Psí konverzace – část 26. Klíč k tajemství psího jazyka – Sociální formování
Sociální pozice
Fáze, ve které se formuje sociální uspořádání, zahrnuje období mezi 13. a 16. týdnem života mláďat. Tak je tomu u vlků a jiných psovitých šelem žijících v divočině a taktéž u mnoha psích plemen. Musíme vzít ovšem v potaz rozdílnou dynamiku dospívání některých plemen: některá dospívají rychleji, jiná naopak výrazně pomaleji (jak fyzicky, tak po psychické stránce). U některých plemen se také projevuje juvenilizace (zvíře nedospívá, respektive nedozrává – ať již v tělesné stavbě, nebo v duševním vývoji, nebo dozrává velmi pozdě). Juvenilizaci utvářel člověk záměrným chovem, poněvadž chtěl podpořit „roztomilost“ některých psích plemen.
Sociální uspořádání mláďat se však vyvíjí i v období vtištění a sociability – je ovšem velmi nestálé a proměnlivé. Zpočátku se zdá, že fyzicky nejsilnější štěně ve společenství bratrů a sester má jednoznačně navrch. Urve si pro sebe více potravy, při odpočinku se zavrtá doprostřed klubka štěňat, při hrách a potyčkách svou fyzickou převahou vítězí. Kdybychom však předpokládali, že ve společenství psovitých šelem hrají v hierarchickém žebříčku jednoznačnou a zásadní roli fyzické dispozice s agresivními sklony, dopustili bychom se zásadního omylu a tento názor by nás mohl přivést pouze do slepých uliček. Proč? Psovité šelmy jsou vysoce inteligentní společenská zvířata, u nichž rozhodující roli hraje psychika. Tento fakt nám transparentně demonstruje právě období mezi 13. a 16. týdnem života mladičkého psíka.
Fyzicky slabší, ale učenlivější mládě dokáže svých psychických schopností dokonale využít: v získání potravy i ve hrách a šarvátkách se sourozenci, případně s jinými příslušníky svého druhu.
Lidský omyl o vlčí smečce
Lidé (a dlužno říci, že i mnozí zoologové) se intuitivně domnívali, že vůdčí vlčí pár (dříve používán termín alfa pár, nyní lépe plemenný pár) ve vlčí smečce, který má nejvyšší postavení (a jako jediný se ve smečce rozmnožuje), musí být nutně nejsilnější a nejagresivnější. Tuto domněnku horlivě podporovaly brakové dobrodružné romány a béčkové filmy. Není tomu tak! Ve španělských Pyrenejích jsem měl příležitost pozorovat po delší čas pětičlennou smečku iberských vlků (Canis lupus signatus), jejímž vůdčím samcem byl podprůměrně vzrostlý vlk. V rumunském pohoří Lotru jsem v zimě 2001 sledoval sedmičlennou vlčí smečku, v jejímž čele stál subtilní samec, zatímco na pozici omega (na nejnižším stupínku hierarchie vlčí smečky) byl robustní impozantní vlk, na němž si ostatní členové odreagovávali své frustrace. Podobných příkladů bychom v divočině nalezli mnoho. Americký filmař Jim Dutcher, který dlouhodobě choval skupinu vlků ve velké oboře, se dokonce domnívá, že do vůdčí pozice se optimálně psychicky vybavené vlče v podstatě rodí: samozřejmě si svou pozici musí získat: zkušenostmi, trpělivostí, dominancí, sebevědomím, přirozenou agresivitou a příznivými podmínkami ve smečce – a především svými psychickými dispozicemi.
Vraťme se však ke štěňatům ve věku 13 až 16 týdnů. Specialista na psovité šelmy Eberhard Trumler v knize Rozumíme psům? píše: „Rozhodně štěně v tomto stáří neuznává jen samotnou hrubou sílu, ale vidí převahu toho, komu se má podřídit, na daleko vyšší úrovni. Potřebuje poznat autoritu, protože to mu dává záruku, že znalosti a zkušenosti vůdce smečky zajistí jeho přežití. Tento jev se nevyskytuje od začátku tohoto úseku života, ale pozvolna dozrává a jasně se projeví koncem čtvrtého měsíce. Také hra už není jen cvičení k rozvinutí vlastních znalostí, ale stala se nezávislá na tomto chování, které utužuje vzájemné vztahy jak mezi štěňaty, tak s rodiči. Dospělý pes si s námi přece nehraje proto, aby si rozšířil znalosti, ale bere hru jako partnerské cvičení. Radost z ní už není v objevování vlastních schopností, z pohybu jako takového, jako je tomu ve štěněcím věku, ale z toho společného. Tak se hra stává součástí utužení svazku ve skupině.“
V tomto věku se vlčata ve smečce stále ještě těší částečným privilegiím, ale již se zároveň důsledně učí chápat a poslouchat signály, které k nim vysílají dospělí členové skupiny (mimikou, řečí těla, pachovými i akustickými znaky atd.), čímž se horlivě připravují na budoucí spolupráci při lovu kořisti. Týmový lov vyžaduje disciplínu a každá chyba se platí prázdným žaludkem a hladem.
