Začínáme s holubářstvím – 18. díl Krátkozobí rejdiči
Úvod
Dávná plemena rejdičů patří k nejstarším známým holubům, přičemž se domníváme, že centrum jejich chovu lze vymezit oblastí Persie a Indie. Rejdiči byli zprvu chováni za účelem letového sportu, který byl výsadou bohatých rodů a vládnoucích vrstev v rozlehlých asijských oblastech, včetně zemí bývalého Sovětského svazu. Později došlo k rozšíření letově zaměřených plemen do dalších asijských oblastí, do severní Afriky a na evropský kontinent. Dnes známe i plemena australská nebo severoamerická, takže můžeme hovořit o „kosmopolitních“ šlechtitelských aktivitách. Paradoxně nejméně se rejdičům dařilo a dosud daří v zemích, které byly historicky zaměřeny na chov užitkových holubů, jako jsou Francie nebo Česká republika, a pak v oblastech rozšíření španělských voláčů zlodějů, kteří uspokojují touhu člověka po letových dovednostech ušlechtilých holubů jiným způsobem. O skutečném množství plemen rejdičů se můžeme jen dohadovat, neboť v Evropě jsou popsána a uznána jen některá nejrozšířenější plemena, ale desítky, možná stovky plemen regionálního rozšíření bližší standardizaci úspěšně unikají. Rejdiče spojuje zejména velmi malá nebo alespoň menší postava, u ostatních plemenných znaků vzhledem k mnohotvárnosti skupiny nalézáme mnoho výjimek. Nápadně často se rejdiči vyznačují tvarem krku, který je vyhlý směrem dozadu a vytváří ladnou křivku připomínající tětivu luku. Mnoho zástupců se honosí atraktivníma perlovýma očima bez většího prokrvení. Vzhledem k malé velikosti mají poměrně nápadné oči, často zvýrazněné rozšířenými dvojkruhovými obočnicemi, které bývají spíše jemnější. Utváření jejich zobáků je také velmi rozmanité, ale u krátkozobých převažuje velmi drobný a někdy i úžeji nasazený tvar, jen u plemen se širokou hlavou je i krátký zobák široce nasazený. U středozobých plemen dominuje zkrácená délka zobáku, která osciluje na hranici krátkozobosti. K vidění jsou však i zástupci vyloženě dlouhozobí. Dělit plemena rejdičů je s ohledem na jejich počet a obdivuhodnou variabilitu přinejmenším svízelné, vždy nalezneme řadu výjimek. Osobně jsem zastáncem dělení, které za svého života předkládal moravský znalec rejdičů Ing. Havlín, a to dělení dle délky zobáku a směru šlechtění. Ani toto rozdělení ovšem nemůže být jednoznačné, protože třeba typická plemena krátkozobých rejdičů, jako jsou čínští holubi nebo egyptští swiftové, jsou do Evropy dovážena v méně šlechtitelsky náročné středozobé formě a v této nedokonalé podobě rovněž popisována ve vzornících, což platí také třeba o některých tleskačích. My se pak mylně domníváme, že máme před sebou středozobá plemena, ale skutečnost je taková, že na světě existují také jiné holubářské velmoci, které sice nemají tak propracovanou genetiku nebo standardy holubů jako my v Evropě, ale holubářské umění v nich je tak silné a vztah k holubům natolik adorativní, že své národní krátkozobé poklady nedovolí vyvážet mimo oblast původu. Popisem skupin rejdičů končí představení plemen v seriálu pro začínající holubáře. Je rozdělen na tři díly. V prvním představím krátkozobá plemena, v dalším středozobá a v posledním pojednám o dlouhozobých plemenech, letově vedených zástupcích a letovém sportu. Zajímavostí je, že některá plemena rejdičů dostávají šat (kresbu a barvu) dospělých až po pelichání a plemena v mniší kresbě bývají nepřesně označována jako bělohlavá.
