Psí konverzace – část 30. Klíč k tajemství psího jazyka – Respekt k individualitě
Najednou se přiřítil Arktik a začal kňučet, ale já jsem nechápala proč. Postavil se vedle Alatny a díval se na mě. Tohle však už nebyla hra, bylo to něco jiného. To, že kňučel, i to, co udělal, bylo něco nečekaného. Byla jsem zmatená. Chtěl, abych se zachovala určitým způsobem, jenomže jak? Nevěděla jsem si rady, a tak jsem jenom tiše stála a tázavě se na něj dívala. Pak jsem nejistě ustoupila. Ale chtěl po mně zrovna tohle? Litovala jsem, že nemám nějakou rosettskou desku, která by mi umožnila přetlumočit vlčí sdělení do symbolů člověku srozumitelných. Brzy jsem však měla svou rosettskou desku nebo alespoň její úlomek objevit. Zatím jsem byla ochotna nechat se poučit: bruslila jsem na nebezpečně tenkém ledě a ani jsem o tom nevěděla.“ Takto výstižně popsala americká autorka Lois Crislerová v knize Život s vlky svou úpornou snahu o pochopení vlčí komunikace. Své zbožňované vlky chovala ve svém domově ve srubu Na útesu v americkém Coloradu ve Skalistých horách.
Nikdo nemusí vědět všechno
Pár slov na vysvětlenou pro ty, kdo zapomněli, co je to rosettská deska: je pojmenována francouzsky „la pierre de Rosette“ podle města Rosetta (arabsky ar-Rašíd), které leží u ústí řeky Nilu. Rosettskou desku (černá žulová stéla má výšku 114 cm a šířku 71 cm) nalezl 15. července 1799 francouzský důstojník dělostřelectva Pierre François Xavier Bouchard při opevňovacích pracích u pevnosti Fort Jullien během Napoleonova tažení do Egypta. Do desky je vytesán nápis kněze děkujícího roku 196 př. n. l. králi Ptolemaiovi V. Epifanovi v devátém roce jeho panování (v té době byla v Egyptě úředním jazykem řečtina). Na desce je ve 166 znacích zaznamenán text ve třech shodných verzích: dvou egyptských (v hieroglyfickém a démotickém písmu) a jednom řeckém překladu. Konfrontace řeckého překladu s do té doby nerozluštěným hieroglyfickým textem umožnila rozluštění hieroglyfů.
Text zapsaný pomocí démotického písma se podařilo dešifrovat v roce 1814 britskému egyptologu Thomasi Youngovi. Později pomocí desky rozluštil Jean François Champollion hieroglyfické písmo, přestože deska je poškozená právě v části s hieroglyfy. Champollion nepracoval s originálem, měl možnost studovat jen kopii rosettské desky. (Deska je od roku 1802 uložena v Britském muzeu v Londýně, protože po prohrané námořní bitvě u Abukiru ji Francouzi museli Angličanům odevzdat. Egypťané považují rosettskou desku za součást svého národního bohatství a chtěli by ji získat nazpět; mezinárodní právo již však tehdejší nálezy klasifikuje jako vlastnictví současných majitelů.)
Komu se snad zdá úvod k této kapitolce příliš obsáhlý či nudný, nechť ví, že směřuje k jedinému cíli: najít klíč ke komunikaci s konkrétním psem a respektovat právo na jeho individualitu!
Kvantita nerozhoduje
Za svůj život jsem vychoval desítky psů, po jejichž boku jsem měl tu čest žít. Počet vychovaných a vycvičených psů však nerozhoduje. Když jsem v lednu tohoto roku začal obývat společný „brloh“ s šestitýdenní fenkou Československého vlčáka Awanyanke Taiga Šungmánitu–ha Khoyáke, ocitl jsem se opět na startovním bloku. Veškeré (obvyklé) pokusy o přivolání selhaly. Osvědčené finty, které „zaručeně“ zabírají – zatleskání, přidřepnutí, odběhnutí na opačnou stranu – Taiga ignorovala. Byla příliš zaujata vlastním konáním: čenicháním, hrabáním, okusováním… Na povel „Ke mně!“ jsem pro začátek mohl zapomenout. Musel jsem přistoupit ke zkušenostem, které jsem načerpal ve vlčích smečkách. Stačilo varovně zakňučet – a Taiga byla okamžitě u mne.
