Ne! Ani nemůže být! Přestože vlci jsou psími prarodiči, jsou obě bytosti v podstatě jiným živočišným druhem. Jistě, obě patří do šelem psovitých … Ale … Již jsme mnohokrát zmiňovali, že všechny vzorce psího chování najdeme v rejstříku vlků. Naopak to ovšem neplatí. Je třeba mít na mysli, že vlčí jazyk je jakýmsi prajazykem, původním jazykem! Svaté písmo divočiny psovitých šelem! Domestikací pes jisté nuance a valéry tohoto jazyka zapomínal, respektive je nepotřeboval. Ovšem čtrnáct nejstarších plemen na Zemi (čau čau, šarpej, Akita inu, šiba inu, pekinéz, lhasa apel, saluki, afghánský chrt, samojed, sibiřský husky, basendži a aljašský malamut) si původní prajazyk podrželo ze všech plemen nejvíce. (U některých z nich je to překvapivé – např. u pekinéze, ovšem podle posledních genetických výzkumů patří skutečně mezi nejstarší plemena.) K nim bych osobně přiřadil novoguinejského zpívajícího psa a australského dinga, kteří jsou považováni za poslední zástupce pradávných primitivních poloochočených psích plemen. Ke zmíněným plemenům je nutno ještě připočíst československého vlčáka a sarlooského vlčáka – přestože tato plemena byla vyšlechtěna až ve 20. století – přikřížením vlka osvěžené vlčí geny učinily své.
V následujících subkapitolkách se podíváme na shody a rozdíly mezi vlkem a psem podrobněji.
V čem se psi vlkům podobají?
Vlci potřebují smečku, jsou to vysoce společenské bytosti. Potřebují ji ke svému přežití: k lovu velké kořisti, k rozmnožování a k zabezpečení odchovu a výchovy mláďat. Proto se u nich vytvořila celá škála rituálů a zábran agrese – submisivní a dominantní chování. Aby se pes stal psem, potřebuje kontakt a společnost dalších psů, ale také kontakt a komunikaci se svými živiteli – se svým pánem a jeho rodinou. Je to jeho mezidruhová smečka. Stephen Budiansky v knize Pravda o psech píše: „I u skupinově žijících druhů stojí na prvním místě sobecké zájmy jednotlivých členů, ale jsou to právě ony, které drží skupinu pohromadě. Ve snaze o přežití, ale také o možnost rozmnožení i ve skupině, ,kope? každý sám za sebe. Biologicky je každému jedinci dáno poslání najít si partnera, vyprodukovat potomstvo a postarat se o jeho přežití – což se logicky musí dít na úkor ostatních členů skupiny.“ Přesto vlčí smečka v přírodě skvěle spolupracuje při lovu, všichni členové smečky se starají o potravu a výchovu vlčat, která má plemenný pár, a dokáže se postarat i o své staré členy. Pokud se někdo táže, proč podřízení členové smečky se smiřují se svým postavením, je odpověď nasnadě: členství ve smečce je pro ně výhodné. To, že vlci akceptují své postavení ve smečce, způsobuje její stabilnost a loveckou akceschopnost. (Předcházející řádky platí pro vlky ve volné přírodě. Při chovu v zajetí může mezi šelmami narůstat napětí a poruchy v zábranách agresivity; žádný výběh totiž pro vlky není dost velký a absence lovu je připravila o jejich životní smysl. Rovněž nemohou od smečky, pokud chtějí, odejít a hledat si vlastního druha a své teritorium. Proto jim ošetřovatelé musí přinášet náhradní podněty.)
Mnohé atributy, které domestikovaní psi zdědili po vlcích, jsou jim takřka na nic (a jejich pánům často vadí). K tomuto dědictví patří např. značení teritoria. Pro vlky má nesmírnou důležitost, psí samci značí „zbytečně“, považují za své teritorium vše, kudy chodí. Je ovšem pravda, že když se např. moji malamuti nacházejí na území vlčích smeček v Karpatech, značí jaksi ostražitě a nesměle. (Pro vlky mají důležitou komunikační roli i výkaly; přestože vlci rovněž po vyprázdnění hrabou zadníma nohama jako psi, snaží se trus nezakrýt zeminou.) Dalším vlčím dědictvím je hrabání našich psů a zahrabávání potravy. Vlci (i kojoti) zahrabávají potravu vždy stejným způsobem: vyhrabou jámu předníma nohama, umístí do ní maso či kost a hlínu přihrnou čenichem Postup je vždy totožný, neboť je to naprogramovaný stereotyp. I naši psi si schovávají potravu (případně hračky) naprosto stejným způsobem.
