Střední plemena králíků v našich chovech IV. Vídeňská plemena
Původ
Modrá barva patří k nejstarším celobarevným zbarvením u kulturních plemen králíků. Zahraniční prameny uvádějí zmínky o této barvě již od okolo roku 1600 v Nizozemsku. V podstatě v každé králíkářsky vyspělé evropské zemi se vyskytovala a stále existují krajová plemena s modrou barvou srsti. Ani české země nejsou pozadu – již zhruba v roce 1860 byly zmínky o velkých modrých králících v okolí Svitav a Hynčic. Za velmi známého nositele modré barvy se považuje vídeňský modrý králík. Toho vyšlechtil rakouský železničář Johann Konstantin Schulz z belgických obrů, francouzských beranů a také krajových králíků. Dodnes se vedou diskuse, zda J. K. Schulz mohl použít právě původní modré králíky ze severní Moravy. Ať tak či tak, prvních 15 kusů ze svého šlechtění vystavil v roce 1895 pod názvem vídeňský modrý obr. Do Německa se modří „vídeňáci“ dostali v roce 1903. A byli to právě němečtí chovatelé, kteří dali plemeni tělesný rámec králíka s hmotností okolo 4,5 kilogramu. Také se tito chovatelé soustředili na odstín barvy. Vídeňský bílý je dalším vídeňským plemenem. Vznikal krátce po roce 1900 v Rakousku, zejména u chovatele Wilhelma Muckeho. Ten ke křížení použil holandské králíky a první výsledek měl v roce 1907. Jsou známi i další chovatelé (např. Hermann Ziemer), ale jejich šlechtění se příliš nerozšířilo či bylo zničeno během první světové války. Vídeňský černý vznikl v Německu v roce 1925 zkřížením vídeňských modrých a aljašek za účelem vytvoření středního černého plemene na produkci kožešiny. Vídeňský šedý vznikl ve třicátých letech taktéž v Německu, a sice zkřížením vídeňského modrého a tamních starých německých divoce zbarvených králíků (zvláště z okolí města Chemnitz). Vídeňský modrošedý je, ačkoliv se to nezdá, také starším „vídeňákem“. Zahraniční prameny uvádějí, že se takto zbarvení králíci měli vyskytovat již v hnízdech J. K. Schulze při vzniku vídeňského modrého. Ve třicátých letech bylo plemeno včleněno do německého vzorníku, ale v roce 1961 byl jeho standard vypuštěn pro nedostatek zástupců plemene na výstavách. Jeho „renesance“ proběhla až v devadesátých letech, a to jak v Německu, tak u nás.
Rozšíření u nás
Vídeňská plemena králíků – lidově „vídeňáci“ všech pěti plemen – jsou u nás velmi oblíbená a rozšířená. Domnívám se, že v současné době nenajdeme u nás výstavu, kde by nějaké vídeňské plemeno nebylo zastoupeno. Na vrcholových výstavách bývá vystaveno okolo tří stovek jedinců těchto plemen, tvoří tak podstatnou část středních plemen králíků. Nejvíce se chovají vídeňští modří a vídeňští šedí, o něco méně vídeňští černí a vídeňští bílí. Vídeňští modrošedí jsou v současné době nejméně rozšíření, ale mají dobrý potenciál to změnit.
