Začínáme s holubářstvím – 15. díl Barevní holubi
Česká republika dala sice světu nejmalebnějšího barevného holuba – českou čejku kropenku, ale dlouhodobě barevné holuby spíše opomíjí, až přehlíží. Máme zde nádherně barevné a lesklé holuby tvaru a voláče, ale aktivity v oblasti šlechtění a rozvoje barevných holubů jsme kromě čejek vložili s trochou štěstí převážně jen do rukou českých lysek a ze zahraničních holubů zejména hýlů, kteří patří k nejstarším známým holubím plemenům. Vždyť v knihovně katedrály v Toledu se nachází rukopis psaný v arabštině a španělštině datovaný rokem 1350, ve kterém jsou popsáni červení a žlutí holubi s černými křídly (pozn. jedná se o hýly bronzové a zlaté černokřídlé, zdroj: Sell, A., 2009). Starodávný původ hýla dokládají preparáty v Přírodovědně–historickém muzeu ve Vídni, kde se dosud nachází různobarevní jedinci z počátku 19. století z císařské voliéry v Hofburgu posledního panovníka Svaté říše římské Františka II.
Vznik barevných holubů je zasazen do hrstky středoevropských zemí, proslavil zejména Německo a Švýcarsko, menší zastoupení původních plemen nalezneme také u nás, v Dánsku, snad i v Rakousku a jen opravdu vzácně i jinde. Zvláště v Německu se chovají barevní holubi v obrovských počtech a patří k nejčastějším objektům ve zdobených ukázkových voliérách, na prezentacích selských dvorů nebo u mnoha jiných atraktivních objektů. U vzniku mnoha plemen barevných holubů vypomáhali bubláci, převážně jejich rousní jednovrkočatí nebo dvojvrkočatí zástupci. Použití bubláků se odrazilo nejen v překvapujících rousech a supích perech některých barevných holubů, přítomnosti chocholky (od lasturovité s růžicemi přes lasturovitou bez růžic až po špičatou), nebo dokonce čelního vrkoče, ale také v poněkud podkleslejším postoji barevných holubů, který bývá ještě nižší u rousných plemen. Barevní holubi jsou velmi často podobní typově, kresbou i pernatými ozdobami s mnohými ve světě konstituovanými rejdiči, menšími tleskači a u některých zástupců je patrný i vliv bradavičnatých plemen, potažmo tureckého holuba.
Barevní holubi odpovídají asi v 95 procentech tzv. polnímu typu, což znamená, že jsou menší střední velikosti, s velmi pěknou klenbou čela, přičemž hlava ani zobák nebývají příliš široké. Zobák se vyznačuje střední délkou, ale při jeho užším tvaru a charakteristickém zahnutí na konci působí poněkud delším dojmem. Horní čelist může někdy přerůstat, při žádoucí předvýstavní úpravě nezkracujeme její konec až do tupého tvaru, ale vždy ponecháme mírné zahnutí. Vysoké čelo navazuje zpravidla v pravidelném klenutí do záhlaví, které není příliš výrazné. Další plemenné znaky barevných holubů mohu označit stručným konstatováním, že jsou ladné a nepodléhají extrémům. V posledních letech se přesto zkracuje délka zadní partie, mírně se rozšiřuje hruď a třeba u švýcarských plemen se rozšiřuje i hlava, což pozvolna zmenšuje meziplemenné rozdíly.
