Začínáme s holubářstvím – 14. díl Bubláci
Skupina holubů se zvláštním hlasovým projevem není příliš početná, zahrnuje dle aktuálního seznamu plemen registrovaných Evropským svazem chovatelů 14 zástupců, ale mimo „oficiální zónu“ známe ještě několik dalších představitelů, mezi které patří turecký, jemenský, syrský, izraelský, thajský či velmi oblíbený ruský bublák. Český bublák je na evropské listině poměrně krátkou dobu a jsem rád, že jsem se na jeho začlenění mohl aktivně podílet. Unikátní soustava obsahuje dvojvrkočaté bubláky, kteří mají v záhlaví vysoce nasazenou chocholku a na čele přední vrkoč, jednovrkočaté bubláky, kteří mají pouze čelní vrkoč, a hladkohlavá plemena, z nichž většina je bohatě rousných, ale objevují se i hladkonozí. Velmi rozdílná je i velikost, největší bucharští bubláci jsou velmi majestátní, zatímco arabští nebo jemenští bubláci patří k nejmenším holoubkům. Společným znakem je schopnost vydávání krátkodobých či dlouhodobých zvuků, které asociují vzdálené vyzvánění zvonů, bubnování nebo zurčení potůčku, smích nebo štěkání předváděné v různých tóninách, hloubkách a výškách, typických nejen pro jednotlivá plemena, ale také dle impulzu, který je vyvolal, nebo dle denní doby. Nejlépe bublají nenápadná hladkonohá hladkohlavá plemena, jako jsou altenburský a především arabský bublák, jejichž árie mohou trvat až 15 minut. Holubice zpravidla bublají jemněji a ve vyšší tónině. Z hlediska chovatelského se hladkonohá plemena dají využít také jako velmi spolehlivé, nenáročné chůvky, které nám kromě vynikající péče o podsazené mladé nabídnou ještě širokou paletu zvuků, jež jiní holubi nemají. U rousných nebo bohatě vrkočatých bubláků, kam patří zvláště bucharští, je možné před sezonou nůžkami zkrátit pernaté ozdoby, které by mohly být na újmu pojímání a sedění na vejcích. Po této proceduře je celý další průběh hnízdění stejný jako u méně prošlechtěných plemen, přičemž bubláci jsou velmi dobří a starostliví rodiče. Základem pro chov rousných plemen je zajištění suchého holubníku a pravidelného čištění. Velkým pomocníkem je uspořádání budníků, krmítek a sedaček tak, aby nedocházelo ke zbytečnému mechanickému narušení pernatých ozdob. Na výstavu se bubláci připravují šest až sedm týdnů předem, aby v uvedené době byl dostatek času k nahrazení poškozených per. Důležitá je předvýstavní úprava podpěrných pírek.
Dvojvrkočatí bubláci
Estetická krása je u dvojvrkočatých, převážně rousných bubláků hned po strukturových holubech nejvíce rozvinutá v celé holubí říši.
