Rozely a já
Začátky
Příspěvek měl být o tom, jak jsem začínal, co mě k chovu vedlo, jaké ptactvo chovám a jaký význam má můj chov. V neposlední řadě měl být také o radosti z chovatelství. Mělo to být prostě o něčem jiném než o slepicích, holubech a králících, protože na vesnici je většinou vžité, že se všechno chová pro nějaký ten užitek.
Na úvod bych chtěl své chovance trochu představit. Rozela pestrá je původem australský papoušek. Díky svému původu je předurčena k tomu, aby jí bez potíží vyhovovaly naše klimatické podmínky. Je o něco větší než nám všem dobře známá korela. Sameček a samička jsou zbarvení stejně, jen s menším rozdílem v intenzitě barev, velikosti tvaru hlavy a zobáku. Mladí ptáci jsou celkově matnější ve zbarvení. Živí se všemi druhy zrnin, zeleniny a ovoce. Nejlépe se jim daří ve venkovních voliérách, kde v jarních měsících hnízdí. Mohou mít i dvě snůšky v roce, v hnízdě bývá od tří do šesti mláďat.
Mláďata předčasně vybraná z budky a ručně dokrmená zkrotnou a stanou se z nich domácí mazlíčci. Naučí se popiskávát různé melodie, ale nikdy nebudou mluvit jako andulka nebo velcí papoušci. Rozela pestrá je nejrozšířenější z osmi druhů rozel a její chov se dá doporučit i začátečníkům.
S chovem jsem začal jako malý kluk. Ke svým 10. narozeninám jsem od svého strýce Toni dostal své první andulky. Původně to měl být jeden párek i s klecí, ale byl v tom jeden háček. Ten párek měl mladé, další tři andulky. Nastal problém, kam s nimi a kde sehnat další mladé do chovu. Prodat je prostě nepřicházelo v úvahu.
První voliéra, první rozely
Tím to všechno začalo a já byl ztracen na dalších 39 let, kdy mě papoušci drží a baví. A doufám, že budou i nadále. K andulkám pak přibyli další papoušci a malí exoti, na tu dobu nejdostupnější. Byly to korely, agapornisové, zebřičky, chůvičky a kanáři. Už tehdy bylo mou touhou u všech druhů odchovávat mladé. Nestačilo mi držet všechny ptáčky „jenom tak“. S tím se také rozrůstalo mé chovatelské zařízení. Přibývaly další a další klece. Až jsem si za pomoci otce a dědečka postavil svou první voliéru. To jsem si už začínal připadat jako opravdový chovatel.
Za toto chovatelské období moc děkuji svému dědečku Antonínovi, který nade mnou držel ochrannou ruku a byl ochoten mi ve všem pomáhat. To on mi vštípil jednu důležitou zásadu, která vlastně ovlivnila můj celý další život. Že všichni tihle ptáčci a vůbec všechna zvířátka jsou živí tvorové jako my, a když je chováme v zajetí, jsou odkázaní jen na nás a naši péči. A proto až po splnění všech povinností může následovat další zábava. A to je to, co chybí většině dnešních dětí. Chtějí všechno chovat, ale chovateli jsou pak v tom lepším případě rodiče. Tou dobou jsem se už taky staral u dalšího strýce – Ládi, o okrasné bažanty. Zlaté, stříbrné a diamantové. A strýc Toník z Poruby, pokaždé když k nám přijel, tak to od všech schytal. Samozřejmě v tom dobrém smyslu: ,,Jen se běž podívat na půdu, co všechno jsi způsobil.“ A já hned běžel s ním, pochlubit se našimi novými přírůstky.
V té době se mi také podařilo našetřit na své první rozely pestré. A jak už to chodí u papoušků s malým rozdílem v pohlaví, dovezl jsem si dvě samičky. I když mi obchodník tvrdil, že jde o pár. Tak jsem sháněl dva samečky. Povedlo se a na druhý rok jsem odchoval svou první rozelku. O co větší byla radost z takového úspěchu, o to větší bylo mé rozčarování, když přišlo na rozhodování o mém dalším osudu.
Konce a nové začátky
Klukovská léta skončila a já šel na studia. To, že jsem se nedostal na žádný přírodovědný obor, nebylo tak hrozné jako to, že jsem musel na internát. Nedalo se nic dělat. Všechny ptáčky jsem musel prodat, až na ty rozely. Dědeček mi slíbil, že se o ně přes týden postará. A tak každý pátek vedly mé první kroky doma na půdu. V sobotu dopoledne jsem vyčistil voliéry, až pak začínal můj ,,studentský víkend“.
Dál, jak už to v životě chodilo, přišla vojna a s ní úplný konec chovatelství. Trvalo to celé dva roky. Pak už jsem nebyl sám. Byli jsme tři, později čtyři a bydleli jsme ve dvoupokojové družstevní bytovce. Bez něčeho živého to nešlo vydržet. A tak postupně v našem malém bytě nacházeli azyl první malí papoušci – neofémy, drobní exoti, akvarijní rybičky, raci, obří šneci, vodní a suchozemské želvy, pakobylky, strašilky, kubánské rosničky, křečci, morčata, dokonce zakrslý králíček, ze kterého záhy vyrostl ,,fryčovický obr“. K tomu všemu přibyl Afghánský chrt, ale toho jsme museli po roce dát k rodičům na chalupu. Nahradil ho párek pekinézů a dvě fretky.
V té době jsem už byl ve svazu chovatelů a některé své chovance jsem vystavoval na místní chovatelské výstavě, která se konala v srpnu u příležitosti pouti. Jenom s ptáčky jsem měl problém. Všichni chtěli, abych je vystavoval, ale oni v létě, po ukončení chovné sezony, všichni přepeřovali a mladí se vystavovat nedali. Proto jsem taky brzy ukončil svou vystavovatelskou činnost.
