Začínáme s holubářstvím – 12. díl Střední voláči
Důležité je, že na rozdíl od rousných a velkých voláčů se v jejich případě setkáváme s mnohem skromnějšími plemeny, která nevyžadují zvláštní vybavení holubníků ani nejsou náročná na prostor, velikost budníků, skladbu krmení nebo velikost hnízd. Také mláďata se nekroužkují až nad patní kloub a jsou rodiči zpravidla výborně krmena. Pojímání nejsou na překážku žádné pernaté ozdoby, a tak je plodnost středních voláčů, při udržení výborné zdravotní kondice, vyhlášená. Krmnou dávku volíme vždy takovou, aby odpovídala chovanému plemeni.
U zástupců s červenými obočnicemi a prokrveným kořenem zobáku je nezbytné do krmné dávky přidávat větší množství kukuřice a holubům umožnit maximální dobu strávenou „venku“, tedy buď v otevřené voliéře, nebo ve volném proletu. Jen za této situace budou obočnice krásně červené (u některých zástupců též oči) a zobák tzv. živý (pomoci může i bramborová směs s kopřivami a šrotem, zelené krmení a mrkev). V uzavřeném komorovém holubníku nebo nevhodně orientované voliéře bez možnosti proletu pak obočnice světlají a zobák se stává světlým (tzv. mrtvým).
Další zvláštnost zasluhuje plemeno norvičský voláč, které je šlechtěno k vynikající kulovité volatosti. Výsledný efekt je mimořádně působivý a návštěvníci takových chovů jsou uneseni z holubů, kteří mají „volátka jak kopačáky“, ale tato velká volatost vyžaduje každodenní přítomnost chovatele na holubníku a delší chovatelské zkušenosti, tudíž se domnívám, že bych „norviče“ jako jediné plemeno středních voláčů začátečníkům nedoporučil.
V krmné dávce pro střední voláče je velmi vhodné zachovat podíl ječmene, který není sice přijímán s velkou ochotou, ale jeho dietetické hodnoty jsou nenahraditelné. Střední voláči nejsou nijak mimořádně zapeření a právě ječmen jim poskytuje dobrý základ krmné dávky, po které se tito holubi nepřejídají a netrpí na tzv. svěšené vole (vysvětleno v předchozím dílu).
V předvýstavním období se vyplatí provádět drezuru nejméně 14 dní před výstavou, po které se holubi obou pohlaví dobře předvádí. Před posouzením je dobré střední voláče nekrmit, ve výstavní hale by mělo být spíše tepleji než chladno, aby ochota předvádět volatost nebyla narušena příliš chladným vzduchem. Někteří střední voláči jsou dostatečně mohutní, že se mohou jejich holoubata částečně využívat ke kulinářskému zpracování, ale dnes převážily téměř výhradně cíle esteticko–okrasné. Plemena ze západu Evropy nejsou, až na výjimky holubů původně dovezených z prostoru současné České republiky, šlechtěna na sílu a živost zobáku, šířku čel, červené zbarvení obočnic a červené nebo perlové oči. U nich zpravidla obočnice odpovídají barvě okolního opeření a oči jsou oranžové nebo i žluté. Tato plemena ve voliérovém chovu prospívají velmi dobře.
Český stavák
Velikostí typický střední voláč byl v minulosti šlechtěn k letovým dovednostem, které budou rámcově zmíněny u starvičského staváka. V posledních desetiletích se stal největší ikonou českého holubářství, u které se snoubí mezi voláči bezkonkurenční sestava barevných a kresebných rázů s typickým leskem. Vynikající a nezvyklé jsou též tvary typologické, které stavákovi zaručují silný, střední, dobře prokrvený a vždy světlý zobák, širokou hlavu s vysokým čelem, plošinkou na temeni a intenzivně červené obočnice. Na výstavách se někdy objevují staváci příliš drobní, což se týká často holubů v tygří kresbě, ale vzácně též přerostlí jedinci, obzvláště u staváků modré řady, případně s delší zadní partií, např. stříbrní sedlatí. Obecně ovšem stavák patří k velmi prošlechtěným a vděčným holubům, kteří dovedou odchovat celou řadu holoubat a chovatele potěší nevšedními projevy temperamentu, do kterých patří třeba orlování, kdy holubi drží křídla několik sekund rozevřená nad zády. Volatost holubic bývá často oříškem, a tak je dobré v začátcích chovu investovat finanční prostředky do dobře volatých holubic. Vynaložené náklady se jistě vyplatí. Stavák se honosí několika desítkami barevných rázů, kterým vévodí sedlatí, dále jednobarevní, bělohrotí, plamínci, tygři, lysí a bělopruzí.
