Lvíček

Historie lvíčků se odvozuje od uměleckých děl znázorňujících malé psy se střihem „na lva“. Psi tohoto typu jsou k vidění jak na obrazech, tak tapiseriích či na německých rytinách ve dřevě a vyskytují se průběžně již od 14. století.

Lvíček ve lvím stylu

I když je pravdou, že stříhat „na lva“ je možné prakticky jakéhokoliv psa, takto stříhaní byli pouze psi lovečtí vodní a určitý druh bišonků. I když dnes není možné rozpoznat, o jaký druh bišonka se v uměleckých dílech jedná, jsou všichni psi malých rozměrů a s tímto střihem tak nějak automaticky přiřazeni k plemeni Petit Chien Lion. Zda se opravdu jednalo o geneticky stejný druh, je opravdu nezjistitelné. Na druhou stranu se nabízí, proč by majitelé psů stříhali do podoby lvíčka jiná psí plemena, známá svou přirozeností či jinou úpravou, když byli hrdí na to, že mají právě to, co mají. Na druhou stranu mohlo jít jen o jakousi módnost určitých hrabství, kde bišonky stříhali bez ohledu na jejich původ. Tak či tak jsou považovány obrazy vystihující různobarevné lvíčky s oholenou půlkou těla „na lva“ za důkaz jeho existence v případě, že typ srsti, barevnost i velikost odpovídá lvíčkovi, jakého známe dnes.

Předpokládá se, že střih „na lva“ lvíček doslova zdědil po loveckých vodních psech, kteří se takto upravovali z praktických důvodů od nepaměti. A údajně právě tito psi patří mezi jeho předky. V této souvislosti se hovoří především o portugalském vodním psu, případně i francouzském barbetovi, prapředkovi mnohých plemen. Že mají bišonci něco společného s loveckým plemenem barbetem, napovídá i slovo spojované se všemi typy bišonků – barbichon, které s největší pravděpodobností vzešlo ze slova Barbet. Francouzský barbet je jedno z nejstarších loveckých plemen na světě a má totožnou zemi původu jako lvíček.

S ohledem na tvar těla a i velikost lvíčka je sice možné, že některý z vodních psů zasáhl do jeho vývoje, ale mnohem větší podíl na jeho vzniku mají jednotliví psi malých bišonků ze Středomoří, se kterými je úzce spjat. Za zemi „zrození“ lvíčka je mnohými kynology považován Pyrenejský poloostrov. Postupem času, kolem 15. století, se jeho obliba přesouvala především do středu Evropy.

Jeho střih svádí k domněnce, že má mnoho společného s pudly. Při druhém pohledu člověka napadne, že jde jen o střih, ovšem pravda opravdu nakonec může být někde jinde a pudl možná přece jen bude vzdáleným příbuzným lvíčka.

Živý poklad bohatých

Údajně doprovázel své majitele všude. Ať už cestovali kočárem, lodí po moři či pěšky nebo na koních, na bitevním poli, vyjížďce či při lovu. Za první důkaz jeho existence je považována rytina do kamene, pocházející z 13. až 14. století. Jedná se o dva vytesané lvíčky na hrobu svatého Irmina v katedrále v Amiens. Od 15. století se vyskytuje v celé řadě obrazů, z nichž nejznámější je obraz vévodkyně z Alby od malíře Franciska Goyi. Tento obraz zřejmě nejdůvěryhodněji zobrazuje lvíčka té doby, stojícího hned vedle hlavní postavy obrazu, podle které byl pojmenován. Lvíčka v 15. století na svých obrazech nejčastěji ztvárnil právě malíř Francisco Goya a také neméně známý Albrecht Dürer. I následně se lvíček objevoval v nejrůznějších uměleckých dílech, na obrazech, rytinách, kobercích a tapiseriích. Lvíčci byli velmi oblíbeni mezi dámami burgundského dvora. V Levoči na Slovensku dnes můžeme najít oltář z 16. století, kde je zřejmě vyobrazen právě lvíček.

