Systematický přehled čeledi Loriidae Tvoření taxonomie (1)
Obecný úvod
Po konzultaci s redakcí časopisu Fauna jsem se rozhodl pro napsání seriálu článků, které by měly shrnout základní charakteristiku jednotlivých rodů celé čeledi Loriidae. V tomto díle bych rád přiblížil obecné informace o vytváření systematiky a problémech s tím spojených. Používám taxonomické členění Milana Vašíčka, potažmo T. Arndta, které je v Česku dobře zažité a podle mého názoru také nejpřiléhavější, co se týče podobnosti mezi zástupci dané skupiny. Každopádně ale nezapomínejme, že se v zahraničí můžeme setkat i s odlišnými názory. Asi před třemi lety jsem například vezl pár loriů žlutohřbetých halmaherských (Lorius g. garrulus) jednomu nizozemskému kolegovi. Podle mnou respektovaného názvosloví má tato nominátní subspecie středně velkou žlutou skvrnu na zádech – na rozdíl od svého příbuzného lorie žlutohřbetého leského (L. g. flavopaliatus), který má velkou skvrnu ve tvaru lichoběžníku, a od lorie žlutohřbetého morotaianského (L. g. morotaianus), kterému flek na zádech chybí úplně. Dotyčný chovatel byl zastáncem jiného modelu, který propaguje ve své knize třeba Rosemary Low a kdy je lori žlutohřbetý halmaherský zaměněn za lorie žlutohřbetého morotaianského. Výsledkem tedy bylo nedorozumění a nizozemský chovatel si nakonec ptáky nevzal. Při koupi a prodeji ptáků tuto skutečnost musí brát chovatel v potaz.
Sestavení taxonomie
Podle čeho se vůbec taxonomie sestavuje? Dříve to byla především srovnávací anatomie jednotlivých exemplářů, které se často pojmenovávaly podle vzhledu, svého objevitele nebo místa výskytu. V dnešní době přichází na řadu molekulární biologie, kdy se dá na základě nejen mitochondriální DNA určit příbuznost mezi jednotlivými druhy. Celkem spolehlivě potom můžeme vytvořit fylogenetický strom. Objevení struktury DNA je bezesporu jedním z klíčových objevů a patří mezi hlavní nástroje dnešní biologie. Zároveň je dobré vědět, že jediná molekulární analýza genomu nemusí správně vyřešit fylogenezi druhu. Takové studie jsou totiž založené na porovnávání evolučního vývoje genu podmiňujícího stejnou vlastnost. Molekulární hodiny odlišných genů však tikají různě rychle, a proto je daná fylogenetická analýza platná v zásadě jen pro jeden znak. Při sledování jiné vlastnosti může vývojový strom vypadat úplně jinak.
Spory chovatelů spočívají nejen v pojmenovávání jednotlivých druhů a poddruhů. Větším a často řešeným problémem je také jejich rozlišování. Vymezování poddruhů je v případě ptáků problematické a zároveň docela unikátní. Nejvíce si na něj asi potrpí samotní chovatelé. Biologové mají plné ruce práce s obecnou definicí druhu, natož poddruhu. Vždyť ať si vezmete jakékoliv dva jedince ze stejného taxonomického celku, nikdy nebudou úplně stejní. Jeden bude větší, druhý menší. Nějaký jedinec má tmavší hlavu nebo světlejší zobák, další zase delší ocas. Měli bychom tedy pro takové exempláře vytvořit nový poddruh? Nebo dokonce druh? Zkrátka jde o to, kde je hranice mezi přirozenou variabilitou dané skupiny zvířat a jejím taxonomickým odlišením od skupiny jiné.
Systematika a chovatelé
Pro chovatelské účely se nám taxonomické členění jako praktické zaškatulkování náramně hodí. Člověk má asi instinktivně potřebu zachovat přírodu takovou, jaká je. Díky tomu se v zajetí ptáci nekříží hlava nehlava (i když se to občas stává). Na druhou stranu tento trend přechází trochu do extrému a chovatelé se pak snaží na každém svém svěřenci vidět něco speciálního. Jako příklad uvedu lorie černého. Druh Chalcopsitta atra, jak zní jeho latinský název, se dělí na tři poddruhy, z nichž jeden (Chalcopsitta a. insignis) není celý černý, tak jako nominátní subspecie, ale má výrazně červené znaky po celém těle (viz foto). Těžko říct, jestli měly oba poddruhy v minulosti společného předka. Každopádně mláďata černého poddruhu mohou mít také červené znaky, mnohdy jen jedno pírko, které jim po přepeření obvykle zmizí. Průměrná cena černého ptáka se pohybuje okolo 1 600 eur za pár (pokud budu zmiňovat ceny, tak prosím berte uvedené hodnoty s rezervou, věřím, že někteří chovatelé by tyto ptáky prodávali za 1 200 eur nebo také za dvojnásobek), pár „insignisů“ vyjde třeba i na 4 tisíce eur. Majitel tak má dostatečnou motivaci k tomu, aby ptáka prohlásil za „insignise“. Zkrátka každý chce mít ve voliérách něco vzácného a člověk se pak v inzerci setkává s poddruhy, které do Evropy snad ani nikdy dovezeny nebyly.
Řešení
Jak situaci řešit? Asi je zbytečné spekulovat nad tím, jestli je názvosloví správně utvořené, nebo nikoliv. Velké změny v systematice by se u chovatelské veřejnosti stejně nesetkaly s kladnou odezvou. Většina by pravděpodobně pořád používala stávající názvy a zařazení. Jak už jsem zmínil, dá se tušit, že společným zájmem chovatelů je uchování co největšího množství taxonů tak, jak je tomu v přírodě. Z tohoto hlediska je tedy určitě rozumné zachovat čistotu druhů a poddruhů. Zároveň si ale musíme uvědomit, že to v některých případech již není možné. Ptáci se totiž dříve či později po importu prokřížili a ztratili tak své charakteristické znaky. Konkrétní příklady uvedu u jednotlivých skupin. Podle mého názoru má cenu rozlišovat ty taxony, kde je daná odlišnost od ostatních jasně zřejmá. Například červené zbarvení pod křídly spojené s „poloobojkem“ kolem krku u loriů tříbarvých iriánských (Lorius lory erythrothorax) nebo lichoběžníková skvrna na zádech u loriů žlutohřbetých lesklých (Lorius g. flavopaliatus). To jsou typické znaky, které identifikují skupinu tak, jak ve skutečnosti vypadá ve volné přírodě. Co dělat s Kříženci? Je jen na svědomí chovatelů, jestli kříží druhy a poddruhy záměrně, nebo z nevědomosti. Já osobně jsem zásadně proti křížení druhů a samozřejmě i poddruhů, pokud tomu jde alespoň trochu předejít. Existuje však několik subspecií, které jsou nenávratně hybridizované, například Charmosyna p. placentis×Charmosyna p. ornata, Trichoglossus haematodus fortis×Trichoglossus h. capistratus atd. V těchto případech už většina populace v zajetí popisu volně žijícího exempláře neodpovídá. Jsou to ale stále živí tvorové, velmi pěkní ve svém zbarvení, a nevidím důvod, proč se snažit takových ptáků zbavovat. Jde jen o to, přiznat si, že prostě čistý poddruh nechováme, a tuto skutečnost také prezentovat svým kolegům, kterým takové ptáky případně prodáváme. Vedle nich můžeme stále chovat čisté poddruhy, které jsou svým zbarvením jasně průkazné.