Šteler
Je velmi mladým plemenem, které je důsledkem zcela jiného směru šlechtění českého staváka v Německu, zvláště pak v Bavorsku. Intenzivní nakřížení brněnského voláče, bez ohledu na původní letové vlastnosti českého staváka, vykrystalizovala ve vznik zcela svébytného plemene, které má čistě výstavní ambice. Je lehčí, užší konstituce, výrazně vzpřímenější, s tenčím a delším zobáčkem, kulatější hlavou, kulovitějším volátkem a vyššíma, tenčíma nohama.
Dalším plemenem, které dle mého názoru vyšlo z podstaty českého staváka, je tzv. waldviertelský voláč, který jako by z oka vypadl velmi nekvalitnímu českému staváku v kresbě tygra, s lehčí konstitucí hlavy a zobáku a zatím poněkud nedostatečnou volatostí.
Český voláč sivý
Vychází z kombinace volatosti a unikátních možností sivého faktoru, který zesvětluje plavé plochy každé barvy opeření do zinkově šedé, přičemž zachovává původní kvalitu rozprostřeného (plnobarevného) zbarvení, například vzorků, letek a ocasního pruhu. Voláč sivý je typický statnější postavou, méně vzpřímeným držením těla a přiměřenou volatostí. Patří tak k voláčům, kteří odolávají přílišné modernizaci, zlepšující výstavní předpoklady, ale ničící původní užitkově – esteticky – letové dovednosti voláčů. Vzácní jsou hnědí a červení pruhoví i kapratí, obvyklí jsou na modrém zbarvení v rázech pruhovém a kapratém, též jako bělohrotí s ideálem 6×6 bílých ručních letek.
Dolnobavorský voláč
Teprve nedávno uznaný holub vznikl ze známé bavorské šlechtitelské dílny Zausingerů. Konkrétně Karl Zausinger ml. se pokusil o líbivou kombinaci zbarvení holuba hýla s typem středního voláče. Vzniklo tak poměrně štíhlé plemeno na nižších středních nožkách, v přiměřené hruškovité volatosti. Zpravidla je Karl chová v rázu bronzovém černokřídlém, který je u hýlů daleko nejpopulárnější. Jedná se o letově velmi nadané, vitální a plodné holoubky, jejichž záhlaví zdobí úzká chocholka. Na zahoukání již reagují velmi dobře, ale přece jen jsou trochu plašší než starší plemena voláčů. V chovu se musíme zaměřit nejen na typ a volatost, ale také na kvalitu zbarvení a opeření, které jsou u tohoto náročného zbarvení nezbytné.
Durynský voláč
Patří k větším středním voláčům, u kterých předpokládáme výraznou hruškovitou volatost vycházející z poměrně silné postavy, zajištěné dostatečně dlouhým krkem. Je nesporným faktem, že volatost kulovitá, typická pro některé voláče, vyžaduje kratší formu krku, což platí generálně. Durynský voláč je nejznámější v bělohlavém bělohrotém rázu, ale zcela plnohodnotní jsou jedinci jednobarevní i vzácnější tygři. Tento voláč nemá stejnou kresbu jako moravský bělohlávek, takže debaty o možné záměně jsou zcela liché. Jediné, co lze připustit, je, že moravský bělohlávek prochází v některých chovech zušlechťovacím křížením a v těchto aktivitách byl využit i durynský voláč. Oči u bělohlavých rázů jsou vikvové, u všech ostatních oranžové, zobák je střední délky a poněkud silnější.
Elstr
Další z německých voláčů, který vyšel z původních holubů dovezených z území dnešní České republiky, je elstr. Je to nejvyšší střední voláč, u kterého bylo šlechtění zaměřeno na prodloužení nohou, postavy i krku. Unikátní je zejména volatost, která je výborně podvázaná, hruškovitého tvaru, s charakteristickým rozšířením v zadní části. Eleganci plemeni dodávají úžeji nasazené, co nejkolmější nohy a nepříliš dlouhá zadní partie. Třešničkou na dortu je kontrastní sedlaté zbarvení bez kapky, které určitým způsobem omezuje pestrost barevných rázů.
Hesenský voláč
Tento u nás běžnější voláč vychází ze zcela jiné platformy, která vyžaduje velmi statnou a poměrně širokou postavu, nabízející předpoklady pro sice výraznou, ale nikoliv nápadně podvázanou volatost. Nohy jsou spíše krátké, hluboce zapeřené, spoluvytvářející dojem velkého, mírně nakloněného kvádru. Vyskytují se jako plnobarevní, bělouši a tygři včetně kropenáčů, vzácně též bělohlaví bělohrotí a straky.
