Začínáme s holubářstvím – 19. díl Středozobí rejdiči
Řada z rejdičů v této početné skupině se může stále využívat k letovému sportu. Na portálu YouTube lze spatřit nezměrně videí z různých orientálních zemí, často s plemeny, která v evropském seznamu stále chybí, nebo také z výškových budov v USA, kde bývalý elitní boxer Mike Tyson propaguje letový sport s rejdiči. Ti jsou na rovných střechách amerických budov chováni v lehkých dřevěných holubnících a vypouštěni ze svých kójí po jednotlivých plemenech. Každé z nich umí v letu něco, a tak nad ortodoxními a ochranáři až adorativně střeženými americkými velkoměsty létají hejna rejdičů, zatímco ve stověžaté Praze vidíte z ušlechtilých ptáků na obloze maximálně tak dravé ptactvo. Podobná situace panuje také ve většině dalších evropských velkoměst, která patřila ke kolébkám chovu rejdičů forem letových (převážně středozobých) a výstavních (zejména krátkozobých) a dnes jsou ráda, když se chov rejdičů zachová na jejich periferiích. Je to jistě škoda. Ztratili jsme tak kus kulturního dědictví, které se bude velmi těžce obnovovat a jen velmi těžce s našimi původními plemeny.
Zvláštní skupinu představují postavoví rejdiči, u kterých převažuje zkrácený, šířeji nasazený zobák, umožňující plnohodnotné krmení mláďat. Extrémní exteriérové znaky jsou posunuty do jiných oblastí, kterými jsou zvláštní tělesná stavba, nápadná velmi krátkými zády, před kterými se vpředu vypíná vzpřímeně nesená, velmi široká hruď a vzpřímený, esovitě prohnutý krk, velmi často s potřesem. Směrem zadním ze zad vybíhá ocas rozevřený do malého až středního vějíře, neseného pod různým úhlem, ponejvíce kolem 45 stupňů. Z velmi drobné postavy nápadně vybíhají svěšená křídla, která by se měla země dotýkat maximálně jen lehce, nohy jsou podkleslé, takže opticky velmi nízké, zpravidla bohatě opeřené středně dlouhým rouskem rostoucím do stran. U řady zástupců jsou pernaté ozdoby v podobě lasturovité nebo špičaté chocholky, nebo dokonce čelního vrkoče přítomny i na hlavě. Z hlediska zbarvení nejsou výjimkou plemena vykazující na červeném a žlutém šatu lentu v ocase vlivem genetického faktoru libanonská bronz. Výjimkou nejsou sedlatí v kombinaci s bělolící kresbou, vyvolávající časté potíže ve zbarvení očí, které se nachází v bezprostřední blízkosti geneticky nepříliš ustáleného rozhraní barevného a bílého opeření. Jedním z mála plemen na světě, která se chovají v gazzi (pštrosí) kresbě, je rostovský rejdič, nesprávně nazývaný běloprsý.
V široké škále ostatních středních rejdičů je přítomno poměrně často zbarvení nazývané bradka podle bílé „brady“ vyčnívající z barevného opeření pod zobákem směrem k očím (pozn. – bělolící kresba vznikla rozšířením bradky). Samozřejmě nechybí ani kresba štítníka, barevnoocasá, mnicha (nesprávně označovaná jako bělohlavá, s bílými letkami, ocasem a někdy břichem a rousy), jeptišky (mnichovi opozitní), někdy kopírující barevné holuby, jindy zcela jedinečná nebo měnící se s věkem, což platí o holubech ovlivněných faktory tschiny, pencil, almond atd. Z hlediska pernatých ozdob se u středozobých zástupců setkáváme převážně s poměrně utaženými lasturovitými chocholkami, velmi vzácně i čelními vrkoči, s rozšířením počtu ocasních per na 14 a více a také s variabilním opeřením nohou a prstů. Zcela výjimečnou ozdobu představuje oční kápě, která se nachází nad očima a vytváří ji pozdvižený útvar peří.
Rumunský holokrký rejdič vykazuje zvláštnost známou též u některých plemen drůbeže, a tou je neopeřený krk. Středozobá plemena rejdičů můžeme velmi často využívat k letovému sportu, o kterém si povíme blíže v příštím díle seriálu, kde si také představíme některé další, letově nejnadanější středozobé rejdiče. Mnohá plemena postavová, bohatě rousná nebo se zkráceným zobákem dnes považujeme za typické voliérové zástupce s vysokou estetickou a mnohdy i historickou a kulturní hodnotou.
