Kobalt, nebo uran?
Vyšlechtění všech výše zmiňovaných mutací a kombinací bylo poměrně jednoduché. Stačilo, aby chovatelé disponovali elementární znalostí genetiky, a mohli se směle pustit do jejich chovu. Pokud navíc přidali i vlastní cit pro selekci co nejvíce červených jedinců, mohli se brzy pochlubit i několika mimořádně zdařilými červenooranžovými odchovy.
Na rozdíl od předchozích, dle mého názoru šlechtitelsky smysluplných, kroků se někteří vydali cestou dalšího šlechtění oranžové (recesivní autosomální) s modrou (rovněž recesivní autosomální). Nutno říci, že to vůbec nikam nevedlo a výsledkem byli opět ptáci čistě modří. Přidáním lutino (kombinace lutino modrý oranžový) nedošlo k žádné pozorovatelné změně fenotypu a výsledný odchov byl v podstatě v barvě „albino“. Tento výsledek se dal s trochou představivosti navíc vysoce pravděpodobně očekávat …
U těchto kombinací je důležité podotknout, že každá z jednotlivých mutačních barev – to je lutino, modrá i oranžová, je umístněna samostatně na jiném genu a vytvoření výsledné kombinace se adekvátně řídí zákony J. G. Mendela. Výsledky odchovů to navíc plně potvrzují.
Z výše uvedeného je zřejmé, že nemá velkou cenu zaobírat se šlechtěním kombinací ve specifických alelických sériích anebo kombinací, které ve svém výsledném účinku působí „proti sobě“, myšleno, kdy jedna barva v podstatě neguje účinky barvy druhé.
Zcela jiná situace nastane, pokud se k chovu použijí papoušci v barvě označované jako tyrkysová (někdy taky parblue – turquoise, chcete-li „částečně“ modrá). Zmíněná odlišnost spočívá především v tom, že zatímco u předchozích kombinací byly všechny barvy každá na jiném genu, v tomto případě jsou obě, tj. modrá i tyrkysová, na společném jednom (modrém) genu, ale každá z nich se nachází na jiné alele. Tato mezialelová interakce představuje jiný stav, který podstatným způsobem mění celou situaci.
Co je to vlastně mezialelová interakce?
Jednoduše řečeno, jedná se o vzájemné působení (interakci) mezi alelami jednoho nebo více genů, které mají vliv na výslednou podobu znaku.
Mezi alelami jednoho (případně i vícero) různých genů mohou existovat často i velice složité interakce. Faktem je, že jednotlivé alely se tak buď mohou projevovat nezávisle, nebo mohou potlačovat, měnit či podporovat si navzájem svůj fenotypový projev.
Interakce mezi alelami jednoho genu
Rozlišujeme několik typů takových interakcí:
• úplnou dominanci
• neúplnou dominanci,
• kodominanci,
• superdominanci.
V některé odborné literatuře nalezneme informace, kdy k vyšlechtění kombinace modrý tyrkysový postačí sestavit pár tyrkysový x modrá (platí i obráceně) a již v 1F generaci získáme kombinační ptáky. U papoušků zpěvavých to neplatí. Z dosavadních osobních zkušeností nemohu nic takového potvrdit.
Uvedu alespoň jeden výsledek z vlastní praxe, kdy ze spojení 1,0 modrý / opalin×0,1 tyrkysová opalinová bylo docíleno odchovu:
0,1 zelená,
1,0 opalin,
0,1 opalin
a 0,1 tyrkysová (!).
I když podle tvrzení odborné literatury mělo již v prvním hnízdě dojít k odchovu kombinace modrý tyrkysový.
K odpovědi na otázku, proč tomu tak je, se musíme zaměřit nejenom na genetiku jako takovou, ale i na analýzu detailní buněčné struktury peří papoušků. Strukturální řez u částečně modrých forem mutací a jejich kombinací nám odhalí především existenci zvýšeného množství eumelaninu. Ten způsobuje výrazně tmavší zabarvení černého peří u tyrkysové. Při zkoumání, proč tomu tak je, je potřeba vzít v úvahu strukturu obrysového peří, která je tvořena hlavními strukturálními útvary – brkem, větví a paprsky s háčky. Nesmíme zapomenout ani na horizontální skladbu uvnitř buňky samotné. Z horizontální skladby uvnitř buňky je zřejmé, že nejhlouběji se nachází buňky dřeňové. To znamená, že světlo, které vyvolá barevný vněm oka, k nim proniká nejhůře. Nad dřeňovými buňkami se nachází keratin (obsahuje fragmenty melaninu a eumelaninu), díky kterému jsou papoušci modře zbarvení. Na samém povrchu jsou uloženy psittacinové barvy (žlutá, červená, růžová a oranžová). Podle toho, které z části buněk nejvíce odrážejí světlo, se nám pak papoušek barevně vizuálně jeví.
Tahle viditelná barevná struktura peří, chcete-li vizuální obraz papouška, je obecně nazývána fenotypem. Ten můžeme obecně definovat jako soubor všech pozorovatelných vlastností a znaků živého organismu. Důležité je uvědomit si, že fenotyp ve skutečnosti představuje výsledek spolupůsobení celého genotypu jedince.
