štěňat
Pro štěně je klíčovým podnětem matčin mléčný struk, který signalizují jeho smyslové orgány (v tomto případě hmat), které následně vyvolají dědičnou koordinaci: štěně obejme tlamičkou struk. Dotykový impulz je opět klíčovým podnětem: vyvolává sání a masírování struku jazykem. Štěně tedy přichází na svět s minimální výbavičkou: je to pouze několik pohybů a zvukových projevů (jestliže je štěněti něco nepříjemné, ozve se nářkem, což je zase klíčovým podnětem pro matku, která se okamžitě ke štěněti obrátí hlavou, aby ho ukonejšila).
A jaký je vrozený pohyb čerstvě narozeného štěněte? Pozorný pozorovatel si povšimne, že štěně nikdy neleze v přímém směru, nýbrž se pohybuje v kruhu. To je vrozený pohyb, který zajišťuje, aby se štěně stále udrželo v blízkosti pelechu. Proto vlčice (a matky jiných psovitých šelem) vyhrabávají v brlozích hluboké porodní prohlubně. Ostatně i fenky domestikovaných psů mají před porodem výraznou tendenci k hrabání, k němuž je nutí jejich vrozený instinkt.
K dalším vrozeným pohybům maličkých štěňat patří kývavé pohyby hlavy ze strany na stranu (vyhledávají tak oporu a teplo). Dalším pohybem je tzv. „mléčný krok“ – pohyb tlapky proti matčině mléčné žláze (což vede ke stimulaci produkce mléka). (Pozůstatek „mléčného kroku“ můžeme vysledovat v chování psa i mnohem později = je to ono tradiční podávání tlapky.)
Úvodní fáze života štěněte trvá dva týdny: v tomto období štěně nevnímá sociální vztahy a nemá ani zájem o své okolí. Toto období slouží „pouze“ k růstu štěněte a získávání vyšší hmotnosti. Výměšky takto malých štěňat odstraňuje matka, která jim rovněž olizuje bříška, čímž ulehčuje vyměšování trusu a vyvolává močení.
Markantní změna ve vývoji štěněte a v jeho komunikaci nastává ve třetím týdnu života, kdy se mu otevírají očka a objevují se štěrbiny ve vnějších sluchových orgánech (zraková schopnost se vyvíjí až v 17. nebo 18. dni života, a je ještě stále značně omezená). V tomto období již štěňata zkoumají své okolí a navazují první kontakty se svými sourozenci. Vzorce sociálního chování však ještě stále nemají vyvinuty.
Štěňata pochopí, že tlama matky znamená potravu (vyvrhování potravy, které praktikují psovité šelmy v přírodě, si ponechala pouze určitá plemena domestikovaných psů). Žebrání o potravu a olizování koutku úst matky se vtiskne štěňatům na celý život a existuje v ritualizované formě i v době dospělosti (náklonnost se takto projevuje nejen v rámci druhu, ale i směrem k člověku = bouřlivý vítací rituál, vyskakování a olíznutí tváře). (Je zajímavé, že rituál žebronění a olizování koutků mordy se vyvine i u štěňat, jimž matka potravu nevyvrhuje!)
Štěňata jsou vázána na pelech přibližně do 20. dne svého života. V tomto období nemají ani žádné reakce strachu. Vše se obvykle změní od 21. dne života, kdy se u mláďat probouzí pud následovat matku. (V té době přicházejí např. vlčata do úzkého kontaktu s jinými členy smečky, kteří o ně pečují a – mimovolně – s nimi počínají komunikovat.) V tomto období nastává čas her! Hra není „pouze“ zábava! Hra totiž slouží mláďatům psovitých šelem k jejich přípravě na život v dospělosti. Ve hrách nabývá mládě velké množství naprosto nových zkušeností. MVDr. Milan Štourač zdůrazňuje: „Hra završuje dlouhý a složitý proces formování základů chování, které mají svůj počátek již v embryonálním stadiu vývoje.“ Vynikající etolog prof. Zdeněk Veselovský (1928–2006) vždy zdůrazňoval, že hra je v podstatě dialogem živočicha s prostředím, ve kterém žije. Zvířata, která udržují tento dialog nejen v krátkém období mladosti, ale uchovávají si ho i v dobách dospělosti, lze považovat za tvory s vysokým stupněm inteligence. Mezi tyto neobyčejně a mimořádně inteligentní tvory ve zvířecí říši bezesporu patří i šelmy psovité.