Bucharský bublák
Toto dávné plemeno pochází z obchodního centra Buchary v Uzbekistánu, odkud se rozšířilo přes Rusko do západní Evropy, včetně Velké Británie, a následně do celého světa. Nejvýznamnějším chovatelem v první polovině 20. století byl Angličan Herbert Smith, který se zasloužil o unikátní moderní tvar pernatých ozdob hlavy. Rozšíření plemene do Severní Ameriky přineslo díky nakřížení s parukáři nebývalou kvalitu obou vrkočů. Pro náročnost chovu není nikde chován masově a nelze ho jako jediného bubláka doporučit ani začátečníkům. Největší chovy nalezneme v arabských zemích, kterým vévodí Bahrajn, Spojené arabské emiráty a Saúdská Arábie, dále v USA, různých evropských zemích, ale významné populace jsou také v Austrálii, zemích bývalého Sovětského svazu a malé zastoupení je namátkou i v Portoriku. Vynikající jsou v Srbsku. Chovatele zastřešuje Mezinárodní klub chovatelů bucharských bubláků (IBTC). Tito majestátní a dosti rozložití bubláci potřebují dostatečný prostor v chovatelském komplexu. Jsou nároční na podlahovou plochu, kde se zdržují nejčastěji, na velikost, tvar a umístění sedaček (kulaté, bez ostrých hran, umístěné hned při zemi), velikost budníků, hloubku (alespoň 8 cm) a velikost hnízd a také na velikost transportních přepravek, které musí mít čtvercový půdorys. Jejich peří je výborným útočištěm pro zevní parazity, proto nezapomínáme na jejich potlačení. Ke krmení používáme nejlépe taková krmítka, kde je možnost udržet větší vrstvu zrní. Místo umístění napáječek a krmítek neměníme, abychom neztěžovali holubům jejich vyhledání. Holubník by neměl být přeplněný, ani chov s jinými plemeny nelze doporučit. Výstavní klece pro ně by měly mít základnu nejméně 50 cm, měly by být pokryté savým podkladem s výstelkou. Také misky pro napájení a krmení musí být umístěny uvnitř klecí. Podobné platí i pro jiné rousné bubláky, přičemž velikost klecí by mohla být zachována. Do základní trojice nejžádanějších plemenných znaků patří velikost, šířka a hloubka. Dosažení žádoucího kompaktního, širokého a hlubokého postoje, který probíhá přibližně na úrovni středu těla, není jednoduché. Chovní bubláci musí mít dostatečně silné postavy, což platí zejména o holubicích, které typ předávají zásadní měrou. Potřebná šířka a hloubka těla jsou dosaženy díky velmi nízko nesené hrudi, dobře vyplněné oblasti dolní hrudi a břicha a správné výšce nohou ve spojení s velmi silně vyvinutými rousy a supími pery. Největší důraz klademe na originální strukturu opeření na hlavě, která sestává z velmi široké, husté a vzpřímeně držené kruhovité chocholky, přecházející bez zlomu v zadní straně krku v hřívu, opticky rozšiřující již tak mohutně nasazený, vzpřímený a krátký krk. Vzniká dojem, že hlava sedí přímo na rameni. U nejkvalitnějších jedinců směřuje chocholka vpředu až k zobáku. Zcela jedinečně vyvinutý čelní vrkoč překrývá čelo, horní část hlavy a dolů i zobák až přes jeho špičku a zcela překrývá i oči. Do plošinky sevřená pernatá růžice vychází z jednoho bodu, který označujeme jako vír. Její tvar se blíží co nejvíce kruhu. V základní výbavě plemene zůstávají tradiční rázy, jako jsou černí, červení, žlutí a bílí, doplnění modrou pruhovou a kapratou a oblíbení tygři a strakové. V některých zemích se vyskytují běžně i tzv. bělohlávci, podobně jako stříbrní, červeně a žlutě plaví. Barva očí je perlová, jen při bíle zbarveném opeření kolem očí vikvová.
