Brhlík lesní Sitta europaea (Linnaeus, 1758)
Já jsem jej tedy v životě u nikoho v kleci neviděl, musím však uvažovat o tom, že jsem již nezažil skutečný vrchol obliby klecních ptáků. Ten skončil s vynálezem rádia. No a taková krystalka je starší než já. Protože kromě jednoho druhu jsou brhlíci pro nás exotičtí ptáci, dali by se v našich klecích chovat bez problémů. Ten u nás žijící samozřejmě pouze s úředním povolením. Že by šlo o ptáky k chovu více než zajímavé, si můžeme odvodit z toho, co o nich před asi sto a padesáti léty Brehm napsal. Brhlík chytá se do sklopce navnaděného semencem neb ovsem, na čihadlo, do špruhlí, na vějičky neb na humenci; zajetí přivyká velmi záhy, vším se spokojuje, roztomile si vede a s ptáky jinými snáší se velmi dobře, pročež brzo stává se miláčkem majetníkovým. Proč brhlíky u chovatelů nevidíme, je tedy spíše záhadou. A neviděl jsem je dokonce ani na žádné výstavě na západ od nás. A že jsem tam vídával i mnohé rarity. V zimě je však může vidět každý, kdo sype ptákům do krmítka slunečnici. Proto jsou brhlíci ptáci dostatečně známí. Náš brhlík lesní je rozšířen na opravdu velkém území, na západě od Portugalska přes celou Evropu a Asii až po Kamčatku a Japonsko na východě. Odtud pronikají z oblasti palearktické až do oblasti orientální. Popis různých oblastí, které brhlík lesní obsadil, by zabral většinu textu, proto jsem nakreslil raději mapku jeho rozšíření. Je to přehlednější. Že na takto rozsáhlém území tento druh vytváří množství zeměpisných forem, není žádným překvapením.
Systematika
Pohled na jejich řazení do systému se mění, i když většina druhů byla řazena do stejného rodu od samého začátku. Snadno to poznáte podle toho, že jméno autora prvního popisu je napsáno bez závorky. Podle knihy „Soustava a české názvosloví ptáků světa“ je popsáno na 24 různých druhů brhlíků, žádný druh potom z australské oblasti. V tomto případě jsou všechny tyto druhy řazeny do čeledi brhlíkovitých Sittidae (Lesson, 1828). A všechny do jediného rodu Sitta. Oproti knize „Fauna ČSSR“ je to jiný pohled. Ta uvádí tři rody se 24 druhy. V tomto případě zasahují brhlíci až do australské oblasti. Držme se modernějšího pohledu. Rod Sitta jsou ptáci obývající celou severní polokouli. Žijí nejen v Evropě a Asii, ale i v Americe. Svou stavbou těla jsou snadno rozeznatelní. Mají velkou hlavu se silným, přímým a dlouhým zobákem, silné, ale krátké nohy se silnými drápy, ale dlouhými prsty. Křídla mají zakulacená a ocas velmi krátký. Jejich stavba těla jim umožňuje šplhat hbitě po kůře stromů nebo po skalách. Jsou to všichni původně stromoví ptáci, některé druhy se však úspěšně adaptovaly na skály. V systému je najdeme zařazené mezi sýkory a šoupálky, do řádu pěvců, i když i tento pohled se může poněkud lišit. Nicméně brhlíci jsou podle všech pohledů velmi příbuzní sýkorám. Žijí samotářským způsobem života. Hejno brhlíků neuvidíte. Sdružovat se do hejna v čase, kdy ptáci nehnízdí, je však z mnoha ohledů výhodné. Hlavně jako ochrana před dravci. Více očí více vidí. Brhlíci to řeší tak, že se v zimě přidávají k volným hejnům sýkor, které prohledávají koruny stromů a navštěvují krmítka. Pohybují se v blízkosti mezi sebou, ale nevytváří za letu žádný semknutý útvar jako třeba špačci. Jedinou výjimkou, kdy uvidíte více brhlíků pohromadě, je rodina, když mláďata právě opustila hnízdo. I takové rodiny se však brzy rozpadají, obvykle tak do tří týdnů.
Brhlík lesní žije na rozsáhlém území a druh vytváří velké množství forem. To jsme již řekli. Tyto zeměpisné formy jsou dále členěny na skupiny s určitou podobností. U brhlíků lesních se mluví celkem o pěti skupinách. Z toho jen dvě skupiny zasahují do Evropy. Skupina „europaea“ má dolní hrdlo a prsa bílé, načervenalé jen břicho. K této skupině je počítáno 8 subspecií. Nominátní forma, podle které Linné druh popsal, Sitta europaea europaea (Linnaeus, 1758), patří do této skupiny. U nás pak žije brhlík lesní středoevropský – Sitta europaea caesia (Wolf, 1810). Ten patří do skupiny „caesia“. Tato skupina pak zahrnuje dalších 7 subspecií. Tito ptáci mají celou spodinu těla načervenalou. Některé zeměpisné formy mají česká jména, když jejich jména byla uvedena ve „Fauně ČSSR“. Asi nebude na škodu, když tato jména uvedu.