Domestikovaní mladičcí psi tohoto věku jsou již majiteli cvičeni. Podstatné je, abychom v okamžiku, kdy psík provede správě určitý povel – např. „sedni“, „ke mně“ atd. – neprodleně přešli na jiný cvik („hru“): kdybychom totiž stále opakovali stejný povel, pejsek by se domníval, že něco neprovádí správně. Nikdy však necvičíme dlouho = pejska nesmí cviky začít nudit (v tomto věku, podobně jako malé děti, neudrží štěně nadlouho pozornost u jedné věci). Efektivní výcvik musí být pestrý s častými změnami.
Pozor!
Výchovu a výcvik štěněte a mladého psa nikdy nezaměňujte za peskování! Nadneseně řečeno, většinu toho, co štěně dělá, vlastně nechceme: mléčnými zuby zraňuje naše ruce, perforuje nám oděv, okusuje nábytek, kňučí, štěká a vyje, když je opustíme, hrabe na koberci nebo v záhonech, zubatou tlamičkou škube vodítko, převrhuje květináče, trhá noviny a cokoliv, co jen roztrhat lze, dělá loužičky a kopičky trusu tam, kde nechceme, na vycházkách bere do tlamičky odporné věci (které ovšem jemu připadají báječné a lákavé), běhá za cizími lidmi (které devastuje stejně jako nás), pronásleduje cyklisty, nepřiběhne na zavolání, protože je zaujalo něco mnohem zajímavějšího … a provádí ještě spoustu a spoustu dalších ničitelských nezdob a rozpustilostí. Štěně neustále zkouší naši trpělivost. Pro člověka je to zkouška: aby pro štěně stanovil určitá tabu, musí užívat svého rozumu, porozumění, lásky a důslednosti! A přitom musí štěněti nabídnout pozitivní motivaci: chválit vše, co mu na chování štěněte vyhovuje, a usměrňovat (s mírou!) vše, co mu vadí a co ho obtěžuje. Ale nikoliv stálými výkřiky „Fuj!“ a „Ne!“ a nikoliv neustálými tresty! Přetrhali bychom ještě tenounké pouto klíčící důvěry a naopak bychom do malé hlavičky zaseli sémě strachu, ze kterého by později mohly vzklíčit fobie a nenapravitelné škody. Zároveň však mějme na paměti, že naše důslednost ve stanovování tabu je naprosto nutná a rozhodující. Co bychom prominuli malinkému roztomilému štěněti, nechtěli bychom tolerovat vzrostlému puberťákovi. Odstraňování nežádoucího chování v pubertě dorůstajícího psa je ovšem mnohem složitější a náročnější než u mladičkého štěněte! Lidskému „vychovateli“, stejně jako vlku–otci pomůže jediné: jeho intelekt, forma hry = pozitivních podnětů, důslednost a odměna (v lidské verzi – pamlsek).
Formování smečky
V pátém a šestém měsíci věku vlčat rodiče a další členové smečky berou mladíčky na první společné lovy. Toto období spadá u vlků do podzimních měsíců. Kdo měl možnost sledovat lov smečky s odrostlými vlčaty a srovnat jej např. s lovem tygřice s mladými, pochopí nebetyčný rozdíl mezi šelmami, které žijí samotářským způsobem života, a smečkovými specialisty. Tygřata matce většinu jejích pokusů o skolení kořisti hatí: svou nedisciplinovaností, netrpělivostí, „klackovitostí“ … Potenciální kořist je nevhodným chováním mláďat zavčas varována a uniká. Ve vlčí smečce však naopak vládne i s mladičkými nezkušenými zvířaty překvapující disciplína. Mladí vlci již mají vyjasněnou hierarchii ve smečce (jejich absolutní privilegia mláďat vypršela a jsou „promlčena“), a aktivně se tak zúčastňují predatorní práce celé smečky. Pochopitelně jsou ještě nezkušení a přemrštěně dychtiví, ale právě společné lovy jim přinášejí neocenitelné lekce jejich budoucího údělu a výsady vrcholových predátorů. Šelma na vrcholu pyramidy je dokonalým „vynálezem“ paní Evoluce. V tomto období také nastává čas dalekých putování vlčí smečky do nejzazších koutů jejího loveckého teritoria.
