Psí konverzace – část 25. Klíč k tajemství psího jazyka – Sociabilita
Taiga měla velmi nešťastný a špatný start do života: jediná z vrhu přežila, v prvních dnech neměla sací reflex a při životě ji udržela jen nesmírná obětavost chovatelů Lenky a Adriana Dragonari a její mámy Dračice Darlin z Věrné smečky. Naštěstí se zdravotní stav štěněte díky příkladné péči začal rychle zlepšovat a Taiga doháněla počáteční handicap mílovými skoky. Takže dnes mám studijní materiál, který je neřízenou střelou, suchým zipem, odjištěným granátem v ruce či hladovou piraňou a maniackou ničitelkou v jednom jediném vlkošedém kožíšku – doslova neustále před očima.
Vztah našich aljašských malamutů – třináctiletého Frama a dvanáctiletého Mishi – a Taigy je značně nevyrovnaný. Zatímco Taiga je miluje a zahrnuje svou přízní, kterou projevuje neustálým naskakováním a kousavými polibky, oni se na ni dívají jak na obtížného ováda. Zatímco Misha ji toleruje se zkroušeným výrazem obětního beránka („taťko, proboha, cos nám to domů přivedl“), Fram ji s hartusivým vrčením nerudně vychovává.
Co je sociabilita?
Sociabilita je: společenskost, družnost, sdružování a zároveň schopnost vstupovat do vztahů ve smečce svého druhu a – v případě psů – i do vztahů mezidruhové smečky – s člověkem, respektive s lidmi.
Období sociability u vlků
Vlčata v tomto období jsou ještě stále velmi vázána na „domov“, čili na brloh. Ale zároveň již horlivě propátrávají své okolí, kde je zajímá vše, a také všechno zkoumají svými smysly i mléčnými zuby. Zároveň se rovněž věnují vzájemným hrám, honičkám a potyčkám, ve kterých se rozvíjí jejich společenská komunikace: ježení srsti, mimika, chňapání, vrčení atd. Přestože se prostor jejich „hřiště“ postupně stále zvětšuje, v případě nebezpečí mohou bleskově zmizet do rodného brlohu pod ochranu svých rodičů a smečky.
V tomto období se dospělí vlci neomezují pouze na vyvrhování potravy vlčatům, ale občas jim přinášejí k brlohu i živá malá zvířata (nejčastěji hlodavce), aby se mláďata naučila lovit a zabíjet kořist. V tomto období stále ještě platí absolutní privilegia vlčat: krmí se jako první!
Ve hrách i u krmení ovšem vládne mezi vlčaty rivalita, odreagovává se mezi nimi v šarvátkách přemíra hyperaktivity a agresivity a současně se vytváří mezi nimi i první hierarchie, která je ovšem velmi labilní a proměnlivá.
Období sociability u psů
U domestikovaných psů probíhá fáze sociability obdobně jako u jejich prarodičů – vlků. Zpravidla však v jejich světě nehraje roli rodinná smečka ani fenomén otcovství, ale pouze jejich matka, chovatel a jeho rodina. Jeden z největších světových expertů na psovité šelmy Eberhard Trumler (1923–1991) kárá chovatele za to, že slabší štěňata krmí zvlášť stranou. Jistě, je to z pochopitelných důvodů: na slabší štěňata by se nedostával dostatek potravy. I já jsem to mnohokrát dělal. „Štěně, které má už dost, se stáhne od žrádla zpět, a tak přijde každý na řadu,“ tvrdí Eberhard Trumler. „Ale potyčky u žrádla mají významnou sociální funkci, protože se tu každý pes už jako štěně naučí, jak si uhájit své právo, a navíc si odreaguje množství agrese.
Každopádně jsem pozoroval, že zdánlivý boj o žrádlo – v zásadě se přece vůbec nic nestane – přispívá v této socializační fázi k tomu, že se potom na kořisti žere docela přátelsky hlava na hlavě. Štěňata se mezitím naučila, že závidět žrádlo je nesmyslné, když se spoluprací na lovu stejně získá dostatek kořisti. Kdo jednou viděl, jak na konci štvanice dostane smečka kolem třiceti foxhoundů bachor, ví, co mám na mysli: je tu celá hora zmítajících se psích těl, každý chce kus oblíbeného sousta, ale neslyšíme vrčení nebo hašteření, ale pouze spokojené mlaskání.“
Co je cílem?
