Začínáme s holubářstvím – 13. díl Nejmenší voláči
Skupinka je na první pohled poněkud nesourodá, obsahuje totiž plemena středně vysoká a velmi vzpřímená, která udivují spíše štíhlostí, něžností a celkovou jemností. Další alternativu tvoří plemena, u nichž tělesný tvar připomíná trojúhelník, kam patří většina tzv. španělských voláčů. Poslední variantu tvoří voláči co nejvíce kulatých tvarů, mezi nimiž vyniká amsterodamský voláč. Jednotlivé charakteristiky, nároky na chovatelské zařízení, krmení a reprodukci proto nebudu uvádět generálně, ale přímo u konkrétních podskupin či plemen.
Amsterodamský (balonový) voláč
Při procházení mezinárodních expozic okrasných holubů si jeho expozice všimnete velmi snadno, neboť v každé kleci je umístěna umělohmotná či papírová zástěna bez přerušení protažená od jedné boční strany přes zadní část až na konec protilehlé strany. Vzniklá zástěna vytváří „kulaté“ rohy, a tak se tito voláči, kteří v běžném postoji nehledí dopředu, nemohou schovávat v rozích klece, ale pyšně předvádí svůj nevšední typ. Celkovou velikostí řadíme amsterodamského voláče k nejmenším. Na první pohled zaujme esovitě modelovaným krkem a volatostí, která nepodvázaná kopíruje krční linii, ze které vybíhá jen tak daleko, aby celkový tvar holuba při pohledu z boku připomínal míč. Ze zaoblené linie vybíhá směrem dozadu vodorovně držený nebo jen mírně pozvednutý ocas a směrem dolů středně dlouhé, téměř kolmé nohy. Vyskytuje se velmi často jako bílý nebo v anglické kresbě, ve výčtu jeho rázů narazíme i na plnobarevné, včetně běloušů a tygrů.
Brněnský voláč
Nejrozšířenějším ve světě chovaným voláčem je brněnský, u kterého obdivujeme jednak velmi jemné tělesné tvary, ale také bohaté znaky temperamentu. Typické jsou tzv. žabí skoky, které samec předvádí při nahánění holubice. Tyto skoky poté může opětovat i holubička po úspěšném odpáření. Typické jsou úklony při imponování, s plně nafouklým kulovitým volátkem, tlumenějším vrkáním a rozevíráním ocasu. Holoubci našlapují na špičkách prstů, někdy dovedou i zaorlovat, kdy na krátkou dobu podrží křídla nad sebou. Dá se říci, že kdyby brněnský voláč vypadal jakkoliv, pro tyhle ojedinělé projevy by si své chovatele bezpochyby získal. Ale to samozřejmě chovatelům nestačilo a v jejich šikovných rukou vznikl velmi vzpřímený a štíhlý voláč, který si svou krásou a početnými barevnými rázy našel cestu na výsluní. Dříve jsme toto naše národní plemeno chápali jako malého holuba. Chovatelský trend, do určité míry formovaný specialisty z německy hovořících zemí, ovšem přivedl toto drobné plemeno k vyšším, téměř kolmým nohám, k viditelné a prodloužené hrudní kosti a středně dlouhému krku, které společně s abnormálně vzpřímeným postojem vedou k tomu, že brněnský voláč je opticky skoro stejně vysoký jako velcí rousní voláči, kteří zpravidla svírají se zemí mnohem menší úhel. Nicméně i velmi vzpřímený a prodloužený holub by si měl zachovávat jemnost tělesných tvarů a přiměřené kulovité volátko, které je vyduté do všech stran i za krkem. Jako u všech holubů s kulatou volatostí, i zde nemůže být krk příliš dlouhý, což by vedlo ke tvaru volete blížícímu se hruškovitému, který je značně nežádoucí. Nešvarem brněnských voláčů bývá delší zadní partie, chovatelé si musí všímat případných nežádoucích pírek na nohou a prstech. Křídla jsou úzká a velmi brzy za zády se začínají křížit, což koreluje se žádoucí, velmi úzkou a pod voletem zúženou hrudí. Přes abnormální tvary je rodičovská péče ve všech ohledech vynikající. Napomáhá jí možnost křížení holubů z velkého spektra barevných rázů, kam patří například sedlatí, čapíci, bělopruzí, izabeloví, tygři nebo měsíčkoví, ale nejpočetnější zastoupení si udržují bílí.