Popis zevnějšku
Vídeňský modrý (zkratka Vm) je králík mohutného tělesného rámce. Na výstavách má dospělý jedinec vážit mezi 4,25 až 5,25 kg. Výjimkou nejsou ani těžší exempláře – ty však nejsou vhodné pro výstavní účely. Tělo je zavalité, válcovité a dobře osvalené. Hlava je s výrazně širokou nosní i čelní partií a s plnými skráněmi, a to především u samců. Uši jsou vzpřímené, pevné struktury, těsně u sebe uložené a lžičkovitě otevřené. Jejich délka je 11,5 až 12,5 cm. Srst je normální, hustá a pružná o délce asi 3 cm. Barva srsti je celistvě a sytě tmavě modrá po celém těle o dobrém lesku. Pouze na břiše je barva poněkud matnější. Mezi přípustné vady patří např. promísení ojedinělými bílými chlupy či neucelená barva (často při línání). Specifickou vadou modré barvy je tzv. rez, tedy vytváření červenooranžového nádechu. Tento fenomén může být způsoben jak vrozeně, tak často umístěním králíkárny na přímé slunce. Pokud chceme mít dobrou kvalitu kožešiny u modrých „vídeňáků“, je potřeba situovat chovatelské zařízení do polostínu a vyvarovat se permanentního přímého světla. Chovatelé Vm uvádějí, že sytěji (tmavěji) zbarvení králíci s touto situací v letním období nemívají takový problém. Duhovka očí je modrošedá, zornice je černá. Drápy jsou tmavě rohovité. Barva podsady je modrá v celém rozsahu až ke kůži.
Vídeňský černý (Vč) je králík stejného rámce jako předešlé plemeno. Má i totožnou hmotnostní stupnici. Typové požadavky vč. délky uší odpovídají taktéž. Srst je hustá, pružná a přiléhavá, o délce asi 3 cm. Barva srsti je sytě černá, lesklá a vyrovnaná po celém těle. Na břiše je poněkud matnější. Odchylky v barvě jsou srovnatelné s vídeňským modrým králíkem – tedy především výskyt bílých chlupů a rzi v barvě. Duhovka očí je tmavě hnědá, zornice je černá. Drápy jsou tmavě rohovité, někdy dokonce černohnědé. Barva podsady je modrá. Přípustnou vadou je světlejší podsada.
Vídeňský bílý (Vb) má hmotnost 4 až 5 kg. Tělo je válcovité, robustní a s dobrým osvalením. Typ je výrazný, odpovídá předešlému popisu. Délka uší je však předepsána o něco menší – 10,5 až 11,5 cm. Srst je normální, hustá a pružná, asi 3 cm dlouhá. Vídeňský bílý je klasickým případem tzv. leucismu. Pro přesnost uvádím, že leucismus u králíků je chápán poněkud jinak než leucismus u koní. V rámci králíkářské terminologie se jedná o stav, kdy pigment vymizel z kůže, srsti i drápů, ale se uchoval v očích. Barva srsti je tedy čistě bílá, stejně jako barva podsady. Duhovka očí je světle modrá, zornice černá. Drápy jsou bílé. Častou přípustnou vadou je nažloutlá barva srsti.
Vídeňský šedý (Vš) patří opět k mohutným, majestátním králíkům. Jeho hmotnost je 4 až 5 kg. Typové situace odpovídají obecně vídeňským plemenům, ale délka uší je předepsána na 10,5 až 12 cm. Srst je normální, hustá a pružná, o délce asi 3 cm. Vídeňský šedý se v rámci určitého tradicionalismu u nás stále nazývá „šedým“, ale konkrétně u tohoto plemene tím myslíme divoké zbarvení. Barva krycího chlupu je tvořena nahnědle žlutými (tj. světlými) konečky pesíků a černými (tj. tmavými) konečky pesíků. Barva je nahnědle žlutá či šedožlutá. Můžeme se tak bavit o přibližně barvě ornice. Podle celkové převahy světlých a tmavých konečků pesíků rozeznáváme tři základní odstíny u divoce zbarveného rázu – světlý, střední a tmavý. Konkrétně u tohoto vídeňského šedého se uznává i čtvrtý, ohnivý odstín. Tento k nám byl dovezen převážně z Německa asi před deseti až patnácti lety a byl tehdy populární i v našich chovech. V současné době je tento barevný odstín spíše na ústupu. Známý je fenomén tzv. stínování (housenkování) u divoké barvy. Jedná se o delší černé pesíky, které se místně vločkovitě sdružují. Stínování je patrné zejména na hřbetě a zadní partii králíků. Další zajímavostí jsou tzv. divoké znaky, které jsou bílé, příp. mírně načervenalé. Jsou jimi: obruba nozder, obruba skrání, brada a mezisaničí, oční kroužky, břicho, vnitřní plochy končetin a spodina pírka. Lemy uší jsou černé, zátylkový klín je malý a nahnědlý. Dále jsou požadovány dvě tmavé skvrny u pohlaví. Povrch pírka je černý, s promísením nahnědlými chlupy. Podsada na povrchu je modré barvy a zaujímá asi 2/3. Nad touto podsadou je situována žlutooranžová mezibarva, která je ostře ohraničená. Podsada na břiše je modrá. Duhovka očí je tmavě hnědá, zornice černá. Drápy jsou tmavě rohovité. Mezi nejčastější přípustné vady v barvě u Vš patří neucelená barva (většinou v rámci línání), méně výrazné stínování anebo světlejší boky.