V 17. století lvíčky velmi výstižně popsal uznávaný francouzský přírodovědec Buffon ve svém díle „Histoire Naturelle“. Ten je označil za cenné a málopočetné psy. Což podporuje tvrzení, že přece jen už i tehdy byli vzácní, a proto i často vyobrazovaní v popředí obrazů, aby byl zachycen takový poklad u nohou malované osoby. A tedy se dá předpokládat, že povětšinou byl vyobrazený lvíček opravdovým lvíčkem, třebaže jej někteří malíři trochu přetvořili k obrazu svému. Ve stejné době se o lvíčkovi zmiňuje také švédský přírodovědec Linné. Protože se lvíček objevuje i na polských obrazech, je zřejmé, že tento pes byl znám v celé Evropě.

Všichni představitelé rodu bišonků si byli velice podobní exteriérem i povahou. Až v 19. století začalo docházet k opravdovému rozdělení na jednotlivá plemena. Barbichoni, jak se všem psům z řady existujících bišonků říkalo, od počátku měli jediné poslání. Dělat radost a společnost. Nic víc, nic míň. Nikdy se po nich nechtěla žádná práce, ale absolutně společensky vhodná povaha a nekonečná trpělivost při manipulaci. Lvíčky chovala jen šlechta. Chudý lid nechtěl psa, který není k ničemu jinému než na mazlení. Neměli ani čas, ani prostředky na péči o jejich dlouhou srst a samozřejmě ani peníze na koupi. Celkově bylo nemyslitelné, že by takového psa měl někdo jiný než bohatí a vlivní lidé. Ovšem to bylo příčinou, proč lvíček málem upadl v zapomnění. Postupně se zanikající šlechtou zanikal i lvíček.

Během života vystřídal lvíček více názvů. Maltský či následně maltézský lví pes, tak se mu mělo říkat až do doby přejmenování přírodovědcem Buffonem na Bichon Petit Chien Lion. Dočkal se i pojmenování malý lví Bišonek, bišonek lvíček či dle německého překladu Löwchen či názvu Little Lion Dog. Pořád se však jeho název pojil se slovem lev. Dokonce i užívaná zkratka zní LEO. Za úsměvnou zmínku stojí i dobový název, který býval ve střední Evropě vcelku běžný a jehož nepovedený překlad z němčiny zněl „podpažníček“. Toto pojmenování lvíčka zaznělo v knize dr. Václava Staňka s názvem Přírodopis prostonárodní, vydané v roce 1854.

Kam se všichni poděli?

Koncem 19. století a začátkem 20. století došli lvíčkové poprvé k propasti zániku. V tu dobu vesměs lidé chtěli pouze něčím užitečné psy. A pes funkcí jen společenskou jim připadal jako nedostatečný. Zpočátku byl znám především ve Francii a Španělsku, později i Německu, ale choval se i jinde. Zemí původu je Francie, ale jeho záchrana přišla odjinud. Z Belgie. Zachránkyní lvíčků je bezesporu paní Bennertová. Prvního lvíčka si madame Bennert pořídila v roce 1897 u chovatele Maxmiliána de Conincka také z Belgie. V tu dobu ještě neměla potřebu chovat ani zachraňovat plemeno, neboť nevěděla o vážnosti situace v chovu lvíčků. Změna přišla během 2. světové války, když mnohá plemena měla existenční problémy, a u lvíčka tomu nebylo jinak. V tu dobu existovala jediná chovatelská stanice lvíčků, a to v Bruselu. Co se následně dělo, je zastřeno určitými domněnkami a nedoložitelným tajemstvím …

Je pravdou, že paní Bennertová po válce zjistila, že pravých lvíčků je jako šafránu. Začala všechny systematicky vyhledávat a skupovat, aby založila jejich chov a udržela je v počtu možného přežití pro další generace. Říká se, že v Bruselu byl jediným chovatelem a majitelem několika lvíčků žid. Jednoho dne tyto psy Hitlerovi vojáci vyhnali na ulici a majitele zatkli. Jiná verze říká, že se jich jejich majitel chtěl zbavit a sám je vyhodil z domu. Bez ohledu na předchozí možnosti závěrem bylo, že naštěstí v Bruselu nedaleko od něj bydlela paní Bennertová, která tyto lvíčky na ulici našla, ujala se jich a začala shánět další jedince. Po 2. světové válce se snažila o zapsání svých tří lvíčků do registru. Jako první byli zapsáni pes Ulan, fena Sirginia a fena X´Marquise. Tito tři jedinci společně s fenou Quinte, kterou získala od Kurta Königa a která byla registrovaná jako Fgitane v roce 1958, byli zakladateli nového chovu lvíčka. Paní Bennertová si ponechala v chovu i několik svých odchovů. Jedni z prvních byli např. Xandre, Berta a Blaguer.

