Začínáme s holubářstvím – 17. díl Strukturoví holubi
Pernaté ozdoby
Pernaté ozdoby nesehrávají žádnou roli při svatebním tanci jako u některých druhů divokých ptáků, ale slouží výhradně ke zkrášlení. V okrasném holubářství nejsou nijak výjimečné, vznikly podchycením různých mutací, které mají převážně recesivní nebo jen částečně dominantní založení. Známe četná plemena bubláků, barevných holubů, racků, rejdičů, voláčů, užitkových a třeba i letově dovedných, kde pernaté ozdoby v pestrých formách pozvedávají barevnost a tvary těchto představitelů k esteticky vyšší hodnotě. Nejnápadnější jsou ozdoby na bublácích a rejdičích, ale třeba délka rýdováků (ocasních per) či rousu (opeření nohou a prstů) u velkých voláčů zaslouží podobné absolutorium. Typickým genetickým modifikátorem, který vytváří primárně zvláštní strukturu srsti, je hedvábnost (L–Laced). Vlivem této mutace postrádá opeření háčky v paprscích per, které fungují jako suchý zip a ovlivňují jeho celistvost. Vlivem tohoto jednoduše dominantního faktoru, který je velmi dobře známý také u hrdliček, vzniká nelétavá forma. Hedvábné opeření holubů není tak vlasové jako u slepic hedvábniček, ale vytváří vlastní variantu. Hedvábnost nijak vážně nenarušuje tepelně regulační schopnosti opeření a může být přítomna (našlechtěna) u každého plemene okrasného holuba. Nejobvyklejší je na pávících, kteří pro hedvábnost díky ocasu rozprostřenému do vějíře přináší největší „plátno“. Některé další genetické modifikátory opeření, jako je frizzy či porcubine, jsem popsal v seriálu Genetika ve fotografiích, který vycházel v roce 2012 v časopise Chovatel. Dnes se jim věnovat nebudeme.
Zástupci
Do oficiální skupinky strukturových holubů dlouhodobě patří asi desítka plemen. I zde však platí, že někdy méně znamená více. Laická veřejnost si při vzpomínce na okrasné holuby většinou vybaví některého z těchto představitelů. Vždyť kdo by neznal hejno pávíků, které v pohádce Tři oříšky pro Popelku pomáhalo Libušce Šafránkové roztřídit hrách a čočku od popela? Ve skutečnosti je celá sestava strukturových holubů mnohem bohatší, ale plemena lokálního rázu, rozesetá různě po celém světě, se do pojetí evropského náhledu dostávají velmi zřídka. V poslední době tzv. Seznam plemen holubů Evropského svazu chovatelů doplnili dva zástupci a oba spíše k jeho neprospěchu. Prvním byl tzv. zahradní pávík, což je kříženec pávíka s „normálními“ holuby, který má vějíř velmi nedokonalý a slouží spíše k ozdobě zahrady než k výstavním ambicím. Dalším je seldžucký rejdič, v Německu tendenčně nazvaný zkráceně seldžuk. Zde se jedná o holuba převážně v sivém zbarvení, se stříškovitým ocasem a krátkým rouskem. Jeho nové barevné rázy jsou nyní dováženy za vynaložení velkých financí z oblasti Turecka a dalších orientálních zemí. Je to pěkný holoubek, to bezpochyby, ale vždy zůstane rejdičem. Do skupiny strukturových holubů byl začleněn neoprávněně, zvláště když si uvědomíme, kolik jiných rejdičů je mnohem zdobenějších a často i kreslených.
Vedle pávíka se u nás nejčastěji chovají kudrnáči, parukáři, čínští holubi, staroholandší kapucíni, indičtí pávíci, šmalkaldští barevnohlávci a opravdu velmi vzácně hedvábné mutace obou pávíků. V USA jsou rozšířeni též svatí holubi, kteří mají i zdrobnělou formu. Jsou to jednobarevní holubi velmi podobní se šmalkaldským barevnohlávkem. Asi kvarteto hlavních zástupců tvoří jádro chovu strukturových holubů ve světě. Bezpochyby tam patří pávík moderního směru šlechtění, parukář, indický pávík amerického směru a čínský holub (dosud chovaný nejméně ve dvou přesně vymezených typech). Kromě typických plemen, která byla zušlechtěna do současné dokonalosti v Německu (kudrnáč, šmalkaldský barevnohlávek, pravděpodobně i staroholandský kapucín), byli všichni ostatní zástupci do moderní typologie přivedeni chovateli v Severní Americe nebo Austrálii. Tamní rozlehlé končiny jsou známé tím, že holubářů je v nich spíše poskrovnu, ale o to více se věnují šlechtění mimořádných znaků. U strukturových holubů se snaží, aby poměr velikosti těla a rozvoje pernatých ozdob směřoval co nejvíce ve prospěch pernatých ozdob. Abnormálně prošlechtěné znaky nacházejí své příznivce po celém světě. Holubi z těchto oblastí se všude, kam byli importováni, s většími či menšími nesnázemi prosadili a vytlačili původní šlechtitelské směry. Někteří zástupci (např. indický pávík v Německu) trendu „amerikanizace“ odolávají, ale je to marný boj, který dříve či později bude mít jasného vítěze.