Některé fenky přírodních plemen (tzv. primitivních) vyvrhují, stejně jako vlčice, svým mláďatům potravu (což se majitelům často nelíbí).
A samozřejmě – o čem svědčí i fakta z našeho seriálu – vychází psí komunikace z vlčího prajazyka, přestože dočkala určitých změn a vývoje (kvůli změněnému způsobu života po boku člověka). Jednotlivé komunikační „kanály“ – řeč těla, mimika, hlasové projevy, pachová komunikace, řeč očí a ocasu – jsou obdobné, ale psí rejstřík se poněkud odlišuje (nazval bych to jakýmsi „psím dialektem“) nebo je v některých oblastech redukován a omezen (např. fyziognomií některých plemen). Převážně mimika je u většiny psích plemen značně omezena. Hlasové projevy jsou naopak u psů mnohem bohatší než u vlků. I to asi způsobilo dlouhodobé soužití s člověkem (lidé jsou „ukecaní“), ale svou roli sehrálo i pracovní využití některých plemen (např. některá hlasitá lovecká plemena – „hlásiči“).
Stojí za zmínku, že plemena vyšlechtěná pro lov ve smečce (foxhoundi, bíglové atd.) jsou charakteristická úbytkem agresivity; jejich mimika postrádá rysy, kterými vlci vyjadřují dominanci a submisivitu). Dlužno podotknout, že to funguje v rámci povahy především u smečkového chovu. V současném solitérním chovu oblíbených bíglů se ovšem agresivita vyskytuje (znám hodně nevychovaných, vzteklých a nesocializovaných štěkalů ve svém okolí; za to ovšem může zase jen člověk – jednak např. nevhodným výběrem chovných rodičů, jednak špatnou socializací atd.).
V čem se vlci a psi liší?
Leccos již napověděly předcházející řádky: smyslem života! Netřeba popisovat mnoho stran, shrňme to: vlci žijí tvrdý život vrcholových predátorů. Jejich lovecký chlebíček je těžký, nebezpečný a obtížný. Navíc jsou stále v ostražitosti, poněvadž „civilizovaný“ člověk, který nepochopil jejich nezastupitelnou roli v rovnováze přírody, je s nimi neustále na válečné stezce. Vlci nejsou bezpečni ani tam, kde se těší absolutní právní ochraně: i tam řádí pytláci. Vlci jsou – dospělí, žijí svůj život odpovědně, neboť mají svůj úkol: lovit, vychovat potomstvo a ctít etiku své smečky. Naproti tomu psi mají s člověkem většinou dobré bydlo, přísun potravy jim zajišťuje člověk a práce s ním je většinou pro ně zábava. Na rozdíl od vlků – jsou poněkud nedospělí (zachovávají si juvenilitu). (Samozřejmě nezlehčuji často trpký život psů, kteří mají tu smůlu, že padli do rukou nezodpovědných hlupců. Provozovatelé psích útulků by mohli napsat o osudech svých svěřenců více svazků než Alexander Dumas s Julesem Vernem dohromady. A byla by to smutná a leckdy děsivá četba.) Tento rozdíl k přístupu k životu vyčteme i ze psích a vlčích stop. Vlk jde za svým cílem – soustředěně, obezřetně. Pes je roztěkaný, nyní ho zaujme „toto“, vzápětí něco jiného … Geniálně charakterizoval psy Stephen Budiansky ve své „heretické“ a významné knize Pravda o psech: „Psi jako celek nám připomínají veselou partu bláznů. Každý z nich sám sebe vidí jako pána a vůbec mu nevadí, že si jeho soused o sobě myslí totéž. Psí pokolení není než jeden blázinec, kde je každý chovanec Napoleon.“
Magické období aneb vtištění
Slečna Hanka S. mi napsala: „V seriálu jste zmiňoval termín ‘vtištění’. Můžete vysvětlit úlohu ‘vtištění’ podrobněji“
O tomhle tématu by se daly napsat celé knihy (a mnohé již byly napsány). Základy pochopení – vtištění – položil významný etolog Konrad Lorenz ve svých proslulých experimentech s husami, jimiž dokázal, že mláďata velké většiny živočišných druhů si vytvářejí těsná a trvalá pouta s tím, s kým se setkala v prvních týdnech života (v případě vylíhlých housátek – hodinách života). Housata se k panu Lorenzovi přimkla doslova jako suchý zip.