Kromě Belgičanky paní Bennertové není v následujícím období znám nikdo, kdo by lvíčky choval. Přesto v roce 1947 byl založen první Francouzský klub chovatelů lvíčků. Celkově je vývoj lvíčka s přihlédnutím na roky a jeho malou početnost zvláštní. Totiž v roce 1960 se lvíček objevil v Guinnessově knize rekordů jako plemeno s nejmenším počtem žijících jedinců na světě. Tedy jako nejvzácnější plemeno světa. Z Belgie se první lvíčkové dostali do Německa a až v roce 1968 a následně do USA, Dánska a Anglie. Přesto v roce 1971 je FCI uznala jako samostatné oficiální francouzské plemeno. A opět nevysvětlitelná věc – v roce 1973 jich bylo napočítáno jen 65 na celém světě. Je zajímavé, že i když se jedná o plemeno francouzské, lvíčci vděčí za svou současnou existenci především belgickým chovatelům. Nejsilnějšími tahouny v chovu byli chovatelé Belgie, Německa a Holandska. Až na čtvrté místo lze zřejmě zařadit francouzské chovatele.

 

Lvíčkové na území České republiky

Přestože je lvíček celosvětově málopočetné plemeno, u nás se mu daří a chov je na vysoké úrovni. Nebylo tomu tak od začátku. Je velmi málo známá informace, že na konci 19. století se lvíčkové vyskytovali i na našem území. Dokazuje to fotografie pořízená hrabětem Karlem Maria Chotkem v zahradě zámku ve Velkém Březně. Jsou na ní zachyceny dcery hraběte Bohuslava Chotka se dvěma lvíčky. Potom následuje odmlka několik desetiletí.

První lvíčky, se kterými se počítalo do chovu, vlastnili manželé Křečkovi. Manželé Křečkovi v tu dobu byli velmi známí kvalitními koliemi a chovali pod chovatelskou stanicí s názvem „ze Zlaté Jalny“. Abychom to upřesnili, první tři jedince: světle zbarvenou Iru a Doru von Livland a tmavého psa Fabiana von Livland dovezla manželům Křečkovým na výstavu do Prahy v roce 1970 chovatelka z bývalého západního Německa Irmgadr Ostertagová, vlastnící chovatelskou stanici von Livland. Byla jednou ze tří chovatelských stanic na světě věnujících se tomuto plemeni. Přijela zde vystavovat svého chovného psa Alexandra von Livland a možná k překvapení všech zúčastněných si titul CACIB neodvezla, protože jej získal Fabiana von Livland, pes vlastně již v majetku manželů Křečkových. I přes slibný začátek chov dál nepokračoval. Důvodem byla později zjištěná neplodnost Fabiana a z důvodu režimu, který v tu dobu na našem území panoval, nebylo možné k nám dostat dalšího psa do chovu.

Na další pokračování v historii českého chovu se muselo čekat až do roku 1991. Tehdy Irena Šedivá zorganizovala cestu do Hamburku, odkud si s přáteli dovezla od manželů Kiesových čtyři feny: Bonny, Ebonu, Emely a Elschu, všechny z chovatelské stanice von Kieselgrund, a dva nepříbuzné psy Dannyho von Kieselgrund a Don Juana von der Büngener Heide. Od té doby měli lvíčkové našlápnuto tím správným směrem. Přesto první vrh se narodil v roce 1991, a to v chovatelské stanici „z Bílé zátoky“. Na Slovensko byli první lvíčkové dovezeni v roce 1989, ovšem na Slovensku se doposud toto plemeno příliš neuchytilo.

Jaký je malý lev?

Tak jako všechna plemena, i lvíčka by si nový majitel měl pořizovat v první řadě díky povaze, vhodné k životnímu stylu majitele či celé rodiny. Kdo nemá rád živo kolem sebe, ať lvíčka nekupuje. Je to malý neposeda, kterému nic neunikne a který chce být u všeho. Pro koho je zvídavý pes plný života příjemným zpestřením šedivého dne, bude z lvíčka nadšen.