Český bublák
Bublání českého bubláka připomíná hukot potůčku, přičemž jeho přepis se dá vyjádřit slovy ou-ou-ou a vak-vak-vak. Jedná se o nejmenšího rousného dvojvrkočatého bubláka, jehož klub patří k nejstarším v České republice. Byl založen již 30. prosince 1921 ve známé restauraci U Pinkasů v Praze. Současná členská základna čítá 50 specialistů, kteří chovají na 600 párů bubláků. Český bublák má několik unikátních pernatých ozdob. V ideálu má přední vrkoč tvar pravidelného půlkruhu, který překrývá čelo, ozobí a zobák do jeho dvou třetin. Vzadu je vrkoč ukončen přesnou pěšinkou, odkud následuje poměrně hladší opeření temene hlavy až k lasturovité chocholce bez postranních růžic. Vysoce důležitou ozdobou jsou rousy a supí pera. Rousy vyrůstají do stran a mírně se stáčejí k tělu, aby nebyl narušen ladný pohyb holuba. Jsou talířovité, husté, nelámavé a vrstvené ve třech řadách. Měly by je tvořit minimálně 10 cm dlouhá pera. Barevně-kresebné rázy tvoří velmi silnou skupinu zahrnující i stříbrné, bělopruhé a šupkaté, tygry a straky, běloštítné v červené a žluté, přičemž v dalších barvách jsou šlechtěni. Mláďata červených a žlutých běloštítných se rodí jako plnobarevná a štíty vybělují teprve při pelichání, u černých a modrých běloštítných, kteří jsou dnes ve šlechtění, by měly být štíty probělené již v prvním peří. Postava je menší střední velikosti, velmi široká, hrudník vypjatý, dobře klenutý i hluboký. Postoj je velmi podkleslý, až tak, že je prostor pod tělem zcela zaplněn. Opeření je velmi pevné, hladké a přiléhavé, ve skupině bubláků jedinečné.
Německý dvojvrkočatý bublák
Mohutnější zástupce skupiny, velikostí mezi českým a bucharským, byl vyšlechtěn v Německu z ruských bubláků. Při jeho slušné velikosti a kompaktním uspořádání je dosti utaženého opeření, přičemž pernaté ozdoby mají na silnější, vodorovně nesené postavě potřebný prostor. Široká lasturovitá chocholka je zakončena růžicemi, které však nejsou povinné, přední vrkoč je dokonale oválného tvaru, ale jeho tvar nesmí bránit volnému rozhledu. Oči u většiny rázů jsou tmavě oranžové, jen při bíle zbarveném okolí očí jsou předepsány vikvové oči.
Bernburský bublák
Typově velmi podobně konstituovaný bublák je charakteristický kontrastní mniší kresbou, která využívá přesného vymezení bílých a barevných ploch. Kresba začíná bíle zbarvenou hlavou, kterou od barevného krku rozděluje přesný a jasně ohraničený oblouk vedoucí pod zobákem, dále asi centimetr pod očima a končící před nasazením chocholky. Chocholka je kompletně barevná. Na krk navazující partie těla jsou také barevné a bíle jsou zbarveny až ocas, rousy a 7 až 10 ručních letek. Bernburský bublák vznikal již v první polovině 18. století v anhaltské oblasti, s centrem šlechtění mezi městy Köthen a Bernburg, spojením bubláků s barevnými holuby v kresbě mnicha. Kresba limituje množství barevných rázů. Nejoblíbenější jsou černí, dále červení a žlutí a výčet uzavírají modří černopruzí a modří kapratí. Postava je poměrně silná, veliká a hluboká, s téměř vodorovným držením a bohatým, pevným opeřením. Pernaté ozdoby jsou stejné jako u německého dvojvrkočatého. Oči umístěné do bíle zbarvené oblasti jsou vždy kontrastně vikvové, zatímco tržené nebo dvojbarevné nejsou přípustné. Zobák i obočnice žádá vzorník výhradně světlé, červené jsou vadou. Krátký, silný a bohatě zapeřený krk vychází ze silné hrudi a zad. Mohutná hrudní partie holuba předstupuje před široké křídelní štíty, záda se svažují jen mírně a je velmi důležité, aby nebyla otevřená.
Drážďanský bublák
Ani popisu drážďanského zástupce nemusím věnovat příliš pozornosti, neboť hlavním odlišovacím znakem od předchozích dvou německých plemen je i zde zbarvení, obligátně vymezené běloštítnou kresbou. Vzorník sice nařizuje menší velikostní formát než u německého dvojvrkočatého, ten je však spíše dán náročným zbarvením a s tím spojeným menším prošlechtěním postavy než jiným směřováním. Na výstavách se objevují jako červení a žlutí, ale standard uznává i černé běloštítné, u všech těchto rázů je přípustný bílý hřbet.