V České republice chov rejdičů ve své skutečně pestré podobě nebyl nikdy rozšířen. Vše záleželo na několika nadšencích, v jejichž rukou leželo břímě a kteří byli a jsou schopni za vynaložení ohromného úsilí dovézt k nám plemena z různých koutů světa, zejména ze zemí bývalého Sovětského svazu a jižněji položených asijských oblastí, případně ti méně odvážní z burz v Maďarsku, Polsku či Německu. Tito chovatelé, svým způsobem průkopníci, mají v brzké době ve svých holubnících někdy i řadu plemen, mezi nimiž velmi často nalézáme doslova perly, jako jsou třeba kyjevský rejdič (s bílým krkem a hlavou, na které se nachází barevná kapka, ostatní opeření je barevné), krasnodarský středozobý (s barevnou hrudí, břichem a podocasníkem – tzv. červenobřichý či žlutobřichý, jinak bílý), astrachaňský rejdič (postavový zástupce, ale s letovým výkonem 3 až 6 hodin, v sedlaté bělolící kresbě, nejčastěji dovážený jako modrý) či uzbecký rejdič (nádherný rousný představitel s variabilními pernatými ozdobami hlavy a mimořádnými barevnými rázy, blíže bude popsán v příštím díle).
V dalším textu velmi stručně představím některá z u nás nejrozšířenějších plemen:
Gumbinský bělohlávek bývá k vidění hlavně v černém rázu, ale ostatní jsou neméně krásné. V ideálu je to holoubek s mnohem menší a kostkovitější hlavou, než vídáme u nás, může být s punčoškami i hladkonohý, vždy s přilehlou lasturovitou chocholkou.
Rejdič straka je dovážen také z Německa, přičemž kromě sedlaté kresby vyniká spíše perlovýma očima, červenými obočnicemi a prokrveným kořenem zobáku než jinými atributy.
Maďarská straka tvoří alternativu lehčích tvarů, využívá se zpravidla jako chůvka pro krátkozobé rejdiče.
Stargardský rejdič (třasokrčka) je konstitučně lehčí plemeno s vyššíma nohama a prodlouženým krkem, který je typicky zahnutý dozadu ve tvaru písmene S a na svůj ojedinělý tvar upozorňuje častým potřesem. Převážně jsou k vidění jako jednobarevní.
Staroholandský rejdič je díky perlovým očím, bohatým rousům a podkleslejšímu postoji jeden z velmi zajímavých zástupců, jen sedlatí mají oči tmavé. Je chovatelsky zcela bezproblémový, naposledy zaujal andaluským zbarvením. Někdy bývají k vidění poměrně robustní jedinci, ale líbivější jsou ve střední velikosti s pěkně vyplněnou hrudí.
Féleďházský rejdič je díky sedlaté kresbě osvěžené těžší kapkou na čele a poněkud kratší lasturovitou chocholkou s růžicemi předobrazem líbivého a díky konstituci zobáku a postavy poměrně nenáročného chovance.
Botošanský rejdič, někdy nepřesně nazývaný barevnohlávek, může být též plnobarevný. Barevnohlavá kresba zůstává jedincům, u kterých je první opeření barevně lemované s bílými středními plochami, v důsledku účinku faktoru pencil. Během pelichání převážná část lemovaných per vybělí a jen na hlavě a přilehlé části krku barva zůstává. Botošanského rejdiče u nás používají někteří tiplerkáři jako vábníka, může být s čelním vrkočem nebo i s lasturovitou chocholkou.
Mookee je jeden z mála představitelů se špičatou chocholkou, často vystavovaný jako hnědý či stříbrný. Původně snad mniší kresba u něho byla potlačena až tak, že bílá je jen horní polovina hlavy a také jedna, dvě nebo tři poslední ruční letky. Nápadný je vlivem hřívy zesílený, dozadu esovitě zahnutý krk.
Temešvárský rejdič udivuje světlou kresbou tygra, kde krk a hlava jsou v podstatě bez barevných per, ruční letky a ocas musí být vždy zbarveny. Jedinou pernatou ozdobou je lasturovitá chocholka.
Vídeňský běloštítný rejdič u nás zdomácněl, zejména jako červený a žlutý. V Rakousku jsou vzácně k vidění chocholatí. Běloštítná kresba je úchvatná, ale chovatelsky velmi náročná. Zatímco probělený hřbet je trpěný, často se vyskytující bílé opeření u bérců a na břiše je vadou.
Vzácně se objevující vídeňský „růžicový strak“ nese kresbu tmavého tygra, která by měla na křídelních štítech vytvářet rozety podobné jako u norvičského voláče.