Anglický voláč zakrslý
Vůbec první informaci o zakrslé formě anglického voláče poskytl Eaton v roce 1858, kde popisuje, že z pozůstalosti sira Johna Saunderse Sebrighta se dochovaly nejen zakrslé slepičky (dodnes oblíbené sebritky), ale též zakrslí voláči ve zbarvení anglického velkého voláče. Sir Sebright měl velký zájem vyšlechtit i holuby co nejmenší, bohužel nedlouho po jeho smrti (1846) tito voláči s největší pravděpodobností zanikli. O šlechtitelském postupu při vzniku zakrslých voláčů v měsíčkové kresbě se zřejmě žádné zprávy nedochovaly. Nicméně myšlenka byla realizována a dále anglické chovatele lákala, až v roce 1879 po dvacetiletém šlechtění kpt. Norman Hill představil výsledky křížení norvičského voláče s brněnským voláčem, který měl opeřené nohy. Dokonalého jedince ovšem vystavuje až v roce 1885 na výstavě v Londýně, kde získává nově konstituované plemeno nazvané „zakrslý (pigmy)“ voláč počátek své velké popularity. Pokračovatelem v Hilově aktivitě se stal v téže době i chovatel Boreham, který zakoupil u chovatele Evanse brněnského voláče, tehdy v Anglii označovaného jako voláče rakouského. Tohoto modrého samce spářil s holubicí velkého anglického voláče v modrém rázu a úspěch se dostavil již po pěti letech. Trvalo pak nějakou dobu, než se podařilo ustálit anglickou kresbu s růžicemi a správné opeření nohou. Dnes má zakrslý anglický voláč společný vzorník s velkým anglickým voláčem, jen jsou upřesněny jeho velikostní parametry, ale celkové atributy by měly být podobné. U nás se anglickým voláčům zakrslým dlouhodobě moc nedařilo, ale situace se mění k lepšímu a na speciálních výstavách Klubu velkých voláčů se v obou velikostních formách objevuje již řada holubů. U plemene vyniká zejména výška nohou, které jsou jen nepatrně podkleslé, fascinující je jejich úzké nasazení a plynulý výstup z hrudi. Nohy jsou dobře opeřeny až do podoby velmi krátkého kulatého rousku, který by měl z pohledu zepředu zcela pokrývat prsty. Volatost je v horní části dokonale kulovitá, v poměru ke štíhlému tělu pěkně podvázaná, na tvar hlavy, zobáku a krátkost zadní partie se příliš ohledu neklade, ačkoliv vzorník hovoří o harmonickém utváření.
Nejčastěji jsou k vidění jako bílí, černí, modří, červení a žlutí, a to jak v pruhovém vzorku, tak i tmaví, nazývaní dominanti. Oproti brněnskému voláči se liší klidnějším temperamentem, méně dokonale kulatým tvarem volátka, nasazením nohou, postojem a nekřížením křídel. Obě plemena nemají žádné zvláštní nároky na chovatelské zařízení nebo krmení. Samozřejmě nabízené zrní musí odpovídat velikostně. Jedná se o typická voliérová plemena s nejvyšší estetickou hodnotou.