Každopádně vystihnout povahu lvíčka není jednoduché. Najdou se mezi nimi jak vcelku kliďasové s nadhledem, tak veselí neúnavní tajtrdlíci. Rozhodně klame tělem. Není to pyšně vyhlížející aristokrat. Je to čertík v beránčím rounu.

Když vynecháme opravdové výjimky v podobě ležérního nenápadného tichošlápka a naopak hyperaktivní ne zrovna snadno zvladatelné střely, všechno mezi tím může být lvíček. Zpravidla je psem takovým, jaký je styl jeho rodiny, neboť je velice přizpůsobivý, vnímavý na prostředí a také značně tvárný.

Je něžný, milý, mírný a zároveň bouřlivě srdečný. Potřebuje cítit, že do své rodiny patří a že jeho majitel ho má opravdu hodně rád. Stále chce být v blízkosti svého pána.

Jak lvíčka zaměstnat

Jeho výchova je jednoduchá a celkově jeho charakter z něj dělá bezproblémové plemeno, při alespoň základní výchově. Vychovávat jej zvládne snad každý, tedy i začátečník. Není tvrdohlavý, jen se někdy chová, zejména v období puberty, hyperaktivně.

Snaží se poslouchat a naslouchat. Správně zvolená intonace hlasu a pamlsky jsou dostatečnými prostředky k výchově. Potřebuje dost důslednosti a ne jen samé rozmazlování. Jinak se jeho snadná vychovatelnost dostane do mezí nevychovatelného psa. Potřebuje takovou výchovu, aby v dospělosti věděl, co se od něj očekává. Pak budou spokojeni všichni. Rád poslouchá, ale jsou občas chvíle, kdy si postaví hlavu, protože si myslí, že jeho rozhodnutí, jiné, je to jediné správné.

V povaze je zatím značně neustálený. Každopádně je to ale veselý klaun, který nemá zapotřebí „mít navrch“. Nebývá agresivní ani dominantní. Je plný elánu do života, skotačivý a velice temperamentní. Jeho pohybové variace a skokové nadání jej přímo předurčují k běhu na trati agility. Je velice mrštný, rychlý, pohybuje se jako na pérkách. Jeho vytrvalost a hravost jsou dalšími pozitivními atributy. Co je u každého psího sportu důležité, aby se jednalo o psa, který rád nevyvolává mezi psy spory. A i toto lvíček splňuje. Ke všemu se dobře a rád učí, i když má čas od času momenty, kdy potřebuje takříkajíc „vypustit páru“ a pak běhá a běhá …

Nesmírně ho baví coursing a agility. Někteří lvíčci mají dokonce vyběhanou coursingovou licenci. Vedle těchto sportů je ještě vhodný k jednomu dnes velice populárnímu kynologickému sportu a tím je dogdancing, tedy tanec se psem. Ladnost a elegance jeho pohybu přímo lahodí oku, tak proč i tohoto nevyužít. Bravurně umí chodit jen po zadních, poskakovat a packami spílat, zvládne různé až akrobatické kousky, neboť rád skáče a předvádí se. Člověk se s ním nenudí. Vždy byl a i dnes je chován jen pro radost a umí radost dělat. A to v dnešním ustaraném světě rozhodně není málo.

Díky jeho vitalitě je samozřejmě i dobrým doprovodem při joggingu, jízdě na kolečkových bruslích nebo je možné jej cvičit nejrůznější cviky poslušnosti.

A co děti, zvířata nebo procházky v lese?

Lvíček ocení hry se svým pánem, s dětským členem rodiny, i s dalším psem. Nezkazí žádnou legraci. Je velice hravý a rozverný. Když k tomu přidáme zvědavost, člověk se s ním nenudí.

Má rád dlouhé procházky. Pokud se majitelé nebojí o jeho chlupatou parádu, mohou jej brát i na celodenní turistické výšlapy. Může si dlouhé dny hovět na měkkém polštáři, anebo i několik dní procházet se svým pánem Beskydy. Má rád pohyb. Rozhodně není líný a nechce jen polehávat na posteli a nudit se. Na druhou stranu nevyžaduje neustálé zaměstnání, ani zmiňované časté procházky. Přizpůsobí se režimu rodiny, ovšem nesmí se na něho zapomínat. Je přítulný, pozorný a díky svým dalším dobrým vlastnostem i výborný společník. Vycítí náladu svého pána a adekvátně na ni reaguje.

