Začínáme s holubářstvím – 16. díl Holubi rackové
Někteří zástupci racků jsou dodnes řazeni k nejstarším známým holubím plemenům. Vždyť holubi s náprsenkou, výraznýma očima a krátkým zobákem jsou vyobrazeni na malbách ze starověkého Egypta, z období kolem roku 3000 před naším letopočtem. Kořeny chovu racků lze vyhledat také v dalších severoafrických zemích, ale též v rozlehlých oblastech Blízkého východu. Díky čilému obchodu se rackové dostali do Evropy již ve středověku, v případě obchodu s Anglií se udává již letopočet 1580, a to jak z území dnešního Turecka, tak ze severní Afriky (Egypt, Tunisko). Zvláštní genezi prožil čínský racek, dnes známý pod označením čínský holub, který byl pro své extrémní pernaté ozdoby přeřazen mezi holuby strukturové. Jeho předchůdci se zřejmě dostali na Apeninský poloostrov již v dobách, kdy byl ovládán Maury. Po zdomácnění ve Španělském a Anglickém království se chov racků rozšířil v zemích, jako je Nizozemsko, Belgie, a do přilehlých oblastí dnešního severního Německa.
Zpočátku převládala snaha o rozmnožení a zkvalitnění importované populace racků, ale obtížnost chovu krátkozobých plemen záhy přerostla v boom šlechtění nových plemen na bázi racků, z nichž většina vznikala křížením s holuby tvaru nebo rejdiči. Rackové se rychle šířili do Dánska, Švédska, dalších německých spolkových zemí a posléze i do Severní Ameriky. Severoameričtí holubáři, lačnící po nadnesených plemenných znacích, které by pozorovatele přímo upoutaly u klecí, přinesli do chovu racků další impulz, někdy však po křížení s homery doprovázený zvětšením postav. V Orientu jsou rackové dlouhodobě velmi populární, o čemž se můžeme přesvědčit díky internetu. V každém případě se do Evropy občas dováží „nová“ plemena racků, nedávno to byl třeba barbarisi, která jsou poselstvím o společné cestě člověka a okrasného holubářství napříč tisíciletími. Jsou mementem o poutu, které zatím nezničila ani moderní civilizace, ačkoliv se o to buď přímo, nebo nepřímo pokouší. Chov racků se dnes rozšířil až do nejvzdálenějších asijských zemí, do Austrálie nebo Jižní Ameriky, můžeme tedy hovořit o kosmopolitní skupině, ale hlavní šlechtitelské aktivity byly a jsou soustředěny do Evropy.
Chov racků
Rackové byli a dosud zůstávají vynikajícími letci. Není bez zajímavosti, že určitý podíl jejich krve koluje i v poštovních holubech, což také znamená, že v minulosti měli též vynikající orientační smysl. Krátkozobí rackové jsou dnes drženi jako voliérová plemena nejvyšší estetické hodnoty, u kterých volný prolet raději omezujeme, zatímco středozobé racky lze volně pouštět, a mohou tak být, budou-li tomu přemnožení pernatí predátoři nakloněni, ozdobou zahrady nebo dvora.
Krása racků, podmíněná svými modifikacemi vycházejícími z jemných orientálních barev, se během letu u těchto holubů ještě více zúročuje. Chovatelé racků jsou pověstní tím, že budují nádherná chovatelská zařízení, kde je vše přizpůsobeno nejen holubům, ale také návštěvníkům. Důležité je vědět, že samotné chovatelské zařízení nemusí být příliš velké. Většina racků patří k menším středním plemenům, jejichž přítulnost a nebojácnost se v menším prostoru ještě násobí, ale musím konstatovat, že chovatelské komplexy s prostornými voliérami a udržovaným okolím s květinovou výzdobou jsou na pohled ještě zajímavější. Samozřejmě chytat holuba s dobrými letovými předpoklady v takových prostorech znamená pořídit si naběrák, nikoliv nepodobný tomu na ryby, ale s větším průměrem. Lapený holoubek do něho vletí a my jej šetrně vyjmeme ze síťoviny. Někdy ani toto opatření není nutné, neboť mnozí rackové jsou až krotcí, zvláště pak ti, kteří jsou vychováni uměle chovatelem nebo jím přikrmováni. Pro většinu plemen vystačí budníky o velikosti 60×35×35 cm, ale vhodné jsou i formy, kdy je budník vyšší, do zadní části se vloží vodorovná vyvýšená police a na této probíhá vysedění vejcí a péče o mladá holoubata. Před další snůškou se odrostlá holoubata umístí do druhého hnízda, které se nachází na podlaze budníku, a holubice může snášet zase do hnízda na polici, kde má potřebný klid.