MVDr. Milan Štourač dělí psí hry na několik charakteristických typů: „Hry rozdělujeme na solitární, což jsou nejprimitivnější hry, kdy si pes hraje s nějakým předmětem, dále náhražkové – – když si pes hraje sám se sebou (honění za ocasem). Důležitější jsou hry sociální, kdy si hrají alespoň dva jedinci. Zvláštním druhem her jsou hry sexuální, které se objevují od 2. měsíce stáří u jedinců obojího pohlaví, kteří na sebe vyskakují a předvádějí kopulační pohyby. Hravost a schopnost učení na sebe těsně navazují, při hře se posilňují sociální vztahy.“
Vývoj štěněte je možno shrnout do následujících etap: první dva týdny života = vrozené pohyby a zvukové projevy; přechodná fáze = 3. týden života; období vtištění = 4.–7. týden života (vtištění = bytostem se vtiskují stimuly prostředí, které budou v pozdějším životě využívat při posuzování a rozhodování; pokud u štěňat nedojde k vtištění člověka do sedmi týdnů, nikdy nebudou považovat člověka za svého sociálního partnera a nemohou se včlenit do lidské společnosti jako domácí mazlíčci; vtištění je naprosto nezvratné – pokud k němu došlo, nelze ho zrušit nebo změnit); sociabilita – 8.–12. týden (sociabilita = schopnost a dovednost vstupovat do vztahů ve smečce – i mezidruhové); sociální uspořádání – 13.–16. týden; uspořádání smečky 5.–6. měsíc. Po těchto fázích vývoje života štěněte nastupuje období puberty.
Z předcházejících řádků vyplývá, že k učení komunikace – dialogu – dochází u štěňat záhy, ovšem nikoliv – z pochopitelných důvodů – okamžitě po porodu: v podstatě lze říci, že se počíná rozvíjet ve třetím týdnu života mláděte. V období vtištění se rozvíjí již rychle a bouřlivě.
Podněty
Pan Pavel K. mi poslal dotaz: „Co je to enrichment?“ Tato otázka s komunikací psů – zdánlivě – nesouvisí. Ale opravdu pouze zdánlivě. Enrichment je možno přeložit jako obohacení životního prostředí a slouží jako aktivní program k vyplnění volného času chovaných zvířat. Chovatelé divokých zvířat – zejména šelem – dobře vědí, že: Nuda zabíjí! V moderních zoologických zahradách existují již celé projekty na obohacení života chovaných zvířat, které kladou důraz např. na „hračky“, které vycházejí z přirozených instinktů konkrétních zvířecích druhů, předkládání potravy, k jejímuž získání musí zvíře vynaložit určitou inteligenci i námahu atd. (Ve francouzské vlčí rezervaci Sloha např. schovávají ošetřovatelé šelmám maso do větví stromů, házejí je do jezírek či ukrývají pod kameny. V německých zoologických zahradách podávají ošetřovatelé gepardům masitou potravu při jakémsi „coursingu“ – maso je vlečeno na laně; gepardy tak nejen zabaví, ale bojují tak i proti gastritidě gepardů, kterou tyto kočkovité šelmy často při chovu v zajetí trpí.) Enrichment v sobě může zahrnovat i pachové a zvukové podněty i trénink zvířat. Vše – co přináší podněty, pozitivní vzrušení, zábavu, kontakt a spolupráci – bojuje proti stereotypu a ubíjející nudě! Oč jednoduší je práce kynologů s domestikovanými psy – oproti práci chovatelů a ošetřovatelů s divokými zvířaty chovanými v zajetí. O to více však zavazující. Kdo si myslí, že psu ke štěstí stačí životní prostor na sebevětší zahradě, je na obrovském a fatálním omylu. Bez kontaktu s člověkem, bez práce a zábavy, bez komunikace – je pes v sebevětším prostoru odsouzen k ubíjející nudě! Oproti tomu pes chovaný např. v „nevyhovujícím paneláku“, kterému se jeho pán věnuje často a pravidelně, a který mu vytvoří odpovídající optimální program, prožije šťastný a plnohodnotný psí život.
Názor některých milovníků psů „Psy nemám na výstavy ani na výcvik, mám je pro radost“ neobstojí. Nejde ani tak o výcvik a o excelentní výkony, jde o náplň života, o životní program. I staré psy lze naučit „novým kouskům“. Taková činnost je (zpravidla úspěšným) bojem proti – stárnutí mysli. Právě při výcviku nám nesmírně pomáhá vhodná komunikace se psy, dialog, kterým naši čtyřnozí přátelé rozumějí.
Fenky versus štěňata
Paní Magda R. mi napsala: „Chovám větší počet psů různých plemen. Moje fenka sibiřského huskyho Linda je úžasnou matkou. Jsem přesvědčena, že je dokonale socializovaná. Na štěňata jiných fenek je však velmi agresivní, musím ji v tom období separovat. Proč to dělá?“
Linda je zřejmě ve smečce paní Magdy alfa fenou. A alfa – chce předávat své geny. Ve vlčí smečce se rozmnožuje pouze plemenný pár (dříve označován termínem alfa). Pokud se při chovu v zajetí narodí mláďata i jiné vlčici, alfa samice je často usmrtí. V přírodě si smečka – kvůli zajištění potravy – může dovolit odchovat pouze jeden vrh. Další vrh by smečku ohrozil. Sibiřský husky je přírodním plemenem a v Lindě zřejmě dřímají prastaré kořeny jejích dávných předků.