Celý vývoj mladého psa skvěle vyjádřil opět Eberhard Trumler: „Cílem celého vývoje psa v mládí je dosáhnout co nejlepší sociální partnerství s příslušníky svého druhu. Sociální svazek představuje vyšší evoluční stupeň než samotářství. Samotáři nesmějí strpět žádného potravního konkurenta, ale spojení do skupin vedlo k zajištěným podkladům výživy. Život ve skupinách ovšem zakazuje asociální závidění potravy.“
Německý přírodovědec Ernest Haeckel napsal: „Ve vývoji zvířete v mládí se vynořují mnohé prapůvodní znaky. Vyšší vývoj zvířecího druhu neprobíhá tak, že se z dneška na zítřek zpřehází všechno, co bylo dosud potřebné. Vlastnosti, které se staly nepotřebnými, se často udržely ještě ve vývoji v mládí. Vývoj zvířete v mládí je zkráceným opakováním vývojové historie druhu.“
Agresivita u krmení
Agresivní chování u krmení je mezi mláďaty pochopitelná a má svou logiku. „Nepovažuji nápadný sklon k agresivitě u žrádla v prvních měsících života za nic jiného než za odreagování původních způsobů chování, tedy za vzpomínku na kdysi samotářský život předků psovitých šelem,“ vysvětluje tento aspekt chování štěňat Eberhard Trumler. „Mohou-li si v mládí štěňata toto chování dostatečně odreagovat, to znamená v době, kdy přitom nemohou vzniknout vážnější škody, stanou se z nich později u žrádla přátelští kumpáni, kteří se v nejlepším případě pokoušejí přelstít, ale ne se pro žrádlo zakousnout. Tak jsem to aspoň zažil v psincích, ve kterých společně vyrůstalo několik generací, a ve kterých dokonce došlo k přemnožení. Když žere přátelsky vedle sebe čtrnáct psů na padesáti čtverečních metrech, tak z toho odvozuji, že svoji archaickou asociální nesnášenlivost u potravy správně odreagovali v raném mládí. Jak jinak by také bylo vysvětlitelné, že dospělý pes, který jako štěně sám kdysi hrozivě vrčel, když jeho bratr nebo sestra chtěli z hromady žrádla také kousek, pečlivě dbá na to, aby nejdřív dostala potravu kojící fena. A později žerou první štěňata a ostatní členové smečky nejdou k žrádlu dřív, dokud si malí nenaperou břicho. Štěně, které se nenaučilo žrát ve společnosti, zůstane po celý život u potravy nesnášenlivé a jako dospělý pes bez skrupulí sežere žrádlo vlastním štěňatům. Prapůvodní chování, které nemohlo být evolucí ještě zcela překonáno a dosud se vynořuje v raném vývoji, musí být v pravý čas odreagováno, aby se později nestalo rušivým faktorem.“
Bojové hry
Je třeba mít však na mysli, že v období sociability mnohá (ne-li drtivá většina) štěňata již nevyrůstají mezi svými sourozenci s matkou u svého chovatele, nýbrž už změnila domov a vyrůstají u nového majitele. Nemají tedy možnost v tomto veledůležitém období prožít čas v šarvátkách se sourozenci u jedné misky.
Vlčata v této době žijí bezstarostným životem privilegovaných „spratků“ v bezpečném lůně své smečky a vybíjejí svou agresivitu na svých sourozencích a na ocasech dospělých vlků. A právě v tomto období je na novém majiteli, aby dopřál svému štěněti co nejvíce kontaktů s vhodnými partnery – s dobře socializovanými (sociálně kompetentními) psy. Honičky, hravé kousání, škola komunikace … Zbytečně nezasahujme do jejich divokých bojových her. Pokud to některý z účastníků přežene, postižený zaječí – a agresor si uvědomí přijatelné meze. Hlas bolesti je relevantní – určuje tabu! Ve hrách se vítězové a poražení střídají, stejně jako honičky, kde se simuluje pronásledování kořisti. Právě divoké bojové hry utvrzují reakce a zábrany, které blokují agresi a zabraňují zranění sparingpartnera. Jsou to de facto sociální zábrany, které příslušníkům vlčí smečky zabraňují zranit partnera a tím oslabit loveckou a obrannou akceschopnost skupiny. A ze sociálních zábran se stává ve vyšší fázi ritus. (Ostatně tato tabu ocení i naše zkrvavené ruce od zoubků našeho štěněte, že Taigo?!) U štěněte se ve vztahu k pánovi musí vytvořit těsná vazba, jistota a důvěra! Tyto hodnoty se nezískávají zadarmo, ale láskyplností, laskavostí, trpělivostí, ale i nekompromisní důsledností.