Při procesu párování před chovnou sezonou volíme tzv. vyrovnávací systém, kdy přednosti jednoho z partnerů vyvažují nedostatky druhého, zvláště pak v oblasti znaků hlavy, postoji, držení těla a zadní partie, k čemuž se přidává i intenzita kresby a utváření pernatých ozdob. Nemáme-li vhodného partnera, úspěchu docílíme jen stěží. Proto byl vždy chov racků, zvláště pak krátkozobých, výsadou holubářů trpělivých, přemýšlivých a ochotných nabídnout holubům více péče a chovatelské práce, než by snad mohlo být zapotřebí. Všeobecné aspekty chovu krátkozobých a středozobých racků se liší i v oblasti hnízdění a rodičovské péče. Středozobá plemena mají sice širší a kratší zobáčky, přesto jsou to vynikající a velmi trpěliví rodiče, kteří by mohli být využiti i jako chůvky pro náročnější plemena. Krátkozobí rackové mají stejné rodičovské kvality, ale protože vykrmit krátkozobá holoubata by pro ně bylo zbytečně vyčerpávající, volí holubáři spíše možnost využití metody chův. Těmi jsou osvědčená středozobá plemena, třeba „domestic flights“ nebo poštovní holubi. Vejce nebo mláďata racků jsou podsazena pod chůvky a naopak můžeme nechat vychovat mladé chůvek rackům. Někdy přebírá roli „krmiče“ samotný chovatel, který může líhnout mladé z vejcí umístěných v líhni. Poté jim poskytuje tepelný komfort a odchová je podobně, jako se běžně odchovávají ručně krmení papoušci, cestou speciálních směsí dodávaných několikrát denně do volátka mladých racků. Ať už je zvolený systém jakýkoliv, měl by zajistit spolehlivý odchov těchto holubích šlechticů. Vývin racků je nepatrně delší než u běžných plemen, což se týká nejen doby odchovu mladých, ale také tělesné vyspělosti, která se zvětšuje v druhém a třetím roce života.
Shodné plemenné znaky
Poměrně početný okruh společných charakteristik provází celou – asi 30člennou- skupinu racků. Máme před sebou holuby se zakulacenou, širokou hlavou, širokými lícemi, široce nasazeným zobákem a hrdě vypjatou hrudí. Postava by měla být vyšší než delší, čehož se nám zejména u některých holubic s mohutnější hlavou nedaří vždy docílit. Krátkost zadní partie je relativní, hodně takovému dojmu napomáhá právě hrdě zvednutá hruď, ale je bezpochyby žádaná. Velikostí je možno racky rozlišit do tří okruhů. Naprosto převažující jsou středně velcí rackové, zpravidla něžnějšího menšího formátu. Ještě jemnější jsou miniaturní rackové, kteří vznikli buď dlouhodobým šlechtěním, nebo nakřížením s rejdiči. Třetí a z logiky věci jasnou skupinou jsou rackové největší, kteří odpovídají svými parametry větším středním plemenům. Vznikali zejména křížením se vzpřímenými holuby tvaru.
