Počátky mého chovu
Po mnoha letech chovu menších druhů australských papoušků jsem se rozhodla, že už je na čase rozšířit svůj chov také o nějaké typické pralesní papoušky, jejichž hlavními představiteli jsou jihoameričtí papoušci z oblasti Amazonie. Při výběru vhodného druhu jsem vycházela z podmínek, které mohu papouškům nabídnout. Byla jsem limitována velikostí voliéry, která původně sloužila papouškům zpěvavým a měla půdorys 1,3×1 metr, musel to tedy být menší papoušek. Tato venkovní voliéra byla zhotovena z trubkového rámu potaženého králičím pletivem a v zimovištích byly voliéry s dřevěným rámem, jejich obyvatel nesměl být tedy moc destruktivní a vzhledem k husté zástavbě domků v naší lokalitě ani moc hlučný. Vnitřní voliéry byly v zimě jen lehce vyhřívané, musel to být tedy i otužilý papoušek. Do užšího výběru se dostali Aratinga zlatočelý a aratinga oranžovočelý, převážně zelení papoušci, kteří mě zaujali svou výraznou oranžovou skvrnou na čele a oranžovým očním okružím. Koncem léta 1996 se mi podařilo sehnat údajně čtyřletý pár aratingů zlatočelých, kteří byli u původního majitele chováni ve voliéře v půdních prostorách.
Odchov
Začátkem dubna 1997 jsem pár umístila do venkovní voliéry o velikosti 1,3×1,0×2 m (výška) směrované na východ, ze západu přilehlé ke zdi zimoviště a s částečným závětřím ze severu. Byla jsem překvapena, jak rychle se aratingové v této malé voliéře zabydleli, rádi se koupali v dešti, zavěšeni na pletivu voliéry, nadšeně okusovali větve ovocných stromů, pochutnávali si na pampelišce a zeleném krmení a velmi brzy se naučili brát piškot z ruky. Samička zůstávala oproti samečkovi poněkud zdrženlivější. Později, když si již ve voliéře zvykli, koupali se i v závěsné misce s vodou. Do voliéry jsem zavěsila budku z dřevotřísky o vnitřních rozměrech 25×25×32 cm, s vletovým otvorem o průměru 8 cm, na dně s vlhkými hoblinami. Již za 14 dní začali budku navštěvovat a pářit se. Samec se v období toku projevuje poněkud hlučněji, ale jinak probíhá páření klidně. Pár si vzájemně probírá peří na hlavě, pak přejde k páření v poloze vedle sebe na bidýlku a vydává jen chrčivé zvuky. Po pár dnech se již samička začala zdržovat v budce, kde snesla v intervalu dvou dnů postupně 4 vajíčka, na kterých poctivě seděla a z kterých se vylíhla 4 mláďata – můj první odchov aratingů zlatočelých.
Samec zalétával přes den krmit samičku do budky a na noc v ní zůstával. Kontrolu budky jsem prováděla jedenkrát týdně a chovný pár ji snášel dobře, jen mé počínání doprovázel křikem. První odchovy jsem kroužkovala otevřenými nerezovými kroužky až po osamostatnění mláďat. Dnes mláďata kroužkuji uzavřenými hliníkovými kroužky o průměru 6 mm. Mláďata opouštějí budku asi po 8 týdnech a zpět do budky se již nevracejí. Po vylétnutí jsou plachá a dezorientovaná, ale velmi rychle se zklidní a zkrotnou. Při výletu mladých je sameček také poněkud hlučnější, zřejmě aby zaplašil případné nepřátele. Vylétnutá mláďata krmí pouze samec. Pro aratingy je specifický jejich „pumpující“ způsob krmení mláďat, kdy má mládě zakloněnou hlavu dozadu a otec do něj svrchu doslova pumpuje potravu z volete kývavým pohybem tak intenzivně, až máte pocit, že musí mláděti zlomit vaz. Samec mláďata ještě asi měsíc dokrmuje, než začnou být samostatná.
