Břečťan popínavý a ptáci (Hedera helix, Linné, 1753)
Takhle mě ráno taky napadlo, že se podívám, jestli po té letošní, krapítko delší zimě již neuzrál břečťan. Vidím na něj z okna. A koukám, že břečťan je sice ještě nějaký polozralý, ale již je okolo něho tak živo, jako kdyby měli v Kauflandu plzeň v akci za polovičku ceny. A proč se o tom něco nepíše u ptáčníků? Že by výrobní tajemství? Slyšel jsem sice od jednoho, jak se mu podařilo odchovat atraktivní špačky tlustozobé právě na břečťanu, ale nečetl jsem o tom nic. Alespoň si na to nevzpomínám. Dnes, kdy přišli do módy ptáci příbuzní špačkům, jako všelijaké leskoptve, ale i špačci vlastní nebo vůbec i takzvaní hmyzožraví velikosti našich pěnic, kteří jsou sice hmyzožraví, ale vesměs požírají i různé bobule nebo ovoce. A lidé za tyto ptáky platí až astronomické částky. V dnešní době chovatelé krmí takové ptáky většinou moučnými červy a samozřejmě i průmyslově vyráběnou směsí pro hmyzožravce. Obvykle je to dokonce postačující, ptáci to berou a i na takové stravě prosperují, nicméně to není to pravé ořechové. Všichni takoví ptáci někdy, nebo dokonce v nějakém období i převážně, požírají všemožné bobule nebo ovoce. Nejznámější jsou asi jeřabiny, které s chutí berou i papoušci. Ty se dají vhodně skladovat, když celý trs zavěsíte někde na půdě na provaz. Sice seschnou, ale ptáci je stále berou. U leskoptví a špačků jsou asi nejoblíbenější hrušky hniličky. Nahnilé, nahnědlé, měkké hrušky, do kterých byste se již sami nezakousli. Leskoptve a špačky neodolatelně přitahují. Je to malinko nepraktické, protože i ptáci mají po takovém krmení řídký trus. A oni jej vypuzují co nejdále od těla, aby si neušpinili peří. Nikdy nezapomenu na starší dámu, která si prohlížela na výstavě leskoptve v kleci příliš zblízka a byla trefena přímo do oka. Zachovat v takové situaci chladnou tvář bylo pro mne nezměrné úsilí. Koncem léta pak ptáci neobyčejně milují černý bez neboli bezinky. Ty však barví do inkoustové barvy i jejich trus. To může být nepříjemné. O různém ovoci se mezi chovateli dobře ví, nejsem si však jistý, nakolik chovatelé vědí o plodech břečťanu. Přitom právě takhle na přelomu dubna a května můžete venku pozorovat, jak se ptáci zrovna po břečťanu můžou přímo přerazit. Mají to nějak načasované a chtělo by to nějaké hlubší botanické studium. Ještě před krátkou dobou byl sníh a ani jeden kos se břečťanu nedotknul. Pravda, jeho bobule byly zelené. Jakmile se však oteplilo, začaly jeho bobule rychle modrat. Samozřejmě jej berou kosové a drozdi. Viděl jsem na břečťanu i červenky a v letošním roce jsem vyfotil i pěnice černohlavé. Pro ty jsou bobule břečťanu dost veliké, přesto za jednu návštěvu polknou až čtyři kusy. Ty fotky nejsou nic moc, pastva pěnic se odehrává za neustálého pohybu a byl jsem přeci jenom daleko. Nakonec jsem byl i rád, že jsem je vůbec zaměřil. Berte to jako doklad, že si tedy nic nevymýšlím. Před časem jeden z chovatelů zaznamenal v Praze–Motole na břečťanu začátkem května i severské drozdy cvrčaly, což je tedy velmi neobvyklé datum. Ornitologické kruhy se tomuto údaji rozhodly nevěřit. Něco na břečťanu ptáky neodolatelně láká. To je nad slunce jasnější, protože jej berou v době, kdy jejich obvyklé potravy je všude v okolí dostatek. Jde asi o nějaké dezinfekční procesy, které odpuzují parazity. Ptáci jsou v tomto směru velmi vynalézaví, nedávno třeba proběhla zpráva, že kdesi v Mexiku si všimli, jak vrabci nosí do hnízd filtry z použitých cigaret, respektive vložku z filtrů. Ta je z bavlny. Zbaví „špačka“ alias vajgla papírového obalu a tuto vložku prosycenou nikotinem zabudují do spodní části hnízda. Nikotin odpuzuje parazity, toho si lidé všimli také, když již dávno používali tabák proti blechám a vším. Také břečťan byl používán od starověku k rozličným účelům. Lidé s ním ovšem musí zacházet opravdu obezřetně. Jeho bobule jsou pro lidi jedovaté. V menším množství vede požití plodů břečťanu k silným průjmům, ve větším množství prý až k smrti. Dokonce jsem kdysi četl nějakou detektivku, kde se vraždilo pomocí břečťanu. Pro chovatele ptáků se mi jeví tato rostlina v mnoha ohledech jako velmi přínosná. Jednak její plody jsou pro určité ptáky velmi vhodným krmením, kterým lze přinejmenším podpořit odchov mladých. Zadruhé porost břečťanu uvnitř voliéry je výhodný pro chov menších ptáků, kteří v něm hledají úkryt a staví svoje hnízda. Ve voliérách papoušků by bylo jeho použití asi nutné ještě náležitě vyzkoušet. Papoušci jsou přeci jenom „drvoštěpové“, kteří rozkoušou kdejakou rostlinu, a břečťan je rostlina jedovatá. I když lze z pozorování vyvodit, že jeho plody pro ptáky jedovaté nejsou, nevíme vůbec, jak je to s jeho listy a dřevem. Průmyslově se k výrobě různých léčivých nebo dezinfekčních látek využívají právě listy.
