Ugandský deník Cesta za horskými gorilami

Ve chvíli, kdy už si myslíme, že jsme si stačili pro dnešní den vybrat všechny trable, zjišťujeme, že jsme majiteli neexistujících letenek, tedy letenek, které jsou vytištěné na neexistující místa. „Tak asi budeme do Istanbulu stát,“ konstatuji, ale letuška nemá pro tento nápad žádné pochopení. Po jemné slovní výměně, kdy větší část našich reakcí nelze v podstatě publikovat, jsme dostali místa jiná a mohlo se letět. A tak se s přestupem v Istanbulu a s mezipřistáním ve Rwandě konečně ocitáme v Entebbe, což bývalo kdysi (do roku 1962) hlavní město Ugandy. Entebbe leží na břehu Viktoriina jezera. Viktoriino jezero je největším jezerem v Africe a třetím největším jezerem na světě. Sama Uganda je velká asi jako tři České republiky, s 30 miliony obyvatel.

Až do této doby jsme o Ugandě nevěděli prakticky nic. Teprve nyní dáváme beze zbytku za pravdu Winstonu Churchillovi, který kdysi nazval Ugandu „zelenou perlou Afriky“. Ale to nebudu ještě předbíhat, nyní poněkud unavení z dlouhé cesty teprve vstupujeme na africký kontinent. Vítá nás náš řidič a průvodce v jedné osobě, urostlý černoch Patrik, který se o nás bude v příštích dnech starat. A protože nám ještě zbývá přibližně 36 km do našeho dnešního ubytovacího místa, nesmíme ztrácet čas a vydáváme se na cestu. Přijíždíme do hlavního města Ugandy – Kampaly.

Sobota 1. 12. 2012

Do hotelu se dostáváme v brzkých ranních hodinách. Trochu nás překvapilo, že už u vchodu nás uvítal strážce s kalašnikovem, ale jiný kraj, jiný mrav. Není ani divu, když si uvědomíme, že Uganda sice loni oslavila 50 let nezávislosti od britského protektorátu (na památku je úředním jazykem angličtina a jezdí se vlevo), ale Uganda zažila v letech 1971 až 1979 krutovládu generála Idi Amina, který dal vyvraždit na 300 tisíc Uganďanů. Teprve pak současný a také nejdéle sloužící prezident Museveni nastolil v zemi jakžtakž pořádek.

Jdeme se ubytovat, a kdo by předpokládal, že po tak náročné cestě se budeme moci dosyta vyspat, je vedle jak ta jedle, asi tak stejně, jako jsem byla já. Máme přibližně dvě hodinky na to, abychom se trošku vzpamatovali, osprchovali a nasnídali. Se sprchováním jsme velmi rychle hotoví, protože voda takřka neteče (chápu, nemohu chtít všechno, vždyť jsme v Africe, ale v této chvíli jsem ze všeho nejvíc potřebovala spánek a sprchu). Alespoň snídaně je opravdu výtečná, a tak nasedáme do našeho minibusu a vyjíždíme na celodenní výlet. Ještě před cestou si jdeme s Ládíkem koupit na cestu vodu do obchůdku před hotelem a nemáme z toho úplně dobrý pocit. S našimi bílými „čumáky“ a světlými vlasy jsme tu široko daleko jediní běloši a já si plně uvědomuji, jak zde působíme exoticky a jak málo tu jsme chránění. Je to střet s Afrikou, kterou jsem si zrovna nevysnila.

Nejprve projíždíme těmi nejchudšími a nejšpinavějšími slumy, jaké jsem kdy v životě viděla. Chatrné příbytky nalepené jeden na druhý, poslepované z toho, co se kde našlo. Všude se povalující odpadky a červený prach. Hodně prachu. A i proto je překvapující, že mnoho obyvatel těchto slumů je moderně a čistě oblečených. Jak to, propánakrále, dělají? Vidíme krásně upravenou dívku na vysokých podpatcích a v běloučkých úzkých džínách, jak schází příkrý jílovitý kopec. Vždyť takto se neoblékají ani ženy u nás doma, a to máme za zadkem automatické pračky a o vodovodech v bytě ani nemluvím. Takových záhad nás ale čeká po cestě ještě mnohem víc.

První cesta vede do směnárny. Dolary jsou nám tu v podstatě k ničemu, platí se zde ugandskými šilinky (jen pro představu, za asi 10 000 Kč máme 1 milion ugandských šilinků). Tak jsme milionáři a asi také většina místních obyvatel to tak i vnímá. Mají pocit, že co běloch, to boháč. Jen pro zajímavost, starší stodolarovky (před rokem 1990), stejně jako drobné, jsou měněny v nižším kurzu.

(Pokračování příště)