Vídeňský modrošedý (Vmš) je plemeno, které vzniklo zkřížením vídeňského modrého a vídeňského šedého. Samotná barva je tzv. divoce modrá (či perlová). V současné době je nejméně rozšířeným vídeňským plemenem. Je to králík s hmotností 4 až 5 kg. Tělo je válcovité, široké, se silnými hrudními končetinami. Typové požadavky jsou stejné jako u vídeňského šedého, včetně délky uší. Srst je normální, hustá a pružná, o délce asi 3 cm. Barva je na principu Vš. Barva krycího chlupu je šedomodrá s jemným tzv. perlováním, které je tvořeno pravidelným střídáním světlejších a tmavších konečků pesíků. Světlejší konečky mají šedobílou barvu a tmavší konečky jsou tmavě modré. Vyžaduje se co největší rovnoměrnost barvy, bez stínování. Známe odstín světlý, střední a tmavý. Nejlíbivější je střední odstín. Divoké znaky jsou šedobílé. Lemy uší jsou tmavě modré, zátylkový klín je malý a nahnědlý. U pohlaví jsou dvě tmavé skvrny. Povrch pírka je modrý s promísením světlejšími chlupy. Podsada na povrchu těla je modrá a zaujímá asi 2/3. Podsada je červenohnědá, o slabší výraznosti. Podsada na břiše je modrá. Duhovka očí je šedomodrá, zornice černá. Drápy jsou rohovité. Mezi nejčastější odchylky u Vmš patří především neucelená barva (často vlivem línání), světlejší prsa a hrudní končetiny a slabší kropenatost pírka. V rámci podsady je v současné době problém především se světlou podsadou, hlavně v zátylku na hřbetě.
Využití
Vídeňští králíci jsou velmi oblíbení, a to jak u organizovaných chovatelů, tak v tradičních drobnochovech na produkci králičího masa pro vlastní spotřebu. V rámci Českého svazu chovatelů se chovatelé snaží čistokrevnou plemenitbou o zdokonalení zevnějšku svých králíků v rámci daného standardu. V neorganizovaných drobnochovech se vídeňští králíci používají na křížení, především v otcovské pozici. Vídeňští bílí králíci se dříve využívali i pro produkci kožešiny.
Kontaktní informace
Na oficiálních internetových stránkách Českého svazu chovatelů www.cschdz.eu jsou v sekci „Králíci“ uvedeny kontakty na představitele Klubu chovatelů vídeňských králíků. V minulém roce tento klub oslavil 40 let existence. V tomto chovatelském klubu se mohou sdružovat chovatelé (jen) vídeňských králíků v rámci „nadstavby“ členství v ČSCH. Protože jsou vídeňští králíci velmi rozšířeni i na výstavách nižších stupňů, je vhodné kontaktovat funkcionáře základních organizací, případně okresní organizace, kteří jistě rádi poskytnou kontaktní informace o chovatelích.