Španělští voláči
Když v 8. století Maurové ovládli jižní Španělsko a Portugalsko, které opanovali až do 15. století, přivezli s sebou i voláče zloděje. Tito holubi jsou mnohými odborníky považováni za předchůdce všech dalších voláčů. Je jim vlastní nevšední temperament a charakter, utváření volete a tvar hlavy, kterým připomínají lalůčkovitá plemena a některé racky. Souhrnný název španělští voláči vznikl proto, že právě z této evropské země se dále šířili do různých koutů světa. Se španělskou kulturou se dostali zejména do latinských zemí Jižní a Střední Ameriky, odsud s přistěhovalci do Severní Ameriky nebo Austrálie. Boom zažívají v celé Evropě a Orientu, ale jejich chov v podstatě vyžaduje zvláštní systematiku, kterou se zcela liší od všech dalších holubů. Důležité je také zmínit, že obrovský areál rozšíření vedl ke vzniku mnoha lokálních plemen, která se liší nejen barvou, kresbou, ale také letovými dovednostmi a charakterem „lovu“. Obecně můžeme konstatovat, že i tradiční plemena se odlišují tělesnými tvary, volatostí, letovými atributy, délkou zobáku, kvalitou bradavičnatých znaků (ozobí, obočnice), velikostí či barvou a kresbou. Tato skupina holubů není šlechtěna na kvalitu barvy a kresby, ačkoliv se běžně vyskytují jako hnědí a khaki, u kterých jsou oči z genetické podstaty nepravě perlové, dále jako mandloví, qualmond či rodobarví, což je u voláčů zcela ojedinělé. Nejsou to tedy obecně žádní krasavci, ale své převážně nenápadné znaky dovedou nahradit pověstným ohnivým temperamentem. V mnoha zemích, zejména těch, kde se dodržují původní tradice, je s nimi provozován ojedinělý letový sport, který se rozvinul zejména v posledních dvou stoletích. V tomto sportu jde o jediné. Získat, honosněji řečeno ulovit cizí holubice či celá hejna. Jaroslav Šindelář, vynikající odborník na holuby, který několik desetiletí žije v Kanadě, měl mnohokrát možnost pozorovat na svých cestách po světě typické letové projevy těchto voláčů–zlodějů. Napsal mi o nich: „Co se týče povahy těchto holubů, všichni jsou šlechtěni k tomu, aby přivedli domů holubici, ale často i holuba. K tomu jim slouží mimořádně aktivní, někdy až agresivní – ten je však nežádoucí – nátlak na druhého jedince. Tento tlak spočívá nejen v obíhání a strkání, ale vychází i z tónu vrkání, které je jakousi ozvěnou z často svěšeného volete. Tyto vlohy se dají utvrzovat tréninkem, ale holub to musí již mít v sobě, nedá se to naučit, jen selekcí upevňovat. Při šlechtění nových rázů, u kterého se používá křížení s jinými plemeny, jsou tyto vlastnosti mnohdy nenávratně narušeny. Samozřejmě je několik typů nahánění holubic. Některá plemena jsou typičtí gentlemani, jiní méně, mnozí mají zvláštní let, což též přispívá k dosažení cíle. Marchenero dovede upoutat právě létáním, při kterém poletuje jako motýl. I jiná plemena mají působivý let. Voláči zloději se chovají odděleně v jednotlivých krbcích a pravidelně jednotlivě pouští a trénují, pořádají se velké závody, kterých se účastní i španělský král. Ke zlodějům patří i skotské plemeno horseman.“
Španělská plemena se vyznačují několika společnými znaky. Jedním z nich je měkčí, načechranější a také na volátku a hřbetu volnější opeření. Při pohledu na hlavu nás u všech plemen překvapí, že linie zobáku navazuje ve stejné křivce na linii čela, hlava je zaoblená a protáhlá, mnohdy i pěkně široká, jen někde s povolenou plošinkou nebo zkráceným kulatým tvarem. Zobák je spíše kratší, klopený v linii čela. Ozobí se zpravidla s věkem zvětšuje až na úroveň bradavičnatých plemen, přerůstá až dolů na dolní čelist, kde může vytvářet až tři znatelné bradavičky. Oči některých plemen jsou sytě červené, granadino má rovněž velmi sytě červené, zvětšené a vrásčité obočnice. Až na výjimky mají tito voláči zcela ojedinělou, tzv. pytlovitou čili svěšenou volatost. Při ní dochází k tomu, že vole je nafouknuté jen zčásti, jeho blány jsou povoleny a svěšeny pod úroveň nasazení volátka na hrudi, tedy i při letu je na dolní části krku vidět pytlovitá volatost. Míra nafouknutí volete se u jednotlivých plemen liší, jsou zde i plemena, která volatost mají takřka zanedbatelnou. Na druhou stranu se objevují typická výstavní plemena, mezi která patří marchenero nebo gaditano, kteří mají volatost vynikající a plnou, téměř kulatého tvaru, pro který je základem poněkud kratší krk. Typickým znakem je dělené volátko, které vzniká tím, že pera uprostřed volete místo dolů rostou směrem proti sobě. Voláči zloději jednoznačně ukazují, že volatost, obdivovaná u moderních voláčů, vznikla podchycením znaku, který původně sloužil při svatebním tanci k získání holubice. Tento znak (nafouknutí volete), po staletí zdokonalovaný tréninkem v boxech a vypouštěním k získání holubic, se poté ustálil a převedl na moderní voláče. Není zcela od věci, že ve Španělsku, v Holandsku i u nás panovali ve středověku Habsburkové, a právě v jimi ovládaných oblastech se voláčům dařilo nejvíce.