Je třeba si uvědomit, že i ve vlčí smečce jsou vlčata zcela privilegována pouze do osmi týdnů jejich života. V té době si mohou dovolit takřka vše. Po tomto období začínají rodiče a další členové smečky s výchovou mláďat, v níž samozřejmě nechybí ani tresty. Tresty jsou různé – vokální (vrčení), řeč těla (výhružné postoje), mimika (odhalení tesáků) i fyzické (zpravidla uchopení za čenich). Naši domestikovaní psi, pokud jsou dobře socializováni, štěňata tolerují, ale jen do jisté míry. Jinak se ke štěňatům chová mladý pes a jinak starší zkušený harcovník. Štěně však do styku s dospělými psy musí (pod dohledem svého majitele) nutně vstoupit: jednak aby se socializovalo, a jednak proto, aby se mohlo naučit psímu jazyku, aby mohlo vést konverzaci s příslušníky téhož druhu. Aby dokázalo používat konejšivých signálů. Aby se mohlo stát psem!
Tělesný kontakt
Pan Jaromír N. mi poslal stručný dotaz: „Jak je pro psy důležitý tělesný kontakt?“ Nesmírně! Tělesný kontakt ihned po narození splňuje základní potřebu mláděte – štěňata se tisknou k sobě navzájem a také ke své matce. Bez splnění této základní instinktivní potřeby jsou nešťastná a mohou i zemřít.
Celou škálu dalších tělesných kontaktů využívají psovité šelmy ke komunikaci. Začíná to šťoucháním tlamičkou do bradavky matky (podporuje produkci mateřského mléka). Tento pohyb je předobrazem šťouchnutí čenichem, které je využíváno později ke komunikaci. Pokud pes šťouchne čenichem do čenichu jiného psa – je to znak přátelství, ale zároveň i konejšivé gesto. (Tento znak používá zpravidla podřízený pes svému nadřízenému kamarádu.) Toto pošťuchování je ritualizovaným chováním, které má své kořeny v žebronění o potravu v čase dětství. Psi toto gesto využívají i vůči „svým“ lidem – šťouchají do ruky pána, aby upoutali jeho pozornost, nebo – aby ho ukonejšili, jsou-li káráni.
Dalším fyzickým komunikačním znakem je šťouchnutí pánví. Toto gesto uplatňují psi vůči jiným psům i „svým“ lidem během vítacího rituálu. Pokud se přikrčíme, pes, který je hlavou k nám, se jako luk otočí a šťouchne do nás pánví nebo zadkem (nebo se postaví zády k nám). Tím, že je k nám pes otočený zády – zadek nalepený na nás – projevuje nám absolutní důvěru!
Během námluvních „tanců“ při „hrách lásky šálivých“ šťouchá rovněž pes do fenky pánví – dává tím najevo přátelství a svou přízeň.
Psi, kteří žijí ve společné domácnosti a jsou mimořádně dobrými přáteli, uplatňují někdy tzv. kontaktní ležení, při němž se dotýkají některými částmi svých těl. Tento tělesný kontakt ve spánku je výjimečný a – u šelem psovitých v přírodě nebyl dosud pozorován.
„Kodex“ sociálních zvířat
Pan Oldřich W. se mě táže: „Pes je sociální zvíře. Je pro sociální zvířata nejdůležitější pocit strachu a agrese?“ Psovité šelmy jsou typicky sociální zvířata, která žijí v rodinných smečkách (vlci, kojoti, šakalové), nebo ve větších, sociálně strukturovaných skupinách (např. psi hyenoví a dhoulové). Členové smečky spolu spolupracují při lovu a při výchově mláďat. V těchto smečkách lze vysledovat nejen sociální řád, ale i dělbu „práce“. Sociální řád nutně vyžaduje „kastovnictví“ – čili hierarchii jednotlivých členů. Bez této organizace by fungování smečky nebylo možné, neboť by vládla anarchie. Typy chování, kterými se členové smečky řídí, však je vhodnější charakterizovat jako – nadřízenost a podřízenost nežli je nazývat agresivitou a strachem. Jak už jsme mnohokrát zdůraznili: řada vzorců chování je ritualizována a navíc – psovité šelmy mají výtečně vyvinuté mechanismy zábran vůči agresi (konejšivé signály; komunikaci submisivity). Kdyby členy smečky ovládala agresivita a strach, docházelo by ke zranění a ke ztrátě lovecké akceschopnosti. To by ohrožovalo existenci celé smečky. Je dobré si zopakovat slova Rogera Abrantese z jeho knihy Vývoj sociálního chování psů a dalších šelem psovitých: „Sociální zvíře je speciální tím, že je schopno kompromisů, vítězství a porážek, a přesto vytěží z každé situace to nejlepší. To znamená, že dokáže užívat i jiné mechanismy než velké motivátory strach a agresi.“