Mláďata se od svých rodičů liší jen tím, že nemají oranžový kroužek kolem oka. Na první pohled se samička od samečka u aratingů zlatočelých neliší, pohlaví se však dá odhadnout podle větší hlavy u samce a výraznější oranžové skvrny na čele a okolo oka, ale nebývá to spolehlivé měřítko, proto doporučuji vyšetření DNA.
Aratingové mají obecně přezdívku hlídači pralesa, v praxi to znamená, že ohlašují křikem každého vetřelce a vše neznámé je ruší. Proto v době hnízdění nedoporučuji častý pohyb cizích lidí v blízkosti voliéry. Křik samce totiž vyláká i samičku z hnízda a při častém rušení by vajíčka mohla zastydnout. Můj první pár aratingů hnízdil pravidelně každý rok a spolehlivě odchovával mladé po dobu deseti let. Hnízdil vždy jen jedenkrát za rok, a to na jaře, a ve většině případů snesla samička 4 vajíčka. Sameček zemřel v roce 2006 a samička v roce 2012, dožila se tedy věku 20 let. Máte-li více chovných párů, je nutné v době odchovu držet jednotlivé páry odděleně, aby nedošlo k vzájemnému napadání samců. K samičce se samec chová velmi přátelsky, za celou dobu chovu těchto papoušků jsem se nesetkala s projevem jakékoliv agrese páru vůči sobě nebo vůči mláďatům. V současné době chovám 4 páry aratingů zlatočelých, z nichž 3 páry také spolehlivě hnízdí jedenkrát za rok, stejně jako můj první pár, a dělají mi svými odchovy radost.
Krmení
Aratingy zlatočelé krmím směsí černé, žíhané a bílé slunečnice a kardi v jedné misce a v druhé misce směsí prosa, lesknice a ovsa. Mám zkušenost, že pokud je proso a oves součástí směsi slunečnice, aratingové si ho většinou nevšímají. Před hnízděním přidávám do směsi slunečnice malé množství semence. Směs slunečnice a kardi podávám jedenkrát týdně i v máčeném nebo naklíčeném stavu, v období toku a odchovu mláďat denně. Dále dostávají celoročně jablko, mrkev, občas piškot, jádro vlašského ořechu a v létě pampelišku, jejíž květ milují, ptačinec, nezralé klasy prosa, planého prosa a travin, z ovoce třešně a rybíz, jeřabiny a kukuřici a květ slunečnice nejlépe v mléčné zralosti. V období odchovu mladých dostávají denně vaječnou míchanici s přídavkem vitaminů a minerálů a nezralé klasy prosa a planých druhů prosa, které mají na mé zahrádce hojné zastoupení, mnohdy i na úkor kulturních plodin. O kvalitách granulí pro papoušky a suché vaječné míchanice se mi nepodařilo aratingy přesvědčit. K dispozici mají také stále písek pro exoty, sépiovou kost a dostatek čerstvých větví k okusu. Já využívám pro papoušky veškeré větve z řezu ovocných stromů na naší zahradě (samozřejmě nepoužíváme chemické postřiky) a občas větve jehličnanů, ze kterých aratingové velice rádi okusují jehličí.