Chovatelské zařízení
Chov těchto holubů sice nevyžaduje nezbytně speciální metodiku, ale při jejím využití docílíme mnohem lepších výsledků. Rozsah článku mi bohužel neumožňuje probrat všechny detaily, tak předkládám alespoň ty nejdůležitější. Chovy jsou vedeny voliérově a chovné zařízení sestává z holubníku a přilehlé voliéry, někdy jen z holubníku s otevřenou přední stěnou. Je v něm zajištěna výborná obměna vzduchu a současně dobrá světlost, která nebrání v pozorování holubů. V menším zděném holubníku se může v chladném období i přitápět, aby holubi šli lépe do plemenitby. Některá plemena, jako jsou pávíci, vyžadují spíše policové sedačky, u jiných se uplatní více bodové sedačky (čínský holub, kudrnáč), u dalších se osvědčily plastové rošty na podlaze (parukář, šmalkaldský barevnohlávek). Velikost budníků je individuální, nejmenší vyžadují čínští holubi, středně velký kudrnáči a kapucíni a veliký budník se hodí pro ostatní plemena. Zpravidla mají budníky tvary jednoduchého policového systému, někdy s různě zastíněnou přední stěnou, kde je ponechán pouze širší vletový otvor a holubi tak mají klid na výchovu mladých. V prostorném budníku se mohou jednotlivé páry i odpářit a při kopulaci nejsou rušeny samci z jiných párů. Zvláštní hnízdní systém se osvědčil u parukářů, pro které mnozí specialisté doporučují hnízdění v banánových krabicích umístěných na podlaze, do kterých je udělán vstupní otvor. Panuje v nich naprostý klid, který je předpokladem harmonického hnízdění. Další vhodnou metodikou je boxový systém, kdy každý pár obsazuje individuální box. Z tohoto boxu mohou být holubi na střídačku pouštěni ven anebo jsou v nich ponecháni po celou dobu hnízdění. Je zajištěna nejen dobrá oplozenost vajec a reprodukce, ale též si můžeme být stoprocentně jisti původem výletků.
Příprava před chovnou a výstavní sezonou
Pernaté ozdoby jsou šlechtěny k maximálnímu rozvoji, ale ten nesmí být veden až tím směrem, aby zabraňoval plemenitbě a chovu těchto holoubků. Toho jsou si dobře vědomi jak chovatelé, tak tvůrci vzorníků, kteří nedovolují, aby se směr šlechtění dostal za přesně vymezenou hranici. Přesto chovná sezona zůstává obdobím, kdy se snažíme všemožně usnadnit proces výchovy mladých, a v tom nám pomůže zkrácení některých partií pernatých ozdob. Úpravy provádíme zastřižením, přičemž stříháme plně vyvinutá pera, tedy taková, která již nejsou cévně vyživována a jejichž zastřižení se podobně jako zkrácení srsti u savců obejde bez jakékoliv újmy. Pávíkům zkracujeme pera ze stran vějíře (z každé strany asi 10–12 per), parukářům a jiným zástupcům s parukou delší, než je čelo, opeření řetězu, u více plemen lze zakrátit opeření kolem kloaky, které bývá dlouhé a velmi husté. To, co nám v chovné sezoně překáží, je zpravidla ve výstavním období velmi cenné, proto po ukončení chovné sezony zahájíme obměnu zkrácených per. U vějíře pávíků nebo u paruk mnozí holubáři doporučují jednorázovou obměnu. Jestliže je výměna opeření plynulá, získáme velmi ucelený pohled na dokonalé pernaté ozdoby, který by měl vydržet po celou výstavní sezonu, budou-li holubi drženi v čistém, suchém a nepřeplněném holubníku bez zbytečných ostrých hran. Pernaté ozdoby nevyžadují žádnou zvláštní přípravu chovatele, jsou dílem variability přírody, byť moderované lidskými tužbami a cíli. Lze doporučit věnovat se čistotě opeření asi 10 dní před výstavou. Holuba vezmeme do rukou a znečištěné plochy ponoříme do dostatečně teplé vody s šetrným saponátem. Po vyjmutí provedeme mechanické očištění nečistot a holuba dáme ke zdroji tepla, nejlépe do krabice, a necháme ho uschnout na vrstvě bezprašných hoblin. Po dokonalém oschnutí ho do doby výstavy držíme ve vhodném prostoru na podlaze vysypané hoblinami nebo jiným savým materiálem. Kvalitu pernatých ozdob může narušit přílišná vlhkost prostředí, proto někteří chovatelé volí před výstavami speciální umístění pro soutěžní kolekce, ale to už je té holubářské alchymie až příliš. Krmení poskytujeme nejlépe v takových krmítkách, aby nedocházelo k mechanickému narušování pernatých ozdob. Nejlépe se osvědčují prvotřídní pestré směsi renomovaných výrobců, kde zrniny odpovídají tvarem spíše střední velikosti strukturových holubů. Koupání bychom holubům měli umožnit aspoň jednou týdně.
