Papoušek žlutoramenný Psephotus chrysopterygius Gould, 1858
Vhodnost a používání českých jmen exotických ptáků
Tvorba českých pojmenování má již nějakou tu tradici a germanismy v současnosti signalizují, jestli se nějaké jméno povedlo nebo nepovedlo. Příkladem budiž neofémy, dříve spíše papoušci travní. Někdy před osmdesáti lety si tvůrci názvů s tímto problémem nevěděli rady a zvolili pojmenování potrojné, což neodpovídá zásadám vědeckého názvosloví. Němčina s tím problém nemá, protože jméno Grassittich je jen jedním slovem. Že se toto potrojné pojmenování neujalo, je zřejmé podle toho, jak jsme koncem šedesátých let mezi sebou mluvili. Z Německa se tehdá pašovali šéni, šmuci a glanci, což jsem si zásadně pletl a pletu dodnes. Podobná situace je i u papoušků žlutoramenných, tentokrát však cizímu vlivu nebyla ušetřena ani němčina.
Pokud se chtějí chovatelé opravdu domluvit, obvykle se ujišťují, že žlutoramenný je opravdu žlutoramenný, nikoliv húdyt, psáno ovšem správně anglicky hooded. Na vině je v první řadě cenový rozdíl mezi těmito papoušky. Zatímco hooded může přijít, odhaduji tak na 100 eur za kus, možná více, Goldschulter je o mnoho vzácnější a cenu si odhadnout netroufám, nejsem na ně žádný odborník, který by snad jejich ceny sledoval jako ceny akcií na burze. Před časem se názory sjednotily tak, že existují dvě zeměpisné formy jednoho druhu. Tedy názory citované v chovatelské literatuře. Někdo jiný si zase myslí, že tomu tak není, a já se tedy k takovému názoru přidávám. Jde o dva druhy, dva různé druhy australských papoušků. Naštěstí pro evropské chovy se situace vyvinula spíše tak, že i chovatelé k těmto ptákům přistupují a vždy přistupovali jako ke dvěma různým, samostatným druhům. Důvody jsou, řekněme, zase ekonomické, nikoliv odborné. Papoušek žlutoramenný byl jak v přírodě, tak i v evropských chovech nepoměrně vzácnější, a tudíž i dražší než jeho kolega. Nemám žádné zprávy o křížení obou druhů, což by bylo špatně. I když to vyloučit nelze. Oba druhy se totiž od sebe dají dobře rozeznávat, a to jak samci, tak i samice. Případní Kříženci by byli nápadní a neprodejní. Proto se o křížení v podstatě nikdo nepokoušel. I když plodnost kříženců je z vědeckého hlediska důležitá. Mnohé naznačuje. Jsou-li kříženci neplodní, naznačuje to větší příbuzenskou vzdálenost, jde o samostatné druhy. Nebere se to vždy a plně v potaz, protože systematika nebyla stvořena pro nějakou tvorbu rodokmenů, nýbrž k pouhému třídění, abychom se my sami orientovali. Totéž se může říci o tvorbě pojmenování. Jestliže se to špatně pamatuje, je to špatně vytvořeno. A hraje tady svoji roli i stupeň poznání. Více než často papouškujeme názory, pocházející z časů sto let před opicemi.