Dělením dle velikosti se budu dále zabývat při popisu nejznámějších plemen. Jeví se mi přesnější než dělení dle délky zobáku. Velmi nápadným znakem racků jsou jejich veliké, jakoby vystouplé oči, pro které jsou ve světě přirovnáváni k sovám, zatímco námi využívaný termín rackové vychází z prostředí německého. Vznikl z důvodu podobnosti nejčastější kresby štítníka se zbarvením racků Larus argentatus. Délka zobáku je dalším znakem, podle kterého se rackové nejčastěji dělí. Krátkozobá plemena mají v ideálu jen tak dlouhý zobáček, aby kopíroval linii čela a navazoval co nejplynněji v hrdlo. Vycházejí-li však z křížení s krátkozobými rejdiči, kopírují tvary zobáku typického pro rejdiče. Zobák je normálně nasazený, jen je krátký a dosti široký. Takovým holubům podáváme přiměřeně velké krmení, nejlépe do hlubšího krmítka ve vyšší vrstvě. Někdy lépe přijmou střední zrniny než proso, proto se osvědčil čirok, vikev, kardi atd. Sředozobí rackové mají zobák zkrácený, přitom však rovněž pěkně široce nasazený. Výraznou variabilitu představují pernaté ozdoby, zatímco obligátní náprsenka, nazývaná též vázanka, jabot či kravata, je tvořena svislým, různými směry rozčísnutým opeřením ve střední linii volete. U pernatých ozdob hlavy a nohou je značná rozkolísanost. Hodně plemen je hladkohlavých a hladkonohých, jiná mají krátký rousek dorůstající ke koncům prstů, nazývaný grousek, a k tomu zpravidla i špičatou chocholku s nápadnou hřívou na zadní části krku. V rejstříku modifikací nalézáme i chocholku lasturovitou. Zvláštností některých orientálních zástupců je přítomnost lalůčku na hrdle, která dokazuje blízký vztah racků s lalůčkovitými plemeny.
Největší rackové
Tvoří skupinku tří nejnápadnějších zástupců. Dlouho se opisovalo, že největším rackem je anglický, zvaný sovička, ale dle mého názoru ho již dávno předstihl antverpský racek, bez problémů dosahující hmotnosti nad 550 gramů, a předstihuje ho také staroholandský racek.
Anglický racek tělesnými formami připomíná afrického, ale je o poznání větší velikosti. Dalším jeho výrazným odlišovacím znakem je tvar hlavy, který bývá oválný, ačkoliv vzorník připouští až kulatý tvar. Jedná se o typické krátkozobé plemeno bez výrazné kresby. Zpravidla se chovají jako jednobarevní v různých plavých a plnobarevných rázech, kde nechybí zastoupení hnědé pigmentace (oči nepravé perlové) a sivého faktoru. Strakové jsou přípustní. U nás se jim v poslední době relativně daří.
Antverpský racek je mohutným středozobým plemenem v kresbě štítníka. Vznikl křížením turbitů a anglických racků, později za využití majestátnějších homerů, jako jsou antverpský výstavní, exhibiční holub a německý výstavní. Výsledkem šlechtitelských aktivit je poměrně protáhlejší mohutná hlava, která vytváří jednu souvislou linii od začátku zobáku až do záhlaví, vedená tak, aby z ní zobák nevybočoval, musí být přiměřeně příkrý. Vyskytuje se v několika velmi intenzivně zbarvených rázech a působí velmi hrdě.
Staroholandský racek je kromě bílého rázu také chován jen v kresbě štítníka. Je známý už od 16. století, ale nikdy zřejmě nebyl chován ve velkých počtech. Jeho barevný potenciál rozšířili nedávno třeba modří bělouši, kteří nejsou zatím zaneseni ve vzorníku. Jinak se vyskytuje v široké škále zbarvení černé a červené barevné řady, vždy však jako každý štítník s převahou bílého zbarvení, kdy barevné jsou pouze křídelní štíty, 7 až 12 koncových letek je bílých. Jeho dominantou je méně podkleslý, středně vysoký postoj, vodorovné držení těla, vycházející z hrdě pozvednuté hrudi, a středně dlouhý a vzpřímeně nesený krk. Výraznou hlavu, kterou lze charakterizovat jako protáhlejší, s plynulou návazností čelo–zobák, s největší šířkou před očima, zdobí dlouhá špičatá chocholka. Na zadní straně krku pokračuje ve velmi pěknou hřívu. Podobnou alternativou, která se nachází jen v bílém zbarvený, je gentský racek.