Pávík
Pávík je holubem menší nebo střední velikosti. V nejvyšší kvalitě patří k nejnáročnějším holubům, co se týče spektra šlechtěných znaků i chovatelské péče. Hovoříme o tom, že pávík je skládanka, kdy chovatel vylepšuje vhodným párováním jednotlivé plemenné znaky. Základem ušlechtilého typu je široký postoj na špičkách prstů, který z předního pohledu směřuje co nejdále ke stranám těla a z bočního pohledu je posunut maximálně dopředu. Nožky jsou velmi krátké, ideálně rovněž s kratšími prsty, které zaručují dobrý balanc. Sklon nohou je opačný než u holuba polního typu, tedy nohy nesměřují z patního kloubu dopředu, ale kopírují zaoblení těla a vedou dozadu. Celé tělíčko nese tvar kuličky nebo krychle. Je zbytečné se přít, zda nám připomíná spíš kouli, nebo už krychli. Důležité je, že by mělo být jak široké, tak vysoké, což odpovídá pojetí obou pomyslných geometrických tvarů. Hlavička leží uschována za zaobleným tělem a speciálně tvarovaným krkem až vzadu, přitisknutá k perům horních ocasních krovek. Její výška je taková, že musí být schována pod linii horní části hrudi. Jak hluboko je hlavička položená, již vzorník nenařizuje, ale pojednává o co nejvzpřímeněji neseném vějíři. Hlava je z toho důvodu držena dost vysoko, jsou však i takové linie, kde i při vzpřímeném vějíři hlavička leží níže a vzniká tak výborný prostor pro vyniknutí velikosti vějíře, kdy se nad hlavou vypínají dlouhá ocasní pera. Do dokonalého zaoblení postavy nesmí zasahovat křídelní štíty, které v nasazení a mnohdy i níže překrývá hrudní opeření, křídla jsou co nejužší, složená ve tvaru čepele nože, který by měl být přímý, bez zlomů a zešíření, přičemž konce letek se lehce dotýkají země. Přejeme si velmi utažené peří, celistvé i na hrudi, nadměrný rozvoj peří na stranách přední hrudi netrestáme a tolerujeme i drobné útvary volnějšího peří na hlavě, které jsou způsobeny položením hlavy na esovitě zahnutém krku. Pávíka dělá vějíř, což jsou do všech stran rozprostřená ocasní pera. Vějíř není v ideálnu úplně uzavřený, ale zasahuje jen tak daleko, že jeho strany se jemně dotýkají země. Letky nacházejí prostor ke správnému složení pod vějířem a zbytečně nenarušují jeho celistvost. Pomocníkem v této oblasti je i šířka těla. Delší letky jsou mírně tolerovány, stejně jako začíná být přípustné jejich křížení. Velikost vějíře udáváme zpravidla měřením jeho šířky ve spodní třetině, která koreluje mezi 30 až 40 cm, někdy i více. Ideálem dle mého názoru je šíře asi 36 cm (pro srovnání, plytký kuchyňský talíř má průměr asi 24 cm). Pera vějíře jsou co nejširší, nejpevnější a nejdelší. Zkušený chovatel poradí, jak správně pera ve vějíři urovnat před výstavou. Je to úkon, který vyžaduje dlouhodobý nácvik. Pávíkáři mají dnes k dispozici videa s těmito materiály prostřednictvím portálu YouTube. Důležitá je i chůze a balanc. Pávík popochází na špičkách prstů a hodnocené znaky by pohyb neměl narušovat, nýbrž podtrhovat. Tato oblast je u posuzování často přehlížena. Pávík se vyskytuje v obrovském množství barevných a kresebných rázů. V praxi se dosahuje největších pokroků v prošlechtění pářením bez ohledu na barvu, jen u některých genetických projektů dáváme přednost ukazatelům barevnosti před kvalitou typu a vějíře. Mladí pávíci vyžadují značnou chovatelskou péči, mají-li z nich vyrůst výstavní šampioni s dokonalým vějířem, který je osově souměrný a pěkně vzpřímený. I zde je nezbytné chodit pro radu ke zkušenějším.