Pár slov o naší odborné literatuře
Odborná literatura českého původu pro chovatele papoušků není zase až tak obsáhlá a vesměs byla dělána podle německého vzoru. Po roce 1989 se na trhu sice objevilo více titulů cizího původu přeložených do češtiny, popisované skutečnosti mnohdy neladily se zkušenostmi českých chovatelů. Řekl bych, že práce našich autorů bývá systematičtější, zohledňuje více naši mentalitu, jejich informace byly však dosti zastaralé. Je sice udivující, kolik informací si dokázali sehnat autoři jako Rudolf Vít a Milan Vašíček bez moderních informačních prostředků a odříznuti od světa za železnou oponou, nicméně to všechno je dnes zastaralé. Jestliže takoví autoři vycházeli z tehdejších možností, je nad slunce jasnější, že se musely nutně objevovat i nesprávné názory. Některé poznatky jsou stoleté a dávno zapadly. Je to právě případ papoušků žlutoramenných, když jistý čas byly dva podobné druhy považovány jen za zeměpisné formy jednoho druhu. Se skutečností v přírodě to však nekoresponduje. Z dílčích názorů té doby vycházela i česká jména obou zeměpisných forem, která také neodpovídají přírodní skutečnosti. Jak to však měli doboví autoři vědět? Nemohli. A jak se to odrazilo v českém názvosloví? Docela zajímavě. Nedávno mě to jen tak napadlo a začal jsem brouzdat po internetu. Je to činnost někdy zajímavá, jindy musíte dávat pozor na to, aby v blízkosti počítače náhodou neleželo kladivo. Třeba narazíte na něco, co je více než zajímavé, než si to stačíte uvědomit, je to pryč. A ne a ne se k tomu vrátit. Až třeba zase příští den, jako kdyby ty počítače, ty potvory, mívaly také svá rána moudřejší večera. Náhodou jsem našel mezi obrázky, které se týkaly papouška žlutoramenného, i jednu mapku. Neodpovídala tomu, jak je obvykle zakreslován jeho výskyt v Austrálii. Náhodou však někde v okolí té mapky najednou vyskočil i seznam zakreslených bodů. Neměl jsem sílu ten seznam nějak pročítat, ale když jsem si to v hlavě přerovnal, přepadla mě touha si to nějak projít. Trvalo mně dva dny, než jsem se na to znovu dostal. A taky, že jo, zajímavé to tedy bylo!
Dnešní pohled na to, co je druh, a záznamy výskytu
Zatímco u papouška žlutoramenného – Psephotus chrysopterygius Gould, 1858 – byl jeho výskyt zaznamenán zcela odlišně od záznamů současných, u papoušků černočapkových – Psephotus dissimilis Collett, 1898 – se vcelku shodoval, až na nějaké ty výjimky, které potvrzují pravidlo. Protože jsem zvyklý na názor uplatňovaný v knihách Milana Vašíčka, totiž že jde o jeden druh, a to papouška žlutoramenného, který vytváří dvě zeměpisné formy, kterými jsou papoušek žlutoramenný východní = Psephotus chrysopterygius chrysopterygius a papoušek žlutoramenný západní = Psephotus chrysopterygius dissimilis, musel jsem se nejdřív dopracovat ujištění, že tento australský pramen opravdu považuje ty ptáky za dva samostatné druhy. Považuje. Mapku jsem překreslil, což nebylo nic tak těžkého, a doplnil šipkami. K mapce existuje písemný seznam pozorování s docela přesnými údaji. Celý materiál jsem našel pod názvem Atlas of Living Australia. Je tam seznam pozorování s daty a zeměpisnými údaji, které byly nějakým způsobem považovány za přijatelné, pokud jsou taková pozorování nějak na hraně, jsou tam poznámky, že jsou asi mylná. Je to například u pozorování v okolí Adelaide v Jižní Austrálii. Mohlo se asi jednat o exempláře uniklé ze zajetí. V mapce jsem místo označil červenou šipkou. Modré šipky naopak označují místa starších pozorování, která jsou však považována za věrohodná. Jsou lidé, kteří vám budou tvrdit, že statisticky to nemá žádnou váhu. Plky. Když bych to bral v úvahu, asi bych nejprve spočítal body podle té australské mapky. Přes polovinu z nich nacházím západně od pomyslné hranice západní–východní. Na nejzápadnějším místě byli tito papoušci pozorováni v okolí Carnarvonu v Západní Austrálii 1. 1. 