Zvládne chodit v dešti, aniž by mu to nějak vadilo, i když srst tím celkem trpí. Když k tomu přidáme běhání po lese a na loukách, tím rozhodně lvíček nepohrdne. Jen je nutné si uvědomit, co to pak udělá s dlouhou výstavní srstí. Proto někteří majitelé sáhnou po oblečku, čímž si usnadní práci se srstí po procházce a zároveň se lvíček může vyběhat všude dle své chuti. V přírodě patří k vcelku ovladatelným plemenům. Nemá totiž snahu ani chuť zvěř stopovat či lovit. Lovecký pud zcela postrádá. To je také další velké plus tohoto psa, neboť nemá nejmenší problémy při soužití s dalšími zvířaty v domě. Ať už je to kočka, králík, nebo morče. S každým se chce kamarádit. Stejně tak není ani příliš žárlivý, a proto je nadšen jakýmkoliv dalším psím přírůstkem v domě. Rozumí si s malými stejně jako s velkými plemeny. Ale největší vylomeniny s radostí provádí se psy stejného druhu, nebo podobně naladěnými povahami. Je stále dobře naložený.

Co se týče dětí, tak lvíček je ideálním psem do jakkoliv početné rodiny. Nejenže můžou žít prakticky v jakémkoliv domě či v bytě, i tom nejmenším, ale dobře zapadne mezi čtyři děti stejně jako k jedináčkovi. S dětmi si velice rozumí, je naladěn na jejich notu, povyk i rošťárny, jen je potřeba dohlédnout, aby děti neubližovaly lvíčkovi. Zejména děti předškolního věku mají problém pochopit, že to chlupaté má jiné pocity a fyzické možnosti než plyšová hračka. I když nepomýšlejí nad ublížením, snadno k ublížení dojde.

I když se dokáže smířit s tím, že bude během pracovních hodin sám doma, není z toho nadšený. Raději by se svým pánem kamkoliv cestoval a čekal na něj v kanceláři. Jízdu dopravními prostředky má rád a v pohodě ji snáší i několik hodin denně, jen když ho pán bere s sebou. Když bude se svým pánem, bude spokojen za každých okolností.

Velmi dobře hlídá, i když to neznamená, že by měl nějaký delší čas trávit sám na zahradě, nebo že má sklony ke kousání. Je prostě bdělý, pozorný, ostražitý a někdy trochu nedůvěřivý. Zaštěká, aby upozornil na případné nebezpečí. Názory na míru uštěkanosti lvíčka se různí. Může být tedy jak hlučnější, tak i velmi málo uštěkaný. Nezáleží však ani tak na povaze jedince jako na výchově, jaká mu je dopřána. Pokud jeho majitel toleruje štěkání kdykoli a na cokoli a doslova jej přehlíží, může se z lvíčka stát malý uštěkaný trapič okolí, který pro štěkání nejde daleko. Při vhodné výchově, tedy důsledném opravování psa, kdy se jak má chovat, zřetelném dávání najevo, co je správné a co špatné, naučí se lvíček svůj zvonivý hlásek použít jen tehdy, kdy je to opravdu potřeba.

Péče o srst je veledůležitá

Na péči o srst se používá kovový hřeben s mezerami asi 0,5 mm (středně hustý), kartáč nejlépe antistatický bez kuliček na konci a kartáč s hustými zahnutými kovovými zuby, známý jako kartáč na pudly. Nejdříve se srst pročeše kovovým kartáčem, následně kousek po kousku rozčešeme srst kovovým hřebenem. Nakonec vše pročešeme ze všech stran antistatickým kartáčem. Což je velice důležité, abychom srst opravdu pročesali až ke kůži, kde se snadno srst díky uvolněné srsti „slepuje“.