Indický pávík
Indický pávík je mohutnější střední holub, který se vyznačuje (v nejkvalitnějších chovech) ohromujícím vějířem, jenž uzavírá 3/4 kruhu. Jeho hlavu může zdobit špičatá i lasturovitá chocholka, která vytváří na zadní straně krku menší hřívu, má také rousky dorůstající délky kolem 5 cm. Patří k holubům s největším počtem barevných a kresebných rázů, ale asi nejoblíbenější jsou bílí a štítníci. Jeho hruď je pěkně vzpřímená, postoj odpovídá holubům polního typu, krk je ladně vzpřímený. Hlava se nesklání dozadu jako u anglického pávíka, ale je nesena volně. Mezi hlavou a vějířem je vidět krátký, směrem dolů prohnutý úsek zad (3 až 4 cm). U nás je jeho popularita spíše nižší, analogicky i kvalita. Nejvíce je vidět jako mléčný pruhový, chovají se i hedvábní.
Parukář
Parukář je abnormálně vzpřímený holub s kratší zadní partií, vyznačující se vzpřímeným postojem. Jeho tělíčko je poměrně úzké, nad rameny navíc zúžené, tak aby vynikal co nejlépe kulatý tvar paruky. Paruku vytváří všemi směry rostoucí opeření z centra na stranách krku, které označujeme za růžici. Jsou to přesné bodové víry v dolní části krku. Paruka je poměrně široká, souměrná a dlouhá, což jsou znaky její prošlechtěnosti. Vpředu se v prostoru před hlavou rozestupuje, aby měl i nejkvalitnější jedinec zachováno dobré vidění. Parukář je kromě bílého zbarvení holubem jedné kresby, kterou jsme označili jako mniší. Bílá je hlava, 6–10 ručních letek a ocas. Zákres na hlavě je bohužel tak blízko očí, že má mnoho holubů potíže s jejich zbarvením. Zcela běžně se objevuje různookost nebo tržené oči. Někteří holubi též trpí na dlouhé a šavlovitě tvarované letky, delší ocas a méně vzpřímené držení těla. To jsou atributy, které je potřeba co nejdříve odstranit. Díky mniší kresbě se parukář jeví ještě vzpřímenější, než je ve skutečnosti, přičemž pomyslná přímka spuštěná z oka prochází předními prsty. Paruka by měla být ucelená, tvoří ji zvláštní, jemnější opeření, strukturované do délky. Základem její šířky je integrovaná chocholka vyrůstající v záhlaví, která se nazývá klobouk. Paruku zvedá a rozšiřuje, opeření přední části paruky nazýváme řetězem a zadní hřívou. Parukáři mají u nás, podobně jako pávíci, vynikající zázemí, ale vystavováni jsou převážně na speciálních výstavách, kde naši nejlepší specialisté dovedou předvést takové rarity jako mandlové či modré bezpruhé.
Staroholandský kapucín
Staroholandský kapucín nese kombinaci menší paruky, nazývané kapuce, s plemenným typem holuba tvaru, zaštiťující se vynikající kvalitou barvy a čistotou kresby. Když k těmto atributům přidáme požadavek vysokého a širokého čela, červených obočnic, co nejméně prokrvených perlových duhovek a kratšího, šíře nasazeného zobáku, zjišťujeme, že na pohled lehce stavěný holub nebude zas až tak jednoduchým partnerem pro elévy v holubaření. Přesto láká množství začínajících holubářů, jejichž elán mohou zbrzdit nedostatky v čistotě kresby u některých mláďat a také objevující se různookost. Je to holoubek náročný i na držení těla. Hruď má poměrně pozvednutou, umístěnou na méně podkleslých středních nožkách, přitom ocas je vodorovně nesený, a měl by tedy být přiměřeně kratší, aby celkový dojem zůstal ladný. K tomu se přidává středně dlouhý krk, který je zárukou pro odpovídající rozvoj kapuce. Kapuce má tvar kněžské kápě a ve vyšším oblouku se rozepíná nad hlavou, kdy z jakoby bujné chocholky přechází bez narušení v útvar podobný paruce, ale mnohem kratší, vpředu otevřený, vzadu sbíhavě uzavřený. Růžice nejsou bodové, ale svislé. Nejzajímavější barevné rázy vídáme u chovatelů v Severní Americe, kde mohu zmínit dominantní opály nebo mandlové. Na kvalitu a čistotu barvy i kresby klademe nejvyšší nároky s výjimkou probarvení konců letek 2. řádu, které mohou být prosvětlené. Kapucíni jsou u nás velmi dobře rozšířeni, často též mezi neorganizovanými chovateli.
