Skupina plemen se zvláštními znaky
Komu by se nelíbily?
Společné mají, jak název napovídá, zvláštní znaky netypické pro ostatní plemena. Najdeme tady pestrou škálu tvarů a atraktivních péřových doplňků, jako jsou např. chocholy a chocholky, vousy, licousy, ale i rousy na běhácích či dlouhé ocasy. Některým zástupcům naopak zase něco chybí …
Je z čeho vybírat …
Do skupiny plemen se zvláštními znaky patří chocholatá plemena, z našeho Vzorníku např. paduánky, holandské chocholaté, hudánky, apencelští chocholáči, bredy, soví vousáči, laflešky, ale také plemena s jinými zvláštními znaky, jako třeba bezocasá plemena (kusky, araukany), dlouhoocasá plemena (fénixky, jokohamky, sumatranky), plemena se zvláštní strukturou peří (hedvábničky, siamské hedvábničky) nebo s redukovaným opeřením (holokrčky). U některých plemen je zvláštních znaků hned několik, např. sultánky mají chochol, vous i rousy, hudánky chochol, vous a pět prstů.
I mezi těmito krasavci jsou plemena užitková – plemena s nezanedbatelnou snáškou (holokrčky, araukany) nebo s dobrou masnou užitkovostí (hudánky). Někteří zástupci mají netypicky zbarvené maso (hedvábničky, cemani) či skořápku vajec (araukany).
Péřové okrasy
Chocholky vyrůstají na temeni chocholatých plemen kura. Vyskytují se v různých velikostech, liší se tvarem u jednotlivých plemen, rozdíly v jejich utváření jsou i u pohlaví – zatímco u kohoutů jsou pera v chocholkách špičatější, u slepic jsou kratší a zaoblená.
Malé chocholky se skládají z chomáčku per uložených za hřebenem, u kterého bývá zvednutý praporek (laflešky). Středně velké chocholky jsou např. u hedvábniček.
Velké chocholy zpravidla pokrývají lebeční výduť, jejich tvar je kulovitý, peří je pevnější. U těchto plemen bývají zvětšené nozdry a hřeben je redukovaný – např. motýlkový u hudánek nebo chybí třeba u paduánek. Stejně jako malé jsou nežádoucí i nepravidelné nebo příliš velké chocholy bránící výhledu.
Vousy zahalují část obličeje, ušnice a laloky. Mohou být celistvé, zahalující ušnice i bradu (soví vousáči), nebo rozčleněné na lícní a podbradní část (araukany). Vousy by měly být husté, zakrývat laloky a ušnice, ale ne bránit ve výhledu. Štětcovité shluky užších a delších per, které vyrůstají u bradavičnatých pernic po stranách hlavy, se nazývají licousy. Vyskytují se jen u araukan. Vousy i licousy by měly být souměrné.
Také rousy, které porůstají běháky z vnější strany, jsou různých velikostí. Nejmenší formou rousů jsou punčošky, typické např. pro hedvábničky. U jiných plemen je peří vyvinutější, porostlý je i střední prst. Vadou jsou rousy řídké, neúplné nebo jiného typu, než požaduje standard. Pro některá plemena je charakteristické opeření holení. U sultánek jsou to supí pera – dozadu prodloužené ne příliš tvrdé peří, u bred je toto peří tvrdší.
Ve Vzorníku plemen drůbeže jsou tato plemena rozdělena na:
chocholatá plemena – skupina G1,
plemena s jinými zvláštními znaky – skupina G2,
zdrobnělá chocholatá plemena – skupina G3,
zdrobnělá plemena s jinými zvláštními znaky – skupina G4.
Trocha historie
Prvořadým požadavkem na drůbež vždycky bylo, aby poskytovala užitek. Přesto už naši předkové toužili i po něčem zvláštním, něčem, co je odlišné, co každý nemá.
První zmínky o okrasných plemenech jsou staré několik století. Chocholaté slepice byly ozdobou evropských panských dvorů už v 17. století, japonské a čínské zahrady zase zdobila už před několika sty lety dlouhoocasá plemena.
První zmínky o slepicích s těmito zvláštními znaky jsou však ještě mnohem starší.
Dosud nejstarší známé zobrazení chocholaté slepice bylo nalezeno ve starém Egyptě na papyru Artemidor. V Alexandrii byl kolem roku 10 n. l. zobrazen černý chocholatý kohout, pravděpodobně obětní zvíře. Ač byla chocholatá drůbež před staletími vzácností, o jejím výskytu svědčí archeologické nálezy lebečních kostí, na kterých je patrná lebeční výduť sloužící jako podklad chocholu. Je známo pouze několik nalezišť, např. z West Hill, chrámu Římanů v jižní Anglii z období kolem roku 350 n. l.
Několik důkazů o chocholatých slepicích máme také z pramenů starých umělců. V Drážďanské obrazárně se nachází různá zobrazení chocholatých slepic, např. obraz Lucase Cranacha staršího (1472–1553), jež znázorňuje slepici v kleci s nádherným chocholem. Obzvlášť známá jsou zobrazení od italského malíře a přírodovědce Ulisse Aldrovandiho (1522–1605).
V některých částech Ruska až k Sibiři vznikly chocholka a vous pravděpodobně jako reakce na extrémní zimu, slepice se tak zřejmě přizpůsobily nehostinným podmínkám.
Do roku 1869 byla všechna plemena s chocholkou vzájemně zaměňována, teprve na drůbežářském kongresu v Drážďanech byly určeny požadavky na jednotlivá plemena a stanoveny jejich názvy.
Co se týče dlouhoocasých plemen, v Japonsku se ústně předává příběh o tom, že vojáci prince Yamanouchi v prefektuře Kochi na jižním poloostrově Šikoku měli helmy a kopí pro zvláštní příležitosti na počest císaře zdobené dlouhým kohoutím peřím. Poddaní, kteří kohouty chovali a peří princově armádě dodávali, byli osvobozeni od daní. Přilby i oštěpy pocházející z období kolem roku 1655 můžete vidět v japonských muzeích.
Zvláštnosti chovu
Pro to, aby péřové ozdoby zůstaly krásné, je nutné přizpůsobit podmínky chovu. Prvořadé je udržení chovu v čistotě, potřeba je přizpůsobit krmítka a napáječky, ale také podestýlku, výběhy a krmnou dávku.
Povahově jde většinou o klidná zvířata, která lze snadno ochočit. Jedinci s velkými chocholy, které jim znesnadňují výhled, bývají poměrně často lekaví, reagují prudce zejména na náhlé neznámé podněty.
Prvním ze skupiny chocholatých plemen, na která se podíváme blíže, budou paduánky.