1900, což by mělo být v hnízdním období. Je to malé území s tropickým podnebím, dnes asi s tisíci hektary obdělávané půdy, jinak v okolí v podstatě divočina, avšak vlhčího typu. Zmiňovány jsou opakující se cykly prudkých tropických bouří, které způsobují značné škody. Jinak je v okolí dostatek vody, aby se volně žijící ptáci mohli napít. Je zmiňována i turistika, která se soustřeďuje především k moři, které je tady bohaté na život. Dalším zajímavým místem, kde byl papoušek žlutoramenný pozorován, je Broken Hill Complex na západě Nového Jižního Walesu, kde byl tento papoušek pozorován 28. 8. 1959, což by nemělo být v hnízdním období. To jsou tedy nejméně dvě místa vzdálená na tisíce kilometrů od míst dnešního výskytu. Potom však existují pozorování na místech západně od dnešního území, která vyvracejí název východní, a ptáci byli dokonce pozorováni na typických místech výskytu papoušků černočapkových. Nebo ještě lépe řečeno na místech společných. Pozorovány tady byly oba druhy. Třeba 12. 5. 1913 v Borrolooba v Arnhemské zemi na území Severního teritoria nebo v srpnu až září 1968 v Pine Creek. Na těchto místech byli pozorováni i papoušci černočapkoví! Co je na těchto místech tak zajímavé pro papoušky, že právě tady byli pozorováni? Pro papoušky nic, spíše dávají ta místa příležitost pozorovatelům. Jsou to vždy nějaká malá hnízda ležící na důležité silnici. Benzinová pumpa, něco k jídlu. Zastavíte, vypustíte páru a máte chvíli na to, pozorovat okolí. Proto může znalec, který ty ptáky pozná, je i vidět. Do buše se leze jen zcela výjimečně a potom se točí filmy o tom, jak to nějaký zbloudilec přežil. Právě minulý týden dávali jeden takový na dvojce. Že je papoušek žlutoramenný vzácnější než papoušek černočapkový, dokládá i počet evidovaných pozorování. U papouška žlutoramenného je uváděno číslo 203, u papouška černočapkového najdeme 798 údajů. Jsou mezi tím počítány ovšem i muzejní exempláře. Statisticky to však nic neovlivňuje. Zajímavých záznamů výskytu je povícero. Zatímco papoušci žlutoramenní byli hlášeni na více místech západně od dnešního území výskytu, papoušci černočapkoví pak nejvíce z Arnhemské země, ale i z východního území na poloostrově York. V Anhermské zemi jsou nejméně dvě společná místa, kde byli tito ptáci pozorováni. Jsou to Pine Creek a Borrolooba. Na tom druhém místě potom dokonce v roce 1915 popsal Mathews odlišnou formu Psephotus chrysopterygius dorotheae. Ta však dále v odborné literatuře není zmiňována. Mathews pak popsal ještě další formu, která rovněž nebyla akceptována. Psephotus chrysopterygius nova (Mathews, 1918). Může se snad papoušek žlutoramenný někde na západě ještě objevit? Objevit se může. Ta území jsou prakticky všude neobydlená, všude na mapách, které zaznamenávají lidnatost, je údaj 0–1 obyvatel na km2. To znamená, když je někde nějaké sídlo, třeba jen s několika obyvateli, stovky kilometrů okolo nepotkáte živáčka. Jestliže se v současnosti o výskytu papouška žlutoramenného na jihu polostrova York ví, má to i svůj důvod. Území je označováno jako rezervace. Navíc poměrně blízko důležité silnice od jihu k severu poloostrova. Taková území pak mívají i několik státních zaměstnanců, kteří pozorují, vedou záznamy, meteorologická pozorování a všechno to, co k tomu patří. Na některá území stačí třeba jen jeden takový člověk. V Austrálii pak proběhl nějaký program na posílení populace papoušků žlutoramenných v letech 2002 až 2007. Nějak hlouběji jsem to nestudoval. Šlo o dvě území, která jsou dnes uváděna jako území výskytu. Potvrzená území výskytu v současnosti. Jsou to území pojmenovaná jako Morehead River o rozloze 1380 km2 a Staaten River o rozloze pouhých 300 km2. Ta území nejsou nijak velká, přesto tam ty ptáky nemusíte vůbec potkat, i když tam jsou. Představte si to třeba takhle. V suché krajině teče řeka a v jejím okolí, jak to bývá, je více vody, proto i vegetace. Jestliže uvážíme, že ta vegetace je okolo vody široká 3 km, potom to území je dlouhé jako z Prahy do Plzně. Musíte být již znalcem místních poměrů, abyste ty ptáky našel. Ale nemusíte je naopak vůbec spatřit. Příbuzného papouška Psephotus pulcherrimus (Gould, 1845) neviděl prý v přírodě nikdo od roku 1927, přesto není oficiálně uváděn jako vyhynulý. V ohromných pustinách Austrálie se může objevit ledacos, třeba i něco dodnes zcela neznámého.