Anglický bublák
Tento nádherný kompaktní bublák posunuje krásu rousných bubláků velmi přitažlivým směrem. Cílem šlechtění je krátkost, výška a mohutné pernaté ozdoby, tedy typické extrémní znaky, tolik vyhlášené pro americké holubářství, kde se mu daří nejvíce. Velikostí postavy i vzpřímeností postoje je přirovnáván k populárnímu americkému výstavnímu. Mezi jedinečné markanty tohoto plemene řadíme vzpřímenější držení těla a krku, v porovnání s postavou ohromující rousy a vysoce prošlechtěnou chocholku lasturovitého tvaru, ze které plynule přechází hříva po celé zadní straně krku. Určujícím znakem je přední vrkoč vybíhající nad ozobím ve tvaru typického dopředu směřujícího klínu. Holub by měl nést vizáž silného, pyšného a vyváženého jedince, harmonicky sladěného, s výtečným balancem a stylem, kterému ani bohaté pernaté ozdoby nejsou na obtíž. Chocholka je co nejširší, nejplnější a nejvyšší. Její sílu zdůrazňuje přesná linie mezi opeřením temene a vystupujícím opeřením čela chocholky. Z horního pohledu tvoří chocholka dokonalý půlkruhovitý obrys nezasahující do uší a vyúsťující ve vynikající bodové růžice. Z pohledu ze strany je čelo chocholky zvednuto pod úhlem 90 stupňů. Hříva je podobné kvality jako chocholka, bujná, ucelená, silná. Ocas je široký jen na jedno až jedno a půl pera, což je posledním předpokladem klínovitosti stavby celého těla. Výrazné rousy spoluutvářejí tři řady kruhovitého opeření. Opeření je tvořeno z hustého, pevného peří, což nejlépe oceníme při držení holuba v ruce. Oficiálně jsou posuzováni ve 29 barevných třídách, včetně levandulových, kite, mandlových, běloštítných, bělohlávků, opálů, běloušů vč. bezpruhých, indigo nebo andaluských, v kresbě jeptišek, komárenského rejdiče, dále jsou k vidění plnobarevní s bílými rousy a supími pery, plnobarevní bělopruzí, ale také toy stencil, hnědí (oči nepravé perlové), redukovaní nebo de roy.
Franský bublák
Z oblasti Horních Franků a Durynska pochází jediný dvojvrkočatý bublák, který nemá opeřené nohy. Zato však vyniká majestátní a hrdou postavou s adekvátně silným krkem, přitom je poměrně nízkého, podkleslého postoje s lehce spadajícím držením těla. Dojem majestátnosti vykresluje dobře vyvinutá chocholka tvořená bohatým opeřením, široká, vzpřímená, bez mezer, po stranách bez růžic a bez zářezu v přechodu na šíji, dobře uzavřená a vzpřímeně držená. Čelní vrkoč je tvořený širokým opeřením oválného tvaru, pokud možno ze všech stran uzavřený, vpředu přilehlý k zobáku, zcela kryjící ozobí. Dobré vidění je zachováno díky podpěrným pírkům. Je to u nás vzácně chovaný holub, který prostřednictvím své přiměřeně velké postavy oplývá klidnější, až mírnou povahou a menšími letovými schopnostmi. Nejraději se pohybuje po zemi jako bucharští bubláci. Oči jsou u všech rázů oranžové, jen u bílých, žlutě plavých mnichů a rázů s bílým opeřením kolem očí jsou tmavé. Kromě jednobarevných se setkáváme s běloštítnými, „sedlatými“ a s jedinci v tzv. stračí kresbě (s barevnými štíty a bílými letkami ), nechybí však ani mouční nebo skřivánčí.
