Zločin a trest
Jsou však vylomeniny, které už promíjet nelze a je třeba je zarazit. Denně dostávám maily líčící běžné i velmi kuriózní trampoty majitelů psů. Většina z nich končí dotazem: „Jak ho mám potrestat?“ Mrzí mne to, protože první otázkou by mělo být: „Proč to dělá?“ Nicméně i trest je někdy namístě, jen je třeba si uvědomit, co je jeho účelem.
Moudré etologické knihy říkají, že trest by měl být tak důrazný, aby dokázal přerušit nežádoucí činnost psa a odradit jej od pokračování v této činnosti, ale nesmí vyvolat nadměrnou bolest nebo strach. Trest musí přijít přesně v okamžiku, kdy pes vykazuje nežádoucí činnost, nebo ještě lépe, když se právě k této činnosti odhodlává. I vteřinové zpoždění trestu už je kontraproduktivní, to znamená, že je spíše ke škodě než k užitku.
Bohužel široká veřejnost si stále pod pojmem „trest“ představuje především fyzickou inzultaci psa: bití nejrůznějšími předměty od vodítka a proutku až po noviny a papuče, škrcení na stahovacím obojku, vycukání, vytahání za kůži za krkem, povalení psa na záda a jeho držení na zemi, dokud „nezkrotne“, apod. Dalšími často používanými variantami trestů jsou zavírání psa do tmavého prostoru (koupelny, sklepa), uvázání, dlouhodobé odložení, umravnění cvičením.
Proč bývají tresty neúčinné
Nejsem v zásadě zcela proti fyzickým trestům. Přiměřené, ale rázné, nečekané a dobře načasované třepnutí přes čenich, když se pes žádostivě natahuje po mé svačině, nebo dobrá trefa hozeným smotaným vodítkem do kožichu psího puberťáka, který obtěžuje starou fenečku s ještě starší pohoršenou paničkou a dělá, že v životě neslyšel své jméno – to jsou metody, které se osvědčují jako velmi užitečné a plně splňují výše vyjmenovaná kritéria. Ale co ty ostatní tresty? Kromě toho, že většina dnešních pejskařů trpí při trestání psa více než trestaný hříšník, spadá valná většina metod do kategorie těch kontraproduktivních. Důvodů je mnoho, přičemž nejčastější bývají následující tři:
1. Zpožděný trest
Představte si, že vaše štěně v době vaší nepřítomnosti najde otevřený botník a okouše hned několik bot. Škoda jde do tisícovek a ten pacholek se tváří, že se nic nestalo! Tak popadnete noviny, vařečku nebo jiný vhodný předmět a ve svém spravedlivém rozhořčení pejskovi nařežete. Jenže druhý den se situace opakuje, možná ne s botami, ale třeba s knížkami. A pejsek se při vašem příchodu chová jinak – plazí se, stahuje uši, jako kdyby věděl, že něco provedl. Takže když mu znovu nařežete, už máte docela čisté svědomí – vždyť on dobře ví, proč dostal. Ale ono to není tak jednoduché. Pes vůbec netuší, proč se zlobíte. Do té doby nikdy nekousal boty ani knížky před vašima očima, abyste mu mohli okamžitým okřiknutím dát najevo, že to nejsou jeho hračky, a nabídnout mu ke kousání ty pravé. Jeho zoufalá gesta mají odvrátit vaši zlobu a uklidnit vás. Když mu v téhle chvíli nařežete, vzniká velké nedorozumění. Každý váš příchod domů pak bude mít pes spojený s obavou z výprasku, aniž by věděl, co je příčinou vašeho hněvu. Stejně tak, když váš pes prožene cyklistu, pak radostně přiběhne k vám a vy mu vyprášíte kožich a uvážete ho. Co jste tím potrestali? Nikoli pronásledování cyklisty, ale pejskův radostný příchod k vám. Takže zítra bude dál bez zábran prohánět cyklisty, jen s tím rozdílem, že už nebude spěchat zpátky k vám, zvlášť když mu budete dávat lamentováním na dálku signál, že se zlobíte.
2. Nepřiměřený a nepochopený trest
Před časem jsem potkala v parku mladého muže se štěnětem Německé dogy, asi tak pětiměsíčním. Mladý pejsek se nadšeně hrnul k mé fence flata, která se na něj z dálky „smála“, jenže pán zavelel: „Nesmíš!“ Štěně znejistělo, ale já už jsem zareagovat nestihla a moje fenka vyběhla štěněti naproti. Začali si hrát, ale pán své štěně chytil, povalil na záda, kleknul na ně a hučel mu do ucha: „Nesmíš, říkám ti, že nesmíš!“ až se štěně pomočilo. Běhal mi z toho mráz po zádech – ten pejsek vůbec netušil, o co jde, jen se hrozně bál. Trochu z jiného soudku byl případ asi ročního Malého knírače, který se začal vyhýbat některým cvikům poslušnosti, a dokonce se párkrát ohnal zuby po paničce. Ukázalo se, že paní ve snaze cvik zdokonalit používá velmi bolestivou korekci, takže pes si již vytvořil asociaci mezi povelem a následnou bolestí. Když poprvé ukázal zuby, paní si myslela, že jde ze strany psa o demonstraci síly, a tak ho „přidusila“ na zemi. Došlo tím jen k vytvoření vzájemné nedůvěry a k pokažení dosud hezkého vztahu.