Papoušci žlutoramenní a černočapkoví v evropských chovech
V evropských chovech je známějším a početnějším v každém případě papoušek černočapkový, v chovatelské hantýrce označovaný jako hooded. Jeho stavy u chovatelů šly nahoru, ceny dolů. Kdysi jsem po nich i šilhal, proto vím, že v roce 1977 byla jejich cena 6000 DM za pár. To nebyla žádná maličkost, taky se mi vbrzku narovnal zrak. Dnes je můžeme zahlédnout i u nás. Letmo jsem prohlédnul několik čísel Fauny, nabízené jsem je nenašel, jenom je někdo sháněl. Kdo hledá, najde. I když to nejsou ptáci natolik běžní jako třeba penanti, dají se sehnat. Papoušci žlutoramenní jsou mnohem méně zastoupeni. Sem tam se v Evropě objevovali, ovšem jenom sem tam. Milan Vašíček sepisuje docela podrobně všelijaké zprávy o jeho stavech, mezi jinými třeba, že v SRN bylo v roce 1996 odchováno od 12 párů 24 mláďat. Vyfotil jsem si papoušky žlutoramenné u Emila Antonína v Německu. Když měl tyto ptáky zařazené ve své kolekci, již samo o sobě znamená, že nejde o lacinou záležitost. On se rozhodně nezabýval nějakými haléřovými položkami. Docela jistě vím, že oba druhy jsou v současnosti i u nás. Oba dva druhy těchto australských papoušků jsou docela malí ptáci, avšak s dlouhým ocasem. V těle jsou velcí, řekněme jako výstavní andulka co do robustnosti, možná o něco delší, v každém případě s delším ocasem. Dají se proto dobře chovat i ve větších klecích. Protože jsou však teplomilní a navíc hnízdí u nás v zimním období, nedá se k nim přistupovat jako k ostatním australským papouškům, jako jsou rozely, anebo dokonce jejich příbuzní papoušci zpěvaví. V přírodě oba dva druhy hnízdí ponejvíce v termitištích, kde si vyhrabávají hnízdní nory. Nikde se však neříká, jestli hrabou pro každé hnízdění novou noru, anebo se spokojí jednou jedinou pro celý život. Nakonec mohou použít i staré, cizí nory. Jejich závislost na tom hrabání není až tolik velká jako třeba u agapornise oranžovohlavého, kde to chovatelé řeší různým materiálem, který mohou ptáci opravdu vykusovat. Třeba vyplňují hnízdní dutinu korkem. U těchto australských papoušků se nejvíce používají ležaté budky s malou výstelkou hoblin. Všichni však používají jakési nástavce před vletovým otvorem. Je těžké vysvětlovat proč, ale ptáci to takhle mají rádi. Asi chtějí před obydlím předsíň. Nakonec to trochu připomíná hnízdní dutinu v termitišti. Vodorovná nebo mírně se svažující přístupová chodba a na jejím konci hnízdní dutina. Fasáda termitiště rovná nebývá, takže před otvorem se pták může nějak zachytit, sedět nebo se bez problémů zavěsit. Chovatelé rovněž používají dřevěná bidla obdélníkového profilu, samozřejmě se zaoblenými hranami. Ptáci se mohou při páření lépe držet a praxe ukázala větší oplodněnost vajec. V Německu ochránci vyžadují bidla kulatá, přírodní. Je lépe to ponechat bez komentáře. Ptáci hnízdí v našich zimních měsících a zřejmě to nesouvisí s délkou dne. Ostatně v