Marchenero
Ačkoliv vzorník označuje toto plemeno jako středně velké, je třeba říci, že patří k jednoznačně nejmenším voláčům. Při porovnání se „středně velkým“ elstrem vidíme, jak nedokonale vzorníky popisují jednotlivá plemena a takřka se neřídí vzájemným porovnáním. Kolik plemen holubů má ve vzornících zapsáno střední délku zobáku, nohou, ocasu … a přitom realita proporcí je diametrálně odlišná. V každém případě je to voláč nejnižší, což je dáno jeho „vypouklým“ tvarem těla. Držení těla je zcela abnormální, neboť je zcela vodorovné a ve vodorovném směru navazuje krk a záhlaví, zatímco vzadu se ocas stáčí příkře k zemi, v ideálu téměř svisle. Není tedy divu, že při krátkých nožkách tohoto holuba nejčastěji vidíme ve výstavních klíckách na kulatých podstavcích, na kterých vyniká v akci jeho dokonalá volatost, do široka se otevírající skloněný ocas a pozvednutá pírka na kostřeci. Volátko je kulovitého podvěšeného tvaru s menší či větší středovou rýhou.
Jiennense
Původně označován jako gorguero, patří k nepatrně větším zástupcům, u kterých je typické nepříliš výrazné pytlovité volátko. Letící holub má přední část krku tvarovanou jako normální plemena, zatímco u přechodu na hruď vidíme několik centimetrů dlouhé povislé kapkovité vole. Nohy jsou poněkud delší, přičemž pomyslným spojením letek, spodní části volete a hlavy docházíme ke tvaru delšího trojúhelníku. Bradavičnaté znaky se s věkem sice zvětšují, ale spodní ozobí narůstá spíše výjimečně. Silná, ale nepříliš široká hlava se zobákem vytváří plynulou zaoblenou linii, oči jsou výrazně červené, obočnice nenápadné. Volátko je více nebo méně dělené, záda i ocas se lehce svažují.
Morillero
Unikátní voláč s esovitě prohnutým, velmi dlouhým krkem se dále honosí širokým, často až stříškovitým ocasem, který vytváří užší vějíř. Letky jsou složené pod ocasem, takže typem připomíná spíše postavové rejdiče než voláče, což podporuje i velmi slabá volatost. Ozobí se s věkem nezvětšuje, tvar hlavy je jednoduše plynule zaoblený, zobák navazuje bez narušení.
Gorguero
Je velmi podobný s granadinem, s věkem získává velmi výrazné ozobí, avšak tvar i zbarvení obočnic jsou nenápadné. Nejčastěji jsou obočnice šedé a jen nepatrně zvětšené. Charakteristický je kulatý tvar hlavy a sytě červené oči.
Valenciano
Řadíme ho k nejmenším plemenům vůbec, přičemž by se mělo jednat o jednoho z původních představitelů voláčů zlodějů, za jehož využití následně vznikali novější zástupci. Uvádí se, že ho potkal osud některých dalších starých plemen a v původní formě vyhynul. Nahradil ho však holandský valenciano. Jeho ozobí se s věkem nemění. Nápadný je velmi krátký, avšak dokonale zaoblený tvar hlavy a pytlovitá volatost, která je vepředu dělena středovou rýhou.
Sevillano
Patří k nejmladším zástupcům, neboť byl vyšlechtěn teprve kolem roku 1940 v Seville na bázi valenciana. Důraz šlechtitelů byl položen na tvar a značný růst bradavičnatých znaků. Ozobí se zvětšuje velmi brzy, přičemž je ve středové ose rozděleno na dva trojúhelníkové útvary. U starších jedinců přerůstá do spodního ozobí, které má buď jednu, nebo tři bradavičky. Pomyslný trojúhelník vytváří úsečky spuštěné z oka ke spodku volete a odsud na konec letek. Postava je velmi kompaktní, volátko přiměřeně velké, pytlovité.
Granadino
Patří k nejkrásnějším iberským plemenům. Vytváří přechodný stav k bradavičnatým holubům zejména velkým vývinem obočnic, které jsou vrásčité, plné a v ideálu červeně zbarvené. Zaoblená, protáhlá hlava se před velmi bujným ozobím vyznačuje poměrně nevýrazným a úzkým čelem, takže velké ozobí na první pohled narušuje plynulost linie hlava–zobák. Kromě značného rozvoje bradavičnatých ozdob se typově neliší od většiny členů skupiny, volátko je pytlovité a středně velké, držení ocasu svažující.