Krátkozobí rejdiči
Na rozdíl od krátkozobých plemen racků, kde je upřednostňována hlava oproti tělíčku co největší, je u rejdičů dosahováno nejvyšší estetické úrovně při hlavě co nejmenší, s poměrně úzce nasazeným a krátkým zobáčkem. Typickými představiteli jsou varšavský motýl nebo bialostocká krymka, kde méně prošlechtění jedinci s hrubšími hlavami působí velmi nesouladně. Známe také některé výjimky, kdy si přejeme hlavu výraznou. Tam patří třeba komárenský kotrlák nebo pražský rejdič krátkozobý, samostatnou kapitolu tvoří výstavní plemena letových rejdičů (výstavní tippler, výstavní birminghamský roler atd.), kde je kladen důraz na těžkou hlavu s poměrně úzkým, ale velmi zkráceným zobáčkem. Vrcholem v tomto počínání je anglický long, u kterého na již tak mohutné hlavě předstupuje čelo před nasazení zobáku, který je velmi krátký a široce nasazený. Oproti tomu třeba budapešťský krátkozobý rejdič se honosí hlavičkou velmi drobnou a suchou, na které vynikají dva čelní a jeden týlní hrbolek. Výsadou krátkozobých rejdičů je stavba hlavy, která osciluje od téměř kulaté, drobné až velké přes hlavu s vysokým čelem a plošším temenem až ke tvarům kostkovitým, které jsou dosahovány díky snížené temenní části a vystouplé nadočnicové a týlní oblasti. Rejdiči s kostkovitou hlavou jsou vždy obdivováni návštěvníky výstav všech stupňů. Krátkozobá plemena rejdičů bývají velmi malých postav, nízkých a často i dost podkleslých nohou, někdy s nepříliš žádoucí delší zadní partií (pozůstatek původních letových směrů), kterou může opticky zkrátit vzpřímené držení těla, pozvednutá hruď a svisle držený krk. Mnohá plemena mají variabilní pernaté ozdoby hlavy a nohou, mohou být tedy jak bez pernatých ozdob, tak rousná, s punčoškami, lasturovitou a vzácně i špičatou chocholkou. Někteří zástupci mají též čelní vrkoč, což je zvláště obdivuhodné. Krátkozobost je chovatelsky natolik ceněna, že dnes hovoříme převážně o výstavních rejdičích, nikoliv o letových formách. Ačkoliv bývá snaha některá plemena „rozlétat“, často křížením s letově dovednými zástupci jiných plemen, nebývají výsledky tak uspokojivé, jako bývají očekávání chovatelů. Přesto jsou i krátkozobí rejdiči schopni určitého letového výkonu, a jsou-li k tomu vhodné podmínky, může jim být poskytnut volný prolet. Naprostá většina chovatelů však drží tyto holubí skvosty ve voliérách, kde jim předkládají speciální krmné směsi s převahou drobných zrnin, a pro výchovu mláďat drží chůvky z řad středozobých rejdičů nenápadných tvarů. Za využití chůvek krátkozobí rejdiči dobře prosperují, ale i tak vyžadují vysoké nároky na udržení zdravotní kondice a předvýstavní přípravu. Ta spočívá u plemen s chocholkou v jejím podstřihu (jen podpůrná, zraku pozorovatele uschovaná pírka), u plemen rousných v obměně poškozených per a držení v suchém a čistém holubníku s kruhovými bodovými sedačkami. Za těchto opatření se na výstavy dostávají perfektně připravení, kondičně otužilí jedinci, na které je radost pohledět. Obrovskou výhodou rejdičů je právě jejich malá velikost. Na relativně malém prostoru tak můžeme chovat mnohem větší množství holubů, budníky jim stačí také ty nejmenší, stejně jako hnízda. Rovněž množství krmiva je oproti větším plemenům zanedbatelné a to je také důvod, proč se rejdiči pomalu zabydlují také u chovatelů jiných plemen, kde plní roli „druhé volby“ a zpestřují tak stále častěji naše výstavy. Ani jejich doprava (velikost přepravek) a umístění na výstavách (velikost klecí) nevyžadují žádné zvláštní nároky.
Letově nejvyužívanější krátkozobí rejdiči
Egyptský swift je „leták“ spíše užšího těla, s nápadně dlouhými letkami a ocasem, kratšího, přiměřeně podkleslého postoje, který jako by přesvědčoval o schopnosti rychlého startu. Vyznačuje se nádherným a ojedinělým zbarvením (masivní stříbrný krční límec, na zadní části se zvedající směrem k záhlaví, dále např. modré, černě lemované křídelní štíty, atlasoví či mandloví). Zatímco v orientálních zemích je ceněný jako krátkozobý, přičemž formy jeho hlavy (šířka a tvar) i zobáku (délka, tvar a šířka) připomínají krátkozobé racky, v kontinentální Evropě zdomácněli spíše jeho představitelé s kratším středním zobákem, který umožňuje bezproblémovou reprodukci mladých, ale uzavírá nám jednu z nejkrásnějších forem letově vedeného rejdiče, formu kombinující úžasný let s atraktivní barvou, mimořádně dlouhými letkami i ocasem a prošlechtěním znaků na hlavě. Let se vyznačuje prudkým startem celého hejna, kdy po určité době (často po několika hodinách) je hejno staženo z oblohy. Následuje úchvatný střemhlavý let swiftů do holubníku, připomínající semknutý útok sokola. Podobný syrský swift může být i se špičatou chocholkou.