Otec je „Bůh“
V tomto období ovšem ve vlčí smečce začíná vlčata vychovávat převážně otec; on určuje základní tabu. Kdo je přestoupí, toho vytřepe za kůži na hřbetě, nebo přišpendlí k zemi s vyceněnými zuby. Postižené vlče ječí, a když tlak otce pomine, překulí se na záda v podřízené póze a olizováním, mimikou a gestikulací ujišťuje tátu o své bezbřehé pokoře a náklonnosti. Za chvíli to ovšem nezbedné vlče zkusí znovu a opět od otce „dostane do kožichu“.
A stejně tak to – zkouší štěně na svého pánečka. Tyto situace kladou na majitele psíka zásadní požadavek: trpělivost a naprostou důslednost. Štěně to zkouší znovu a znovu (a jeho roztomilost na útlocitné bohužel většinou zabírá). Když ustupujeme, když jsme nedůslední – vyrůstá nám doma zpovykaný, rozmazlený klacek, který nám v dospělosti poleze na nervy. V žádném případě však nezaměňujte důslednost za tvrdost! Dočkali byste se jediného: štěně z vás bude mít strach. A strach plodí agresi. Nejnebezpečnější totiž není agrese z dominance, nýbrž agrese ze strachu. Psa, který se domnívá, že je zahnán do kouta, ovládne pud sebezáchovy – a ten velí: bránit se! Trest může nastat jen po jasně definovaném zákazu (nikoliv proto, že nás štěně něčím rozčílilo). A musí následovat ihned po přečinu (nikoliv s odstupem za to, že něco před časem, nebo v době naší nepřítomnosti, vyvedlo). Eberhard Trumler výstižně podtrhuje: „Znamená to, že v této fázi musíme mít štěně neustále na očích, právě tak, jako to dělal pes. Když to nemůžeme splnit, musíme štěně nouzově přemístit tak, aby nemohlo překročit žádné tabu nutné pro soužití s člověkem. Musíme samozřejmě dbát, aby štěně zůstalo samo jen krátkou dobu. (Pozn. aut: Nikoliv jako moje známá, která před odchodem do zaměstnání umisťovala svou Čivavu do vany, aby nic neprovedla; desetihodinový pobyt ve vaně musel na psíkovi učinit nenapravitelné škody a ze strany ženy šlo nepochybně o týrání; nezbývá než se podivit, proč si zaneprázdnění lidé, kteří na malého inteligentního a citlivého tvora nemají čas, vlastně štěně vůbec pořizují.) Teprve když je trochu starší, tedy po uplynutí této fáze života, můžeme opatrně použít dodatečného potrestání. Štěně musí být schopné spojit svůj předešlý čin s naší nevolí. Poznáme to tak, že když mu například podržíme před nosem rozkousanou knihu, dá najevo, že se cítí vinno. Umí to tak přesvědčivě, že se nemusíme předem učit psímu chování. Musíme individuálně rozhodnout, zda máme mladého psa potrestat tvrdě nebo mírně. Každé štěně není stejné, některé potřebuje pevnější, jiné mírnější ruku.“
Mnohem více než tresty vždy zabírá pozitivní motivace. Povzbuzení a odměna za kladnou činnost dokážou ve výchově malého štěněte divy. Přemýšlejte a nenechávejte se unést – prchlivostí či dokonce vztekem. Ničili byste to, co je mezi psem a člověkem to nejzázračnější: důvěru!
Rada: trestejte po vlčím způsobu – uchopením za kůži na hřbetě a lehkým vytřepáním, důsledným „ne“ (synonymum pro zavrčení), případně lehkým kousnutím do čenichu (stačí uchopit rukou za čenich a lehounce stisknout). Pokud trestáte adekvátně – štěně okamžitě po trestu vás usilovně přesvědčuje o své nebetyčné náklonnosti: šťouchá čenichem a packou, usilovně pánečka olizuje. Pokud odskočí a snaží se zalézt někam do úkrytu – trestali jste příliš tvrdě! Časté neadekvátní trestání ničí psíkovu důvěru ve vás. „Musíme se právě v této době snažit o vybudování socializace psa s člověkem,“ nabádá Eberhard Trumler. „Pokud to zanedbáme, bude sociální vazba k příslušníkům druhu silnější než k člověku.“
Pozor: při hodnocení povah dospělých psů je mnohdy tzv. „slabost povahy“ způsobena nikoliv dědičností nebo vrozenými dispozicemi, nýbrž chybami výchovy člověkem v socializačním období štěněte. Pokud je trestů a peskování mnoho a společných her a podobných příjemností málo – nebyla ve psu vybudována bezmezná důvěra ve svého pána – a projeví se to tzv. „slabou povahou“. Výchova musí být pro štěně radostným zážitkem, nikoliv důvodem ke strachu. Majitel psa není „krotitel dravých šelem“! Ostatně vědecký název člověka je Homo sapiens – člověk moudrý = využívejme svého mozku a intelektu i při výchově psa a nehrajme si na pána světa!