Podobnost
Skupina barevných holubů je velmi početná, ale mnohá plemena jsou uměle vykonstruovaná, neboť se neliší typologií, ale jen zbarvením, což je nejnápadnější u švýcarských zástupců. Barevní holubi vytvářejí několik zásadnějších podskupin, které jsou určeny lokálně a holubi v nich by měli vykazovat určité charakteristické znaky. To samozřejmě platí, ale v každé takové podskupině nalézáme nějakou výjimku (nebo i více), pro kterou nemůžeme generálně stanovit, že tato plemena jsou vždy například hladkonohá a s chocholkou nebo zase ta jiná rousná a hladkohlavá. Variabilnost v zásadních atributech, velmi často stejné kresby nebo pernaté ozdoby u plemen z různých končin vedou k někdy velmi málo znatelným rozdílům. Velmi nám splývají běloocasá rousná plemena ve všech výše zmíněných zemích, dalším příkladem jsou třeba hladkonozí mniši, například modří bělopruzí. Tam v podstatě laik ani mnohý odborník od sebe nerozezná thurgauského, jihoněmeckého a durýnského mnicha, a takových případů je mnohem více.
Podobnost se nevyhnula ani českým čejkám s jejich saskými a durynskými protějšky, ale jak už jsme si řekli, tato sbíhavost není neobvyklá nebo uměle vykonstruovaná, nýbrž naprosto přirozená. Do určité míry se začínají příbuzná německá plemena čejek podobat českým, což hovoří spíše ve prospěch kvality našeho tradičního směru šlechtění, jehož atributy začaly být populární i v německém, jinak velmi ortodoxním, prostředí.
Velkou zvláštností v širokém poli barevných holubů jsou vikvové oči přítomné také u rázů, kde se okolí očí nachází na barevném rozhraní nebo přímo na barevné hlavě. To je v holubářství velmi výjimečné, neboť vikvové oči bývají jinak výsadou holubů bílých nebo s bíle zbarveným okolím očí.
Chov
Chov barevných holubů je poměrně snadný, mnohá plemena jsou dodnes držena ve volném proletu. Ještě donedávna to byli holubi schopní hledat si potravu v polích, letci, kteří unikali mnohým nástrahám přírody, jako jsou pernatí dravci. Jejich vyhlášená ostražitost postupně přechází v důvěřivost, až krotkost. Při chovu s ostatními plemeny se tváří jako šlechtici a drží se vždy jaksi stranou, jako by je ostatní holubi vůbec nezajímali, a žijí si jen pro sebe. Bývají ozdobou voliér, trávníků i střech, která nemá nahraditelnou alternativu.
Plodnost těchto holubů je vyhlášená, ale někdy ji může narušit zhoršená zdravotní kondice, nezřídka se objevující v uzavřených chovech. Náchylnost k onemocnění salmonelózou nelze přehlédnout, ale toto nebezpečí není třeba ani zvláště přeceňovat, je dobré ho mít v povědomí a uzpůsobit např. očkovací schéma. Mláďata rousných plemen se kroužkují nad patní kloub. V chovné sezoně někteří chovatelé rousy zkracují na délku ke koncům prstů. Dělají tak z důvodu, že chtějí zmenšit pravděpodobnost vynesení mláďat nebo vajec z hnízd na rousech. Osobně tuto proceduru na barevných holubech nepovažuji za nezbytnou, neboť mám zkušenosti, že barevní holubi rousy velmi dobře kontrolují a z vajíček a od mláďat odchází velmi obezřetně. Samozřejmě u některých plachých zástupců bych své chovatelské postupy zřejmě přehodnotil.
Na krmení nejsou barevní holubi nijak mimořádně nároční. Vhodný je zejména čirok, kukuřici podáváme jen drobnější, olejniny jsou žádoucí, ale jejich nadbytek může způsobovat skvrnky na zobáku.