3. Nevhodný trest vzhledem k problémovému chování psa
Je řada psů, kteří lpí na určitých předmětech nebo privilegiích více, než je u jiných psů obvyklé. Někteří si nárokují nejen granulky ve své misce, ale všechno jídlo na stole, každý drobeček spadlý na zem, a důrazně hrozí každému, kdo vypadá, že by mohl mít o „jejich“ baštu zájem. Jiní nenechají nikoho přiblížit ke svému pelíšku. Bohužel právě tito výtečníci nezřídka považují za svůj pelíšek páníčkovu postel nebo křeslo. Další si zase neradi nechají mluvit do štěkání kolem plotu nebo do obtěžujícího vítání příchozích hostů. V takovýchto případech obvykle již jen náznak fyzického trestu spustí velice tvrdou agresi psa. Čím více se majitel snaží psa potrestat, tím více se pes staví proti němu. Na obou stranách je pak stálá nedůvěra a strach.
Přerušit nežádoucí činnost
Při nápravě problémů se snažím s klienty a jejich psy pracovat tak, abychom se trestům v klasickém pojetí zcela vyhnuli. Vždyť k upevnění správného vztahu není potřeba fyzická síla a nátlak, stačí dobrá komunikace a vzájemné porozumění. K vylepšení cviků poslušnosti se dá místo korekcí velmi dobře použít klikr. Cvičení by přece mělo být radostí pro obě strany, proto nesmí nikdy bolet ani být používáno jako trest. A štěňata je lépe než nesmyslnými tresty zahrnout dostatkem času, pozornosti a důslednosti. Vyhýbám se i samotnému slovu trest, protože v obecném povědomí to znamená následek nevhodného chování. My však potřebujeme působit rychleji. Proto je lepší a výstižnější termín „přerušení nežádoucí činnosti psa“.
Pod tímto termínem se skrývá řada nejrůznějších postupů: někdy stačí tlesknutí, jindy rázné „ne!“, v řadě případů se osvědčilo hození nějakého chřestícího předmětu – svazku klíčů, řetízku nebo plechovky naplněné mincemi či šroubky – na zem pod nohy psa. Velice účinná je sprška vody z vodní pistolky. Výborně se mi osvědčil Pet Corrector – nádobka se stlačeným plynem, který při stisknutí ventilu vydává ostrý syčivý zvuk imitující zasyčení hada či labutě. Jen málo psů zůstane k tomuto zvuku netečných. Většina se zarazí. A to stačí! To je ten správný účinek! Pak už zbývá jen psovi srozumitelným (a předem dostatečně procvičeným) povelem říci, co má v této situaci udělat, abychom byli spokojeni: sednout si, jít na místo, jít k noze atd. A tím vše končí. Za splnění povelu je třeba psa pochválit, popřípadě odměnit, ale především se usmát, uvolnit, dát mu najevo, že takhle je to dobře. Příště v podobné situaci stačí jen nádobku ukázat.
Jsou i takoví uličníci, kteří se v blízkosti majitele chovají vzorně, ale když jsou mimo dosah, ovladatelnost bere za své. Oblíbenými kratochvílemi těchto vejlupků jsou například pronásledování cyklistů, požírání všelijakých na ulici nalezených dobrot nebo ignorování přivolání od určité vzdálenosti. V takových případech je užitečnou pomůckou sprejový obojek s malou nádobkou, která je naplněna stlačenou vodou. Je to vlastně vylepšená vodní pistolka – majitel nemusí být blízko, dosah dálkového ovladače je až 300 metrů, a k chladivému efektu vodní spršky se přidává ještě zvukový efekt syčícího spreje.
Jak Pet Corrector, tak sprejový obojek nejsou vhodné pro každého psa. Přestože nevyvolávají žádnou bolest, nehodí se pro psy přecitlivělé k hluku a pro psy bojácné. Proto vždy pečlivě zkouším, zda konkrétní pomůcka dokáže psa odradit od lumpáren, ale zároveň jej příliš nevyděsí.
Aby se problém vyřešil trvale a komplexně, nestačí jen trestat. Je nutné ukázat psovi, jak se má v dané situaci správně chovat, a trpělivě ho to učit.