Ano, lvíček líná jako každé jiné plemeno, co má chlupy. Přesto se i on řadí mezi plemena nelínající. Je to proto, že veškerá uvolněná srst zůstane v srsti, která zdravě drží. Je ji tedy zapotřebí vyčesávat, ale nelítá po celém bytě a nelepí se tolik na oblečení. Nejhorší období na udržování srsti je pubertální věk a dospívání. Tato srst je nejvíce náročná na četnost česání a nejlepší by bylo, pokud by byla česána i každý den. Jindy postačí pečlivé česání dvakrát až třikrát týdně. Přesto je zapotřebí srst udržovat denně, umívat tlapky a kontrolovat srst, zda neobsahuje větvičky či jiné velké nečistoty z procházky. Není vhodné nošení obojku proti blechám a klíšťatům. Velmi zacuchávají srst. Proto je lepší používat spot–ony neboli antiparazitní pipety.

Psa je vhodné učit od štěněčího věku ležet v klidu na boku, i v klidu stát či sedět. Dle potřeby. Pozornost potřebuje i srst na bradě a za ušima. To jsou zřejmě nejproblematičtější partie. V dnešní době existují i nejrůznější kvalitní rozčesávače srsti, které velmi česání usnadní i zkrátí čas věnovaný péči o srst. Ty výrazně pomohou i v případech, kdy se srst hodně zacuchá a je zapotřebí smotky a počátky tvořících se „placiček“ roztrhat a vyčesávat bez použití nůžek.

Bez střihu není lvíček lvíčkem

Střih srsti mu dodává vzhled malinkého lva. Bez stříhání by byl snadno zaměnitelný třeba s havanským psíkem nebo možná i Cotonem de Tuléar. Lvíčka je možné vystavovat jen ve lvím střihu. Střih lvíčka je zjednodušený střih pudla. Za pomoci strojku jej zvládne každý alespoň trochu zručný majitel. Stačí jednou či dvakrát nechat si poradit, podívat se a vyzkoušet. Všechny partie, které se holí, se holí na jednotnou délku proti srsti dvou– až třímilimetrovou hlavou. Také je jasně specifikováno, které části těla se holí. Nůžkami se pak upravují pouze tlapky a oblast kolem očí. Jinde se srst nestříhá, srst je ponechávána v přirozené délce a jen se češe. Kdo si na úpravu netroufá, nebo nechce investovat finance do střihacího strojku (vlasový pro lidi není na psí srst dostatečný, je tedy nutno koupit speciální na stříhání srsti psa), bude navštěvovat přibližně 4× až 5× ročně psí střihačský salon. V případě vystavování na výstavách každých 4 až 6 týdnů. Bez střihu není lvíček lvíčkem. I když pokud majitel nechce již navštěvovat výstavy, srst může nechat výrazněji zkrátit po celém těle, nebo může zvolit zcela jiný, praktičtější střih. Ovšem pak se nabízí otázka, zda kupovat právě lvíčka, když nechceme, aby jako lvíček vypadal.

Před každým koupáním musí být lvíček důkladně rozčesán, jinak rozčesání po koupeli bude mnohonásobně těžší a zdlouhavější. Četnost koupání záleží na rychlosti ušpinění srsti, i na tom, zda je pes vystavován. Běžně se koupe jednou za měsíc, avšak za pomoci kvalitních šamponů je možné koupání i častější či naopak méně časté. Důležité je nešetřit na kvalitě šamponu, neboť při horším výběru může dojít k výrazně horší kvalitě srsti, srst psa se bude hůře rozčesávat, případně se bude i rychleji špinit. Výborné bývá i použití různých kondicionérů a balzámů na srst. Po koupeli se srst v kombinaci s rozčesáváním kovovým hřebenem fénuje do sucha. Mokrá srst ponechaná na dosušení „jen tak“ se opět rychle zacuchá. Na rozdíl od standardu je na výstavách srst upřednostňována spíše rovná. Zvlnění se proto vyrovnává hřebenem a fénem ještě za mokra.

Také kvalita potravy, kterou lvíček přijímá, velice ovlivňuje kvalitu srsti. Rozhodně se nesmí šetřit na kvalitním krmení. Toho si musí být majitel lvíčka předem vědom. Stříhá se celá zadní polovina těla lvíčka od žeberního oblouku, kromě „bambulek“ na hlezenních kloubech. Přední končetiny se holí také a až po loket, a opět – kromě bambulek na zápěstí. Vhodná velikost a tvar bambulek se určují velmi špatně a je dobré si nechat poradit od zkušeného chovatele, jaká úprava by slušela konkrétnímu jedinci. Rozhodně by se nemělo jednat o kulaté bambule, jaké jsou známé u pudlů. Ocásek se holí z poloviny až třetiny. Záleží na jeho délce a hustotě srsti. Nakonec vyholíme všechny tlapky v oblasti prstů. Následně upravíme srst mezi očima nůžkami na délku 1 až 2 cm.