Výrazným rysem barevných holubů je důraz na kvalitu barvy a také kresby. Barvy jsou lesklé, čisté a syté, kresby ostře ohraničené. Velmi často se na křídelních štítech nachází kontrastní vzorkování. Barevní holubi jsou tak na křídelních štítech bezpruzí, pruhoví, kapratí, tmaví nebo zcela plnobarevní, ale také bělopruzí, šupkatí, slitě šupkatí, bronzovopruzí, bronzově kapratí a tmavě bronzoví. Na hrudi některých plemen vidíme bílý nebo barevný půlměsíc nebo okr či bronz, na konci letek při účinku faktoru toy stencil můžeme nalézt tzv. pěnkavčí kresbu, což jsou bílé skvrnky velikosti hrachu. U některých plemen, jako jsou saský brüster nebo bernský různozobý (Halbschnäbler), shledáváme účinek faktoru pencil ve zvláštním lemovaném zbarvení opeření, nevšední kombinací bledé barvy a bronzu udivují všechny plavé rázy hýlů, kteří opticky vypadají jako plnobarevní s různými modifikacemi zbarvení křídelních štítů a letek. U durynského jednobarevného se dokonce rozvinula rodobarvost, která umožňuje rozpoznání pohlaví u těchto holubů hned po narození a pak kdykoliv v průběhu života díky umístění vlohy pro zbarvení na pohlavním chromozomu. Zvláštností je až ortodoxní užívání označení hnědý pro rázy některých plemen na červeném zbarvení, ale který laik by označil červenou barvu holuba za červenou a nepoužil by příměr hnědá? Nejznámější jsou barevní holubi svými přesnými a ostře ohraničenými kresbami, které vyžadují pečlivou předvýstavní úpravu. Lysky běloocasé mají při jinak zbarveném opeření na čele menší bílou lysku a bílý ocas, horní krovky ocasní jsou bílé, dolní jsou barevné. Čejky mají na bílém základu barevnou kapku ve tvaru mandle na čele, barevná křídla s bílým vykrojením v horní části ve tvaru srdce a případně zbarvený rous, supí pera jsou již bílá. Kaňky mají rovněž barevnou kapku na hlavě a k tomu i barevný ocas s krovkami, případný rous bývá bílý. Čápci mají rovněž barevnou kapku, ale křídelní štíty jsou převážně bílé, jen 13 až 15 koncových letek je barevných, takže jsou křídla jakoby vespod barevně podkreslená a vyúsťují v barevné letky, i rousy jsou barevné. Oblíbení mniši mají bílou hlavu, ruční letky a ocas, u rousných plemen i rous, štítníci jsou zase bílí holubi s barevnými křídelními štíty a bílými letkami, vlaštováci jsou v kresbě podobni čejkám, ovšem kapka se rozšiřuje až dolů k očím, na jejichž úrovni je barevná „čepice“ téměř vodorovně odsazená od bílých tváří. Knězi mají bílou horní část hlavy na jinak barevném opeření, ohraničení prochází od koutků zobáku přes oči nebo kolem samotných obočnic do záhlaví (případně k chocholce). Časté jsou i formy plnobarevné, nechybí však ani v pštrosí bělohroté kresbě nebo v kresbě barevnoocasého barevnohlávka. Dalších možností a kombinací je nepočítaně. Zatěžovat čtenáře rozborem několika desítek plemen, která se úspěšně rozšiřují do celého světa, nebudu, ale pokusím se krátce nastínit typické znaky lokálních variací.
Česká plemena
Sem patří česká čejka a česká lyska. Mají společné zejména to, že slučují rousná i hladkonohá plemena, v případě čejek také chocholatá i hladkohlavá, do jednoho plemene. To je samozřejmě logické a velmi úsporné řešení. Česká čejka se vyznačuje velmi hlubokou, širší hrudí, nízkým a patřičně podkleslým postojem, takže u rousných není vidět prostor pod tělem. Velikostí patří k nejmenším zástupcům. I její hladkonohé rázy se vyznačují zkrácenou zadní partií, což platí též o lyskách, čímž se výborně odlišují od jiných plemen barevných holubů. Unikátní kresba kropenek, která české čejky proslavila, se vyznačuje pravidelným prolínáním bílých a barevných ploch opeření. Další informace o našich plemenech naleznete na klubových stránkách www.cejky-lysky.cz.