Chovatelské zařízení
Mé první odchovy aratingů zlatočelých byly odchovány v částečně zastřešených venkovních voliérách a na zimu jsem je přemisťovala do vnitřních prostor vytápěných na asi 5 °C. Tuto teplotu aratingové bez problémů snášeli a na jaře po přemístění do venkovních voliér pravidelně hnízdili. V roce 2007 jsme chovatelské zařízení zrekonstruovali a vzhledem k nedostatku místa jsme zvolili jako kompromis celoroční vnitřní voliéry o rozměrech 1×2×2 m, s okny na východ. Okna jsou uvnitř vyplněna rámem s pletivem, a tak je možné je v létě otevřít nebo úplně vysadit a zajistit tak přístup slunečních paprsků. Na velikost voliéry nejsou aratingové zlatočelí moc nároční, ale potřebují dostatečný prolet i dostatek světla, nejsou to „bednoví“ papoušci. Na nové vnitřní voliéry si aratingové nejdříve nějaký čas zvykali, takže první dva roky po rekonstrukci nebyly odchovy tak bezproblémové jako v původních, venkovních voliérách. Přestože si již na svůj nový domov zvykli a opět spolehlivě hnízdí, pokud máte dostatek místa, doporučuji pro aratingy raději venkovní voliéry. Budku jim ponechávám ve voliéře po celý rok, ale kromě období hnízdění v ní nenocují. Dnes používám kmenové budky o vnitřním průměru asi 22 cm a výšce 45 až 50 cm s vletovým otvorem 8 cm. V zimě ve voliérách přisvěcuji a prodlužuji den na 12 hodin a teplotu udržuji okolo 15 °C kvůli choulostivějším druhům papoušků, které ve společných prostorách dnes chovám.
Charakteristika
Aratinga zlatočelý je inteligentní papoušek, není plachý, rychle zkrotne, všichni moji chovanci si ochotně přijdou pro piškotek a vezmou si jej z ruky, ať se jedná o můj odchov, nebo o zakoupeného jedince od jiného chovatele. Hodí se tedy i jako domácí mazlíčci. Pokud je aratinga mladý, zkrotne, i když je odchovaný pod rodiči, nemusí být uměle dokrmený. Já se snažím u všech svých papoušků jen o přirozený odchov pod rodiči, přesto žije již několik aratingů zlatočelých z mého chovu u majitelů jako domácí mazlíček a k mé velké radosti se shledávám s pozitivními ohlasy. Jak mi jejich majitelé sdělili, naučí se mluvit i jednotlivá slova.
Hodně se hovoří o hlučnosti aratingů. Zde mohu jednoznačně říct, že křik aratingů zlatočelých není zdaleka tak hlasitý a pronikavý jako u jejich větších příbuzných, například aratingů zlatých nebo jiných větších papoušků. Navíc se ozývají, jen když se děje něco neobvyklého, jako příchod cizí osoby či neznámého zvířete, nebo když jsou něčím vyrušeni. Křikem dávají najevo také svou nespokojenost, takže vás včas upozorní např. na to, že jim došla voda nebo krmení. Pokud jsou tedy v klidu a pohodě, ani o nich nevíte a křikem vítají jen ranní sluníčko. Jen v době páření a při výletu mladých z budky je aratingy slyšet častěji. Pokud chováte více párů těchto papoušků, budou se samozřejmě ozývat také častěji, protože mezi sebou budou komunikovat.
Aratinga zlatočelý rovněž neničí vybavení voliéry tak jako jiné druhy papoušků, například papoušci rodu Poicephalus, se kterými jej mohu z vlastní zkušenosti porovnat. Není to ani konfliktní papoušek, mimo období hnízdění je možné jej umístit do společné voliéry s ostatními páry nebo s jiným druhem papoušků. Já mám zkušenost se společným umístěním ve voliéře s papouškem konžským, aratingou hnědohrdlým a papouškem zpěvavým.
Pro svou vysokou inteligenci a snadné ochočení patří aratinga zlatočelý v USA k velmi rozšířeným obyvatelům nejen voliér, ale i domácností, jako domácí mazlíček. Doufám, že i u nás se tento papoušek brzy dočká větší popularity a rozšíření.
Aratingové zlatočelí jsou nenároční, odolní vůči chorobám, otužilí, krotcí a inteligentní papoušci, nemají destruktivní tendence, nejsou agresivní, jsou spolehlivými rodiči, a proto je mohu chovatelům i zájemcům o papouščího kamaráda jen doporučit.