Ugandský deník Cesta za horskými gorilami
S manželem jsme začali studovat různé materiály popisující strasti expedic za gorilami. Naší „biblí“ se stala kniha německého malíře, fotografa a dobrodruha Matto Barusse, známého také jako „gepardí muž“ (s gepardí rodinou prožil v Africe 25 týdnů), s výstižným názvem „Mezi horskými gorilami“. A z jeho líčení jsme brzy pochopili, že to nebude jen tak, že dostat se ke gorilám na „dostřel“ fotoaparátu bude pořádná fuška. A to už jsme začali v létě denně trénovat výstup na blízký vršek a já přestala asi třikrát kouřit. Zkrátka přípravu jsme vzali opravdu vážně. Pralesní mikroklima již dobře známe, ale museli jsme k tomu přidat výšlap do nepopsatelně příkrého kopce.
Kamarádi fotografové Barusse před cestou varovali: „Na to zapomeň. Tam je na focení strašně málo světla. Já bych tam nejel, ani kdyby mi to někdo zaplatil.“ Ale to asi ještě neznají nás, my bychom tam jeli hned znovu, a to i když nám to nikdo zaplatit nechce. I na ornitologickou výpravu je Uganda jako dělaná, žije zde téměř 1 000 ptačích druhů! Tak proč nespojit oba zájmové tábory, milovníky „chlupatých“ a „pernatých“, dohromady? V současné době je Uganda také jedna z nejklidnějších a nejbezpečnějších destinací v Africe.
Nastal den D, 30. 11. 2012
Jsou dvě hodiny ráno a my se vydáváme do Prahy na hlavní nádraží. Proč všechny naše výpravy začínají v tak nekřesťanskou ranní hodinu, to nevím, budu se na to muset zeptat Pepči. Čas máme více než dobrý, do odjezdu vlaku zbývá více než hodina, a tak si v klidu vychutnáváme svou první ranní kávu. Nenápadně vyhlížíme Míru, který má s námi z Prahy do Vídně jet a navíc má u sebe naše jízdenky na vlak. Ta představa, že již za pár hodin budeme v Africe, je opojná a skoro neuvěřitelná. Pomaloučku opouštíme vyhřátou halu hlavního nádraží a přesouváme se na peron, kde je již přistaven vlak, kterým máme jet. Všechno jde hladce, až na jednu maličkost, a tou je Míra, po kterém zatím není vidu ani slechu. „No co, tak já mu zavolám, ještě máme asi deset minut čas.“ Jsem optimista, který jen tak nepropadá panice, a tak vytáčím Mírovo číslo, ale marně, nikdo to nebere. Utěšujeme se, že je asi s taxíkem v zácpě a telelefon neslyší, ale zácpa ve čtyři hodiny ráno je i pro Prahu málo pravděpodobná. Teď již z nastupujícího zoufalství volám Pepovi, ale ten ještě spí a v domnění, že mu zvoní předčasně budík, můj hovor zamáčkne. Mezitím se Ládík snaží přemluvit paní výpravčí, aby zpozdila odjezd vlaku, ale ta, přestože s námi soucítí, prý může zdržet vlak maximálně o minutu. Tak co budeme dělat, přece naše cesta neskončí ještě na úplném začátku, a to hned v Praze? Ve chvíli, kdy se mi podaří přesvědčit manžela, aby si nelehal do kolejiště před vlak (je to sice odvážný čin, ale vlak stejně jede na opačnou stranu), přichází tři minuty před odjezdem, no světe, div se, Míra.
Ještě že je ve vlaku jídelní vůz, můžeme zde utišit naše rozjitřené nervy a vyslechnout si tklivou historku na téma, jak se dá zaspat před cestou do Ugandy a zapomenout doma dva mobilní telefony. Míru jsme nezakousli hlavně proto, že je to bytost jinak milá a lékař a lékaře by mohla naše výprava ještě potřebovat.
Vítá nás Vídeň, město krásné a zahalené smogem. Jak já už se těším na ugandské sluníčko, až bude tahle nevydařená zima na hony vzdálená. Přendáváme bagáž do najatého taxíku, a to ještě netušíme, že se z cesty na letiště stane okružní jízda po Vídni s malým jazykovým kurzem, kdy nejčastěji opakované slovíčko bude – Scheiße! Kdyby všichni učitelé, co se mě kdy snažili naučit cizí jazyk, byli tak důslední jako výše zmiňovaný řidič, již jsem i některý cizí jazyk docela dobře ovládala. Po více než hodinovém bloudění náš taxikář na letiště nakonec trefil a my zjišťujeme, že se vídeňské letiště od naší poslední návtěvy celé proměnilo. Toto by nám mohl potvrdit i náš delegát Pepa, který nás místo v odletové hale trpělivě vyhlížel v hale příletové. „Kdo sis myslel, že ti přiletí?“ vítá Pepu Míra, když ho konečně našel. Tak se setkala již skoro kompletní – zatím sedmičlenná – výprava (osmý účastník přistoupí v Istanbulu) do Ugandy a přes krátkou zastávku v irské restauraci se jdeme odbavit.
(Pokračování příště)