Ve svých předchozích úvahách o této problematice jsem již v minulosti obecně poukazoval, že právě fakt, kdy psittacin je u tyrkysové redukován pouze částečně (ale ne zcela zničen na daném genu v DNA), nám dává dobrou šanci na vytváření nových a přitom velmi dobře rozlišitelných barevných kombinací.
Většině z nás postačí naše obrazotvornost a dokážeme si představit změnu fenotypu při záměně tyrkysové barvy za modrou v trojkombinaci lutino modrý oranžový. Získáme tedy kombinaci lutino tyrkysový oranžový. Zatímco v prvním případě získáme odchovy barevně nerozeznatelné od kombinace albino, ve druhém případě díky zbytkovému množství psittacinu odchováme zajímavě zbarvené odchovy, které se již dají snadno odlišit od albino. Tyto budou navíc vhodné pro další šlechtění. Změna psittacinu má navíc proměnlivý charakter a selekcí lze její množství do určité míry dál měnit.
To, co činí chov barevných kombinací s tyrkysovou barvou obtížným a zajímavým, je jednak možnost odchovu velice atraktivních barevných kombinací, které se žádným jiným způsobem asi nepodaří vyšlechtit, ale také nedostatek kvalitního chovného materiálu. Chovatelů zaobírajících se cíleným šlechtěním tyrkysové není mnoho. Jejich chov je výzvou pro skutečné chovatele barevných kombinací.
Navzdory těmto složitostem se ve svém chovu zaobírám právě kombinacemi s tyrkysovou. Původní genetický materiál jsem získal od přítele Heřmanského, který se jim rovněž intenzivně věnuje a odvedl neskutečně dobrou a dlouholetou práci.
Z mého chovu
Ve svém chovu jsem se zaměřil na vytváření různých kombinací tyrkysové – modré – opalinové – oranžové. V posledním chovatelském roce se mi konečně podařil odchov ptáků v tmavomodré řadě. Odchován byl 1,0 tmavomodrý – viz foto č. 1, a 1,0 tmavomodrý opalinový. Odchov tmavomodrého opalinového byl možná první v České republice v roce 2012.
Opět zde připomínám, že se jedná o mezialelovou kombinatoriku pouze na modrém genu, na kterém se obě barvy melaninu, jak tyrkysová tak modrá, nacházejí. Opalinová je umístněna na jiném genu a standardně odpovídá za flexibilní distribuci psittacinu – viz různě červení opalinoví ptáci. Při bližším zkoumání opeření tohoto tmavomodrého opalinového samečka lze ovšem konstatovat, že pokud vůbec došlo k přeskupení psittacinu, byl tento efekt výrazně potlačen paralelním přeskupením eumelaninu. V důsledku toho není na odchovaném jedinci vidět žádné bílé vlnkování na zádech, jak je to obvyklé u kombinace modrá opalinová, ale fenotypově je víceméně celoplošně modrý – foto č. 2.
Odchovu tmavomodrých jedinců bylo docíleno od chovného páru:
1,0 zelený oranžový/modrý/opalin/pallid
×
0,1 tyrkysová opalinová/modrá.
Ve třetí chovné sezoně tento pár mimo jiné odchoval i 1,0 tmavomodrý/opalin/ /oranžový a 1,0 tmavomodrý/opalin/oranžový. Oba samečci jsou samozřejmě s možností štěpitelnosti na pallid.
Pojmenování tmavomodrý používám pouze jako svůj „pracovní“ název pro tuhle kombinaci. V zahraničí jsou ptáci označováni jako cobalt. Domnívám se, že tento název je zcela nesprávný, neboť neodpovídá svojí podstatou barevnému rázu kobalt. Kobalt je výraz pro 1F tmavý modrý vzniklý např. ze spojení 1F tmavozelený/modrý×1F tmavozelená/modrá. V mém případě nemůžeme pro odchované tmavomodré ptáky použít název kobalt, protože výsledek tmavomodrého odchovu vznikl docela jinou cestou než tmavnutím pomocí faktorů.
Při konzultacích s chovateli v zahraničí (především Francie) jsem nabízel zavedení nového názvu uranově modrý – uran blue. To by mělo postačovat, aby nedocházelo k nedorozuměním při identifikaci odchovů. Název byl shledán jako vhodný, nicméně v poslední době se objevuje i jeho názvoslovná alternativa, kterou je název „kobalt visual“. Ten je ale z mého pohledu zvolen opět nevhodně, protože má stále ve svém názvu kobalt, což může být pro mnohé chovatele matoucí.
Mimo tahle dvě tmavomodrá mláďata byli tímto chovným párem odchováni převážně jedinci v opalinové řadě, pallid a pallidopalinové samice. Přibližně polovinu hnízd tvořili ptáci standardního zeleného zbarvení a malá část z nich vykazovala výrazně tmavší odstín zelené – téměř k nerozeznání od tmavozelené, viz foto č. 3.