Německá jeptiška patřila u nás dlouhodobě k nejrozšířenějším středozobým rejdičům, ale vidět je ji stále méně. Zpravidla je známa jako chocholatá, ale standard uvádí i hladkohlavé. S majoritním bílým opeřením ostře kontrastuje barevná hlava s náprsenkou, ocas s krovkami a ruční letky. Vše dolaďují k dokonalosti perlové oči a zkrácený zobáček, kopírující barvou opeření hlavy.
Anglická jeptiška je teprve několik let majestátní ozdobou našich výstav, po dovozu z USA. Jako u dalších amerických plemen se abnormální šlechtění projevilo ve velmi zkrácené, vzpřímené postavě s výraznou hlavou a velmi bujnou lasturovitou chocholkou. Nápadně často jsou k vidění jako hnědé.
Další u nás poměrně opomíjené americké plemeno s abnormálně dopředu klenutým čelem a jakoby vsazeným, poměrně úzkým zobákem střední délky a zpravidla i lasturovitou chocholkou je domestic show flight.
Kolínský rejdič, v tělesných tvarech poměrně střídmý, si vše vynahrazuje obrovskou paletou barevných rázů, kde nechybí krymky (barevná čepička a ocas), redukovaní (tzv. světle šedí s tmavými lemy), rozetoví tygři, bělohrotí, běloocasí či jednobarevní.
Přiznám se, že v posledních letech patří k mým favoritům východopruský rejdič, něžný a elegantní holoubek s rousky, lasturovitou chocholkou a perlovýma očima. Zaujalo mě, jak z platformy podobné s českým rejdičem dokázali němečtí holubáři přejít na holoubka s velmi širokou a dobře zakulacenou hlavou, s výrazně zkráceným a široce nasazeným zobáčkem. Eleganci dodává plemeni postoj a hrdě nesená širší hruď.
Výstavní tipler se u nás v posledních letech dosti rozšířil. Nese podobné barevné rázy jako portugalský rejdič. Obě plemena jsou představiteli perlookosti, nachází se u nich velmi často tygři, přičemž výstavní tipler má hlavu mnohem těžší a zakulacenější.
Západoanglický rejdič mne upoutal na nejedné z německých mezinárodních výstav nejen svojí velikostí, ale také převážně se vyskytující prodlouženou mniší kresbou, na které vynikají bílé rousy a hlava s náprsenkou. Některé kapraté rázy ovlivněné účinky bronzu patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsem u holubů poznal.
Amsterodamský rejdič bradka je velmi vzácným zástupcem poměrně vzpřímeného rejdiče s kratší zadní partií a velmi pěkně zakulacenou hlavou. Bradka nacházející se pod očima a vedoucí ke kořenu zobáku způsobuje, že dolní čelist je světlá, zatímco horní u příslušných rázů zbarvená. Kresba bradky se vyskytuje velmi často třeba na rumunských plemenech.
Jedním z největších středozobých rejdičů je hanoverský. Ačkoliv je vždy perlooký, lidovou tvořivostí byla barva jeho očí označena přenesením barvy obočnic (bílé, červené, šedé). I když je bez pernatých ozdob, působí majestátně.
Zato severokavkazský tleskač rousný barevnoocasý je představitelem středozobého rejdiče s úchvatnými pernatými ozdobami. Abnormálně dlouhý rous (hlavně u černých) doplňuje lasturovitá chocholka a oboustranné oční kápě.
Schiraz je dost vzácným rejdičem, přesto je chován v ČR, Belgii nebo Německu, a to zejména v rázech červeném a žlutém. Je podobně jako kyjevský rejdič barevný, s bílým krkem a hlavou, na které se však nachází barevná čepička na temeni a barevné lícní skvrny pod očima. Schiraze zkrášlují punčošky ke koncům prstů, které mohou být probělené.
Subotický rejdič je zdobený chocholkou. Díky zvláštní struktuře opeření u něho může vzniknout zásahem chovatele ojedinělá kresba sestávající z velmi širokého bílého pruhu v křídelních štítech.
Limerský rejdič je poněkud menší a méně extrémní formou na bázi anglických longů. Nejvíce upoutá mandlovým zbarvením, bohatými rousy, vzpřímenou a velmi statnou postavou, byť jen střední velikosti a dosti těžkou hlavou.
Česká plemena
Český rejdič, atraktivní zejména jako tygr nebo barevnohrotý čápek, se vyznačuje postavou střední velikosti, běžné stavby, na které vynikají mírně podkleslé nohy zapeřené krátkým rouskem a lasturovitá chocholka. Eleganci plemeni dodává zkrácený zobák.
