Kambodža a Laos
Do Pnom Penhu jsem přiletěla v červnu v roce 2000 po 24hodinovém cestování, a mezitím se dočetla, že se zde kromě vojenských letounů občas zřítí i dopravní letadlo vietnamských aerolinek, které mě právě vezly, a dále že se doporučuje nechodit nikam sám, hlavně večer, protože ještě doznívá banditismus a přepadávání. Ironické poznámky v průvodci zřejmě nejsou bez opodstatnění, neboť při mezipřistání v arabském městě Dubaj se nám odporoučel jeden motor a museli jsme tedy čekat, než ho spraví. Pomyslela jsem si, že pořád lepší, než kdyby byl chcípl za letu …
Opět jsem vpadla do mně už dobře známé scenérie vlhkého horkého a prašného města s nesčetnými cyklisty, drožkaři, s děrami v chodnících, rozbitými silnicemi, nedefinovatelným odérem, všude se táhnoucími elektrickými kábly, spoustou prodavačů a nosičů všeho druhu, malinkých kšeftíků a s restauračkami přímo u silnice. Ubytovala jsem se a dle svého zvyku jsem se hned vydala na obhlídku, vyhledat strategicky důležité instituce a nasát místní atmosféru a mentalitu.
Nezaradovala jsem se. Nevypadá to na to, že se zde budu cítit tak výborně jako vloni v Barmě. Intuitivně předvídám nejednu neblahou událost.
Začalo to v jedné z cestovek, kde jsem předložila mapu s vyznačeným okruhem, který jsem zamýšlela podniknout, a oni mi řekli, že ještě nikdy nic takového neorganizovali, a tím to pro ně haslo. Nezájem. Jak jsem se posléze měla nesčetněkrát možnost přesvědčit, pokud jim spadne možnost výdělku přímo do klína, tím líp, když ne, taky se nic neděje. Pomalost, s jakou se pohybují, cokoliv zařizují nebo pracují, doba, kterou potřebují třeba k vyplnění účtenky, naprosto nemá co dělat se známou podnikavostí Indů, Číňanů nebo sousedních Vietnamců. Veškerá infrastruktura je prakticky nulová, takže se budu muset zařídit jinak a asi hodně slevit z toho, co všechno jsem zde chtěla navštívit, především kvůli nesjízdnosti cest. Zítra ráno v sedm hodin vypluji na pětihodinovou plavbu, abych se přepravila po největším kambodžském jezeře k Angkorvatu, jednomu ze 7 divů světa, a nejproslulejším světovým pozůstatkům bývalého královského sídla, které bylo ve středověku hlavním městem Kambodže.
Dočetla jsem se, že v Kambodži žije jávský nosorožec, asijský slon, kuprej, což je velice vzácný druh hovězího dobytka, který byl objeven teprve r 1937 a jehož celkový počet na celém světě nepřesahuje asi 300 kusů. Dále vzácný gaur – divoký kopytnatec, označený jako prehistorické zvíře, no a potom samozřejmě vodní buvoli, jako všude v Asii, tygři, panteři, malajští medvědi, srncovití, divočáci, krokodýli a hrozně moc druhů nejrůznějších ptáků. Jsem zvědavá, kolik se mi z tohoto různorodého množství zvířat podaří zahlédnout, a tak se hned po zhlédnutí nejdůležitějších památek Phnompenhu vydávám na cestu.
O předpotopní lodi, kterou jsme měli plout, jsem se den předtím dozvěděla, že na ní nedávno přepadli turisty a okradli je … Já už se tomu tady musím smát. A dneska ráno mně zase jeden z plavčíků sdělil, že se nedávno jedna loď potopila, poněvadž na ní bylo příliš lidí, a od té doby se to musí kontrolovat. Což jim ale vůbec nebránilo v tom, aby tam zase přistavěli řadu židlí pro pasažéry navíc a narvali loď nákladem v podobě dvou motorek, obrovských keramických květináčů, domácího zvířectva apod. Takže sotva jsme vypluli, vyplivl motor a musela k nám připlout pomocná džunka, na kterou se přeskládala určitá část nákladu – a plulo se dál.
Prohlídka Angkorvatu, pocházejícího z 1. poloviny 12. století, zabírá celý den, a to navštěvuji jen ty nejdůležitější chrámy. Komplex budov je velice rozsáhlý, některé jsou od sebe vzdáleny až 10 km. Nepřestávám si gratulovat k pronájmu šoféra s motorkou, který mi ušetří nejen spoustu času, ale i hledání, neb zde nejsou absolutně žádné orientační tabule. Pomoz si, jak umíš. Stejně jako všude jinde na podobných, více méně opuštěných místech, žijí si tu v relativním klidu stáda opic, prohazují se významně a majetnicky po budovách a na turisty shlížejí jako na vetřelce rušící jim rajskou pohodu. Když jsem si jednu chvíli během prohlídky na moment stoupla do stínu pod strom, abych si ulevila od palčivého vedra, spustily se na mě z něj v tu ránu desítky velkých žlutých mravenců, kterých jsem se nemohla zbavit, poněvadž se okamžitě zakusovali do kůže. Pálilo to a svědilo a po jednom z nich mi zůstala centimetrová jizva na lýtku.
Přes neblahé tušení stavu zdejší situace se rozhoduji pokračovat v pokusech o návštěvu ostatních zajímavých míst, a tak nazítří nastupuji do malé vyglajdané dodávky, která mě má dopravit do další štace. Místo osmi nás v autě bylo sedmnáct. Během poposunování se – jinak se to nedá nazvat – k severní hranici Kambodže s Laosem narážíme na stržený most přes řeku, pod nějž byl hrozný pohled na zřícený kamión zapíchnutý ve vodě. A nemůžeme nikudy dál. Najednou mám toho věčného ztrácení času tak akorát dost. Tu nejdůležitější památku z celé Kambodže jsem absolvovala, a protože předvídané nesnáze neutuchají a naděje na zlepšení situace nekyne, rozhoduji se rozladěně zkrátit zde už po týdnu pobyt a prchám za dalších nesčetných neskutečných peripetií, značně nakvašená, směrem do Laosu.
(Pokračování příště.)
