O ochraně ptáků, zvířat a jejich chování
Ochrana ptactva
Ona ta ochrana je spíše virtuální záležitost než nějaká opravdová skutečnost. Jedině asi, že v dnešní době tedy skutečně ptáky nejíme, a dokonce si to ani dost dobře neumíme představit. Tady mám na mysli drobné zpěvné ptáky, jako jsou třeba skřivani nebo vrabci. Po takovém jídle zůstalo jen přenesené pojmenování. Všichni vědí, co jsou moravští vrabci, i když dneska je i toto jídlo nabízeno spíše pod jménem výpečky. Kdysi nám nabízela závodní jídelna něco pod jménem lipenský skřivan a on to byl kus párku zabalený do škubánku. A také musím konstatovat, že drobné ptáky u nás v současnosti vlastně nikdo nechytá. Dokonce to ani nikdo neumí. Tak jako to uměli naši předci. Tehdejší zákonodárci se domnívali, že když se zpěvné ptactvo přestane ve velkém množství chytat pro potravinářské účely, bude se vesele množit a příroda jím bude přetékat. Jak by se asi dívali na dnešní situaci, kdy otevřu okno a téměř žádného zpěvného ptáka vůbec nevidím? Přišla taková doba, kdy chráníme všechno okolo sebe, pomalu i mouchy, blechy, vši a štěnice, ale ke kýženému výsledku, který jsme očekávali, to bohužel vůbec nevede. Matka příroda si nejspíš všechno představuje nějak jinak než naši „vědci“ a zákonodárci. Ale dost možná, že si to představovali krapítko jinak již tehdejší zákonodárci. Ten starý zákon totiž v žádném případě nechránil tak zvanou škodnou, kterou jsou straky, sojky, ale i krahujci. Když si přečtu, že jacísi ochránci protestují dnes proti tomu, že kdesi nemůže vést nějaká silnice, protože je to chráněné území, kde žijí chránění živočichové, a mezi vyjmenovanými druhy čtu i krahujce, odcházím a dávám si na hlavu studený obklad.
Těžko si můžeme představit, jak asi byla česká krajina naplněna zpěvným ptactvem v roce 1870, kdy zákonodárci usoudili, že je nutné ptáky chránit zákonem. Asi by museli zešedivět, kdyby viděli dnešní stav. Ačkoliv máme docela spolehlivá data z posledních třiceti, čtyřiceti let, nic z toho v podstatě neplatí v současnosti. Dokonce ani to, co bylo v loňském roce, nemusí platit v roce letošním. V přírodě je neustálý pohyb. Některým druhům se daří, jiným se nedaří, dalším druhům se daří jenom někde. Nebezpečí, které číhá a je všudypřítomné, je však někdy přece jenom menší tady než támhle. Je jasné, že člověk svou činností způsobuje mnohdy jiným živočichům okolo sebe nějakou svízel, a protože si takovou situaci uvědomuje, snaží se ten dopad zmírnit, neboli tak zvaně přírodu chránit. Jde však o to, nakolik tohle dělá efektivně, anebo jestli dokonce svou snahou naopak neškodí, což se stává velice často. Současná generace přírodovědců je ochranou přírody zcela zaujatá, je však posedlá pozorováním, jak si příroda sama poradí. Je naprosto přesvědčena o tom, že to příroda sama dokáže. Vedlo to mimo jiné k přímému nepřátelství vůči myslivcům, kteří jsou dnes spíše považováni jen za vrahy zvěře než za hospodáře svěřeného revíru. Myslivcům byla různými způsoby odňata péče o vyvážený stav jednotlivých druhů a došlo tak k silnému přemnožení některých druhů škodné, zvláště pak té pernaté. Taková sojka, považovaná kdysi za tu největší škodnou, je již celá desetiletí celoročně hájená. Kdysi profesionální pražský ochránce Dr. Pavel Pecina se horlivě dušoval, že takový návrh v žádném případě nevzešel od ochránců přírody, přesto se do zákonných norem dostal. Šlo asi o nějakou tu politickou úlitbu, na kterou si dneska nikdo nevzpomene. Další pernatá škodná, straka, není hájena v zimním období, přesto ji nikdo nijak vůbec netlumí, nemá to za povinnost! Před časem jsem si udělal takový malý testík a písemně upozornil územně odpovědný úsek ochrany přírody na její přemnožení s tím, že by se jako s tím mělo něco dělat. Dostalo se mi obratem odpovědi, že oni k tomu nejsou odpovědní, že mohou pouze vydávat lovecké lístky. Moji stížnost však postupují vyššímu orgánu. Ten mi skutečně rovněž odpověděl, avšak kulantně až poté, kdy začala být straka hájena. Bylo zjištěno, že opravdu se straka vyskytuje na mnou uvedeném území ve značných počtech, avšak bohužel se nemůže na tomto území střílet. Konec, toť vše. Žádná snaha cokoliv vymyslet. Pro srovnání uvádím čísla podle Československé vlastivědy. V roce 1910, v jediném roce, se na území Čech a Moravy střelilo na 265 887 kusů vran a sojek, v současnosti jsou hájené. Takže se nedivme, že nevidíme vrabce, drozdy, pěnkavy i další drobné zpěvné ptactvo. Avšak střelilo se tenkrát na celém tomto území pouhých 1 022 kusů divokých prasat, takže se zase nedivme, když v současnosti chodí prasata i po městech, že skoro nevidíme zajíce, koroptve a bažanty. Kdysi se tomu říkalo turecké hospodářství, dnes se asi dopouštím urážky toho národa.
