Kambodža a Laos

Pokračuji dál. Dneska byla teda cesta otřesná, ba co dím, byla to přímo cesta hrůzy, poněvadž serpentinami jel šofér jak blázen, projížděl zatáčky, do kterých naprosto nebylo vidět, přitom na silnici polehávala stáda krav, koz, přebíhala selata, postávali koně, přeletovaly slepice, no prostě všechna domácí zvířata, a občas do půli silnice seděli i lidi, kolem nichž pobíhala děcka. Přestože silnice se na několika místech až do poloviny propadla, na jiných se zase na ni sesula zem i s kamením a porostem, takže ji téměř celou zavalily, dostali jsme se nakonec tam, kam jsem si vytyčila. Potkali jsme taky jednoho a půl slona, kteří se právě vraceli z práce. Jak se k nim náš autobus blížil, dostalo mládě strach a začalo se tulit k mamince, která ho k sobě přitiskla svým chobotem, což byla docela jímavá podívaná.

Ubytovala jsem se v guesthousu patřícímu jednomu klučinovi a jeho mamince, kteří se mnou jeli v autobuse. Nad postelí visí moskytiéra, což znamená, že o komáry a jinou havěť asi nouze nebude. Sedím na příjemné terase přímo naproti kopečku, na který jsem odpoledne vylezla, a nade mnou volá ještěrka. Ne, není to překlep, ony opravdu vydávají pronikavý zvuk po celou noc. Cikády, různí ptáci a žáby ještě nedokončili svůj noční koncert, když byli ráno v půl šesté přerušeni odbojovou socialistickou písní z místního tlampače. Vzápětí nato začaly dlouhosáhlé řeči, kterým jsem samozřejmě vůbec nerozuměla, ale o nichž není těžké si domyslet, podle intonace a po dobře známých letitých zkušenostech, že znamenají vymývání mozků.

Vydávám se na pěší túru do hor, směrem k čínské hranici, kde se rozkládají vesničky zdejších etnických skupin. Dvakrát jsem musela přebrodit potok a projít vysokým hustým porostem, za kterým se rozkládala rýžoviště a louky. Kolem mě opět neuvěřitelné množství motýlů, z nichž někteří dosahují velikosti až menších ptáků, a velkých barevných vážek. Ještě nikdy v žádné sbírce jsem neviděla křiklavě oranžového motýla s fialovými oky. Zrovna se mu asi nechtělo lítat, a tak si sedl na moje rameno a nechal se hodný kus cesty nést. Občas potkávám pár krav a buvolů.

Přesně devět hodin takřka nepřetržité chůze, z nichž pět jsem šla bosky, v rozbahněné půdě, kde jsem místy zapadala až po kolena. Asi po tři čtvrtě hodině ploužení se přede mnou cesta proměnila v rozbahněný potok a nezbylo než se vyzout. Vypadalo to teda dosti nevábně a neměla jsem nejmenší chuť do bahna plného kravěnců strkat nohy. Samozřejmě jsem měla možnost se na to vykašlat a vrátit se, ale kvůli tomu jsem sem nejela. Když jsem viděla, že domorodci pokračují klidně dál, řekla jsem si, že když tudy můžou jít oni, můžu i já, a vbořila se do močky. Za celou cestu jsem nepotkala jediného bělocha. Nedaleko osady se kolem mě sběhla děcka, dva klučíci jezdili na buvolu. Když jsem přicházela blíž, zavolala na mě nějaká žena a zvala k sobě domů. Zvědavě jsem vstoupila dovnitř a hned mi bylo jasné, kde se nacházím: přede mnou na stupínku ležel její manžel a tahal z dýmky. Určitě vám to došlo – jsem v kuřárně opia. Hned mi taky bylo nabídnuto lehnout si vedle muže a zakouřit si, což jsem se smíchem, ale rázně odmítla. Vylezlo i pár dalších žen a všechny měly na hlavě buď pošitý čepec, nebo korunu, což je vlastně stočený bambus, celý posázený korálky, penízky, řetízky a bambulkami a přehozený látkou. Chvíli jsem pak s nimi poseděla na kmeni stromu, dorozumívala se rukama a nohama a pak se vracela zpět.

(Dokončení příště.)