Psí konverzace – část 31. Klíč k tajemství psího jazyka – Myslete jako pes
Pokud člověk chová psy jednotlivě (což je v současnosti takřka nejobvyklejší), musí svému psu umožnit bohaté sociální kontakty se psími kamarády. Pes je k těmto kontaktům instinktivně puzen (přitahován a váben). Pokud se tak nestane, pes psychicky strádá a – což je snad ještě horší – negativně to ovlivní projevy jeho povahy i reflexů. Rejstřík jeho komunikace je omezen a psu je tak deformována jeho identita.
Výchova, trénink, výcvik není možné zaměňovat za peskování! Myslete jako pes podle „psí logiky“: vaše povely musí mít smysl = pes musí pochopit, proč na ně reagovat a proč je má provádět. Nepodezřívejte mne, že navádím k chaosu anebo k nevycválanosti vašich psů. Odpovědí na „proč“ může být pamlsek. Na odměnu většina psů dobře slyší!
Psi jsou tradicionalisté
Psům plně vyhovuje obvyklý řád, dodržovaný nastolený pořádek: vycházky v určitou dobu, pravidelné krmení, odpočinek … Viktor Dostál precizuje tuto myšlenky ve své knize Přirozená komunikace a život se psy: „Ve výchově psa jsou zvyková pravidla neocenitelná, pokud je zavádíte a dodržujete od samého počátku. Pes je neuvěřitelně přizpůsobivé zvíře, které dokáže sladit svůj vlastní biorytmus s biorytmem vaším. Ovšem pozor, to pouze za předpokladu, že vás bere jako vůdce své smečky, pokud tomu tak není, žije podle vlastního denně–nočního rozvrhu“ – z takových vztahů se pak rekrutují pejsci, kteří si diktují, že ven se půjde ve tři hodiny ráno, a svého majitele dovádějí k šílenství.“
Dodržování denního řádu neberte jako absolutní dogma: se svými psy často cestuji, a tak jsem je musel naučit určité flexibilitě, poněvadž život na cestách pravidelnosti příliš nepřeje.
Pes potřebuje vůdce
Pes je smečkové sociální zvíře a smečka musí mít vůdce. Ve vlčí smečce to nemusí být nejsilnější zvíře, a dokonce to nemusí být ani nejlepší lovec. Je to však nesmírně inteligentní, dominantní jedinec. V lidské mluvě bychom ho mohli charakterizovat jako schopného organizátora a zkušeného sebevědomého ochránce. I pes takového vůdce nezbytně potřebuje. Lidský vůdce není ani psovod řvoucí na kynologickém cvičišti, ani člověk poskytující psu potravu (to je samozřejmost). Dobrý vůdce má rozhodné a laskavé chování a pes v něm musí cítit ochránce. Pokud pes takového vůdce ve smíšené smečce postrádá, snaží se zaujmout tuto pozici sám (k tomu jej nutí jeho instinkt a pud sebezáchovy). A právě z těchto psů se rekrutují oni „problémoví psi“, jejichž nešťastní (a postrašení) majitelé vyhledávají pomoc psích psychologů.
Vy musíte být vůdcem, vy určujete program: čas procházky, her, krmení, odpočinku … Pokud máte psa na vodítku, jen vy určujete směr vycházky. Zní to jako samozřejmost, ale pohlédněte do nejbližšího parku a spatříte, kolik „vůdců“ psů je jimi vláčeno za vlastními „psími cíli“.
Viktor Dostál píše: „Zjistíte sami, jak nádherně psí svět funguje a jak se v něm dokážete orientovat. A váš pes to ocení. Přilne k vám, bude se vás více držet, bude poslušnější a ovladatelnější. Stačí málo – respektovat jeho vnímání světa a zákonitosti, které v něm platí.“ Zkrátka: myslete jako pes! Abyste to dokázali, musíte zároveň ovládnout i „psí jazyk“, „psí řeč“. A snad právě tomu napomáhá náš seriál.
Vícečlenná smečka
Pan František T. mi napsal, že si chce pořídit dalšího psa (retrívra). Má již Německého ovčáka a zajímá ho, čeho se vyvarovat, aby smečka fungovala.
Především – štěně je třeba ihned začlenit do smečky, nelze je vychovávat a držet zvlášť. Jen tak se může vytvořit hierarchie a navíc – dospělý pes (psi) budou štěně usměrňovat a sami vychovávat. Kdyby bylo štěně drženo v izolaci, docházelo by mezi psy k žárlivosti a následným půtkám.