Jednovrkočatí bubláci
Německý jednovrkočatý bublák
Honosí se ladnými tělesnými tvary, mimořádně kvalitními rousy a oválným čelním vrkočem. Místo jeho vzniku je vymezeno sasko-durynskou oblastí, kde byl chován již před dvěma stoletími. Postoj je sice typicky podkleslý jako u všech rousných bubláků, ale nepatrně vyšší, označovaný za střední. Držení ocasu je téměř vodorovné, zatímco záda zřetelně spadají k jeho úrovni. Dobře vyplněná a široká dolní hruď je výše nesená, než bývá obvyklé u rousných bubláků. Čelní růžice vepředu překrývá ozobí, ale vzadu nesmí zasahovat až do očí, nýbrž výhled holuba musí zůstat volný. Barva očí je u většiny rázů tmavě oranžová, jen u mnichů, bílých a případně i straků je tmavá. Běháky a prsty jsou hustě opeřené bohatými víceřadými rousy, sestávajícími až z 12 cm dlouhých per, jež rostou převážně do boku, přidružená supí pera jsou výborně vyvinutá. Barevné spektrum je poměrně rozsáhlé, ale největší oblibě se právem těší modří pruhoví a kapratí, i modří a stříbřití bělopruzí a šupkatí mají své zaryté chovatele. Jednobarevné rázy rozšiřuje přítomnost faktoru grizzly o kropenáče a tygry. Vzorníky označují žlutě plavé barevnoocasé mnichy poetickým označením hráškově žlutá. Tento ráz popsal Prütz již v roce 1885. Jedná se o částečně dominantní kresbu klasického mnicha, tedy bělohlavou, s bílými rousy a ručními letkami. Ocas je u této formy mnicha barevný, včetně obou krovek ocasních. Jedná se však o holuby v popelavě červené řadě, kde je z genetické podstaty ocas téměř vybělený, slonovinového nádechu. Na ocase se u štěpitelných jedinců nacházejí pigmentové skvrnky v modré / černé řadě, u holubic rozředěné, u všech rázů můžeme nalézt pigmentové plochy v původním zbarvení, které slouží jako barevná zásobárna. U holubic v plavých rázech popelavě červené i žluté je povolen tmavší nádech zbarvení hlavy, zadní partie, břicha i hrudi, což je zcela správné. Hlasový projev je označován jako měkký. Projevuje se jemným „wahk-wahk-wahk-wahk“ nebo „uha-uha-uha-uha“.
Vogtlandský bublák
Vyšlechtěn byl v polovině 19. století v jihozápadním Sasku v okolí města Vogtland z německých jednovrkočatých bubláků a barevných holubů v mniší kresbě. Po předchozím křížení si uchoval zbarvený ocas, je tak velmi podobný s některými rázy jednovrkočatého bubláka, ale jeho bílý zákres na hlavě je nižší a přesnější. Náročná kresba přináší velké rozdíly ve zbarvení odchovů, které dodnes limitují rozšíření a oblibu tohoto plemene.
Harzburský bublák
Tento holoubek byl konstituován poměrně nedávno. Literatura uvádí, že vznikl kolem roku 1970 v lázeňském městě Harzburku křížením drážďanského a německého jednovrkočatého bubláka. Od obou plemen se podařilo vytěžit maximum, a harzburský bublák je tedy běloštítný, chovaný v červeném recesivním a žlutém recesivním zbarvení, je bohatě rousný, podkleslého postoje a s oválným čelním vrkočem.
