Kambodža a Laos
Na trhu, kam jsem se šla, z nedostatku jiných možností, navečeřet, měli vedle mě sedící domorodci v talíři něco, co vypadalo jako ještěrka a s chutí se tím ládovali. Když jsem se po jídle vrátila do dřevěného kurníku, nazývaného hotelový pokoj, kde jsem měla přespat poslední noc v Kambodži a rozsvítila jsem, zahlédla jsem asi 5 cm dlouhého prchajícího švába. Bylo mi jasné, že mám po spaní. V tak malém prostoru je pravděpodobnost toho, že se bude zajímat o něco jiného než o mě, minimální. Pak mi ale došlo, že mi zbylo kousek zapečené ochucené rýže v bambusu, a tak jsem ji pověsila v igeliťáku na hřebík trčící ze zdi. Věděla jsem, že ji švábi ucítí a uspořádají si zde okamžitě bufet. Dělala jsem si naděje, že tím pádem nebudou otravovat mě. Mám už tak vycvičené ucho, že je slyším i z polospánku ťapat po dřevěných latích tvořících zdi, a tak jsem si na ně jednu chvíli posvítila. Neúnavně jich tam na zátku v bambusu útočilo aspoň sedm. Bylo mně z nich na nic, ale co jsem mohla dělat. Od půlnoci vypnuli elektřinu, čili taky ventilátor, a já se začala dusit ve vlastní šťávě. Nezbylo mi než otevřít okenici a nechat tím volný průchod komárům, které naprosto nános mého protihmyzího krému nevzrušoval. Nevěděla jsem, mám-li dřív odhánět šváby nebo komáry, poněvadž v této oblasti řádí malárie, a tak jsem při každém zabzučení kolem sebe divoce šermovala. Tahle „zábava“ mi pak vydržela až do rána.
Je to poprvé, za téměř 30 let cestování, během něhož jsem zažila už ledasjaká dobrodružství, kdy jsem měla všeho, obzvlášť lidí, nad hlavu, a kdy jsem nehodlala dál snášet lhostejnou, nepřátelskou a vydřidušskou povahu místních obyvatel.
Laos
Následující ráno jsem v pět hodin letěla za totální tmy laoskou džunglí rozprostírající se na březích Mekongu na autobus a musím doznat, že ne bez jisté dávky stísněnosti z napadení nějakou divokou zvěří, poněvadž krátce před tím, než jsem vstala, mě probudilo ze spaní trojité příšerné zavytí kojota, šakala nebo snad i jen úplně obyčejného psa, ale stačilo k tomu, abych měla přímo krůtí kůži a po cestě se pak rozhodně neloudala. Teda ne, že bych si sama sobě byla chtěla udělit bobříka odvahy, ale jinou možnost jsem neměla, neboť autobus jel pouze jediný za den.
Na zastávce čekal malý kluk, který měl kolem krku zavěšené rozkošné mrňavoučké opičátko, gibonka. Ten byl celý pokrytý jasně žlutou kožešinkou, ze které vykukovala jenom malinká černá tvářička. Vypadalo jako plyšová hračka a já měla chuť si ho zrovna odnést. Gibon je pro mě vůbec nejhezčí opička. V dospělosti má celkem dlouhou, světle oříškovou srst.
Když jsem se kterýsi následující den kdesi na náměstí nevěřícně koukala na starou dřevěnou autobusovou herku a v duchu si kladla otázku, proč ji nedají do muzea a nechávají ji tu takhle chátrat, ani ve snu mi nepřišlo na rozum, že se v ní brzy povezu asi 200 km. Jedině šoférova kabina a podvozek nejsou ze dřeva. Zbytek je z trámů a prken. Uvnitř jsou řady pravoúhlých dřevěných lavic, jako kdysi v našich vlacích, ale není mezi nimi ulička, takže kdo chce sedět vpředu, musí se tam proskákat, protože dveře jsou pouze vzadu. Neubránila jsem se řehotu i za cenu nechápavých pohledů domorodců. Na zadní plošinu se naskládaly pytle, balíky a koše s drůbeží a selaty. Dnes s námi v přepravkách jely dokonce živé žáby a ryby. Dřevěná trámová konstrukce a čtyři železné tyče podepírají těžce naloženou střechu. Vydrží??? Mé ranní obavy, že po cestě nebudu moct filmovat kvůli zacákanému nebo zamlženému oknu, se v mžiku rozplynuly, poněvadž tahleta kraksna okna vůbec nemá, je otevřena na všechny strany. Když začalo lít, natlačila jsem se směrem do středu řady na svou sousedku, tak jak to dělávají s oblibou místní, a přehodila jsem si přes sebe pláštěnku, kterou mi však pořád strhával vítr. Neustálé praskání a vrzání dřeva, doprovázené kvokáním slepic a kvikáním selat, ve mně vzbuzovalo dojem, že se na nás celý vršek každou chvíli rozloží.
Pohoří táhnoucí se podél hranice s Vietnamem je dost vysoké a členité. V městečku Lak Sao, kam jsem po 200 km konečně dorazila, se až donedávna konával trh, ojedinělý v celé zemi, kde bylo možno koupit živou divokou zvěř. Prý tu byli k mání medvědi, orli, opice a já nevím co všechno, ale od té doby, co je jejich lov zakázán, je i obchodování s nimi oficiálně zrušeno. Ovšem pytláctví samozřejmě pokračuje dál. Dnes zrovna donesl chlápek do restaurace, kde jsem večeřela, pár nádherných velkých parohů. Divokou zvěř tedy asi na trhu neuvidím, zato zírám, protože kromě nesčetných druhů ovoce a zeleniny, z nichž mnohé vidím poprvé, se zde na špejlích hemží ještě živí připíchnutí švábi. Vedle nich zase stojí zavařovačky se svíjejícími se háďaty ve vodě. No, každému po chuti …
(Pokračování příště.)