Trochu neodborné botaniky
Nejsem odborníkem na kytky, takže jsem musel něco o břečťanu vyčíst jinde. Možná, že se mi podaří přidat i nějaké vlastní poznatky. Břečťan popínavý (Hedera helix) je popínavá, vytrvalá, stále zelená rostlina s hlubokým kořenovým systémem. Tak praví Wikipedia. Již v této jednovětné charakteristice se skrývá několik možných způsobů využití, aby byl břečťan k opravdovému užitku. Břečťan se dokáže pnout po skalách, samozřejmě pak i po budovách. Chvály se dočkal především proto, že vytahuje vlhkost od základů staveb. Protože je tedy po celý rok zelený, chrání tak svými listy nejen zdi domů, ale především šetří teplo. Uvádí se až 30 % úspory tepla. To je v dnešní době více než zajímavé. V létě naopak chrání před úmorným vedrem. V tomto smyslu by byl jako porost voliér více než zajímavý. Porost břečťanu brání i průvanu, o kterém víme, že ptákům vadí. Máme sice obvykle na mysli průvan uvnitř budov, ale on tento jev existuje i mezi budovami venku. Mezi naším domem a domem souseda je vzdálenost asi 10 metrů. Za celých 70 let nebylo v tomto prostoru ani jedno ptačí hnízdo, a když si nasliním prst, který pak zvednu nad hlavu, cítím stálý tah vzduchu jedním směrem, průvan. Je tam průvan, který ptáci nemají rádi. Tohle je třeba brát v úvahu při stavbě voliér nebo je nutné bránit průvanu nějakou stěnou. Zelená stěna z břečťanu, závětří, je to nejlepší, co může existovat. Kromě vlastní existence břečťanu, stále zelené rostliny, budou chovatele ptáků zajímat především jeho plody. Budou totiž k mání v jiném období než ostatní ovoce. No ovšem, dneska můžeme koupit všechno v průběhu celého roku, ne jako dříve, kdy místo vedoucího obchodu se zeleninou bývalo tím nejlukrativnějším povoláním. Stejně však musíte někam jít a hlavně vysolit peníze, zatímco břečťan vám může růst na dvoře či zahradě a stačí vztáhnout ruku. Břečťan kvete koncem léta až do konce podzimu. Květy jsou nažloutlé, takové střapaté. Plody jsou bobule, pro ptáky tak akorát příhodné velikosti. Po odkvětu se dlouho jakoby nic neděje. Koncem zimy si můžete všimnout, že na břečťanu se začínají objevovat malé, zelené, kulaté bobulky. Ty začínají dozrávat až tak někdy od poloviny dubna a někdy začátkem května začíná být okolo těchto rostlin opravdu živo. Jednou jsme seděli támhle v Českém Brodě na zahrádce, bylo krátce po začátku května. Asi metr za zády jsem měl plot porostlý břečťanem. Najednou přilétla kosice, sedla si opodál. Nervózně poškubávala křídly, ale bála se přiletět blíže, bylo tam moc lidí. Nakonec překonala strach, přilétla sotva na metr ode mne, sezobla v rychlosti asi čtyři bobule a rychle zase odlétla. Nic než břečťan je takhle silně neláká!