Durynská plemena
Vytvářejí skupinu 14 plemen, která vychází z typu polního holuba poněkud vodorovnějšího držení těla. Převažují zástupci bez pernatých ozdob, což by mělo být určujícím kritériem, ale není výjimkou, že se vyskytují též se špičatou, nebo dokonce lasturovitou chocholkou nebo i rousní. Opeření nohou vykazují zejména plemena bělohlávků (respektive mnichů) a jednobarevní představitelé, zástupci s bílou hlavou mají velmi často i chocholku. Variabilnost v pernatých ozdobách hlavy je značná, jen brüsteři mají obligátně nařízenou špičatou chocholku. Centrum šlechtění těchto plemen lze umístit do oblasti Durynského lesa a jeho okolí, kde se z nich stali též výborní letci. Durynská čejka se v poslední době na mezinárodních výstavách objevuje v rázu kropenky, což je dalším důvodem k zamyšlení nad pojetím českých a německých čejek na mezinárodní scéně. Od některých plemen (norimberských či saských) je odlišuje poněkud vyšší postoj, užší a delší tělo a zadní partie a samozřejmě nepřítomnost pernatých ozdob nohou, ovšem to se netýká třeba durynského bělohlávka, který jako by z oka vypadl saskému mnichovi.
Thurgauská plemena
Společným znakem těchto švýcarských holubů je jemnější, elegantnější utváření než u luzernských plemen, se kterými ale podobnost zapřít nemohou. Jejich krk je jemnější a delší, zobák a čelo jsou pěkně odsazené, v záhlaví se nachází špičatá, vysoce postavená chocholka, která zadní linii hlavy přivádí do vodorovné pozice. Všechny rázy jsou hladkonohé. Původně existovala jen v jednobarevných rázech (odpovídající luzernským), ale dnes se vyskytují také štítníci, běloocasáci, mniši a další. Oproti jiným barevným holubům jsou přece jen plašší, ale zato letově velmi nadaní, poměrně silní a výborně odchovávají holoubata.
Jihoněmecká plemena
Jedná se opět o skupinu převážně hladkonohých holubů polního typu, u nichž se většinou nachází pernaté ozdoby hlavy. Oblíbení jsou s velmi bujnou lasturovitou chocholkou, která bez dělení přechází do bohatší hřívy na šíji, ale nechybí ani formy se skromnější špičatou chocholkou nebo i zástupci zcela hladkohlaví. Jihoněmecký mnich, aby toho nebylo málo, má i variantu rousnou, takže jako u mnohých dalších podskupin odpadá jednoznačné vymezení. I jihoněmecká plemena se vyskytují v tradičních rázech barevných holubů, jež povyšují na samostatná plemena, známe tedy jihoněmecké kaňky, štítníky, barevnohlávky, barevnoprsé barevnohlávky, běloocasáky, u těchto holubů vždy v obligátní kombinaci hladkonohosti a lasturovité chocholky. Některé rázy mají nádherně červené obočnice.
Bernská plemena
Pochází z bernského kantonu ve Švýcarsku, vyznačují se hladkýma nohama a špičatou chocholkou. O jejich budoucnost se stará švýcarský holubářský svaz, který vznikl v roce 1922, čtyři roky nato zahájil činnost speciální klub pro tamní barevné holuby. Jediným plemenem, které se nevyznačuje špičatou chocholkou, je curyšský běloocasák. Jsou to plemena polního typu, s jemnější konstitucí krku, letově dovedná, vždy připravená ke vzlétnutí, s velmi pevným opeřením. Jsou známi ve zbarvení tygrů, skřivanů, běloocasáků a dalších převážně již méně kontrastních forem. Bernský zrcadloocasý má velmi jemné zbarvení ocasních per, které silně kontrastuje s intenzivním pruhem na konci ocasu.