Vlčí smečka je složitý organismus s mnoha vnitřními vazbami. „Stará a mladá zvířata z jednoho vrhu vytvoří přinejmenším smečku o osmi hlavách,“ píše Eberhard Trumler v knize Rozumíme psům?. „Jestliže se nyní vrátí mladí vlci z předešlého roku, vznikne větší bojová síla a navíc jsou loňští vlci již odpovídajícím způsobem zkušenější. Je také známo, že úmrtnost štěňat u vlků je dost velká a je možné, že někdy zajde celý vrh (studie z Yellowstoneského národního parku prokázaly, že úmrtnost vlčat je až 70 %, pozn. aut.). Staří vlci se pak musí se zimním lovem na velkou zvěř vyrovnat ve dvou, což je jistě málo úspěšné. Přidají-li se k nim mladí vlci z loňska, je to už jednodušší. Na základě některých dat z volné přírody se zdá, že rodičovský pár vyhledávají potomci ještě starší, především tehdy, když sami zůstali bez potomstva. Tak přispívá věrnost smečce k tomu, že se v době nouze sejde příbuzenstvo, aby zajistilo lovem ve smečce lepší lovecké výsledky, které přispějí k přežití. Ve fázi, kdy se ve smečce tvoří řád, každý z mladých psů při společném lovu zjistí, že spolupráce pod vedením zkušeného vůdčího zvířete zajišťuje lovecký úspěch. Je to zkušenost vysloveně pozitivní a přispívá k tomu, že i v budoucnu bude mladý pes takové seskupení vyžadovat. Přitom si navíc ověřují, jak zásah každého člena společnosti pomáhá k úspěchu a jak mnoho záleží na schopnostech každého jednotlivce. Krátce, při společných lovech se každý naučí, jak je taková spolupráce uspokojující. A právě nyní se asi projevují i odpovídající schopnosti k učení.“
Společné lovy smečky s mladičkými vlky jsem měl příležitost pozorovat mnohokrát. Z bezprostřední blízkosti však pouze v aljašském pohoří Brooks Range a ve východoslovenských Bukovských vrších. Na Aljašce jsem sledoval devítičlennou smečku (rodičovský pár, tři roční vlky a čtyři nohaté dorostence) při lovu arktického soba karibu, který, jak se později ukázalo, měl nosní dutiny plné larev střečků. V Bukovských vrších jsem pozoroval lov pětičlenné vlčí smečky (rodiče a tři půlroční mladíčky) při lovu na laň. V obou případech se dorostenci aktivně účastnili štvanice a závěrečného aktu lovu, kdy útočili na břicho a slabiny kořisti, zatímco jeden z dospělých vlků zadržoval v prvním případě soba a ve druhém laň za mulec. Po stržení vysoké zvěře jí vlci trhali břicho, až dokonala. Pak chvíli oddechovali, poté se pozdravili ve vítacím rituálu a teprve následně začali bez šarvátek (jen s občasným zavrčením) hodovat.
Aplikace do života psa:
Pes nezbytně potřebuje vůdce!