Šmalkaldský barevnohlávek
Šmalkaldský barevnohlávek kombinuje znaky parukáře a rousných barevných holubů, a to nejen z hlediska fenotypu, ale také životními projevy. Jako klasický barevnohlávek má zbarvenou nejen hlavu s náprsenkou, ale také ocas, ostatní opeření je sněhově bílé. Jeho paruka z bočního pohledu zasahuje až před zobák, vyznačuje se také výsečí před hlavou, vzadu a nahoře se sbíhá. Kromě paruky ho zdobí nádherný, bohatý, talířovitý rous se supími pery. Nejvíce se mu daří v Německu, kde se chová v několika základních rázech. Z barevných holubů mu zůstala vlastní ostražitost, vikvové zbarvení očí a odstup od jiných plemen. Během hnízdění vyžaduje naprostý klid. I z toho důvodu ho není vhodné v této době chovat s jinými plemeny holubů. Podobné americké plemeno svatý holub je jednobarevné a chová se i ve zdrobnělé verzi.
Kudrnáč
Kudrnáč je velmi starobylým plemenem, které tělesnými tvary odpovídá střednímu polnímu holubovi. Jeho opeření je jakoby hedvábné, přičemž na křídelních štítech dochází k abnormálnímu růstu per, která jsou velmi dlouhá a zatočená do spirály. Kudrnatost se může objevovat také na opeření nohou, které vytváří krátký rousek pokrývající prsty, jen u bílých chocholatých je žádoucí rous střední délky. Opeření letek a rýdováků je poněkud zvlněné, ale mělo by být jinak pevné, bez známek třepenitosti. Stočené prstence křídelních štítů nazýváme kudrny. Měly by být husté, pevné, dokonale uzavřené a protažené od ramínek až do oblasti pruhů. Prstence v ramínkách často slehnou vlivem tlaku krčního opeření, proto jsme k jejich hodnocení tolerantnější a všímáme si spíše dalších oblastí. Křídelní štít je co nejvyšší. Kudrnáč se vzácně vyskytuje jako červený a žlutý recesivní a v těchto rázech i jako běloštítný, kromě těchto případů a černých holubů jsou všichni ostatní kudrnáči bělouši. Homozygotní jsou čistě bílí, zatímco heterozygotní představují přesně dané kresebné variace proběleného opeření, které musí být velmi přesné a čisté. Množství holubů na našich výstavách tomuto náročnému pojetí neodpovídá. Křížením černých s bělouši můžeme získat odchov stříbrný i černé tygry. I kudrnáči jsou u nás dobře rozšířeni, ale jen v některých chovech snesou mezinárodní srovnání.
Čínský holub
Čínský holub byl již objektem více mých pojednání ve Fauně, tak jen krátce. Holuby původního evropského šlechtění, prezentovaného zejména německými a dánskými liniemi, v posledních několika letech doplnili o poznání menší a vzpřímenější jedinci amerického šlechtění, u kterých je k vidění obrovská zásobárna genetických faktorů. Čínský holub má pernaté ozdoby rozprostřeny po celé přední části. Na horní části krku se k očím zvedá krční límec, vzadu přecházející v hřívu, horní a dolní hruď překrývají podušky, které jsou podélně rozděleny pěšinkou, prsty zase překrývají chomáčky per zvané kalhotky. Protočená pera vyrůstající na zádech a horní části křídelních štítů jsou převážně nežádoucí a bývají objektem předvýstavní úpravy. Nejkrásnější jsou asi tygři a štítníci. Španělskou alternativou, která si však potrpí na rozvoj tzv. kačírek, což jsou pera vyrůstající v oblasti zad, je chorrera, nositel nejvzácnější hnědé pigmentace.
Chovatele všech plemen v České republice sdružuje Klub strukturových holubů založený v roce 1976, který pořádá podzimní přehlídky výletků a hlavní speciální výstavu s mezinárodní účastí. Jeho členové se úspěšně účastní také mezinárodních výstav. Každý holubář by po době osahání plemene měl požádat o vstup do specializovaného klubu, neboť jen takové sdružení zabezpečuje nejvyšší formu šlechtitelské práce v daném plemeni nebo skupině plemen.