Zajímavé je, že odchovaní tmaví zelení samci vykazují značnou variabilitu zelené na břišní partii. Nikdy ji neměli, na rozdíl od svých obyčejných zelených sourozenců (myšleno jenom samečky), žlutou, ale od hráškově zelené až po vysloveně zelenou – viz foto č. 4.
V dalších generacích jsem od těchto mláďat docílil i odchovy se skutečně tmavomodrými křídly, světle modrým břišním opeřením a růžovou opalinovou kresbou na zádech.
Z mé osobní chovatelské dokumentace mi statistika říká, že na 4 odchované samičky připadl pouze jediný sameček. Tento se fenotypově s věkem postupně měnil a po částečném přepeření v jednom roce věku vykazuje navíc i růžové opeření v prsou – viz foto č. 5.
Variabilita odchovů
Zde bych chtěl podotknout, že i když nemám pro tento jev doposud žádné ověřené výsledky, na jejichž základě bych mohl publikovat závěry, lze s jistou určitostí racionálně uvažovat o existenci lokální genové expresivity. Vezmeme-li v úvahu tuhle expresivitu genu, který ve své podstatě vyjadřuje rozdíly v síle, tj. s jakou intenzitou se určitý genotyp projevuje v daném fenotypu jedince, můžeme vyslovit postulát, kdy žádní dva jedinci nemusí být/nejsou stejní. Variabilní expresivita genu nám říká, že tentýž genotyp se u různých jedinců může do fenotypu promítnout nejenom různě silně, ale i na různých částech těla.
S vědomím předchozího tvrzení pak můžeme udělat dílčí závěr, že neexistují dva 100 % identičtí jedinci, a to ani ve stejné barevné řadě (např. zelení, modří …). Žádní dva zelení anebo modří samečci Papouška zpěvavého (platí to samozřejmě i o samicích) nejsou prostě stejně zbarvení. Z tohoto zjištění vyplývá, že pokud vezmeme v úvahu genovou impresi u tyrkysových modrých kombinací, musíme počítat se značnou barevnou variabilitou odchovů.
Zatímco u odchovů od např. páru modrý opalin×modrá opalinová budeme jen velice těžko identifikovat sebemenší rozdíly ve zbarvení (i když tam rozdíly budou!), tak u odchovů tyrkysový opalin modrý×tyrkysová opalinová modrá se téměř vždy dočkáme dobře rozeznatelných rozdílů ve zbarvení mláďat.
Je tomu tak právě kvůli zbytkovému psittacinu, který nám odkrývá tuhle variabilnost ve zbarvení. Kde bude psittacinu málo, budou papoušci více modří, a tam, kde bude jeho hladina obsahově vyšší, bude zabarvení více žluté anebo růžové.
Obecně platí, že působí-li na vznik znaku více genů, hovoříme o duplicitní, triplicitní až obecně o polyfaktoriální dědičnosti. Přitom geny působící na daný znak se mohou různě ovlivňovat, mohou být v různých vzájemných vztazích – interakcích.
Interakce mezi alelami více genů mohou být také různého druhu:
• dominantní epistáze,
• recesivní epistáze,
• dvojitá recesivní epistáze,
• kompenzace,
• inhibice.
Při zkoumání, jak vznikla kombinace uranově modrých papoušků zpěvavých, se domnívám, že se jí definičně nejvíce blíží stav dvojité recesivní epistáze – komplementární (doplňující se) faktory. Je charakteristická tím, že pro vznik daného znaku je nutná přítomnost alespoň jedné z dominantních alel každého z komplementárních genů.
Chovatelské skvosty
Po několikaletém chovu se mi podařilo odchovat i ptáky s tmavomodrými křídly a růžovým peřím na zádech. Je pravděpodobné, že tohle jsou právě chovatelsky nejcennější odchovy. U kombinací s tyrkysovými modrými opalinovými – tak by se měli správně nazývat ptáci s růžovými prsy, zády a tmavomodrými křídly, je situace naprosto odlišná. Existence růžového (zbytkového červeného) psittacinu umožňuje, aby se na fenotypu jedince uplatnila i jiná barva, především oranžová nebo červená. V dalších krocích by se snad touhle metodou mohl podařit i úspěšný odchov sytě celočervených s tmavomodrými křídly. Je ovšem potřeba do chovu zařazovat pouze významně červené oranžové opalinové.
Pro další šlechtění uranově modrých odchovů je možné použít především modré dominantní straky. Ty na rozdíl od běžně dostupných šedozelených recesivních skutečně mají atraktivní modrobílé zbarvení. Výsledné odchovy, především později získaných 2F uranově modrých dominantních strak, budou skutečnou chloubou každého chovatele.
Rovněž lze uvažovat o dalších barevných kombinacích s jinými barevnými rázy, např. o mutacích, u kterých je zastoupená vysoká míra eumelaninu v peří. Pokud se nám podaří vyšlechtit papoušky zpěvavé v několikanásobných kombinacích s kumulativním účinkem eumelaninu, věřím, že se můžeme dočkat i odchovů téměř černého zbarvení.
Možností, které před námi otevírá kombinace uranově modrých a tyrkysových modrých opalinových, je celá řada. Kterou z nabízených cest se vydáme?