Luzernská plemena
Od ostatních plemen barevných holubů se na první pohled liší zkráceným a širším zobákem, který odpovídá spolu s napojením na čelo méně prošlechtěným formám středozobých racků. Těla těchto holubů jsou poněkud kratší a širší, pěkně vzpřímeného držení. Běháky jsou jemně opeřeny do podoby punčošek, které nesmí pokrývat prsty. Též hlava je oproti jiným barevným holubům širší, jemně protáhlá, v zadní části poněkud vodorovného směřování, neboť plynule navazuje vysoko nesená špičatá chocholka. Hříva je vyvinutá přiměřeně. V podstatě každý kresebný ráz je postaven na úroveň plemene, takže se setkáváme s plnobarevnými, štítníky, kropenáči, běloocasáky, skřivany, ale také luzernskými zlatolímcovými a měděnolímcovými, kteří se rozšiřují také u nás. U nich se jedná vždy o kombinaci modrého nebo stříbřitého zbarvení se vzorky bezpruhým, pruhovým nebo kapratým a okrem nebo bronzem na hrudi. Tento límec nevzniká hned při prvním opeření, ale přichází až s pelicháním, takže chovatel musí být do té doby trpělivý a neunáhlovat se při výběru. Všechny rázy, respektive plemena, mají tmavé oči, jsou velmi důvěřivými a krotkými chovanci, šlechtěni jsou například v orientální barevné řadě.
Saská plemena
Původní rozdíly ve velikosti saských plemen jsou, zdá se, zažehnány. Zejména v Horní Lužici se prý nacházela tato plemena menšího vzrůstu. Správný typ saského barevného holuba vychází z podkleslého postoje, jen mírně spadajícího držení těla, které podporuje hluboká a plná hruď se širokými zády. Požadovaný typ doprovází široké opeření do stran směřujícího, dostatečně dlouhého a hustého opeření nohou, které doprovází plná supí pera. Tvar hlavy je dokonale zakulacený, může být jak hladkohlavý, tak zkrášlený vysoce nasazenou lasturovitou chocholkou s oboustrannými růžicemi. Ve výjimečných případech (kněz, štítník) mohou být pernaté ozdoby hlavy doplněny také oválným čelním vrkočem, získaným původně od bubláků. S ohledem na vždy přítomné rousy u saských plemen je nutné dbát na udržování čistého a suchého holubníku, vybaveného individuálními kruhovými sedačkami, a omezení ostrých hran. Nejmohutnější ze saských plemen je saský brüster.
Ostatní plemena
Franský štítník
Franského štítníka uvádím hlavně proto, že má unikátní široké a výrazně červené obočnice a prodloužený, silně prokrvený zobák, což spolu s bílým základním zbarvením a kontrastní kresbou štítníka vyvolává zájem i na jinak skromném holubovi bez pernatých ozdob. Jsou to vynikající rodiče, které mohu doporučit jako jedny z nejspolehlivějších chův. Jejich jediným handicapem je určitá plachost, ale ve všech ostatních rodičovských atributech jsou vynikající.
Bernardinská straka
Další plemeno s krásně červenými, širšími obočnicemi nalézáme v bernardinské strace, což je sedlatý holub bez kapky, který pochází ze Švábska. Je většího tělesného rámce s jemnějším krkem.
Český holub
Patří k dalším plemenům, která mají kořeny u nás, ale do současné podoby byl vyšlechtěn v Bavorsku, odkud se rozšířil počátkem 19. století dál. Je velmi podobný s prácheňským káníkem, ale nemá lysou kresbu. Jeho klenba hlavy je jako u jiných německých plemen vynikající, dobrá je i hloubka hrudi, jen zobáky se stále nedaří zesílit.
Ledňák
Vyskytuje se jako hladkonohý i rousný, přičemž vychází z nádherných možností zbarvení daných sivým faktorem, vyvolávajícím ledové zbarvení opeření a zachovávajícím sytost vzorků. Jako jedni z mála barevných holubů mohou být současně tmavoocí i s oranžově červenýma očima. Jemnost dodávají často přítomné bělopruhé či šupkaté vzorky, zvláštním rázem jsou porcelánoví, u kterých je mezi bílou šupkatostí a tmavým lemem opeření červenožluté ohraničení.