Hladkohlaví bubláci
Arabský bublák
Pochází z arabských zemí Předního východu, přičemž je pokládán za předchůdce ostatních bubláků. Jeho bublání připomíná více smích než bubnování, o to více je oblíbený. V Evropě se rozšířil teprve v druhé polovině 20. století a již také u nás se plně etabloval. Jeho tvary jsou skromné, pernaté ozdoby chybí i hlavička je poměrně jemná, vybavená lalůčkem na hrdle, tedy z hlediska plemenných znaků je to jednoduchý holoubek. Je to však mistr mezi bubláky ve zvukovém projevu, který často slýcháme i v klecích během hodnocení, což by mělo být pravidlem u všech dalších plemen, ale zpravidla to bývá jen zbožné přání. Jeho střídmost tvarovou obohacuje zvláštní barevnost, ve které nechybí velmi krásní žlutí a červení atlasoví. Atlasoví mají červený nebo žlutý lesk na krku a horní hrudi a šedomodré mourované štíty s tmavými pruhy (načervenalý nádech je přípustný), načervenalé či nažloutlé vnitřní části letek a tmavý ocasní pruh. U nás je k vidění ponejvíce jako atlasový, jako červeně či žlutě plavý nebo jako bílý, ale krásní jsou i strakové. Zajímavostí jsou tmavé oči u všech rázů. Z arabského bubláka zřejmě vzniknul jemenský smějící bublák, který je chován vzácně i u nás, přičemž se jedná o tzv. štěkajícího holuba, jehož zvukový projev více než smích připomíná právě štěkot. Holubi se projevují štěkotem zejména při vzrušení, když nadbíhají holubici nebo imponují sokovi. Barevné i tělesné znaky jsou zcela nenápadné, typově odpovídající arabskému bubláku.
Altenburský bublák
Je to o poznání větší holoubek, který se vyznačuje vysokou klenbou hlavy a čistě perlovýma očima. Jeho povaha je velmi ostražitá, což se snoubí s výbornými letovými předpoklady a předurčuje ho za jedno z nejvhodnějších plemen k volně vedenému chovu. Poměrně zajímavé jsou jeho barevné rázy, ve kterých vynikají bělohlaví a mniší, kteří rozšiřují poměrně střídmé tělesné znaky o velmi líbivou kontrastní kresbu. Moore popsal tyto silné holoubky v Německu již v roce 1735. Tradici německého holubářství odpovídá i poměrně tenký a středně dlouhý zobák, stejně jako vysoké čelo, nenápadné záhlaví, vysoká kvalita opeření a přiměřeně dlouhá zadní partie.
Šmelnský bublák
Jako jediný z bubláků má nohy opeřeny pouze do podoby punčošek. Je původním vidličnatoocasým bublákem vyšlechtěným v sasko-durynské oblasti mezi městy Schmölln a Altenburg. Ocas je poměrně široký, vytvářený ze 14 až 18 per, dělený klínem, který připomíná vidličku. Po arabském a altenburském bubláku se jedná o dalšího představitele, který se může chlubit velmi častým bubláním, jež je dosti hlasité. Je to vynikající rodič, zpravidla chovaný jako pruhový nebo kapratý v modré / černé a červené / žluté barevné řadě. Stejně jako altenburský bublák má i on perlové oči, mezi jeho rázy se objevují bělopruzí i skřivánčí, tygři i strakové.
Německý vidličnatoocasý bublák
Tento holoubek jako by z oka vypadl německému jednovrkočatému bublákovi, ale na rozdíl od něho nemá na hlavě pernaté ozdoby. Rousy jsou zachovány velmi kvalitní, husté a přiměřeně dlouhé. Obligátním znakem je rozšířený ocas, obsahující až 16 rýdováků, který je dělený ve středové ose klínem na dvě stejné části. Známe-li genezi předchozích plemen, logicky vyplývá, že tento bublák vzniknul křížením šmelnských bubláků s rousnými bubláky. Stalo se tak již počátkem 19. století v Sasku. Patří mezi vzácnější holuby, neboť se v konkurenci dalších rousných plemen prosazuje jen s obtížemi. Chován je zejména v Sasku a Durynsku jako bílý, černý, modrý a stříbřitý pruhový, kapratý a bělopruhý, na bázi toy stencil i dominantního opálu.
Taková je skupina holubích muzikantů, kde bychom neměli nikdy zapomínat na jediného zástupce českého holubářství, malebného bubláka českého.