Jména některých zeměpisných forem brhlíků lesních
1. Brhlík lesní severoevropský
Sitta europaea europaea
(Linnaeus, 1758).
2. Brhlík lesní sibiřský
Sitta europaea asiatica
(Gould, 1837).
3. Brhlík lesní středoevropský
Sitta europaea caesia
(Wolf, 1810).
4. Brhlík lesní italský
Sitta europaea cisalpina
(Sachtleben, 1919).
5. Brhlík lesní španělský
Sitta europaea hispaniensis
(Witherby, 1913).
6. Brhlík lesní kavkazský
Sitta europaea caucasica
(Reichenow, 1901).
Evropské subspecie jsou stálé, ale sibiřští brhlíci často, někdy až invazně, táhnou na západ, až do Skandinávie.
Kromě různých zeměpisných forem brhlíků lesních najdeme v Evropě ještě několik jiných, příbuzných druhů brhlíků. Jde však spíše o okrajové části kontinentu. Jsou natolik jiní a navíc sdílejí s brhlíkem lesním společná území, proto jsou tito ptáci považováni za samostatné druhy. Jsou to tito ptáci:
1. Brhlík korsický – Sitta whiteheadi
(Sharpe, 1884).
Žijí pouze v horských jehličnatých lesích Korsiky.
2. Brhlík turecký – Sitta krueperi
(Pelzeln, 1863).
Jak již jeho jméno napovídá, žije v Turecku a odtud ještě dále na východ a jihovýchod. Turecko však leží podle zeměpisných kritérií v Asii. Hranici mezi Evropou a Asií tvoří na východě Turecka pohoří Kavkaz. A právě na západním Kavkaze přesahuje výskyt tohoto brhlíka pomyslnou hranici směrem do Evropy. Proto se považuje i za evropského ptáka.
3. Brhlík skalní – Sitta neumayer (Michahelles, 1830).
Tento druh brhlíka, který se přizpůsobil životu ve skalnatém prostředí, je opět spíše druhem asijským. Avšak v jeho případě na jihovýchodě kontinentu přesahuje jeho výskyt hluboko do nitra Evropy. Setkáme se s ním v Řecku, Makedonii, Albánii a podél východního pobřeží Jadranu až téměř k Terstu. Všude tady je skal habaděj.
4. Brhlík kabylský – Sitta ledanti
(Vielliard, 1976).
Tento brhlík je zajímavým případem, byl objeven náhodou ve vyšších polohách alžírského Atlasu na velmi omezeném prostoru, a to poměrně nedávno. Je proto klasifikován jako velmi ohrožený druh. V jeho blízkosti žije i zeměpisná forma brhlíka lesního.
Původně se brhlík lesní, tedy náš brhlík, nazýval brhlíkem obecným. Jde tedy o synonymum. Takových synonym je však větší počet, převážně lidových pojmenování. Některá z nich nemusí být zcela zapomenuta. S jinými se můžeme setkat ve starších knihách. Tato jména sbíral a uveřejnil Zdeněk Klůz. Podle něho jsou to tato jména: brhel, brhél, brhlík obecný středoevropský, brhlík středoevropský, datlík modrý, lezavka, mazák, plháček, sinice, sinice obecná, šoupálek, vrbař, zamazák, zákorník, žluva modrá.
Ze života brhlíků
Brhlíci jsou považováni za hmyzožravce, ačkoliv jsou to ve skutečnosti všežravci. Svým dlouhým a silným zobákem jsou schopní vytahovat hmyz ukrytý v puklinách kůry stromů. To je asi jejich nejobvyklejší loviště. Samozřejmě nepohrdnou žádným hmyzem nalezeným kdekoliv. Třeba v čase, kdy se na jaře rozvíjejí nové větvičky a listy dubů, které jsou napadány velkým množstvím housenek, píďalek, zavíječe dubového, které se pak na vláknech spouštějí na zem k zakuklení. V té době můžeme pozorovat brhlíky, jak pilně a obratně lezou na samých koncích větviček.