Armavirský krátkozobý tleskač pochází z města Armaviru na severním Kavkazu. Honosí se zakulacenou hlavou s typickou plošinkou na temeni. Délka zobáku se liší, přechází od krátkozobé (cennější) až po kratší střední, dle stupně prošlechtění. Je to poměrně statný tleskač s dobře vyvinutými rousy. Jeho kořeny mají směřovat do Persie, Turecka a Ázerbájdžánu. Let tleskačů je doprovázen hlasitým tlučením konců letek o sebe. Kvalitní tleskači létají dlouho a vysoko. Na okamžik se zastaví ve vzduchu a potom kolmo stoupají do výšky několik desítek metrů sloupovým letem. Někteří mohou vystoupat až do nedohledné výšky, zvláště při slabém vánku.
Čínský rejdič je typickým krátkozobým rejdičem, který se do Evropy dostal ve své letově nadanější a šlechtitelsky nenáročné středozobé formě. Většina čínských rejdičů se pyšní dopředu směřujícím čelním vrkočem, nejoblíbenější jsou v kresbách kombinujících bílé plochy s barevnými (velmi často černými), u kterých trestáme nedokonalost jen mírně. Využívá se k letovému sportu, při kterém se do počátku ocasu připevní speciální lehké píšťalky, vydávající za letu nádherné zvuky. Žádaná, krátkozobá forma má širší a kulatější hlavu a zobáček, který co nejvěrněji kopíruje tvar hlavy, podobně jako u krátkozobých swiftů.
K letovému sportu lze využít i jiná krátkozobá plemena, samozřejmě zařazená do nejméně náročných výkonnostních skupin. Například v Rumunsku se traduje, že létat musí všechna plemena rejdičů, včetně nejzdobnějších.
Nejtypičtější výstavní krátkozobí rejdiči
Z Přední Asie pochází předci rejdiče starokmenného, který se vyznačuje dokonale zakulacenou hlavou s výbornou šířkou čela a krátkým, široce nasazeným zobáčkem, jenž je nesen nepatrně se sklonem dolů. Mnoho jeho kreseb a barevných rázů vznikalo od 18. století v Berlíně a okolí. Je to rejdič vzpřímený, kratší, s punčoškami pokrývajícími běháky a prsty, někdy chocholatý s lasturovitou chocholkou, jindy hladkohlavý. Jeho ladnost vychází z tvaru krku typického pro mnohé rejdiče. Jedná se o zvláštně dozadu prohnutý tvar, elegantní ve spojení s hrdě pozvednutou hrudí. Některé barevné rázy, zvláště sedlatí s hvězdou (srdcem) na hrudi, jsou impozantní.
Berlínský krátkozobý je dle mého názoru jeden z nejušlechtilejších vzpřímených krátkozobých rejdičů. Jeho dar krásy provází výrazné prohnutí v zadní části krku, letky spuštěné pod pozvedlým ocasem k zemi a bohatý rousek. Hlava je drobnější, ale pěkně široká, s velmi krátkým a dostatečně široce nasazeným zobáčkem. Výrazným znakem jsou perlové oči u všech rázů. Tvar krku podporuje jeho mírný potřes. Mými nejoblíbenějšími jsou mramoroví (soví) nebo perloví.
Bialostocká krymka patří k nově uznaným plemenům krymek, pochází z Polska, přičemž byla prvně představena na Evropské výstavě Wels 2000. Nejvzdálenější krymkou je uralská, která je nejbohatěji opeřená na prstech. Dle mého názoru splňuje nejvyšší estetické parametry, kresba krymky spočívá ve zbarvené horní polovině hlavy a celém ocasu, ostatní opeření je sněhobílé. Dokonalost jemné hlavičky a zobáku násobí kvalitní rousy a lasturovitá chocholka.
Vratislavský rejdič vznikl z pražského a domácích rejdičů, nese malou, kostkovitou a suchou hlavu, jemný krk, velmi krátký, široce nasazený zobák, který je výrazně vodorovně držený. Vyskytuje se vzácně i jako chocholatý.
