Psí konverzace – část 28. Klíč k tajemství psího jazyka – Dril versus výcvik
Partner, nebo otrok?
Svými následujícími řádky možná popudím zaryté příznivce kynologických cvičišť a výcviku služebních psů. Předem zdůrazňuji, že nemám nic proti výcviku psů – právě naopak! Bohužel se však na některých „cvičácích“ stále ještě setkávám(e) s kynologickým středověkem: s ostnatými obojky a fanatickým vojenským drilem. Fantastické výkony poslušnosti psů může vidět každý – na soutěžích anebo doma v klidu a v papučích na YouTube. Dokonalé přivolání, dokonale prováděné cviky poslušnosti, famózní obrana … Dokonalé? Podle mne – s prominutím – nepřirozené. Poznáte to naprosto snadno: tanec na místě, přisedávání, po povelu „lehni“ nepřirozený „pád“ na zem a spoustu dalších zřetelných a jasně rozpoznatelných signálů. Přivolání pes provádí se shrbeným, submisivním postojem. „Dokonalost“, s jakou povely realizují někteří němečtí a belgičtí ovčáci, dobrmani atd., mne spíše než obdivem naplňuje smutkem, neboť vím, čím je vykoupena a co se za ní skrývá. „Pokud pes dělá jakoukoliv činnost nepřirozeně, je to první upozornění na to, že je něco hodně špatně,“ píše Viktor Dostál ve své přínosné knize O psech a lidech. „Týká se to i rutinních prvků ovladatelnosti typu posazení, položení nebo přivolání. Základem pro to, aby se pes choval přirozeně a byl v pohodě, je, aby se i tyto prvky učil jako přirozené chování.“ Tedy: nevolit žádný nátlak, nýbrž postup, který umožňuje trénink a jeho upevňování, aniž by si pes uvědomoval, že jde o výcvik.
Vždy jsem chtěl mít vedle sebe čtyřnohého partnera, nikoliv otroka nebo vojína, který na můj povel skočí z desátého patra. Proto jsem si zvolil za své kumpány aljašské malamuty (u nichž se drilem nepořídí zhola nic; jsou to volnomyšlenkáři, básníci mezi psy, kteří poslechnou, když vědí proč (!), a z lásky k pánečkovi), kterých jsem vychoval pěknou řádku, a proto dnes vychovávám štěně Československého vlčáka (kterého drilem lze pouze a jedině zkazit). Nechápejte mě špatně: samozřejmě, že chci mít vedle sebe vychovaného a poslušného psa. Tohoto cíle však lze velmi dobře dosáhnout jinak než drilem, který ve psu pouze ničí jeho sebevědomí a vlastní uvažování.
Náš seriál se snaží čtenářům přiblížit prostá (a zároveň zázračná) tajemství psího jazyka. Kdo se psy komunikovat chce, může – to je na mezidruhové komunikaci právě to úžasné. Viktor Dostál to vyjádřil pregnantně: „Celé spolužití člověka a psa by mělo být přirozené. Je to totiž ten nejjednodušší a zároveň nejvíce obohacující způsob pro oba živočišné druhy. Součástí tohoto partnerství musí být i vzájemný sociální kontakt – pes žijící převážnou část svého života na zahradě v kotci nikdy nebude toto vyhnání ze smečky vnímat jako přirozenost. Přirozenou je stále komunikace a interakce – tedy dát pejskovi možnost žít se svým člověkem a dát mu šanci uzpůsobit svoje vzorce chování lidskému světu, stejně tak jako by člověk – majitel psa – měl být schopen přizpůsobit svoje vzorce chování světu psímu. Pes se určitými stránkami své povahy podobá malému dítěti a žádnému fungujícímu rodiči nedělá problém se v určitých věcech přizpůsobit jeho chápání světa a učit svoje dítě, jak přežít ve světě dospělých. Pouze předsudky brání stále ještě velkému počtu lidí chovat se stejně vůči psům – pustit je k sobě (obrazně i doslova) a v klidu a pohodě je učit přežít mezi lidmi. Pokud bude člověk odmala vyrůstat v komunikační atmosféře restrikcí, zákazů a příkazů, nikdy z něj nevyroste tvor zdravě sebevědomý a sociálně vyrovnaný. Totéž se stane se psem – drezura, restrikce a ‘povelová komunikace’ z něj vychovají pouze psychicky nestabilního jedince, který se pod vlivem okolností dříve nebo později zhroutí nebo se naopak postaví proti, protože už jinou možnost mít nebude. Zachová se jako každé zvíře zahnané do kouta – a ten bič, který ho tam zahnal, může být i psychický.“ A už jsme nejednou zdůrazňovali, že nejnebezpečnější (a nejzoufalejší) psí agresivitou je ta ze strachu!