Nejčastěji je však vidíme, jak šplhají po kůře stromů, a to často i hlavou dolů. Tohle dokáže jen málo ptáků a brhlík to dělá ze všech vůbec nejčastěji. Je to velmi efektivní způsob pohybu. Podle fotografií můžeme pozorovat, že sbírají také velké lesní mravence. Ti šplhají někam do korun stromů, kde obhospodařují svoje kolonie mšic, které sají mízu z mladých výhonků. Mravenci mají svoje pravidelné cesty, přímo silnice, a brhlíci se nijak nezdržují výhodnějším postavením vlastního těla. Sbírají je s hlavou dolů nebo vzhůru, s tím se nijak neomezují. Stavba těla brhlíků je do jisté míry podobná stavbě těla datlů. I brhlík má silný zobák, kterým dokáže vyvinout značnou údernou sílu. Nikoliv tak velkou jako datel. A také jeho jazyk má zcela odlišnou stavbu. Brhlík využívá svého zobáku k dobývání jader různých semen ze slupky. Zrnožraví ptáci bývají většinou „loupači“ semen. Jejich zobáky jsou dokonalé nástroje, které dokážou vyloupnout jádro ze slupky. Brhlík takový zobák nemá. Proto používá jiný postup. Odnáší si semena ke vhodným mezerám v kůře stromů, pařezů nebo i mezi kameny, kde je usadí jako do svěráku. Potom z nich uvolňuje jádro silnými údery zobáku. Podobně to dělají i sýkory, ale ty přidržují semena slunečnice nohama k nějaké větvičce. V dnešní době by krmení brhlíků v klecích či voliérách nedělalo žádné potíže. I na krmítku berou běžnou směs pro hmyzožravé ptáky, průmyslově vyráběnou. Několik moučných červů denně. Tady musí být střídmost, protože by jinak neúměrně ztloustli. Slunečnice a různé druhy ořechů a oříšků. Pokud by však brhlíkova klec byla někde v místnosti, musíte počítat s tím, že bude neustále do něčeho bušit a klepat. Tady asi lze hledat důvod, proč se nakonec brhlíci nestali klecními ptáky.
Brhlíci hnízdí výhradně v dutinách stromů, případně i budov nebo skal. Samozřejmě také v hnízdních budkách. Hojně využívají hnízdních dutin po datlech, nejvíc po strakapoudech. Vchod do hnízdní dutiny si upravují na správnou velikost zalepením směsí hlíny a slin. To jim slouží jako ochrana proti jiným, silnějším ptákům, kteří by je z jejich obydlí mohli vyhnat. Nebezpečí jim hrozí především od špačků nebo vrabců. Ti nejsou schopní zazděný vchod překonat. Strakapoud je sice schopný tuto překážku snadno vytlouct, ale vlastně nemá zájem, protože sám si vždy tesá novou, vlastní dutinu. Brhlíci také i v mimohnízdní době nocují ve všemožných dutinách a škvírách. Několikrát jsem pozoroval, jak již téměř za tmy přiletěl z blízkého lesa brhlík k domu a okamžitě zalezl do škvíry v omítce, kde přespával. Samotné hnízdo brhlíka je pak v dutině postaveno z úlomků kůry, nejčastěji borové. Tyto úlomky staví brhlík na stojato, na hranu, podobně jako se kdysi štětovaly silnice. Tímto zdivem vyplní dutinu a v jejím středu ponechá hnízdní kotlinku. Ta bývá slabě vystlaná, někdy i peřím, jindy je i zcela bez výstelky. Vajec mívá brhlík větší počet, ponejvíce však šest, někdy až deset. Hnízdí jen jednou do roka, nejčastěji od poloviny dubna a v květnu, řídce i později. Páry se tvoří již v mládí, někdy již koncem srpna a září. Na krmítku, v průběhu zimy, můžeme vídat brhlíky po párech. Ne že by snad seděli na krmítku oba ptáci společně, ale obyčejně jsou přidruženi k nějakému hejnku sýkor po párech.
Brhlíky můžeme prohlásit za opravdu stálé ptáky. Nikam netáhnou a celoročně se zdržují v okolí svého hnízdiště. Jen mladí se musí poohlédnout po novém bydlišti, pokud tedy jejich rodiče zůstávají naživu. Ani mladí se obvykle neusazují nijak daleko, dokonce se mluví o vzdálenosti do 1 km od místa narození. Podle výsledků našeho kroužkování bylo 98 % zpětných hlášení do vzdálenosti maximálně 10 km od místa kroužkování. Nejdále byl nalezen brhlík kroužkovaný v Praze – našli ho v Německu ve vzdálenosti 307 km. Brhlíci žijí po celém území ČR, a to až vysoko do hor. Prakticky po hranici lesa. Žijí však i v městských parcích, třeba v Praze na Karlově náměstí, kde až tak moc stromů není. Jejich populace se u nás odhaduje asi na 700 000–1 200 000 hnízdících párů. Jsou to takoví opravdoví Češi, a to asi víc než my sami.
Jediné, co zatím chybí, jsou modernější poznatky z jejich chovu. Jestliže stará literatura tvrdí, že se dají dobře ochočit, bude to zřejmě pravda. Nakonec i volně žijící brhlíci jsou někdy natolik krotcí, že na některých místech si chodí pro pamlsky až na ruku. Třeba v lázeňském parku Františkových Lázní, kde jsem to viděl na vlastní oči. Třeba by se dali naučit i životu ve voliéře s volným výletem. U většiny druhů ptáků jsou poznatky chovatelů významné, když již nejsou vůbec jediné, které o nich máme. Například o mnoha ptácích exotických. Tak proč neobohatit naše poznatky i o brhlíky?