Období vtištění u štěňat spadá do období mezi 4. a 7. týdnem jejich života. Ve 40. a 50. letech 20. století byly uskutečněny na Jacksone Laboratory v Bar Harboru v Maine pokusy s několika stovkami vrhů štěňat pěti plemen – kolie, basendžiho, kokršpaněla, Bígla a foxteriéra. Vývoj štěňat byl studován v různých podmínkách a jednotlivé vrhy byly ve styku s vědci vždy jeden týden. Několik vrhů štěňat bylo vychováváno prakticky bez kontaktu s člověkem. Zoologové sledovali vždy v jednotlivých týdnech jejich života, jak rychle mláďata navazují kontakt s člověkem, jak se osmělují atd. Experimenty prokázaly, že nejlepší kontakt navazovala štěňata, která byla v kontaktu s člověkem ve věku pěti týdnů. Štěňata bez styku s člověkem se chovala v podstatě jako divoká zvířata, která bylo třeba – ochočovat, ale již nikdy úzký vztah s člověkem nenavázala.
Konečný verdikt experimentu zní takto: je nezbytné, aby v období od tří do sedmi týdnů života štěněte byl nějaký kontakt s člověkem, aby si štěně na člověka zvyklo a nebálo se ho. Štěňata chovaná v psincích bez častějšího styku s člověkem dávají po dvanáctém týdnu života najevo strach před lidmi, před novými vjemy i neznámými situacemi. Vtištění – čili „časná zkušenost“ – bývá považováno za nevratné. V tomto „kritickém období“ se prakticky rozhoduje o příštím životě psa. Stephen Budiansky však v již zmiňované knize Pravda o psech píše: „Mezi odborníky sílí podezření, zda v životě psa vůbec něco jako ‘kritické období’ existuje. Dává se přednost označení ‘citlivé’, ale ani tento přístup při bližším zkoumání neobstojí. Naznačuje totiž existenci jedinečného biologického procesu, který by měl v tomto období zákonitě a neodčinitelně proběhnout podobně jako u mláďat ptáků, konkrétně hus. U psů je tomu ale jinak: ve věku mezi dvanácti a čtrnácti týdny u nich nastupuje plachost, strach z neznámého. Skutečnost, že si psi (ale i vlci) i po dosažení tohoto věku dokážou na společnost člověka zvyknout, pokud plachost překonají, tuto teorii podporuje. Není to tak, že by v životě štěněte existovalo nějaké časové ,okénko?, kdy jedině může dojít k socializaci s člověkem, naopak, tato schopnost přetrvává, ale je překryta nastupující plachostí, která postupně převáží.“ V podstatě nutno říci, že Budiansky má svým způsobem pravdu: lze ochočit vlka, lze „ochočit“ štěně, u kterého chovatel „prošvihl“ období vtištění. Jde to však opravdu velmi ztuha a za cenu stresu (štěněte i člověka). Navíc vztah – mezi člověkem a psem – nebude nikdy tak těsný, vřelý a schopný spolupráce – jako když je životní fázi „vtištění“ věnována patřičná (tedy maximální!) pozornost.
Geniální znalec psů Eberhard Trumler o období mezi 4.–7. týdnem života štěněte říká: „Smyslové schopnosti našich štěňat jsou nyní plně vyvinuty a umožňují pozvolna prostřednictvím nosu, uší a očí přesné určení místa, odkud podnět přichází. Pohyby a dění v okolí jsou nyní sledovány s napjatým postojem těla.“ Trumler je přesvědčen, že nejdůležitějším faktorem období vtištění je pach člověka (ten se psíkovi celoživotně vštípí). „Zvědavost a pud k učení vystupují nyní silně do popředí a poznamenávají celý život štěňat,“ píše Eberhard Trumler v knize Rozumíme psům? „Všechno je zkoumáno a zkoušeno, všechny dosažitelné věci jsou na zkoušku okousávány. Připomíná to malé děti, které se také pokoušejí všechno strčit do pusy.“ Na jiném místě o tomto období Trumler říká: „Zdá se mi, že právě pro tyto týdny jsou předprogramované, tímto obdobím časově omezené schopnosti naučit se mnoha věcem. Co se teď zvíře naučí, zůstane mu po celý život. Jinými slovy, co se v tomto období nenaučí, nemůže už nikdy dohnat.“ Dost radikální názor … Z vlastní zkušenosti však vím, že nad slovy pana Trumlera je dobré a prospěšné přemýšlet. (Kdysi jsem měl to štěstí prožít s ním nezapomenutelný týden a seznámit se s jeho dingy, losími psy, kříženci …)
Eberhard Trumler složitý problém vtištění demonstroval následujícími větami: „Když v této době nabídneme štěňatům možnost zabývat se naší rukou, stanou se z nich vzhledem k člověku psi vysloveně milující dotyk. Pokud během tohoto období nabídneme štěňatům tuto možnost jen několikrát, budou z nich psi plaší na dotyk. Zamezíme-li v té době, aby nás štěně očichalo, pak nikdy nenastane mezi psem a člověkem vztah, i když se o to budeme později snažit. To nejlepší, čeho můžeme dosáhnout, je určitá krotkost. Při nešikovném zacházení se z takového štěněte stane pes, který bude ze strachu kousat.“
Vtištění a potrava
Období – vtištění, tedy mezi 4. až 7. týdnem života štěněte, hraje dosti důležitou roli i v příjmu určité potravy (proto by měla být již u chovatele pestrá). Eberhard Trumler tvrdí, že pokud štěně v tomto období neochutná syrové maso, bude je v budoucnosti konzumovat jen velmi neochotně a pouze „z nouze“, či dokonce vůbec ne.