Hra na smečku u vlků
Otec vlk praktikuje s vlčaty v této době také tzv. „hru na smečku“, ke které štěňata většinou nemají příležitost. Tato hra je průpravou k budoucímu lovu kořisti. Vlčí táta vyzve své potomky k pronásledování a prchá přes překážky (s růstem jejich kondice je stále ztěžuje). V závěru hry se nechá záměrně dostihnout a „přemoci“, z čehož mají vlčata bláznivou radost a pocit vítězství. Tím ovšem zároveň roste jejich sebedůvěra ve vlastní síly.
Svět je tak úžasný!
V období sociability objevují vlčata a štěňata svět všemi svými smysly! Všechno je tak zajímavé, nečekané, překvapující … Tolik vzrušujících pachů a vůní, tolik neznámých zvuků, tolik pohybujících se tvorů … Mládě zkoumá okolní svět, něčeho se vyleká, odskočí do úkrytu, ale zvědavost je opět za chvilinku popohání ven. Právě v tomto období by mladý psík měl poznat co nejvíce vjemů – v přírodě i ve městě. Letící kos, vyplašený bažant či hopkající zajíc je sice budou více zajímat než příšerná městská hromadná doprava (která na malého tvorečka působí tak hrozivě), ale právě v tomto období, – kdy jste pro štěně jistota a Bůh – je návyk na rušivé jevy nejjednodušší – ať už jde o návštěvu veterináře, pohyb v rušném nákupním středisku nebo o jízdu vlakem.
Pokud máte tu možnost (a ta se najde vždy), seznamte psíka i s jinými zvířaty. Malinkou Taigu např. neděsil kůň, s tím se chtěla hned očichat, zato se obávala rohaté kozy. Ve druhém případě trval uvykací kontakt déle.
Štěňata v tomto věku se podobají malým dětem: všechno chtějí ochutnat, všechno zkoumají zuby. A právě nyní si naplno a v hrůze uvědomíme, jaká jsme my lidé nepořádná cháska: na každém kroku se povalují nedopalky cigaret, petky, kelímky, papírové kapesníčky, lejna, vyplivnuté žvýkačky … Prostě odpadky všeho možného a nemožného druhu. A také střepy! Nebezpečné střepy! A to všechno naše štěně neodolatelně vábí, přitahuje a zajímá. A všechno chce ochutnat! A nebohý páneček co chvíli musí nechápajícímu tvorečkovi páčit cosi hnusného (pro psíka ovšem úžasného) z mordičky, „vrčet“ „ne“! nebo „fuj“!, nebo mu nabízet (což činí změkčilí nedůslední pánečkové) jako odpustek kousek piškotu výměnou za něco odporného …
P. S.
Období sociability (stejně jako předcházející období vtištění) patří k rozhodujícím a zásadním fázím v životě psa, které rozhodují nejen o jeho vztahu k člověku a příslušníkům vlastního druhu, ale i o jeho budoucnosti a o jeho psychické stabilitě nebo naopak labilitě. Eberhard Trumler v knize Rozumíme psům? shrnul fázi sociability v životě psa takto: „Snad ani nelze dost zdůraznit, že pes není předem určená bytost s instinkty. Nestačí, abychom se naučili všem jeho vrozeným způsobům chování, a tím s ním lépe vycházeli. Je mnohem důležitější analyzovat jeho věkem podmíněné vrozené schopnosti se učit, pozorovat jeho vztah k rodičům či společníkům a studovat interakce mezi psem a štěnětem v jednotlivých fázích života, abychom věděli, jak a čím se buduje jeho psí osobnost. Pes je učenlivé zvíře, a proto zkoumání jeho sociálního vývoje a všeho, co se při tom naučil, vyžaduje naši největší pozornost. Šíře a rozsah sociálního partnerství mezi člověkem a psem jsou právě teď v socializační fázi neodvolatelně vtištěny a ovlivňují po celý další život téměř všechny vlastnosti psa.“
