Ugandský deník Cesta za horskými gorilami
Projíždíme přes tržiště v největším slumu ve městě. Pohled na pestrobarevné hemžení na tržišti je úchvatný, dostane se tady všechno od grilu vyrobeného z disků kol přes nepostradatelné dřevěné uhlí, ovoce všeho druhu (samozřejmě převažují trsy banánů); velmi populární jsou stánky s ohromnými polstrovanými křesly, která u nás byla v módě snad před 20 lety, pak veliké dřevěné postele určené pro celou rodinu, matrace a dřevěné rakve s okénkem pro nebožtíka … A stejný sortiment nás provázel celou cestu podél asfaltek i prašných cest ve vesnicích. U těch jsme obdivovali zejména „masny“ pod širákem. Ale bez fronty, zřejmě se normální lidé musí bez masa obejít.
Cesta, po které jedeme, vede až do Súdánu, ale my máme namířeno do rezervace Ziwa Rhino. Cestou míjíme stádo s krásným rohatým skotem. Malý chlapec, který má stádo na starosti, se po Pepovi ožene klackem, i když ten jako jediný z nás mu dal nějaké drobné za pořízené fotografie, ale asi málo. S focením lidí je to obdobné, někteří radostně pózují, jiní, když se ocitnou v hledáčku fotoaparátu, berou do rukou kamení. Spatřujeme i první kruhové chatrče, jsou jako hříbky rozeseté v trávě. Dýchá na nás ta správná africká nálada. Před městečkem Nakitoma odbočujeme na prašnou cestu směr rezervace Ziwa Rhino. Zde Uganďané realizují projekt, který se zabývá návratem nosorožce tuponosého, také nazývaného bílý, do přirozeného prostředí. Ale tenhle název nemá nic společného s jeho barvou. Domorodé africké slovo „vidje“ znamená „široká ústa“. Pak už je jen krůček k záměně s anglickým „white“, tedy bílý. V současné době se chovné stádo rozrostlo na 12 jedinců. První mladý nosorožec se zde narodil samici dovezené z Keni a samci z Ameriky. A tak dostal symbolické jméno Obama.
Při cestě za nosorožci se nám dostává důležitých instrukcí. Když se proti vám nosorožec rozeběhne, musíte buď vylézt na strom, nebo sebou plácnout do trávy a doufat, že vás neuvidí. Mají totiž špatný zrak. V tu chvíli mi dochází, že nosorožce nebudeme sledovat z bezpečí terénního auta, jak to známe z přírodopisných snímků z televize, ale že půjdeme za nimi volnou přírodou. No snad vědí, co dělají.
Vydáváme se na cestu travnatou savanou (já blbka v kraťasech a sandálech, ale když já opravdu netušila, že nás čeká až takové dobrodružství). Tráva je vysoká a ostrá, ale to nevnímám, protože se snažím vyhlídnout si nějaký šikovný strom, na který bych byla schopná vylézt. Takových tu ale moc není, a tak jen doufám, že budeme mít štěstí na nějaké klidné, ne moc rychlé a pokud možno slabozraké zvíře. Blízkost nosorožce brzy prozradí hlasitý křik klubáků. A hned vzápětí asi dvacet metrů od nás spatříme nosorožčí mámu i s odrostlým mládětem. Prý máme velké štěstí, že matka stojí, protože je poledne, velké horko a většinou v tuto dobu odpočívá vleže. Těžko se dá popsat pocit, který máte, když se tváří v tvář ocitnete tak nádhernému a obrovskému zvířeti. Euforie, radost a také respekt. Vzápětí si všimneme i dvou strážců, kteří ve dne v noci bdí nad bezpečím těchto nádherných tvorů. Tak to oni nás vysílačkami navedli. Bez jejich pomoci bychom nosorožce asi těžko hledali, vždyť park má rozlohu asi 70 km2. Hned se tedy cítím bezpečněji, když máme za zády dva ozbrojené strážce, ale obávám se, že kdyby to bylo nutné, spíš by stříleli po nás než po nosorožcích.
(Pokračování příště)