Vtištění a učení
Vtištění hraje i podstatnou roli v učení. Většina etologů se shoduje na tom, že učení mláďat se realizuje především pomocí vtištění, podmiňování (podmíněné reflexy) operantního podmiňování (operant je to, co mění něčí chování nebo ovlivňuje prostředí) a formování (formování lze použít při řešení problémů; např. formování je využíváno při výcviku psa jeho vůdcem povely).
Po období vtištění nastupuje v životě štěněte období sociability, které zahrnuje osmý až dvanáctý týden jejich života.
Naléhavý dotaz
Pan Petr M. se mě ptá: „Máme doma jednoho vykastrovaného pejska (8 let) a dvě fenky (6 a 2,5 let). Všechno jsou to Čivavy. Pejsek je dlouhosrstý a fenky krátkosrsté. Asi v půlce listopadu, když začala mladší fenka hárat, začaly se mezi sebou obě fenky velmi intenzivně rvát, a to tak, že se koušou, a kolikrát tekla i krev, než jsem je odtrhnul. Nyní už mladší fenka nehárá, ale nenávist mezi nimi přetrvává. Zdá se mi, že ta starší napadá tu mladší, jako by na ni žárlila. Snažíme se je držet odděleně, každou v jiné místnosti, ale nejde to tak do nekonečna. Můžete mi prosím poradit, co udělat, aby se rvát přestaly?“
Bohužel „války“ mezi fenkami jsou obvyklé (a mnohem vážnější než mezi samci). Je to dědictví jejich prarodičů – vlků: ve smečce se rozmnožuje vždy pouze vůdčí vlčice se svým partnerem. Vím, že někomu může připadat úsměvné srovnávat čivavu s vlkem, nicméně i prapředkem čivav je vlk. Řada chovatelů rozličných plemen má podobný problém. Někdy je nutno skutečně držet znepřátelené fenky samostatně. Patrně jediným lékem je kontakt fenek na neutrální půdě (venku mimo byt) a tam jim nabídnout spoustu společné zábavy a práce. Sám jsem mnohokrát řešil něco podobného mezi samci robustního plemene aljašský malamut a vždy se to bohudík podařilo. Člověk – jako vůdce – musí vystupovat rozhodně a důsledně. Nevím, která fenka ve zmíněné minismečce je alfou. Rozhodně ji je však třeba podpořit (i kdyby člověku při tom krvácelo srdce). Pokud by majitel podporoval a ochraňoval jen tu, která prohrává, způsobil by fenkám zmatek v hlavách, respektive by narušil jejich hierarchii. Chce to vždy trpělivost a hlavně pevné nervy. Je to otázka psí psychologie, a to je občas komplikovaný rébus. (Je ovšem zajímavé, že u předcházejících hárání něco podobného nenastalo již dříve, neboť z řádků tazatele vyplývá, že to asi bylo bez problémů, poněvadž toto je patálie nová.)
P. S.
Co naši domestikovaní psi vlastně chtějí? Výstižnou (a krásnými slovy vyjádřenou) odpověď přináší Elizabeth Marshall Thomasová v knize Soukromý život psů: „Chtějí k někomu patřit a chtějí jeden druhého … Každý pes pravděpodobně chová touhu stát se psem číslo jedna, ale stejně jako lidé si psi víc přejí patřit do skupiny, než být nadřazeni někomu jinému. Proto jakmile se každý pes rozhodne, že mu příslušné místo vyhovuje, sociální systém se jim všem zdá natolik nezvratný a spolehlivý, že jim v mnoha věcech dodá odvahu jako pevné místo v posloupnosti. Ztráta jednoho člena má pak hluboký dopad.“