Norimberský vlaštovák
Vyznačuje se silnějším tělem, rousy a lasturovitou chocholkou, takže typově má nejblíže k saským plemenům. Jeho obočnice jsou atraktivně živě červené.
Hýl
Toto plemeno jsme kdysi označovali jako produkt Dalmácie, ale již v úvodu jsem naznačil, že jeho původ je tak dávný, že ho nemůžeme blíže specifikovat. Jedná se o drobnější hladkonohé barevné holuby, kteří mají obligátně špičatou, vysoce nasazenou chocholku. Některé rázy vynikají neskutečným leskem, a to dokonce při jinak méně kvalitním základním zbarvení (neboť jsou geneticky plaví), což může přispět do nekonečné diskuse o potřebě co nejlepšího zbarvení u velmi lesklých holubů některých dalších plemen. Hýlové mají však i rázy méně lesklé, vždy však krásně kontrastní a přesně vymezené, v naprosto nevšedních formách, třeba zlaté bělokřídlé pruhové. Poměrně blízkým plemenem je hladkonohý a hladkohlavý norimberský skřivan, u kterého vyniká zlatožluté zbarvení v kombinaci s bezpruhým, pruhovým nebo kapratým vzorkem na smetanově bílých křídelních štítech.
Špaček
Byli popsáni již v 16. století s centrem chovu v jižním a středním Německu. Jedná se o barevné holuby, u kterých vyniká melírovaný nebo čistě bílý půlměsíc, zpravidla i pěnkavčí kresba na koncích ručních letek, možná je i kombinace s kresbou mnicha, bělohlavou či lysou běloocasou. Vzorky v křídelních štítech jsou buď bělopruhé, šupkaté, nebo slitě šupkaté, tzv. mramorované, při kterých se melírovaný měsíc často rozlévá do zadní části krku. Špačci jsou vždy hladkonozí, zatímco hlava může být hladká, se špičatou nebo i lasturovitou chocholkou.
Dánský stehlík
Vznikl v Dánsku v první polovině 19. století, ale první vzorník plemene byl sepsán až roku 1910. Tento ojediněle zbarvený holub byl vyšlechtěn z kombinace špačků a orientálních racků, ovšem žádné pernaté ozdoby nevykazuje. Kresba se utváří teprve po pelichání, nejtmavší jsou konce letek, ocas, spodek těla a tváře, ostatní opeření je více či méně čistě prostříbřené, pěnkavčí kresba na letkách je žádoucí. Stříbrní vykazují lesklou ořechově zbarvenou plochu na hrudi.
Svatogallenská čejka
Odpovídá typově durynské, ale je o poznání většího a vyššího tělesného rámce. Vznikla teprve v 70. letech 20. století ve Švýcarsku. Zdobí ji špičatá chocholka.
Polní barevný holub
Nově vznikl teprve po druhé světové válce v Německu, kde vytvořil žádanou platformu plnobarevného holuba polního typu bez pernatých ozdob. Jeho jednoduché tvary hned záhy začaly zdobit bělopruhé rázy, již na počátku na bázi dominantního opálu, což přispělo k vyšlechtění izabel a také modrých bělopruhých s úžasně jemnou blankytnou barvou, světlými letkami a ocasním pruhem. Dnes už jsou známi také šupkatí a k černé a červené pigmentaci přibyla i hnědá.
V poslední době se mi zdá, že se barevní holubi pomalu dostávají na naše výstavy. K původním hýlům a čejkám se přidávají ledňáci, čápci, úplně běžně špačkové či stehlíci, franští štítníci a švýcarská plemena. Jsem tomu velmi rád.