Musher Vojtěch C. se mě táže: „Mám výtečného lídra spřežení huskyů, ale ten není vůdce smečky. Jak ho na toto místo dosadit?“ Odpověď zní: nijak! To prostě nelze! Vůdcem ve smečce se nestane nikdo podle lidského přání, ať už je to skvělý lídr, nebo šampion krásy. Vůdce smečky je ten, který na to má nezbytné schopnosti a jehož pozici ostatní psi uznávají. Člověk do hierarchie smečky zasahovat nemůže: způsobil by chaos a vnitřní napětí, které může vygradovat ve „válku“. Naopak kompetentní spolupráce člověka s přirozeným vůdcem psí smečky vede k vyvážené harmonii.
Domestikace podle Eberharda Trumlera
Světlana R. se mě tázala na principy domestikace. Stručně jsem jí odpověděl e-mailem. Na tomto místě bych však chtěl citovat opravdu precizní pohled na domestikaci, který v knize Pes mezi lidmi publikoval mimořádný odborník na psovité šelmy Eberhard Trumler: „Domestikace – to je totéž jako ‚stát se domácím zvířetem'. Domestikovat znamená dělat z divokého zvířete domácí, domestikované je zvíře, které označujeme jako domácí. A být domestikovaný znamená, že se podaří dědičně fixovat rozdíly vůči divokému zvířeti, z něhož domácí zvíře pochází. Tak se u domácího psa setkáme s některými jinými vlastnostmi než u jeho předka vlka. Je to však zase chyba lidského mozku, když čistokrevného psa označuje jako ‘zušlechtěný produkt’ proti vlkovi. Vlk je pro některé mozky ‘surový’ výchozí materiál, zatímco taková Čivava nebo Bernardýn představují zušlechtěný ‘vyšší vývoj’. V této interpretaci spočívá osudný omyl. Domníváme se totiž, že to, co vytvořila příroda, je méně hodnotné než to, co potom vytvořili lidé. To je asi tak, jako když před pár tisíci lety člověk považoval bouřku za boha. Mezitím nás fyzika poučila, že to není bůh, nýbrž následek elektrického výboje, který vyvolává strašlivý hluk ve formě změřitelných zvukových vln. Zrovna tak není pro biologa čistokrevný pes zušlechtěným produktem vlka, nýbrž nic jiného než degenerativní produkt vlka. Vedla k tomu tisíce let trvající příbuzenská plemenitba vlků ochočených už někdy v době kamenné. Je to příbuzenská plemenitba bez přírodního výběru, příbuzenská plemenitba, při které lidé, řídíce se jen svými osobními přáními a zájmy, pokračovali v chovu všeho toho, co se nápadně odlišovalo od normy vlka. Při inbreedingu neboli příbuzenské plemenitbě nelze podědit nic nového, mnohem častěji se jisté části dědičné výbavy ztrácejí. Přitom se kromě toho zvyšuje pravděpodobnost vzniku mutací. To zase znamená, že se častěji náhodně vyskytnou defekty jednotlivých dědičných vloh nebo genů … Člověk si vždy mimořádně cenil a zabýval se chovem od normy se odlišujících zvířat, která byla schopna přežít jen v jeho péči, a činí tak i dnes v nezměněné formě. Myslí si, že boxer je prostě boxer, dělá, jako by to byl úplně normální zvířecí druh jako třeba lev nebo šimpanz. Někteří lidé se jen diví, že 51 % boxerů trpí onemocněním bederních obratlů nazývaným spondylóza, které je dědičným defektem. Je to vysoce negativní mutace! Ale nakonec, komu to vadí – hlavně že je to pravý boxer! To znamená, že vypadá přesně tak, jak to předepisuje plemenný standard … S lidským mozkem se v průběhu evoluce opravdu muselo něco stát! Co přesně to je, tomu přirozeně ten, kdo se zabýval biologií, rozumí už lépe. Rozpozná totiž, že tento prudký rozvoj mozku s sebou přináší také nevýhody, když člověka podnítil k tomu, aby sám sebe vydělil z celku přírody, postavil se proti ní, díky svým získaným intelektuálním schopnostem začal přetvářet podle libosti životní prostředí. To bohužel v závěru často znamená, že je plánovitě a nesmyslně ničí. To všechno by ještě nebylo tak beznadějné, kdyby se k tomu nepřipojilo ještě něco dalšího, totiž domestikace! Domestikace znamená ochuzování dědičného základu spojené se zvýšeným výskytem mutací. Člověk je domestikovaný živočich, o tom není sporu.“
Slova Eberharda Trumlera věru nejsou optimistická, ale stojí za to se nad nimi zamyslet …!
P. S. aneb dva citáty nádavkem
„Jestliže si o sobě myslíš, že jsi vlivný člověk, zkus dát povel psovi někoho jiného.“
kovbojské moudro
„Veškeré vědění, úhrn všech otázek a všech odpovědí je obsažen ve psech.“
Franz Kafka