Lvíček v chovu

Celosvětově stále patří s těm méně početným. Ani u nás jich nenalezneme moc. Přesto český chov jako celek se řadí mezi velmi kvalitní. Lvíček má poměrně početné vrhy, a to 4 až 6 štěňat. Je zapotřebí kontrolovat čistotu zvukovodu, očí a u světlých výstavních psů se nezřídka vyběluje zbarvená srst u vnitřních koutků od slz a od krmení na bradě.

U tohoto plemene nejsou známy žádné častější genetické zdravotní problémy. Tak jako snad u všech malých plemen více hrozí luxace pately. V chovu se objevují čas od času vadné skusy nebo chybějící zuby. Většinou se ve zdraví a čipernosti dožívají vysokého věku. Nejsou výjimkou ani šestnáctiletí jedinci.

A jak má lvíček vypadat?

Od ostatních bišonků se odlišuje jasným střihem, ale také dlouhými končetinami – u bišonků věc nezvyklá. Jedná se o psa celkově robustní kostry, krátkého, resp. kvadratického těla, vysoko nesené hlavy a standard uvádí, že silueta by měla připomínat chrta. Pohyb lvíčka je hrdý, živý, energický a rázný, zdůrazněný vlající hřívou lvího sestřihu. Nestříhané části musí být zcela přirozené a v žádném případě tvarované. Lví sestřih je povinný pro výstavy.

Hlava je poměrně krátká a dosti široká od temene k lebce, lebka poměrně plochá, stejné šířky jako délky, stop je jen mírně vyznačený. Nosní houba je vždy černá, důležitá je úplná pigmentace. Výjimku zbarvení nosní houby má hnědě zbarvená srst, v takovém případě je nosní houba tmavě hnědá. Pysky těsně přiléhají a jsou černé, u hnědě a podobně osrstěných psů tmavě hnědé. Chrup je požadován úplný a skus nůžkový. Tolerována je absence pouze PM1. Oči jsou posazené poměrně vpředu, jsou velké, kulaté, umístěné dost daleko od sebe a pokud možno velmi tmavé. Víčka jsou úplně pigmentovaná. Uši lvíčka jsou nízko nasazené – v úrovni očí, středně dlouhé, převislé, dobře osrstěné, přičemž prameny srsti dosahují nejméně ke špičce nosu.

Krk je mírně klenutý, hřbetní linie rovná, bedra jsou krátká, široká a osvalená. Hrudník je dobře vyvinutý, dosahuje k lokti, břicho vtažené. Končetiny jsou rovné, hrbolek kosti sedací mírně vystupuje, tlapky malé a kulaté, prsty těsně přiléhají a jsou vyklenuté. Ocas je nasazen mírně pod hřbetní linií. Je nesen elegantně, v oblouku nad hřbetem, aniž by se hřbetu dotýkal. Hřbetu se dotýká pouze chocholka srsti, a to v postoji i v pohybu. Prstencovitě stočený ocas je vadou vyřazující z chovu.

Srst je hedvábná, dlouhá, vlnitá, hustá a je bez podsady. Všechny barvy a jejich kombinace jsou povolené. Jsou nejen v jednotné barvě, ale také dvoj– či trojbarevní, dokonce i melírovaní či žíhaní. Najít stejně zbarveného lvíčka pak není snadné, nejedná-li se zrovna o barvu bílou. Nejčastěji se u nás momentálně objevují černo–stříbrní. Toto zbarvení velmi dobře drží pigment. Oblíbená je barva zlatá. Zbarvení srsti se velmi mění v průběhu dospívání. Dva „sable“ psi mohou mít každý úplně jiný odstín srsti.

Výška lvíčka je 26 až 32 cm v kohoutku, s tolerancí plus minus jeden centimetr. Hmotnost se pohybuje kolem 6 kg.