Lillský voláč
V České republice nepříliš známý voláč je k vidění převážně na francouzských a německých výstavách. Je to holub poněkud větší než velmi známý brněnský voláč, avšak jeho postava připomíná spíše tvary voláče francouzského. Tato dvě plemena se podílela z největší části i na jeho vyšlechtění. Nejlepší chovatelé k jeho zušlechtění využívají „přerostlé“ voláče brněnské, kteří mu dodávají výborné drezurní předpoklady a zajímavý temperament. Převážně je chovaný jako jednobarevný, zvláště jako bílý, ale vzorník uznává vedle dalších základních plnobarevných a plavých rázů i izabely, bělopruhé, tygry, straky a bělouše.
Moravský bělohlávek
Bělohlavá kresba je zárukou atraktivního zevnějšku, navíc ji doprovází špičatá chocholka v záhlaví a typ statného, většího voláče. Určité rozdíly lze vysledovat mezi červenými, černými a žlutými bělohlávky a ostatními rázy, které zdaleka nespočívají jen ve zbarvení obočnic. Oči se nachází na bílém opeření, tedy jsou vikvové, délka těla dosahuje téměř 40 cm. Jedná se o vděčného, plodného a letově dovedného holuba, kterému vyhovuje možnost volného proletu.
Moravský morák
Dalším velmi plodným a typologicky nepříliš přešlechtěným holubem je tento poměrně dlouhý střední voláč. Současní nejlépe hodnocení holubi se vyznačují zbarvením světlejšího bělouše a poněkud zkrácenou zadní partií, kdy délka holuba je docílena posunutím nohou dozadu a prodloužením krku a hrudi. Stále však dovedou oslovit i holubi s tmavším šimlováním a velkou volatostí, byť s delší zadní partií a méně vzpřímení.
Moravský voláč sedlatý
V poslední době obligátně vybaven lasturovitou chocholkou je tento sedlatý voláč bez kapky. Vyznačuje se velmi kvalitním zbarvením, majestátnou a hrdou postavou, dobrou hruškovitou volatostí. Velikostí je podobný morákovi, kdy dosahuje délky kolem 44 cm. U obočnic je preferováno červené vybarvení, u zobáku jeho živost a šířka, hlava je typicky výrazná s vyšším čelem. Z holubů vyvezených do Rakouska vznikl teprve nedávno dolnorakouský voláč, který je ve všech sledovaných znacích o poznání méně prošlechtěn.
Norvičský voláč
Holub s nejdokonaleji kulatým tvarem volete vznikl v dávných časech v hrabství Norfolk ve Velké Británii. Volatost a ochota ji předvádět jsou pro něho alfou a omegou, ke které se přidává kontrastní anglická kresba s růžicemi, mírně širší postava a co nejdále nasazené, téměř kolmé nohy s plynulým výstupem bérců.
Vedle tradičních zbarvení se setkáváme s širší paletou rázů, kam určitě patří hnědí, andaluští, indigo nebo jahodoví.
Slezský voláč
Patří mezi velmi typické zástupce skupiny. Honosí se přiměřenými tvary, dobře se předvádí, je výborně volatý a velmi elegantní. Provází ho zajímavé dělení dle povahy zbarvení, které obsahuje holuby lysé, bělouše, jednobarevné, straky, mniší a bělohroté. Jako u jiných voláčů, i zde se pod mniší kresbou schovávají holubi bělohlaví bělohrotí, u kterých bílý zákres prochází pod očima. Straky jsou zase holubi bělokřídlí, kteří mají zbarvené sedlo. Vzniklý kontrast láká ke šlechtění náročnější chovatele, což se odráží ve zlepšených figurách i volatosti strak, která nejenže dotáhla, ale snad již i předčí mnohé nejnáročnější rázy. Podobným voláčem je horseman, který je oblíben v Severní Americe.
Slovenský voláč
Synonymem silné, avšak nepříliš vzpřímené postavy, výborné volatosti, atraktivně klenuté hlavy a zajímavého zbarvení je slovenský voláč. Vyskytuje se výhradně jako bělohrotý bělohlávek, což je nejtmavší forma zasahující do široké skupiny tzv. mnišího zbarvení. V genetické výbavě plemene jsou přítomny faktory dominantní opál a toy stencil, které zajišťují vysoce kvalitní vybarvení v kombinaci s oblíbeným bělopruhým nebo šupkatým vzorkem. Zobák má na konci typické zahnutí.