Břečťan je popínavá rostlina, která šplhá vzhůru pomocí příčepivých kořínků. Roste však i po zemi, aniž by šplhala vzhůru. Je proto považovaná za půdokryvnou. Toho využili zahradníci poblíž Pražského hradu, kde rostou v Jelením příkopu staré, vysoké stromy, pod kterými se ani trávě moc nedařilo. Tak tam dali břečťan a vypadá to příjemně a ani sekat se to nemusí. Ještě Mathioli mluví o dvou druzích břečťanu, ale nebude to asi správně. Břečťan je podivuhodná rostlina, na které najdeme dvojí druh listů. Na spodní části rostliny jsou listy na stonku postaveny střídavě, jsou 3–5 cm velké, kožovité, tmavě zelené, v okolí žilek světleji zbarvené, jakoby do stříbrna. Jsou laločnaté. Na koncích výhonků, někde nahoře, kde je břečťan plodný, jsou listy celokrajné a světle zelené, bez žilek. Břečťan nevyžaduje mnoho světla, proto býval dříve oblíbenou pokojovou rostlinou. Nemiluje přílišné vlhko. Zahradníci říkají, že nemá rád mokré nohy. Viděl jsem břečťan i jako bonsaj, dokonce s nějakým oceněním, a vzpomínám si, že to byl opravdu impozantní kousek.
Množení břečťanu
Mluví se o tom, že tato rostlina se množí pouze řízkováním. To je na jednu stranu pravda, na druhou však nikoliv. Zkoušel jsem to. Stačí uříznout šlahoun břečťanu, ne tuhou část, spíše zelenou a s uzlíkem těch příčepivých kořínků, a zapíchnout do země. Uchytí se. Zpočátku, někdy i více let, téměř neporoste. Dává svou sílu do kořenů. Jakmile je jednou tam dole spokojen, vyrazí nahoru. Někdy naroste šlahoun směrem nahoru třeba o dva metry za rok. Nakonec musíte břečťan zastřihovat, aby nezničil celý strom, po kterém se třeba šplhá. Nebo přeleze až na střechu, to pak musíte na žebřík. Když již nemůže šplhat výše, začnou se horní partie šlahounů odchylovat a dřevnatět. Někteří lidé se pak bojí, aby jim váha takto odchýlené rostliny, v zimě pak s podporou sněhu, třeba nevyvrátila celý štít budovy. No, když nevylezete na žebřík sami, kupte flašku sousedovi. Samozřejmě se břečťan rozmnožuje i svými semeny. Ta však musí projít právě trávicím ústrojím ptáků, aby byla správně připravena na klíčení a růst, takže v praxi připadá v úvahu právě jen řízkování.
Břečťanů rodu Hedera má se vyskytovat na celé severní polokouli prý na 15 druhů. Avšak současně bylo vyšlechtěno na stovky různých umělých odrůd, které se liší tvarem a zbarvením svých listů. V našich krajích má být původním druhem jen břečťan popínavý. Určitě pak existují i jiné druhy, třeba břečťan kanárský, pozná jej ovšem jen skutečný odborník. Je v každém případě mnohem teplomilnější než náš břečťan. Mám na fotce břečťan se světlým středem listů, nevím však, jestli jde o druh, nebo vyšlechtěnou odrůdu. V každém případě však roste mnohem pomaleji. Viděl jsem jej ovšem v Chorvatsku, kde prosperoval nad míru. Asi je teplomilnější.
O břečťan se lidé zajímali od pradávna. Na vyobrazeních boha Bakchuse nebo jeho řecké obdoby Dionýsa si můžeme všimnout, že jsou zobrazováni s věncem listí na hlavě. Buď tedy vinné révy, častěji však s věncem břečťanu. Ten byl používán na bolení hlavy způsobené kocovinou. Mathioli vypočítává slušnou řádku všelijakých lektvarů za použití břečťanu, převážně však vnějšího použití. Říká třeba, že potírání hlavy šťávou z vyzrálých utlučených zrn břečťanových dělá černé vlasy.
Jestliže tedy byl břečťan chválen z mnoha důvodů, nebylo by vůbec od věci vyzkoušet jej v chovatelské praxi. Vysušuje, zatepluje, ptáci jej žerou o překot a rádi v něm hnízdí i nocují. Jedině nevíme, jestli by třeba neškodil papouškům. Šlo by to vyzkoušet třeba na korelách, samozřejmě ne na těch výstavních. Když si vzpomenu, že velkého papouška zabijí páry uvolňované z teflonové pánve, na které si děláte třeba řízek, nemůžete zaručit nic. Nicméně by to za pokus tedy rozhodně stálo.