Budapešťský krátkozobý je v oblasti plemenných znaků hlavy nejprošlechtěnějším holubem světa. Vyznačuje se suchou, kostkovitou hlavou s propadlinkou na čele, třemi hrbolky téměř ve stejné výšce, dvěma nadočnicovými a jedním týlním (neseným výš), oči jsou díky tvaru lebky jakoby vypouklé s výraznými, ale jemnými nažloutlými nebo tmavými dvojkruhovými obočnicemi. Oči jsou výrazné a vždy perlové, s jemnými pigmentovými zrníčky. K jemné hlavě patří užší a velmi vzpřímený krk, pěkně pozvednutá hruď na velmi drobné postavě. Díky vzpřímenému držení těla nepůsobí negativně ani poměrně delší zadní partie, naznačující, že se jedná o původního letového zástupce, kterému delší ocas pomáhal jako účinné kormidlo během letu.
Kalaraský rejdič je jedním z plemen rejdičů, která jsem posuzoval na EV v Lipsku roku 2012. Velmi jemný rejdič z jihu Rumunska je spíše průměrných tvarů, honosí se ovšem přiléhavou lasturovitou chocholkou a čelním vrkočem. Ocas sestává ze 14 až 16 per. Vyskytují se zlatí i lentoví.
Moskevští rejdiči (černobílí, lentoví a jiní) tvoří větší skupinku různě kreslených rejdičů s menšími hlavičkami, krátkým, široce nasazeným zobákem, malými postavami, převážně s letkami spuštěnými pod ocasem a nápadně delší zadní partií s nízkým postojem. Obočnice jsou širší, ale jemné, světlejší. Lenta se projevuje vybělením ocasního pruhu u červených a žlutých, u modrých a černých nikoliv. U nejprošlechtěnějších přechází zobák téměř bez přechodu k obočnicím, atraktivní jsou též v bělolící sedlaté kresbě.
I polský krátkozobý rejdič má světlejší výrazné obočnice, ještě kratší postavu a nápadněji širší čelo, formy jsou hladkohlavá a chocholatá s lasturovitou chocholkou, vždy perloocí, s velmi suchou, kostkovitou hlavou. Poněkud připomíná budapešťského rejdiče, i jeho modré zbarvení obsahuje ztemňující (dirty) faktor.
Elbinský bělohlávek je znám od začátku 19. století, vyznačuje se suchou, kostkovitou hlavou s propadlým čelem, ze kterého vystupují dva nadočnicové a jeden týlní hrbolek. Ačkoliv se jedná o bělohlávka, oči jsou perlové.
Anglický long patří k nejvýstavnějším krátkozobým rejdičům. Velikost jeho hlavy je v poměru k postavě povznesena na nejvyšší možnou úroveň, což předpokládá velmi těžkou, zakulacenou hlavu s plnými lícemi. Velmi dopředu a vysoce nasazené čelo strmě spadá k vodorovně drženému miniaturnímu zobáčku, který je jakoby vklíněn do linie přední části hlavy. Neprokrvené perlové oči jsou umístěny ve středu hlavy, zatímco její nejvyšší bod je posunut před jejich úroveň.
Anglický krátkozobý rejdič (short) je vůbec nejznámějším nositelem mandlového zbarvení u okrasných holubů, ale v jeho rejstříku se nachází daleko více barevných rázů. Jeho tvar hlavy i nasazení a tvar zobáku jsou obdobné jako u longů, ale velikost hlavy i postavy je nápadně zmenšená, odpovídá tak většině krátkozobých velkoměstských evropských rejdičů. Čelo je typicky předsazené před zobák, letky jsou spuštěné.
Hamburský bělouš je kresbou vlastně tygr. Je prototypem vzpřímeného krátkozobého rejdiče jemnější konstituce hlavy s miniaturním zobáčkem. Jeho krk je elegantně dozadu prohnutý, hruď zaoblená. Na rozdíl od starokmenného nesmí vykazovat potřes krku. Jeho letky spočívají nesené na ocase. Zdobí ho středně dlouhý rous a supí pera.
Hamburský rejdič se vyskytuje převážně dosud jen v Hamburku a okolí. Hlava je zaoblená, s nápadně vzpřímeným čelem, běháky jsou neopeřené, zatímco záhlaví může být zdobeno lasturovitou chocholkou. V počtu barevných a kreslených rázů patří k nejpestřejším rejdičům.