Mám veliké štěstí, že pro mého koníčka měla a má veliké pochopení taky moje manželka Tamara. I když jsme měli doma takovou malou zoo, pořád mě to táhlo k papouškům. Tak jsem zabral celý náš sklep. Klece tam byly jedna na druhé a nebyly to vhodné podmínky pro chov rozel. Tak jsem se domluvil s rodiči a vrátil jsem se se svým chovem zpět na starou půdu. Postavil jsem nové voliéry a za chvíli k nim přibyly i voliéry na balkoně. Pak jsem se konečně dočkal svých rozel pestrých. A nebyly to jenom ony. Přibyly Rozely žlutohlavé, penanti, papoušci nádherní a zpěvaví. K tomu další neofémy a výstavní andulky.
Tchán Bohouš
Po chvilce klidu nastal další bod zlomu. Bylo to stěhování do rodinného domku manželčiných rodičů a návštěva pana Zelného z Rožnova. Tam jsem spatřil rozely, jaké jsem v životě neviděl. Byli to velicí, silní ptáci, nádherně žlutí a s přesnou kresbou na náprsence. O takových jsem vždy snil.
Tehdy vstoupil do mého chovatelského života, obří měrou, další člověk. Byl to můj tchán Bohouš. Já byl od přírody zdrženlivý, pomalu a postupně jsem šel za svým cílem. On byl pravý opak. Pro něj nebylo nic problém. Ještě jsme nebyli ani pořádně zabydlení a už stály na zahradě nové, zděné voliéry a v nich první rozely nádherné z Rožnova. Byl březen, já přišel z práce, ještě jsem nebyl po obědě a tchán už na mě čekal v garáži s novými úkoly. Na můj svátek v září se do nových voliér pouštěli první papoušci. Na tento dárek nikdy v životě nezapomenu. A to jsme ještě mezitím stihli postavit nové kotce pro tři psy, kteří jsou naší další chovatelskou láskou. Za tuto pomoc mu strašně moc děkuji.
Šlechtění
Když se mi splnil další klukovský sen, mít své nové voliéry, mohl jsem se začít plně věnovat šlechtění rozel. Udržet jejich kvalitu a pokusit se odchovat ještě lepší rozely, než měl třeba pan Zelný. Naplnit svůj ideál rozely opravdu nádherné. K tomu jsem potřeboval novou krev do chovu. Tak jsem začal objíždět burzy, výstavy, každý nový obchod, ale pořád nic. Podal jsem si inzeráty i s popisem, jak si představuji tu svou rozelu. A zase nic. Jenom, že by takové rozely ode mě koupili. Pár náznaků ale přece jen bylo, a tak jsem začal navštěvovat chovatele skoro po celé republice. Přišel jsem na to, že nestačí vidět mladého ptáka, který je vlastně vybarvený až třetím rokem. Musel jsem vidět i jeho rodiče. To se mi taky stalo, že jsem si zajel jen na kávu třeba do Prahy – i přes několikeré ubezpečení chovatele, že takové rozely opravdu chová.
Po roce snažení se na mě konečně usmálo štěstí a já opravdu našel pár stejných „bláznů“, kteří se zabývali chovem rozel, těch opravdu nádherných. Ne obyčejných zelených, kterých je hodně, jako třeba obyčejných andulek. Byli to páni Kytlica a Coufalík z Bezměrova a pan Bočan z Milevska. Bylo to v době, kdy se začaly objevovat první mutace rozel. Byla to červená, pastelová, skořicová, straka, lutino a rubino, dále kombinace těchto mutací. V této době se skoro všichni vrhli na chov těchto mutací. Bylo to něco nového, zajímavého. A nakonec i finanční efekt byl mnohem výraznější. U těch „normálních“ pak už zůstali jenom ti věrní.
Chovatelská přátelství
Díky rozelám jsem poznal mnoho lidí. Bylo mezi nimi hodně šlechtitelů i obyčejných chovatelů, ale i pár množitelů. Získal jsem hodně kamarádů i nějaké přátele. Pro ty nejsou důležité jejich vlastní výsledky, ale mají radost i z vašich úspěchů. Ti udělají vše pro to, aby vám pomohli, bez ohledu na sebe nebo peníze. Platí mezi námi: jednou pomůžeš ty mně, podruhé já tobě. To už je o jiném chovatelství a všech takových chovatelů si nesmírně vážím. Nemohu nevzpomenout na pár přátel, kteří už, bohužel, nejsou mezi námi. Jsou to pánové Zdeněk Göttlicher, Libor Přibyla, Petr Karásek a František Mitáš.
A co bude dál? Jedno vím přesně. Pokud se nestane nic nepředvídaného a zdraví to dovolí, budu dál chovat své rozely. Snad k nim časem přibude i nějaká ta nová mutace. Za poslední dva roky jsem našel další nadšence pro rozely a věřím, že s nimi bude perfektní spolupráce. Jsou to pánové Gajda, Sikora, Blažej a v neposlední řadě paní Šárka Ksandrová.
Teď s manželkou a dětmi předěláváme svou užitkovou zahradu na okrasnou. Není to úkol, který by se dal zvládnout za jeden rok. Doufám, že se tam najde místo na nějakou další voliéru, kde by se dali chovat exotičtí holoubci i okrasní bažanti. Musíme najít také místo na jezírko, kde se budou prohánět zlaté rybičky. Těšíme se, že budeme mít zase tu svou malou zoo. A to by tak asi bylo všechno, co jsem chtěl o svých rozelách a o sobě napsat. S chovatelským pozdravem