Rafeno
Ve skupince španělských voláčů vyniká svým krátkým zobákem, širokou, ale poněkud subtilnější postavou. Oblouk hlavy je plynulý, spíše kratší, na temeni s typickou plošinkou. Linie zobáku pěkně navazuje na zaoblení čela, přičemž dle německého vzorníku by měl být u všech rázů zobák černý. To samozřejmě není možné, barva zobáku odpovídá zbarvení okolního opeření. Spojíme-li pomyslnými úsečkami hlavu, spodek pytlovitého volátka a konce letek, získáme typické trojúhelníkové utváření stavby těla, ze kterého výrazně vybíhají jen středně dlouhé nožky. Oči jsou červené, zatímco obočnice nevýrazně šedé. U mladých a ročních holubů je ozobí utažené, ovšem u starších jedinců dochází k rozvoji bradavičnatých ozdob. Ozobí se zvětšuje a přechází do spodního ozobí charakteristického třemi bradavičkami, přičemž dolní je nejvýraznější, zatímco postranní mohou chybět. Volátko je dělené ve středové ose. Linie zad a ocasu jsou mírně spadající.
Gaditano
Je jediným zástupcem skupiny, který typologicky odpovídá ostatním voláčům. Vyznačuje se pro moderní voláče běžným držením těla, kdy záda a ocas jsou poměrně příkřeji spadající, krk vzpřímeněji držený a volatost výrazná, kulovitého tvaru. Na gaditanovi vyniká kratší krk, který je pro holuby s kulovitou volatostí charakteristický, dále jen nepatrně delší zadní partie, držení těla v úhlu přibližně 45 stupňů, nohy jsou střední délky. Od jiných voláčů ho na první pohled prozradí tvar hlavy a zobáku, který tvoří plynulá, nenarušovaná zaoblená linie a také načechrané opeření. Ozobí s věkem příliš nemění tvar.
Canario
Kanárský voláč byl nedávno představen světové veřejnosti na výstavě v Lipsku 2011, kde byl předveden v rázech černém stříkaném a hnědém. Je dokladem, že chov španělských voláčů není výsadou pouze několika evropských zemí, ale mnoha států, kam se v dávné minulosti rozšířila španělská kultura, například na Kubě. Je větší než velmi známý marchenero, ale oproti němu nemá ocas nesený dolů, nýbrž se svažuje k zemi, ani spíše pytlovitá volatost nemá tak plný, kulatý tvar.
Moroncelo
Nejmenší volatost ze všech voláčů zlodějů vykazuje moroncelo, jehož příslušnost ke španělským voláčům prozrazuje obloukovitý, ničím nenarušovaný tvar hlavy, kratší a klopený zobák a s věkem mírně se zvětšující ozobí. Jeho držení těla je velmi vzpřímené, krk je přibližně stejně dlouhý jako ocas, který se při imponování ochotně rozevírá do půlvějíře. Co je ale ještě zajímavější, to je jeho nejčastější forma zbarvení, kterou je nedokonalá anglická kresba, často se zárezy (pálením) a typickými projevy faktoru pencil, jako jsou třeba nedokonalá bělopruhost. Jestliže nejsou ruční letky bílé, vidíme žíhání charakteristické pro faktor undergrizzly, který provází modifikátor pencil. Na světě existuje tedy vedle „znovuobjevené“ chebské straky další voláč, který kombinuje volatost s anglickou kresbou a faktorem pencil. I oči moroncela bývají často tržené. Na stejné bázi zbarvení (anglická kresba a pencil) je chovaný také gelderský slenk, což je velmi staré holandské plemeno, kombinující letové projevy typické pro tleskače s typem miniaturního voláče, který poněkud připomíná některé španělské zástupce a především amsterodamského voláče. Dnes je řazený mezi letově dovedné holuby, které náš „červený“ vzorník nazval holuby hravými letem.
Všechna plemena nejmenších voláčů lze doporučit začátečníkům. Za tento výběr se odvděčí početným odchovem, nepříliš vysokými nároky na velikost chovatelského zařízení, budníků a objem krmné dávky. Pro milovníky ptačí etologie představují jeden z nejvhodnějších prvků k pozorování.