zeměpisných šířkách, kde ptáci žijí, je stejně dlouhý den celoročně, a to jak na severní, tak i na jižní polokouli. Je to tomu tak i v oblastech mezi obratníky. V době hnízdění je proto smysluplné jim prodlužovat den na 12 hodin, delší doba by byla nepřirozená. Jejich hnízdění v našich zimních měsících souvisí spíše s příchodem dešťů v tomto období. I Amady Gouldové, které žijí také v těchto místech je lépe hnízdit v zimních měsících, což také valná většina úspěšných chovatelů dělá. U papoušků černočapkových a žlutoramenných je nepřehlédnutelná skutečnost, že právě jen v tomto vlhkém období mohou v termitištích hrabat svoje nory. V době sucha jsou termitiště tvrdá jako beton. Nejdůležitější jsou ovšem zdroje potravy. Hlavní součástí potravy těchto papoušků jsou travní semena. Když chceme podnítit jejich rozmnožovací pudy, potom dáváme hlavně semena naklíčená nebo ve stadiu mléčné zralosti. Těmto papouškům plně nahrazuje jejich přírodní potravu příbuzné proso a lesknice, samozřejmě pokud možno v co nejširším sortimentu. Polozralé klasy senegalu z mrazáku jsou pak tím nejlepším, co pro ně můžete udělat.
Pro chovatele bývá nejzásadnější umět rozeznat správně jednotlivé druhy, které hodlají chovat. V případě papoušků žlutoramenných a černočapkových je to poměrně snadné. Ačkoliv jsou oba druhy podobné, mají každý své důležité znaky, takže to jde. Samec papouška žlutoramenného má světle žluté čelo a spodní část břicha až po spodní krovky ocasní červené. U samce papouška černočapkového najdeme červenou barvu jen na spodních krovkách ocasních, černá čepička je rozšířena až pod oko a na bradu ptáka. U samic je situace obdobná, i když nikoliv tak výrazná. Čelo je opět světlejší jak jeho okolí a červená je až na břiše jen u samic papouška žlutoramenného. Samici papouška černočapkového pak máme na snímku. Malá zrada je na ramenou ptáků. Ti černočapkoví mají žlutou na ramenou výraznější než žlutoramenní. Malá zrada může být u mladých samců žlutoramenných. Mají sice malinko naznačenou čepičku, jinak jsou podobní samicím. Mohou být dokonce i kříženci, ti mohou být špatně rozeznatelní u samic. Mají třeba světlé čelo a zbytek spodní části hodně do modra jako u černočapkových. Zatímco samci v opeření dospělosti by neměli být při určování problematičtí, samice přece jenom mohou být oříškem, který se dá jen obtížně rozlousknout. U samic žlutoramenných existuje i jistá variabilita ve zbarvení. Je tomu tak zřejmě i v přírodě; vzpomeňme na popis zeměpisných forem, které nebyly nakonec vzaty v úvahu. Všechno je relativní, řekl přece Einstein.
Sepsal jsem nějaké poznatky o těchto papoušcích, které se mně vloudily díky moderním sdělovacím prostředkům. Očekávám, že se během nějaké doby tito papoušci u nás rozmnoží a objeví se nějaká ta zpráva o jejich odchovu, o tom, jak se to povedlo, formou, kterou mají čtenáři rádi. Chtěl jsem si proto pospíšit, abych nakonec nemlátil otep slámy.