I domestikovaný pes by v tomto období (asi v pátém a šestém měsíci svého života) měl mít jasno o svém postavení ve své rodině – tedy ve smíšené smečce. A i on se v tomto období dychtí učit a rozvíjet své schopnosti. Záleží na tom, zda jeho lidský vůdce (majitel) projeví stejné schopnosti jako vůdčí vlk ve vlčí smečce (pokud by tomu tak nebylo, „duch smečky“ psa nutí zaujmout vedoucí postavení, poněvadž tak mu to napovídá jeho pud sebezáchovy). Eberhard Trumler nabádá: „Každopádně můžeme předpokládat, že jsou v tomto čase vtišťovány důležité, částečně vrozené, částečně naučené vzory chování, a my nesmíme nechat čas strávený s naším vlastním psem nevyužitý. Musíme mít na mysli nejdříve dva faktory: Jednak zůstáváme pro mladého psa rodičovským kumpánem, protože mu dále přinášíme potravu a nechodíme s ním na lov, pokud ovšem nevychováváme loveckého psa. Zadruhé zůstáváme se svým psem do jisté míry trčet ve fázi uspořádání smečky, protože pes s námi zůstává po celý život pohromadě, dokonce i tehdy, kdy by v přírodě vedl jako vlk vlastní smečku. Přírodou dané poměry tím ostře posunujeme. Spolupráci, kterou jsme poznali ve fázi tvoření řádu smečky u volně žijících psovitých šelem, musíme převést na jiné možnosti. Společný lov vyžaduje určitou disciplínu. Vedle zcela uvolněné hry, kterou jsme označili jako hru tvořící společenské svazky, nabízíme hru disciplinovanou a v ní první stupně výchovy, která bude sloužit v budoucnu. Ale i tehdy, když nevychováváme služebního nebo loveckého psa, je velice potřebné psu něčím přispět, i kdyby to byly jen malé umělecké kousky pro radost. Náš pes se ještě nachází ve význačném stadiu učení, a když toho nevyužijeme, jeho psychická struktura zakrní. Právě teď nás potřebuje jako vůdce smečky, před kterým jako dobře připravený žák procvičí k dokonalosti všechny zvláštnosti společných akcí.“
Dobrý vůdce
Dobrý vůdce se nepozná podle agresivity (právě naopak!) a řevu, nýbrž podle přirozené autority, rozhodnosti, nekompromisní neúplatnosti, zkušeností atd. Ve vlčí smečce se vůdce stará o blaho svého společenství, zajišťuje úspěšný lov, ochraňuje a krmí mláďata, a dokonce pečuje i o staré členy. Úskalí dobrého lidského vůdce Eberhard Trumler charakterizuje takto: „S takovými malými úkoly a cvičeními, i s těmi, které patří k podřízenosti, může člověk upevnit své postavení vůdce smečky, ale má ho podtrhovat více sebejistotou než násilím. Mladý pes očekává obraz zkušeného, psychicky nadřazeného vůdce a nemá náladu sloužit tyranovi. Je to kritická fáze, která nás může vést k pozdějším těžkostem ve výchově, nepozná-li v nás pes, který nás ostře sleduje, prozíravého a rozvážného vůdce smečky. V tomto období má sklon vylepšovat si své hodnostní postavení, pokud jeho vzor selže. Začíná to tím, že se méně stará o přání svého pána, schválně přeslechne už naučené povely a tak nás zkouší. My jsme pak rádi zlí a tím je všechno ještě horší. Situace se stupňuje až ke dni, kdy nám vyrostlý pes přímo hrozí nebo nás rafinovaně odrovná tím, že se z něho vyvine domácí tyran. Pokud selže pán jako vůdce smečky, musí se jím stát pes, protože – aspoň v očích psa – rodina nesmí zůstat bez velitele či hlavy domácnosti.“
A pro jistotu ještě jednou: trpělivost! Nikdy nedovolte prchlivosti, aby cloumala vaším „majestátem“ (viz parafráze větičky Luboše Záhorského z filmu Císařův pekař a Pekařův císař).
P. S.
aneb zrychlený film
Život vlčete i štěněte probíhá jako ve zrychleném filmu a jednotlivé fáze na sebe rychle navazují a plynule přecházejí v další. Pro pozorného pozorovatele je to fascinující a okouzlující divadelní představení, jehož pointou má být dobře vychovaný pes, skutečný nejlepší přítel člověka.
Zatímco vlčata vyrůstají v přirozeném lůně rodné smečky – sice často v nedostatku, ale po psychické stránce vyrovnaně a optimálně, musí kvalitní vývoj štěněte zaručit poučený člověk s dostatkem času. Je třeba mít neustále na mysli, že životní fáze mláďat psovitých šelem rozhodují o budoucím životním příběhu psa, respektive o jeho osudu, o jeho fyzických a psychických dispozicích. Tak jako je nezbytná kvalitní, vyvážená a plnohodnotná výživa pro zdravý fyzický rozvoj štěněte, aby dospělo ve zdravého a odolného psa, je stejně nezbytné respektování jednotlivých fází jeho života, zajištění jeho socializace a zařazení se do hierarchie smíšené smečky.
Chyby, kterých se člověk (často z nevědomé úzkostlivosti) dopouští na mladém psíkovi, jsou bohužel v mnoha případech nevratné a navrací se nezodpovědnému (nebo nepoučenému) majiteli na jeho hlavu jako bumerang v podobě nešťastného, stresovaného nebo nezvladatelného psa. V takových případech je pak nešťastný nejen pes, ale i jeho pán. Proto by měl potenciální budoucí majitel štěněte dobře zvážit, zda má na malého inteligentního tvora dostatek času. V rozhodování nesmí mít hlavní slovo tužba, nýbrž rozum a odpovědnost. Psí útulky jsou plné nešťastných tvorů, jejichž bývalí „pánové“ učinili fatálně špatné rozhodnutí.