Střední rackové
Na přechodu ve velikostních parametrech se nachází syrský racek, v Evropě téměř nerozšířený holub, který je znám jako barevnoocasý, strak, štítník nebo s barevnými křídly a ocasem. Jeho zvláštní ráz v kresbě turbitína ovšem do Evropy pronikl poměrně okatě a zdobí pod označením barbarisi řadu výstav, hlavně na západ od ČR.
Dalším mezním holubem větší střední velikosti je turbit. Plemeno vzniklo v Anglii křížením anglických racků s antverpskými výstavními. Vyznačuje se oválným tvarem hlavy s posunutím čela výrazně dopředu. Nejlepší jedinci mají zachovanou dobrou šířku čela a zobáku, který je typicky rackovitě krátkozobý. Postava je silnější, krátká, s pěkně širokou hrudí. Nohy jsou také typicky „rackovité“, tedy poněkud krátké a nepříliš podkleslé.
Cášský racek štítník je skutečným štítníkem s malovanými štíty a 8 až 10 bílými ručními letkami, jehož rázy jsou velmi chudé, oficiálně tvoří jen trio – černí, červení a žlutí recesivní. Kromě náprsenky nemá jiné pernaté ozdoby, ale zato vyniká tvarem hlavy, který tvoří plynulý vstup bez zlomů do oblasti ozobí a zobáku. Protáhle zaoblená hlava by neměla vykazovat pěšinku, ale oblouk by měl být pozvolný a pravidelný, přecházející v jedné linii do zobáku. Vznikl v okolí Cách a v Porýní, kde byl znám již v první polovině 18. století.
Dalším statnějším plemenem je německý racek štítník, který je považován za nejstaršího původního německého racka. Vznikl křížením anatolských racků v kresbě štítníka a turbitů. Převážně hladkohlavé chovy občas doplní holub se špičatou chocholkou. Jedná se o velmi výrazného zástupce krátkozobých racků s dokonale zaoblenou hlavou a zobáčkem, který ji věrně kopíruje.
Orientální racek je velmi staré plemeno, původně dovezené z území dnešního Turecka. Rozlišujeme blondinety, které jsou plnobarevné, dále satinety, což jsou barevnoocasí štítníci. Velmi raritní jsou vizoři, holubi v kresbě barevnohlavé satinety. Orientální rackové patří k nejmalebnějším holubům na světě. Jsou výkladní skříní krásy a přesných linií orientální barevné řady, která se projevuje barevnými lemy opeření nebo šupkatostí či bělopruhostí, přičemž takoví holubi mají vybělený i ocasní pruh do podoby tzv. zrcátek, jež jsou velmi atraktivní během letu. Postava je hrdě vzpřímená, až vznešená. Typická je velmi dobře zaoblená, téměř kulatá hlava, jejíž nejvyšší bod se nachází před očima. Čelo i líce jsou velmi plné, linie temene směřuje vodorovně ve špičatou chocholku. U nás se nachází výborný chov v Olomouci. Všichni orientální rackové mají běháky opeřené do podoby grousku.
Turbitín plně odpovídá orientálním rackům vznešeným typem i pernatými ozdobami, ale barevnost jako by si vypůjčil od racka barbarisi. Má tedy velmi intenzivně zbarvené, jednobarevné štíty křídel s bílými letkami a na hlavě kruhově utvářenou kapku a lícní skvrny, které se mohou dokonce spojit v tzv. masku, jež je tolerována. Oficiálně má uznáno značné množství barevných rázů, ale spatřit ho patří, alespoň v Evropě, k velkým vzácnostem.
Anatolský racek dostal do vínku jméno podle oblasti v jižní části dnešního Turecka. Je považován za jednoho z předchůdců v Evropě vyšlechtěných racků štítníků v intenzivním zbarvení (bez orientální barevné řady). Jedná se o štítníka barevnoocasého, který se honosí téměř dokonale zakulacenou hlavou a velmi krátkým zobáčkem.
Italský racek patří u nás k nejrozšířenějším. Ladností, vzpřímeným držením krku a vyššíma nohama poněkud připomíná rozvržení plemenných znaků italského triganina. Hlavička je jemnější, krátká a široká, s dosti strmým čelem a hranatým záhlavím. Z hlediska barevných rázů nemá u obdobných plemen konkurenci, ale nejoblíbenější jsou ledoví.
