K čemu bylo čtyřicet let CITES?
Zákaz a omezení obchodu v několika případech skutečně napomohly stabilizovat populace některých druhů, ale v několika významných případech naopak způsobily větší kriminalizaci celého řetězce, který začíná nelegálním odchytem či sběrem a přes síť pašeráků či distributorů vede až k domácím soukromým chovatelům. Kirsten Conradová, bioložka zabývající se aplikovanou ochranou přírody a biologií ekosystémů, publikovala nedávno v žurnálu Tropical Conservation Science odbornou stať, ve které identifikuje jednotlivé části celého problému, ve který dohoda o CITES dnes podle ní nakonec vyústila.
Její článek, uveřejněný pod názvem „Trade ban: A Perfect Storm for Poaching“,1. se pochopitelně skalním ochráncům přírody a legislativcům, kteří v roce 1973 ve Washingtonu vypracovávali a do detailů promýšleli text dohody, vůbec nelíbí. Přesto jednotlivé aspekty, které Conradová rozebírá, mají s dnešní realitou mnoho společného. Zákaz obchodu s určitými organismy spolupůsobením několika faktorů vyústil v to, že je s nimi obchodováno mnohem více než před podpisem dohody, a jsou nyní ve větším nebezpečí – často na pokraji úplného vyhubení – než před čtyřmi desetiletími.
Autorka zmiňuje mezi příčinami částečného kolapsu CITES neelastickou poptávku po zboží, která nese potenciál velkých zisků, velkou propojenost legálního a nelegálního obchodu v zemích výskytu obchodovaných / zakázaných druhů organismů, které jsou dány i historicky – kulturními vazbami, nejednoznačná vlastnická práva a vztah k půdě, negativní ekonomické pobídky vyúsťující v konflikty mezi lidmi a chráněnými živočichy a nedostatečná vymahatelnost všech navrhovaných opatření.
V hrubém zjednodušení – jihoamerickým domorodcům možná někdo zakázal obchodovat s „terarijními“ zvířaty, ale už jim neporadil, čím se teď místo toho mají živit. V systému rodinných a kmenových vazeb, s dozírající administrativou proslavenou vysokou mírou úřednické korupce, narůstá s každým potřebným úplatkem a článkem distribučního řetězce cena žádaného organismu do astronomických výšek. A dokud bude existovat poptávka, lze na ni reagovat odpovídající nabídkou.
Vesničané, kteří se živili sběrem a prodejem zvířat, nevidí důvod, proč by toho právě nyní měli nechat. Jsou na svém území po generace, byť toto území patří jakémusi „státu“, jehož jsou prý občany. Pokud navíc stát zasáhne silněji do oblasti vlastnických práv, například zákazem lovu v nově vyčleněné rezervaci, přicházejí místní definitivně o zdroj obživy. Překupník je ochoten zaplatit za odchyceného ještěra či plaza mnohem víc, než kolik by si průměrný jihoamerický vesničan dokázal vydělat, tudíž tu není moc co k řešení. A šance, že si z Washingtonu přijede signatář CITES zkontrolovat reálné provádění této dohody a její dodržování, je víceméně lichá.
Conradová tvrdí, že tyto jednotlivé, synergicky působící faktory vyústily ve vítězství pašeráků a pytláků. Vždyť kdo jiný než CITES jim zlikvidoval konkurenci, a pomohl jim ovládnout trh s exoty? Podle autorky je světu zapotřebí přiměřený regulovaný a kontrolovaný obchod, namísto striktních zákazů. Své tvrzení podporuje několika případy.
Konkrétně zmiňuje drtivý dopad zákazu obchodu na populace tygrů (v početnosti poklesla většina lokálních izolovaných populací pod mez, kdy jsou schopni se efektivně rozmnožovat), slonů (kdy poptávka po slonovině vyústila v desetitisíce zabitých zvířat skupinami vysoce organizovaných a technicky dokonale vybavených pytláků) a nosorožců, kteří se již prakticky také stávají součástí historie. Tato názorná ilustrace nutí tedy k zamyšlení, nakolik se opatření daná dohodou CITES negativně podepsala na organismech, k jejichž ochraně se původně zavázala.
Jen pro srovnání uvádí, že cena „produktů“ získaných pytláky roste přímo úměrně prostředkům vynaloženým na ochranu ohrožených živočichů. Hodnota tygří kožešiny je odhadována na 20 000 dolarů, slonovina přijde na 900 dolarů za kilogram a jedno kilo nosorožčího rohu dnes stojí na černém trhu okolo 50 000. Právě nedostatek zboží na trhu, jeho nedostupnost a vzácnost jsou prý, přeloženo do jazyka financí, tím, co vyvolává vysokou cenu. A i když se to může zdát divné, je to něco, co pytláci a pašeráci s nadšením vítají.
Situace s ochranou zvířat a rostlin uvedených v CITES se pak zcela vymyká kontrole, jak například dokládá příklad indických tygřích rezervací, které jsou systematicky a postupně „vylovovány“ organizovanými gangy pytláků (nebo stejně systematické řetězení vloupání do evropských přírodovědných sbírek a muzeí). Ne každé omezení obchodu, jak připouští Conradová, vyústilo v bezbřehé drancování ekonomicky zajímavých druhů. Tam, kde byl obchod limitován / regulován řadou nařízení, často skutečně dospěla situace k uspokojivým závěrům.
Pozitivním příkladem je podle ní situace na obchodu s papoušky a krokodýlovitými plazy. Studie prokazují přímou korelaci mezi nárůstem regulovaného obchodu a chovu, spolu s úbytkem výskytu pytláctví ve volné přírodě. Jinými slovy – za vhodných podmínek nastavený obchod vedl k nárůstu legálních chovatelů (ať už amatérských či profesionálních milců papoušků nebo zpracovatelů krokodýlí kůže) a pomohl stabilizovat přírodní populace.
Naopak striktní zákaz obchodu uvrhl již ohrožené jedince pod velký tlak, daný poptávkou po nelegálním zboží. Conradová svou stať uzavírá posláním, že po čtyřiceti letech usilovné práce je teď zapotřebí se skutečně poučit z našich minulých chyb a přehodnotit strategii CITES.
„Perfect storm“ – termín pro souhru řady neletálních (ve smrt jednotlivě neústících) událostí, které mají ve vzájemné souhře katastrofické důsledky.
Citovaná literatura:
1) Conrad, K. 2012. Trade bans: a perfect storm for poaching? Tropical Conservation Science Vol. 5(3): 245-254
On-line odkaz: www.tropicalconservationscience.org
Zdrojový článek: http://news.mongabay.com/2012/0917-conrad-tcs-wildlife-trade.html