Komárenský rejdič, zástupce slovenského a maďarského holubářství, dnes zažívá zlaté časy nejvíce v Německu, kde ho díky skvěle zvládnuté předvýstavní přípravě zdobí též výborně zvednutá a pravidelná, velmi bohatá a přitom utažená lasturovitá chocholka. Komárňák má velmi nápadné, výrazné oči ohraničené červenými obočnicemi, výraznou hlavu s velmi širokým čelem a krátký, široce nasazený zobák. Vyskytuje se v kresbě tygra, sedlaté i jako plnobarevný.
Královecký barevnohlávek patří k dalším hvězdám světového holubářství, přičemž mnohem známější je jako rousný s lasturovitou chocholkou než jako hladkonohý a hladkohlavý. Barevná je hlava s náprsenkou a ocas, majoritní opeření je bílé. Eleganci dodává vzpřímené držení těla a krku s jen mírným vydutím směrem dozadu, nádherná je středně velká hlava s krátkým, široce nasazeným zobáčkem. Nejvyšší bod hlavy se nachází před očima, čelo je tedy pěkně plné a široké. Byl využit k vyšlechtění novosadského krátkozobého a dalších rejdičů. Podobný poznaňský barevnohlávek je hladkonohý.
Královecký čistooký rejdič vzešel z východopruského rejdiče, ale je krátkozobý. I u něho je kladen důraz na vzpřímené držení těla, provází ho variabilní pernaté ozdoby hlavy (hladkohlavý či s lasturovitou chocholkou) a nohou (hladkonohý či s punčoškami). Oči mají pěkně perlové, pokud možno bez prokrvení.
Markská straka byla známa v německém Poodří již začátkem 19. století. Vznikla za využití starokmenného rejdiče, který se podepsal na plemenném typu, postoji i paletě barevných rázů. Byla použita k vyšlechtění berlínských pestrých. Stračí kresba přináší bílá křídla mimo sedlového vykrojení, dále bílou dolní hruď. Obligátní jsou bohaté rousy se supími pery, ostatní opeření je barevné, vždy je přítomna přilehlá lasturovitá chocholka s růžicemi.
Norský rejdič je velmi podobný s východopruským, od kterého se ovšem odlišuje zakulacenější a mohutnější hlavou a kratším zobákem, čelo je mírně předsazené. Rousky a lasturovitá chocholka jsou přítomny obligátně.
Pražský rejdič je naší domácí chloubou a zářným příkladem dobrého spojení bradavičnatých plemenných znaků s typologií krátkozobého rejdiče. Toto spojení se odráží ve výraznější hlavě plemene, v obočnicích, které se během dospívání výrazně vyvíjejí. Naše krásné národní plemeno zdobí pestrá paleta barevných rázů, ale mnohem více rázů je uznaných než prakticky chovaných. Vyniká kostkovitou hlavou, kterou spoluvytváří propadlé temeno a zvýšené oba nadočnicové a týlní hrbolek. Z pražského rejdiče vznikl např. štětínský, který nese některé u pražského rejdiče opomíjené barevné rázy, namátkou vlaštováky bělouše. Hlavička štětínského rejdiče je jemnější a nesmí mít propadlé temeno.
Vídeňský rejdič dle mého názoru v posledních letech dosti upadá. Při jeho současném prošlechtění si ho již s pražským krátkozobým rejdičem může splést jen laik. Je to plemeno s lehčí hlavou než u PRK, s méně prokrvenými obočnicemi, více klopeným zobákem a zadním hrbolkem ve stejné výši, jako jsou čelní. Vyskytuje se jako sedlatý i v jiných rázech (vytváří soustavu několika plemen), například mandloví jsou nazýváni harlekýni.
Varšavský motýl byl pojmenován dle způsobu letu, kterým připomíná právě motýla. Je to holub v kresbě temešvárského rejdiče, tedy světlý tygr s barevnými letkami, ocasem a převážně zbarvenými středně dlouhými rousy. Typově je podobný s berlínským krátkozobým rejdičem, je tedy velmi vzpřímený, s letkami spuštěnými pod ocasem, který je pozvednutý, hruď je hrdě nesená a krk rovněž, ale hlavička je nápadně malá, s velmi malým zobáčkem. Je to jedno z mála plemen krátkozobých rejdičů, která vídáme na našich celostátních výstavách.
Plemen krátkozobých rejdičů je mnohem více, ale rozepisovat se o nich bude mít význam až tehdy, zdomácní-li u nás a budou se pravidelně objevovat na našich výstavách. V příští Fauně představíme rejdiče středozobé, včetně malebných postavových zástupců.