Rakovnický kotrlák je ve světě známý převážně ve své nejatraktivnější sedlaté kresbě s těžkou kapkou, ale plnobarevní či bělohrotí jsou také líbiví. Prošlechtění plemenných znaků na hlavě jen výjimečně koreluje se schopností provádět přemety během letu. Proto když se povede obojí, měli bychom vzdát hold chovatelskému mistrovství.
Pražský rejdič středozobý se od příbuzných plemen, kterými jsou nejvíce starorakouský rejdič a budapešťský rejdič vlaštovák, odlišuje kostkovitější hlavou, výraznějším čelem a důrazem na perlové zbarvení očí, jež bývají zejména u mladých vlaštováků ztmaveny pigmentovými zrníčky. Na vrchní části křídelních štítů jsou u typických zástupců vidět štítky. Pražský rejdič středozobý, jehož barevné rázy jsou teoreticky shodné s krátkozobými, byl dlouho využíván jako chůvka. Dnes krystalizují aktivity vedoucí k oživení letových vlastností, které je dobré podpořit.
Nejznámějšími plemeny se stříškovitě zformovaným ocasem, který vytváří polotrychtýřovitý vějíř, jsou gdaňský vysokoletec (sokol) a seldžucký rejdič. Gdaňského vysokoletce zdobí lasturovitá chocholka. Délkou zobáku je již na hranici s dlouhozobými rejdiči, v rejstříku jeho zbarvení jsou nejnápadnější různé mramorované rázy. Seldžucký rejdič byl v Německu omylem zařazen mezi strukturové holuby, ale srdcem to bude vždy rejdič schopný letových dovedností. K jeho základnímu ledovému bezpruhému zbarvení v posledních letech přibyli například černí běloocasí, kteří zatím kvality hlavního rázu nedosahují.
Již na přechodu k postavovým rejdičům stojí orientální roler, charakteristický pozvednutým ocasem se zvětšeným počtem per a hladkýma nohama. Podobný perský roler je vybaven krátkým rouskem. Objevují se v úctyhodných počtech zbarvení. Jejich hlavní devízou je schopnost rolování (předvádění řetězu), při kterém se propadají o dva až tři metry, což trvá jen asi jednu sekundu.
Postavoví rejdiči
Řezenský rejdič se nejčastěji objevuje jako bílý, má letky spuštěné pod jen mírně pozvednutý ocas, který je tvořen nejméně ze 14 per, přičemž se připouští dokonce i dvojpero.
Rževský lentový rejdič je v podobném spíše vodorovném držení užšího vějíře, ale není jednobarevný, nýbrž v bělolící sedlaté kresbě s přesnou lentou v oblasti, kde mívají plaví holubi ocasní pruh. Může být i se špičatou chocholkou.
Již pozvednutější a širší ocas vykazuje čilik neboli taganrožský rejdič, kterého charakterizuje kresba štítníka a poměrně zaoblená hlava s výrazným čelem a zkráceným, široce nasazeným zobákem.
Podobně konstituovaným plemenem, ale s běháky opeřenými punčoškami, je debrecínský roler, který se chová v obrovské plejádě barevných rázů. U některých z nejlepších rolerů tvoří ocas již velmi pěkný, plochý vějířek.
Nejběžnějším z postavových rejdičů u nás zůstává rostovský postavový, který může být hladkohlavý anebo i s lasturovitou chocholkou, vždy s bohatými rousky. U některých rázů je v perech vějíře patrný účes.
Köröský rejdič je výrazně širší, zakulacenější a nižší, s neopeřenými běháky, velmi podkleslým postojem a nízko položenou lasturovitou chocholkou. Jednobarevné doplňují atraktivnější sedlatí. Ocas je tvořen alespoň 14 pery, která jsou pozvedlejší než u rževských, ale méně vzpřímená než u rostovských.
Volžský postavový rejdič patří ke králům mezi postavovými rejdiči vzhledem ke své bělolící sedlaté kresbě, nádhernému typu se vzpřímeněji drženým a širším ocasem, bohatými rousy a lentou u červených a žlutých.
Jejský dvouvrkočatý postavový rejdič je typický něžnou postavou, lasturovitou chocholkou a předním vrkočem. Jeho vějíř nebývá tak široký jako u rostovských nebo volžských.
Totéž platí také o severokavkazském postavovém rejdiči, který je typický kresbou černoocasou nebo modroocasou, lasturovitou chocholkou a bohatými rousy.
V příští Fauně si představíme několik alternativ letového sportu s rejdiči a také jejich dlouhozobé zástupce.