Psi nám nabízejí dialog! Nepromarněme svou příležitost a učme se mu!
Chytrá neposlušnost
Geniální znalec psovitých šelem nejvíce obdivoval na nejlepších psech to, co sám nazval „chytrou neposlušností“. „Takový pes, který se okamžitě přiřítí (rozuměj: na náš povel; pozn. aut.), je buď sám obětí degenerativní domestikace, tedy hloupý, nebo byl degradován na otroka bez vůle,“ píše Eberhard Trumler v knize Pes mezi lidmi. „Obojí je výsledkem chyb člověka, jaké musíme mít denně před očima v chovu i při výchově. Kolik psích plemen je chováno výhradně na bezpodmínečnou poslušnost, kolik ještě existuje cvičišť, kde je tato bezduchá poslušnost od psů vyžadována! Inteligentní chování tak je nežádoucí podle dřívější vojenské zásady: Voják musí umět poslouchat, nikoliv myslet! Staleté zkušenosti s válkami s sebou přinesly alespoň tu změnu, že dnes se vojákům vlastní myšlení, alespoň v určitých případech, povoluje. To nás opravňuje k naději, že i kynologické spolky se snad v příštím století připojí …“
Mějme na paměti, že právě „chytrá neposlušnost“ již zachránila mnohým lidem život (např. když pes s nimi odmítl vstoupit na nebezpečný led, když neutišitelně štěkal při zaznamenání úniku plynu nebo požáru atd.; podobných příkladů bychom nalezli nepočítaně). Eberhard Trumler zdůrazňuje: „Jen dobře vychovaný pes si dovolí odmítnout poslušnost a věří tomu, že jeho lidský přítel to pochopí. Chytrý pes přitom ví, jak daleko může zajít, především ale, kdy si to může dovolit. Soužití dvou tak rozdílných živých tvorů, jako jsou člověk a pes, musí být stálým dialogem – dialogem vedeným jinými než slovními prostředky. Když tedy pes nereaguje na ‘stisknutí knoflíku’, chce nám tím něco říci.“
Jak vybrat chytré štěně
aneb štěně „na míru“
Pozorováním vrhu! Už u malých štěňat rozeznáme zásadní psychické rozdíly. To, jak komunikují sama mezi sebou a jak reagují na člověka a na své okolí, nám prozradí mnoho relevantních informací. Eberhard Trumler radí: „Při zevrubnějším pozorování štěněcích her velmi rychle zjistíme, kdo je pes číslo jedna, který ovšem v tomto věku představuje vůči nejstaršímu psu stále ještě jen číslo dvě. Takové ‚’alfa štěně’ rozpoznáme také ve chvíli, kdy jako cizinci poprvé stojíme před skupinou štěňat. Za předpokladu, že chovatel štěňata dostatečně vtiskl na lidi, je to to štěně, které přijde jako první. Musíme dávat pozor na to, jestli to činí zcela spontánně, nebo zda předtím půl sekundy zaváhá a projevuje jistou nedůvěru. Právě toto krátké zaváhání nám prozradí, že se bude jednat o chytrého psa. Tedy o psa, který se od nás ani v budoucnu nenechá jen tak uplatit. To je pes, kterému budeme muset dokazovat, že jsme dobří vychovatelé. Pokud to vycítí, získáme vysněného přítele, který dokáže rozlišovat dobro a zlo. Pokud však selžeme, nezbude nám později nic jiného než se podřídit výchovným metodám našeho psa.“
Pozor: Chytří psi (při vší úctě k potenciálním majitelům) nejsou pro každého. Nezkušenost, neznalost a netrpělivost by jejich majitele dovedly do labyrintu, z něhož není úniku. I pro takové však má Eberhard Trumler radu: „Ten, kdo se necítí povolán k tomu, aby štěně správně vychoval, by si měl, pokud se domnívá, že se ještě zlepší, zvolit raději poslední nebo předposlední štěně z vrhu. To není tak inteligentní a méně si všímá lidských slabostí. Proto to s ním budeme mít lehčí. Takové psy také označujeme jako ‘dobře ovladatelné’, což v kynologii znamená, že pes je výborně přizpůsoben lidské hlouposti. Proto při zkouškách je takové označení považováno za pochvalu.“
Krutá pravda?