Starvičský stavák
Někdy též nazývaný stavák chocholatý je největším holubem, kterému bylo do vínku přidáno stavění, při němž se holub po prudkém zatleskání křídly během letu dostane do maximální pozice, ve které slepí křídla, a poté se několik metrů propadá, aby zase za silného zvuku křídel vystoupal a pokračoval v letu a stavění. V jeho případě se jedná o plemeno, které původně zdomácnělo ve Slezsku. Z toho plyne, že dále bylo šlechtěno nejen v Polsku a České republice, ale také v Německu, kde všude vznikly lokální směry plemene. Nejextrémnější je šlechtění německé, které voláči velmi zkrátilo zadní partii, dobře se předvádí jak samci, tak i holubice, tělesná konstituce je jemnější a delší. Polský i český směr je oproti tomu „tradičnější“, vycházející ze snahy zachovat tomuto holubovi hlavní plemenný znak, kterým je stavění, holubi jsou delší dozadu, méně vzpřímení, se silnými postavami, širokými hlavami a zobáky. Není tam taková tendence staváky křížit s jinými holuby, čímž sice získáme například předpoklady ke klecové drezuře a výstavní typologii, ale na jejich úkor utrpí, případně zcela zaniknou, původní jedinečné letové atributy. Typická chocholka je lasturovitá, oboustranně ukončená postranními růžicemi. Ačkoliv mnohé zdroje uvádí, že jeho předchůdcem byl český stavák, v současném vývoji se již tento trend příliš neprojevuje, též obočnice a zobák jsou povoleny různého zbarvení, což českému stavákovi nemůžeme tolerovat. Barevných rázů je poměrně velká řádka, přičemž dominují plnobarevní a plaví v černé a červené řadě, bělouši, bělohrotí, poměrně vzácní jsou sedlatí.
Štajgr
K jedněm z nejmajestátnějších středních voláčů patří tento zejména v Německu rozšířený holub, s kořeny ve Slezsku, Čechách a na Moravě. Vyšší tělo, na kterém vyniká dlouhý krk, protáhlá postava a solidně vysoké nohy jen s malým podklesnutím v patním kloubu vytváří spolu s výrazným hruškovitým, dobře podvázaným voletem a sněhobílýma očima unikátní obraz. Typově je velmi blízký voláči elstrovi. V minulosti měl stejné kořeny s českým stavákem, se kterým ho spojují červené obočnice a světlý zobák u všech rázů, kde jen u izabel a žlutě plavých je dočasně povolen rohový nádech. Oproti stavákovi se však chová jen v hrstce plnobarevných rázů, které rozšířili ve druhé polovině 20. století právě izabeloví a žlutě plaví.
Voorburský voláč
Je oblíben zejména pro své temperamentové vlastnosti, které snoubí s kontrastní kresbou štítníka. Postavu střední velikosti, štíhlejší konstituce provází přiměřená, téměř kulovitá volatost. Držení těla je velmi vzpřímené, voorburák jako by tancoval na jen mírně podkleslých nožkách na špičkách prstů. Schopnost předvádět své jedinečné znaky je zejména u holubic vyhlášená a vyfotit imponující holubici v klidu je téměř nemožné. Základní zbarvení je bílé, na kterém jsou barevné křídelní štíty, avšak 7 až 12 letek je bílých. Z hlediska dědičnosti se jedná o poměrně jednoduchou a vděčnou kresbu, která vyžaduje u části chovu tzv. mazaný spodek. Jedná se o povolenou tmavou plošku za nohama, která je tolerována u všech štítníků.
Švýcarský voláč
V České republice nechovaný střední voláč lehčí konstituce převzal zbarvení od luzernského zlatolímcového. Jedná se tedy o holuba stříbřitého, ve vzorcích bezpruhém, pruhovém nebo kapratém ve tmavé mniší kresbě a se špičatou chocholkou. Volátko zdobí široký pás okrového zbarvení, nohy jsou hladké.
Essenbašský voláč
V rukou dalšího bavorského chovatele Erwina Sedlmaiera vzniká střední voláč v kresbě vlaštováka s typickou lasturovitou chocholkou. I tohoto voláče od některých dalších plemen odděluje více zbarvení než typologické plemenné znaky.
Cášský voláč
V Dolním Porýní a okolí Cách byl v dávné minulosti vyšlechtěn holub v anglické kresbě, kde typický půlměsíc je cílevědomým výběrem doveden do co největší šířky. Modernizaci odolávající plemeno, patřící mezi vzácné holuby, se přece jen v poslední době ukazuje v uspokojivé volatosti, někdy s delší zadní partií, provází ho velmi často nízká kvalita opeření i kvality zbarvení.
Nizozemský kudrnatý voláč
Odvážným spojením stočených prstenců v křídelních štítech a typu středního voláče je nizozemský kudrnatý voláč, který se teprve nedávno dostal na slušnou úroveň. Škoda jen, že se při přenosu pernatých ozdob nepodařilo z kudrnáčů získat i jejich čistou a nenapodobitelnou kontrastní kresbu heterozygotního bělouše.
Střední voláči tvoří ucelenou skupinku vděčných, elegantních a ušlechtilých okrasných holubů, kteří našli v naší vlasti své pevné místo, a zejména čeští staváci bývají nejčastějším objektem začínajících holubářů. Jejich chov vřele doporučuji.