Staroorientální racek vznikl nedávno uměle v Německu jako projekt, který si přál vytvořit původní formu středozobých orientálních racků. Jedná se tak o holuba v kresbě a pernatých ozdobách orientálních racků, ale s neprošlechtěnou hlavou, střední délky zobáku, jemnější postavy, s užší konstitucí hlavy. Barevnost je velmi často narušena projevy bronzu a plemeno provází další nedokonalosti, ale paradoxně si nalézá více chovatelů než jiní, náročnější racci. Osobně nejsem příznivcem vrácení se zpět v holubářství, ale proti gustu žádný dišputát.
Africký racek byl do Evropy dovezen ze severní Afriky, a tak není divu, že se mu původně říkalo tuniský racek. Známý byl také pod označením egyptský racek a dosud přežívá nepřesný název racek jednobarevný. Je to představitel racka s dokonale kulatou hlavou, abnormálně krátkým zobáčkem, hrdě nesené hrudi a typických krátkých, kolmě nasazených nohou. Postavou patří spíše k nejmenším rackům, ale holubi americké linie jsou poněkud větší. Vždy by měl být zachován co největší poměr velikosti hlavy k postavě. Původní jednobarevnost dávno narušili strakové a bělouši. Vyskytuje se ve všech základních barevných řadách, včetně hnědé pigmentace.
Domino je dalším z menších zástupců. Nese kresbu vizora, s velmi sytě zbarvenými křídelními štíty. Jedná se o hladkonohé racky, buď hladkohlavé, nebo se špičatou chocholkou, v Evropě velmi vzácné.
Německý barevnoocasý racek je na velkých německých výstavách velmi vzácně vystavován. Z bíle zbarveného těla se vymezuje barevným ocasem. V Porýní se chová jako hladkohlavý, na Hambursku jako chocholatý se špičatou chocholkou, vždy s neopeřenými běháky. Typem mi velmi připomíná africké racky, a to jak kulatou klenbou hlavy, tak abnormálně krátkým a širokým zobákem, který nevybočuje z linie dokonale kulaté hlavy.
Nejmenší rackové
S hamburským rackem se dosud můžeme potkávat hlavně v severním Německu. Jedná se o opačnou variantu kresby, než má racek barevnoocasý, tedy jeho tělo je zbarvené a bílý je ocas. Vznikl cílevědomým křížením s běloocasými rejdiči a díky tomu, že v rejstříku jeho rázů nechybí ledoví, je velmi populární. Zdobí ho lasturovitá chocholka s růžicemi, původní linie holubů s vysokou klenbou hlavy a nasazením zobáku podobným jako u rejdičů, nahrazují moderní jedinci s téměř kulatou hlavou a dosti krátkým, široce nasazeným, mírně skloněným zobáčkem.
Polský a ruský racek tvoří další alternativu vzniku racků po křížení s rejdiči. Polští jsou chováni jen v kresbě štítníka. Mají po krátkozobých rejdičích velmi strmé čelo a sušší, byť zaoblenou hlavu s bohatou lasturovitou chocholkou v záhlaví, dále miniaturní zobák a postavu, která je typická pro rejdiče, nikoliv pro racky. Vzácně se chovají též u nás. Ruští jsou převážně celobarevní a bez chocholky.
Asi posledním z racků, kteří se raritně objevují na některých větších západoevropských akcích, je figurita. Je to velmi starobylé plemeno, jehož kořeny dle vzorníku spadají do Španělska, ale zřejmě budou severoafrické. Honosí se miniaturní postavou, menší hlavou se zaoblenými hranami a šikmo se zvedajícím čelem. Zobák je kratší střední délky, tělo plné, ale nepříliš široké, hruď je pěkně vyzdvižená. Jednobarevné rázy doplňují bělouši.
Skupina holubů racků mne na velkých výstavách vždy osloví na dlouhé chvíle. Svojí ušlechtilostí a jemností těžce hledají konkurenci. V příštím díle si představíme moji srdeční skupinu, holuby strukturové.