Eberhard Tumler tvrdí: „Je dokázáno, že průměrná inteligence Evropana od počátku století (20. stol.; pozn. aut.) silně poklesla. Proč by tomu mělo být u našich psů jinak? Tak ještě jednou – buďme rádi, když máme inteligentního psa. Pomůže nám přemýšlet o sobě samých, a to je jistě dobré! A žádá si nás – bezvýhradně!“
Signální dominance
Pavel D. mi položil následující otázku: „Někde jsem četl termín ‘signální dominance’. Co to je?“
Termín signální dominance užívají někteří etologové. Řadu signálů dominance jsme si již v našem seriálu podrobně rozebrali (např. „T“ pozici, mimickou hrozbu, hrozbu řečí těla i akustické hrozby). Na tomto místě se zastavím pouze u některých signálů dominance, které někteří lidé správně nerozklíčují nebo je za dominanci ani nepovažují.
Jedním z těchto signálů mezi psy (respektive psovitými šelmami, které žijí v rodinných smečkách) je např. „naskakování“, čili naskočení zezadu na partnera a naznačování kopulačních pohybů. V tomto chování nehledejme žádný sexuální podtext: naskakovat může samec na samce a samice na samici. Také ovšem pes na člověka (snaží se tak postoupit v hierarchii výše a vyjádřit svou dominanci). Tímto způsobem si psovité šelmy vyjasňují své hodnostní postavení, respektive sociální pozice: pokud níže postavený (naskakovaný) pes svou pozici akceptuje, je vše v klidu. Tento signál dominance mezi sebou užívají již štěňata. Velmi častý je též mezi fenkami v období estru (hárání). Pokud si však „naskakování“ nedá líbit, může dojít ke střetu. Naskakování psa na člověka by pán rozhodně neměl tolerovat, neboť by ve psu posiloval pocit dominance, který by později začal projevovat i jinak (nepříjemněji a důrazněji).
Dalším signálem dominance, který pes může uplatňovat vůči člověku, je chňapání po rukou a po předloktích. Většinou lidé tento signál mylně interpretují jako hru nebo jako vynucování pozornosti. Ani tento signál by majitel v žádném případě neměl psu tolerovat, neboť by mohl přerůst v silnější dominantní nátlak.
Již jsme se v minulosti zmiňovali o akustických signálech dominance – nejznámějším z nich je nepochybně vrčení. Je třeba, abychom dobře rozlišovali charakter tohoto typického projevu. Psi často na „svého“ člověka hravě vrčí při společných hrách (např. při přetahování o klacek, hadr, peška atd.). Hravé vrčení ponechejme bez povšimnutí: jde jen o přátelský, hravý projev rozdivočeného temperamentního psa.
Rozhodně však nesmíme připustit hrozivé vrčení (např. u potravy, u odebrání nějakého předmětu atd.). Již od štěněte je třeba učit malého psíka, že mu můžeme odebrat hračku kdykoliv a že mu můžeme libovolně sáhnout do plné misky s potravou. Důvěru je třeba od psího „dětství“ upevňovat: pes musí nabýt dojmu, že mu od nás nehrozí nic špatného – my mu předkládáme potravu, my s ním laskavě manipulujeme, otvíráme mu tlamičku, saháme na zuby a dotýkáme se celého jeho těla. Tuto lehkou a samozřejmou manipulaci se psem oceníme, až to v budoucnu bude nezbytně zapotřebí, např. pokud se, nedejbože, zraní … Manipulace s nedůvěřivým, bázlivým psem, který je navíc ovládnut bolestí nebo strachem, je nejen nepříjemná, ale především docela nebezpečná.
Douška k zamyšlení!
Na závěr tohoto dílu bych chtěl popřát místo slovům Eberharda Trumlera, která si sám mnohokrát v duchu opakuji a k nimž se často vracím: „Ptejme se poctivě: kolik je asi lidí, kteří si psa pořizují, protože hledají partnerství sociálně stojícího živého tvora, aby svůj vlastní život obohatili komunikací s tvorem jiného druhu, aby se od něj učili a aby za to tomuto partnerovi poskytli bezstarostný a plný život? Opravdu, tento důvod by se měl při pořizování psa vyskytovat častěji. Ale kde jsou tito psi, s nimiž lze vybudovat takový společný život založený na dávání a braní? Najdeme je ve výstavních katalozích? Nebo v diplomy obložených, poháry a medailemi vyzdobených chovatelských stanicích, které vydávají mnoho peněz za drahé inzeráty, aby své psy ‘zhodnotily’ na trhu? Vědecké poznatky a lidská přání mohou společně vytvořit mimořádně pozitivní výsledky. Ale nevědomost a ‘komercionalizace’ chovu psů, v neposlední řadě ale i zvrácená ‘láska’ ke psům způsobují opak, samy o sobě vedou k ‘problémovému psu’, protože ze psů se staly produkty velmi problémového lidstva.“