Problém byl i s potrestáním: pokud jsem chtěl přerušit nějakou nevhodnou činnost Taigy, např. okusování nohou stolu, trhání koberce, cupování záclon …, nepomohlo zvýšeným hlasem křiknout „Fuj!“ nebo ji jemně třepnout. Po podobných projevech nevole Taiga zalézala pod křesla a do nejtmavších koutů, nereagovala na lákání, a pokud jsem ji chtěl vytáhnout, riskoval jsem jen další kousance na rukou. Když jsem ji však po jejím nežádoucím chování jemně kousl do čenichu, zaujala submisivní postoj a začala se mi žebronivě omlouvat vylizováním koutku úst. A to byl pro mne jasný „barometr“: pokud se Taiga po trestu začala omlouvat, pochopila, za co je kárána, a můj trest byl přiměřený. Pokud zalezla pod křeslo a své stanoviště odmítala opustit, příliš jsem „tlačil na pilu“. Člověk se učí stále: svými chybami! Naštěstí pes není vlk. Pes člověku jeho chyby odpouští, kdežto vlk nezapomíná. Nikdy! U vlka člověk své chyby bohužel odčinit nemůže, byť by to byly chyby zdánlivé, které se tak jeví jen ve vlčích očích. (Kdysi Jiří Andrle, který se svou ženou Magdou chová arktické a euroasijské vlky, v zimě chystal svým miláčkům večeři. Vlci se na potravu těšili a vyváděli nedočkavostí. Nešťastnou náhodou euroasijská vlčice Asta sklouzla na namrzlé střeše boudy, spadla a zlomila si nohu. Pan Andrle jí okamžitě přiskočil na pomoc – a to neměl dělat! V očích Asty byl strůjcem a viníkem její bolesti. Přetržené pouto důvěry bylo poškozeno navždy a Asta se k Jirkovi celoživotně chová odtažitě a s nedůvěrou, zatímco k Magdě, která při incidentu nebyla, se chová s vlčí něžností.)
Důležitá poznámka:
I když známe obecná pravidla psí komunikace, musíme ve psu ctít jeho individualitu. Někdy je prostě třeba vzít rozum do hrsti a zvolit správnou strategii k objevení správného klíče pro konkrétní zámek …
Vlčí finty
Ihned, když jsem dostal Taigu, naplnil jsem si ústa vařeným mletým drůbežím masem a vyplivl je do misky. Taiga se na potravu „ochucenou“ mými slinami hladově vrhla. Finta „otce vlka“ (vlci přece mláďatům vyvrhují natrávené maso) zabrala. Celou poněkud nechutnou proceduru jsem několikrát zopakoval. A Taiga pochopila: „Tenhle chlapík mě od nynějška bude krmit, a tak bych mu mohla – alespoň někdy, když to nebude odporovat mému ‘světonázoru’ a přirozenosti – vyjít vstříc.“
Chovatel „čévéček“ Adrian Dragonari mě varoval – českoslovenští vlčáci si potravu hájí. „Já bych mezi ně při krmení ruku nedal,“ tvrdil Adrian. To jsem ovšem trpět nechtěl. Proto jsem začal Taigu krmit granulemi z ruky, a když baští maso se zeleninou, tvarohem, sýrem a rýží, přidržuji jí misku v rukou. Zatím to funguje …
Bohužel se člověk nesetkává pouze se socializovanými psy. Na jedné vycházce napadl Taigu stafford. Nekompromisně jsem ho z ní sundal a seřval psa i jeho pána. „V očích Taigy jsi zatraceně stoupl, na to jsou českoslovenští vlčáci velmi citliví,“ napsala mi v e-mailu Lenka Dragonari, z jejíž chovné stanice Taiga pochází. „Zachoval ses nejen jako vlk otec, který zajišťuje potravu a panuje, ale i jako ten, který smečku chrání.“
Náhubkové rodeo
Ač jsem vychoval spoustu štěňat, toto jsem ještě nezažil. Když se přiblížily čtyřměsíční „narozeniny“ Taigy, bylo třeba naučit ji na náhubek. Když jsme jí s mou partnerkou Zdenou poprvé náhubek pracně nasadili, crčela z nás krev a Pandořina skříňka se otevřela naplno: Taiga řádila jako nezkrocený mustang, který na zádech poprvé ucítí jezdce. Lítala po pokoji, vrčela, naříkala, narážela do nábytku a rvala si tlapkami odporný předmět z nosu. Její oči hovořily jasně: „Jak jste mi to mohli udělat? Co je to za past? Za co? Co jsem udělala?“ Její divoká duše se s takovým omezením nehodlala smířit.
Bylo třeba se obrnit trpělivostí a vlídností a zapojit mozek. Toho dne jsme již pokus neopakovali. Nazítří jsme jí dali piškot a nasadili náhubek znova. Sotva jej měla na čenichu, začali jsme ji jako o život cpát přes koš malými kostičkami couchies. A najednou byla Taiga v pohodě. Za pět minut bylo vystaráno a Taiga se od té doby chová, jako by se s náhubkem narodila. S žádným jiným štěnětem jsem podobné rodeo nezažil, ale také žádné jiné tak rychle na náhubek neuvyklo.