Chráněná území
Tuhle mě jen tak napadlo, jestli bych se třeba nedopídil toho, jaká část naší domoviny je asi nějakým způsobem chráněna. Máme u nás všelijaké rezervace, národní parky, chráněná území, ptačí oblasti, přírodní památky, ale i další území různorodě pojmenovaná, která požívají nějaký stupeň ochrany. Máme na ochranu přírody i celé ministerstvo. Má to několik společných prvků. Jednak ta ochrana není na první pohled nikde viditelná, ale možná na stará kolena slepnu. Dalším společným prvkem je skutečnost, že každá nějak chráněná plocha vyžaduje i jistou administrativní činnost, tudíž i úředníky. Profesor Parkinson říká, že chcete-li být něčeho vedoucím, potom musíte mít nejméně dva podřízené. Samozřejmě, čím více podřízených, tím lépe pro vedoucího. Zákonodárci jsou si dobře vědomi těchto základních skutečností. Protože třeba na takovém ministerstvu životního prostředí, které by jinak až příliš nabobtnalo vůči jiným ministerstvům, byla vytvořena Agentura ochrany přírody a další organizace, o kterých více než často, my prostí obyvatelé české kotliny, vůbec nemáme ani ponětí. Tímto způsobem tedy samotné ministerstvo zeštíhlelo. Neboli také, jak se kdysi říkalo, vlk se nažral a koza zůstala celá.
Rozloha, základní počty
Základní počty jsou na první pohled docela prosté, ovšem konečné cifry se nedopočítáte. Naše vlast zaujímá v Evropě rozlohu 78 866 km2. To je 7 886 600 hektarů. Skoro 8 milionů hektarů. Schválně uvádím tyto míry a uvedu ještě pro lepší orientaci i přepočty těchto měr, protože nejsou v některých pramenech uváděny jednotně a člověk není v jejich převodu natolik zběhlý, aby se zcela bez potíží orientoval. Tak tedy 1 hektar je 0,01 km2, tudíž 1 kilometr čtvereční má 100 hektarů. Jakou rozlohu zaujímají různým stupněm ochrany všechna ta území nějak chráněná, se jen tak jednoduše nedozvíte. Sem tam na vás vyskočí nějaký ten údaj, když však začnete sečítat sami, zakrátko vám to nějak nesouhlasí. Třeba na Šumavě existuje jak národní park, tak i chráněná krajinná oblast, která je větší. Jestli je však ten národní park i součástí chráněné krajinné oblasti, se zase nedozvíte. Že by pak existoval jen jeden správní orgán, se mi nechce věřit. Někdy jsou údaje uváděny v kilometrech, jindy v hektarech, a když si vezmete k ruce kalkulačku, tak ta čísla mezi sebou nehrají. Nicméně má existovat na 25 chráněných krajinných oblastí CHKO a 4 národní parky NP. Jestliže si sečtete na internetu uváděná čísla o jejich rozloze pěkně dohromady, dostanete číslo 1 161 109 hektarů. Což je 14,72 % plochy z celkové rozlohy státu, která je chráněna. V tomto vyčíslení nejsou ovšem zahrnuta další chráněná území, která leží mimo CHKO a NP. Třeba na území okresu Chomutov je dalších 1 134 hektarů chráněných území a v samotné Praze pak 5 652 hektarů. V Praze to byla třeba území nějakým způsobem významná, když se na nich hospodařilo, dnes jsou to v naprosté většině území zcela devastovaná, kam nechodí ani městská policie, protože tady táboří prapodivné existence a lidé sem odhazují tak leda odpadky. V součtech nejsou zahrnuta ani modernější ptačí území Natura 2000, která leží velkou měrou mimo území již započítaná. Jestliže jsem našel na internetu údaj, že je chráněno asi 10 % území rozlohy státu, je to pustá lež. Je to mnohem a mnohem více. Samozřejmě by to vůbec nevadilo, kdyby totiž něco skutečně chráněno bylo. Ale ono je to tak, že když chytnete třeba straku a vsadíte ji do klece, tak vás může kdosi, s kým jste se pohádali v hospodě, udat a příslušný orgán vám napaří tučnou pokutu. Mají činnost. Od roku 1870 totiž v ochraně ptáků nepostoupili v podstatě ani o píď. A raději se vůbec neptejte, co nás stojí všechny ty správní orgány ochrany přírody. Jednak se to vůbec nedozvíte, což je myšleno jen a jen ve váš prospěch, mohlo by to s vámi seknout. Náhodně jsem třeba narazil na údaj, že asociace dobrovolných ochránců přírody by považovala za optimální, kdyby dostala na svou činnost 20 milionů ročně. Dostávali asi jen polovinu.
