Wajskopf! Weissköpfe
UFO
Holuba jsem vyndal z krabice a uložil ho na noc do prázdného kotce králíkárny. Druhý den jsem si ten nový přírůstek prohlédl, po pravdě řečeno, žádný zázrak. V holubech se vyznám, bodejť by ne, když je chovám víc jak padesát let, ale tohle se určit nedalo. Byl to prostě holub kříženec, takové UFO, což jak známo znamená „Neidentifikovatelný létající předmět“. Stavbou těla tak něco do pošťáka, tenkej zobáček, nejspíš holubice. Barva zvláštní, ani červená, ani hnědá, tak něco mezi tím, bílé konce letek, bílá skvrna na spodku a docela pravidelně bílá hlava. Žít v Česku nebo na Moravě, dal by se nazvat bělohlávkem, tady v Sudetech = Wajskopf.
Co teď s ním?
Zas až tak škaredej nebyl, taky by se na něj mohli přijít podívat ti kluci, rozhodl jsem se, že si ho nechám. Jaro a párování holubů tu budou co nevidět, ještě se mi může docela dobře hodit. Nakrmil jsem ho s tím, že ho v té králíkárně alespoň čtrnáct dnů nechám, co kdyby mu něco bylo. Za dva dny jsem přišel na to, že holub nevidí na jedno oko, vždycky se ke mně natočil tím vidoucím, ale jednou jsem objevil, že na tom druhým má „cink“, a hned mi bylo jasný, proč se ho klukům povedlo chytit. Jinak byl ale zdravej a po čtrnácti dnech jsem ho pustil do holubníku mezi ostatní holuby.
Holubí křídla
Asi za měsíc, počátkem ledna, jsem se vypravil do sousední vsi za člověkem, co má dům ob dva baráky od toho, kde žijí ti kluci, co mi „wajskopfa“ přinesli. Úmyslně píšu, že tam „dům má“, on ho koupil asi před deseti lety, ale pořád žije v blízkém městě a na vesnici většinou denně dojíždí. Ten barák má totiž velkou stodolu, kterou si ten člověk přeměnil na dílnu, cosi tam vyrábí a je to jeho živobytí. Ve svém oboru je nejspíš úspěšný, co ho znám, jezdí už třetím novým autem. Peníze vydělávat umí, ale jinak je to člověk, diplomaticky řečeno, značně nepořádný. Okolo domu se hromadí bez ladu a skladu značné množství rozličných věcí a celé to neútěšno nejlépe vystihuje sousloví „pravý sovětský ráj“.
Byl jsem za ním už několikrát, a tak vím, že na dvoře musí stát auto – znamení, že je přítomen. To se pak musí zabouchat na malá vrátka ve velkých posuvných vratech stodoly, která už dávno znehybněla. Je o ně opřena spousta věcí, dřev, trámů, rour a prken. Vedle vchodových vrátek stojí obrovská bedna, z druhé strany je opřen svazek kdysi ohoblovaných latí.
K zabušení se hned nedostávám, na zemi vidím zašlapané peří a přímo před vrátky, snad jako rohožka, vrstva čehosi, co okamžitě poznávám. Holubí křídla utrhaná od těl, a byla těch křídel spousta, z takových dvaceti (možná i více) holubů. Peří bylo zašlapané a špinavé, ale barva, ta světlejší či trochu tmavší, to je barva wajskopfa, co mi ho kluci přinesli. Tak odtud tedy je.
Tluču na dveře, majitel mi ochotně vysvětluje, co chci vědět. Nijak to nerozvádím a ptám se na ta křídla. No jo, to sem natahaly naše kočky. Kočky jsou kočky, ale kde se tu vzalo tolik holubů, ptám se.
Přijel sem jeden kamarád, trochu jsme vzpomínali na dětství, na to, jak naši mívali na patře stodoly spoustu holubů, a taky na polívku, co mi z nich maminka vařila. No a za pár dní mi ten kamarád přivezl obrovskou krabici plnou holubů, že prej mu umřel nějakej příbuznej a tohle po něm zbylo a nikdo to nechce. Krabici jsme dali támhle na cihly, že se na to druhej den podívám, jenže jsem musel s mámou k doktorovi, pak zase něco jinýho, prostě nebyl čas a já se sem dostal jen na skok. No a jednou koukám na ta křídla před dílnou, krabice zhroucená od deště, v boku díra vyškrábaná od koček. Ale už je to dávno, řekl bych tak někdy v říjnu.
Mávnu rukou a jdu pryč. Dobytek, říkám si pro sebe, snad jsem se ani neměl ptát. Chudák wajskopf, ten si tedy užil …