Tvář hráče pokeru
Tibetské dogy mají neproniknutelnou tvář jako hráči pokeru. Jejich výraz je tajemný, zádumčivý a nečitelný. Taiga se však velmi přátelí s ročním samcem tibetské dogy Dinem. Co Dinovi chybí na mimice, nahrazuje velmi výmluvnou řečí těla. Přestože Taiga má neobyčejně rozvinutou mimiku (což umožňuje její typicky vlčí maska), Dinově „pantomimě“ velmi dobře rozumí, poněvadž jeho řeč těla dokonale zrcadlí emoce mladého psa. Psí řeč je tak fascinující i proto, že je tvořena celým souborem komunikačních kanálů.
Robinsoni z vrakoviště
Čtyřnozí strážci autovrakovišť se podobají jako vejce vejci: většinou jsou to zanedbaní staří němečtí ovčáci. Jejich osud je nezáviděníhodný: když je vrakoviště otevřeno, jsou zavřeni v nějakém špinavém krcálku, aby neobtěžovali klienty. Když je po zavíračce, jsou puštěni, aby mohli v osamění strážit nevábný oplocený pozemek. Při nejmenším pohybu v okolí se bez váhání vrhají proti plotu a zuřivě štěkají jako šílení. Jejich oči mají pouze dva výrazy: když je budete sledovat v klidu zpovzdálí dalekohledem, mají pohled vyhaslý, plný zasmušilé prázdnoty. Zato když se přiblížíte k plotu, vrhají jejich oči hromy a blesky vzteku.
Hlídač ze slatinského autovrakoviště plně odpovídá načrtnutému vzoru: dlouhosrstý obstarožní Německý ovčák, který se při nejmenší příležitosti zalyká zuřivostí. Taiga se však jeho odstrašující maskou nedala odradit (zřejmě vytušila jeho skutečnou podstatu) a předvedla úžasnou pantomimu chlácholení: se sníženým těžištěm těla, se zády prohnutými jako luk, uši přitisknuté k hlavě horlivě „olizovala vzduch“ a něžně a žebronivě zvedala ke svému velkému chlupatému kamarádovi hlavu, vzrušeně poknikávala a ucvrkávala loužičky moči. Starý morous kupodivu utichl ve svém řevu a nevěřícně zíral na malou vlkošedou fenečku, která se k němu mačkala přes plot a toužila po jeho přátelství. Poprvé nesměle, téměř neznatelně zavrtěl ocasem. Taiga vysekla půvabné pukrle a už se oba bláznivě honili podél plotu. A náhle jsem v očích ovčáka uviděl jiný výraz: radost! Od té doby ho navštěvujeme často (naše rodící se přátelství občas podporuji piškotem). Nyní štěká Robinson z vrakoviště (tak jsem si ho pojmenoval) jen při našem odchodu: nikoliv zuřivě, ale toužebně: „Zase se vraťte!“
(A propos: povšimli jste si, že autobazary, na rozdíl od vrakovišť, hlídají nejčastěji dobrmani a rotvajleři?)
„Podpažáci“
Následující odstavec je směřován k majitelům malých psíků. Znám hodně yorkšírů, čivav, maltézáčků, bišonků …, kteří se dokážou přátelit a komunikovat s velkými, sociálně kompetentními psy a kteří se báječně přátelí s mými aljašskými malamuty. Bohužel však znám nepoměrně mnohem a mnohem více těch, kteří z podpaží a z náručí svých úzkostlivých paniček a pánečků řvou a ječí jako o život. Ani malý psík není hračka, nýbrž psí osobnost. Netřeba jej nemístně chránit před „zlým světem tam venku“. Tato přehnaná úzkostlivost dělá z takto „chráněných“ a opečovávaných malých psíků neurotická stvoření bez špetky sebevědomí, která se nemohou – ani při nejlepší vůli – stát psy! Útlocitní majitelé jim totiž nedají ani tu nejmenší šanci, aby se naučili komunikovat psím jazykem. A navíc to, co jim bylo dáno genetikou do vínku, zapomenou … Stanou se z nich vykolejené, schizoidní a neurastenické bytosti, které nevědí, kým vlastně jsou … A to si zcela určitě nezaslouží! „Opičí láska“ vede do slepé uličky.
Post scriptum
Bylo pro mne velkým zadostiučiněním, když mě kdysi – blahé paměti – světově proslulý expert na psovité šelmy Eberhard Trumler ujistil, že pozorování psů a vlků není zahálkou (jak tvrdilo a někdy dosud tvrdí mnoho lidí v mém okolí), nýbrž posláním a bohulibou prací.