Mylné představy
Když si vzpomínám na staré časy, kolik, kde a jakých ptáků jsem vídával, a přemýšlím, proč asi tomu tak v dnešní době není, vidím hlavní příčinu v tom, že zmizela z naší přírody různorodost. Především různorodost rostlin. Nejde jen o to, že zmizely meze, ale o to, že porosty na těch zbývajících jsou dnes zcela jiné, než bývaly ty dřívější. Jednou z hrubých chyb byl plošný zákaz vypalování staré trávy, prý kvůli ochraně užitečného hmyzu. Jenže stará tráva se vypalovala tak někdy koncem února, kdy byl ještě veškerý přezimující hmyz ukryt hluboko v zemi. Očistný oheň mu nemohl uškodit. Nakonec je to přírodní živel. Tak se stalo, že na mezích zůstalo jen několik málo druhů nejagresivnějších rostlin, které jsou schopné prorůst staré zbytky vegetace. Rozmanitost zmizela a s ní i mnoho toho užitečného hmyzu, který jsme chtěli chránit. Podíváte-li se na dnešní neobdělané pole, čím je takový úhor porostlý, snadno zjistíte, že jsou to vesměs zavlečené druhy rostlin, jejichž semena evropské ptactvo nežere a není na nich žádný původní hmyz. Čím se tedy mají naši ptáci živit? Dřívější sedlák by okamžitě takový úhor vypálil, aby co nejúčinněji zamezil jeho další šíření. Dnes to nejde a říkáme tomu ochrana přírody.
Chování ptáků
Ale podívejme se přímo na chování některých druhů ptáků v naší přírodě. Jsou jisté druhy, které v historické době nějakým způsobem změnily své chování. Ke změnám chování muselo docházet od pradávna. Umění přizpůsobit se je základem pro přežití. Třeba takové vlaštovky nebo jiřičky staví dnes svoje hnízda téměř výhradně na lidských obydlích. V dobách, kdy takových příležitostí nebylo dostatek, museli tito ptáci hnízdit někde na příhodných skalách. Kdy došlo ke změně jejich chování, kdy ucítili svou příležitost, to ovšem nevíme. Nebo takový vrabec domácí, který má svoje soužití s námi přímo ve svém jménu, se asi uchýlil pod ochranná křídla lidské přítomnosti ještě mnohem později, protože ještě zcela nedávno stavěl svoje hnízda i volně ve větvích stromů. Můžeme však pozorovat takové změny v chování i v současnosti, průběžně. Některé druhy ptáků se začaly šířit v historické době a existují o tom spolehlivé záznamy. Takový zvonohlík zahradní, strnad zahradní, moták pochop, hýl rudý nebo hrdlička zahradní bývali exotickými ptáky, než najednou začaly tyto druhy kolonizovat další území. Sojka, straka nebo holub hřivnáč bývali ještě zcela nedávno plachými ptáky, kteří se drželi stranou od lidí. Posléze však objevili naopak téměř neomezené možnosti k obživě, pokud změní svoje chování a přestěhují se na lepší adresy v lidské blízkosti. Sojka i straka zůstaly sice ostražitými ptáky, avšak umí dokonale monitorovat chování lidí. Základem všeho je ovšem chování lidí samotných. To člověk vypustil ze svého slovníku pojem škodná. Můžeme však všechno nechat jen na přírodě, když jsme to právě svou činností zapříčinili? Vrabec se nastěhoval do blízkosti lidí, aby jejich přítomnosti využil ke své ochraně. Celá staletí to fungovalo, protože člověk ty nejagresivnější druhy tlumil. Z čista jasna najednou přestal. Takoví vrabci to musí pokládat za pěkný podraz.
Ono ne zase, že by se o tomhle nějak nevědělo, ono se to dobře ví, ale příliš to nezapadá do dřívějších představ a především zavedených koncepcí. Vyrostl tady podle zákonů profesora Parkinsona pěkně macatý aparát, který je jen pramálo potřebný. Mluví se taktně o nutné diverzifikaci krajiny, podepisují petice za obnovu zemědělské krajiny. S tím lze sice souhlasit, ale jak to chcete udělat? Zapřáhnout sami sebe zase do pluhů? Ani další třicetiletá válka i se svým drastickým úbytkem obyvatel nevrátí na pole ruční práci. Nakonec všechny ty petice jsou jen o změně přidělování dotací. To je absurdita doby. Dotovat něco, čím se dříve lidé dobře živili. Jistě, takové zemědělství může být postiženo neúrodou, suchem, povodněmi, mrazem, jarem, létem, podzimem, zimou, válkou, kolektivizací, restitucemi a já nevím čím vším dalším, ale s tím se uměli lidé nakonec vyrovnat již za faraónů. Dotovat takovou železnici je již mnohem méně pochopitelné, nicméně natahovat ruku dlaní vzhůru uměl člověk odjakživa.
Stěhování do měst
Je to více než zajímavé, do měst se stěhují z venkova nejen lidé, ale i zvěř a ptáci. U některých druhů ptáků se jejich stěhování do měst dá snadno pochopit, u jiných tomu tak není. V první řadě je tu potravní nabídka. Ale třeba pražská populace krahujců je již prý za svým vrcholem, je vyžráno. Nevidíte vrabce, drozdy, pěnkavy jsou na dně. Straky a sojky jsou všežravci, ti mají prostřený stůl. Záhadou je holub hřivnáč, ke kterému jste se ještě nedávno, někde v polích, nepřiblížili méně než na sto metrů, aby dnes hnízdil přímo v centru města, daleko od původních zdrojů potravy. Je příkladem toho, jak se vyplatí žít v blízkosti člověka. Zatímco hřivnáč prosperuje, hrdlička divoká, která se drží svého starého chování, je dnes ptákem, kterého jen tak neuvidíte. Nebo tak zvané vyrušování lidmi. Sokol stěhovavý v jeden čas na území Čech a Moravy vůbec nehnízdil. Nějak nedávno zahnízdil jeden pár v NP České Švýcarsko. Ochránci uzavřeli okolní turistickou stezku, aby ptáci nebyli rušeni. Tak nějak v ten samý čas hnízdil i jeden pár sokolů na věži Týnského chrámu přímo v centru našeho hlavního města a loňského roku vyhnízdil pár sokolů někde na starých činžovních domech v Libni. Vrcholem všeho, co jsem kdy viděl na vlastní oči, bylo, jak jeden z ornitologů vyšplhal ke hnízdu a měřil právě vejce krahujců, když přiletěla samice a v poklidu se posadila na vejce v jeho přítomnosti. Klidně si připravil fotoaparát a z půl metru si udělal několik snímků. No věřili byste tomu?
Naše představy jsou tak nějak asi vedle. Ptáky chráníme, krmíme, nejíme je, nechytáme, nestřílíme vzduchovkami, dokonce ani praky u kluků dneska nevidím, živíme zástupy ochránců a úředníků, kteří nás kontrolují, jestli náhodou nějakého našeho ptáka nemáme v kleci bez povolení, přesto nám zpěvné ptactvo mizí před očima. Možná, že bychom měli začít od toho, co tady máme těch 173 let a ono to nenaplňuje naše představy. Nedá se říci, že by snad příroda nefungovala. Ale funguje to naprosto jinak, než jsme si ještě včera mysleli, a také jinak, než bychom si přáli. Neumíme přírodě naslouchat, zato více než ochotně nastavujeme uši všelijakým šarlatánům, lžiprorokům a slibotechnám lepších, bezpracných zítřků.
