Amadina páskovaná Amadina fasciata (Gmelin, 1789)

Chov exotických ptáků má u nás slušnou tradici, ale obliba jednotlivých druhů, které nejsou domovem u nás v Evropě, vypadá jako na houpačce. V podstatě však u exotických ptáků známe jen dvě výraznější, známější skupiny. V současnosti jsou to hlavně papoušci, po kterých touží srdce chovatelů, z drobných ptáků pak astrildovití pěvci. Těch však zásluhou ochránců u nás značně ubylo. Především pak druhy pocházející z tropické Afriky. Ti ptáci bývávali dováženi do Evropy ve velkých počtech, proto byli laciní. Jenže lidská touha chce něco výjimečného, drahého, něco, co se leskne na dálku. Tohle bylo jen pozlátko. Chov býval skutečně jen pro potěšení, nebyl nijak rentabilní. Chov afrických druhů nestačil vyprodukovat domestikované ptáky. Až snad na malé výjimky. Jednou z nich je právě ten dnešní druh.

Systematika

Amadinu páskovanou řadíme do řádu pěvců, čeledi astrildovitých. Nebylo tomu tak vždy. Ještě si pamatuji, že tito ptáci byli řazeni jako podčeleď čeledi snovačovitých a byli nazýváni pěnkavy snovačovité – nádherné. Protože tito ptáci jsou nejméně sto a padesát let chováni v evropských klecích, což znamená, že jejich majitelé se na ně dívali opravdu zblízka dnes a denně, je nad slunce jasnější, že nakonec měli o nich více poznatků než většina přírodovědců. Jenže v dřívějších dobách bývali naštěstí i přírodovědci obklopeni zvířaty a ptáky, které drželi ve své blízkosti. Mohli proto s pouhými nadšenci i lépe komunikovat. S rostoucími poznatky se měnil i názor na řazení astrildovitých. Ukázalo se, že je to skupina ptáků výrazně odlišných od ostatních. Proto převládl názor o osamostatnění celé čeledi. Dnes jsou řazeni do čeledi astrildovitých, Estrildidae.

Ne všichni ptáci, kteří jsou do této čeledi dnes řazeni, v ní zůstanou navěky. Jsou druhy, které sem rozhodně nepatří, nicméně Amadina páskovaná mezi takové správně zapadá. Je naopak jaksi druhem typovým. Celá čeleď astrildovitých zahrnuje okolo 130 druhů. Celkový počet ustálen není, protože přírodovědci se dosud jednoznačně nedohodli, co druh je, anebo není, případně jaké druhy mezi astrildovité patří či nikoliv. Ačkoliv většina druhů současné čeledi nese mnoho znaků natolik společných, že o jejich řazení není pochyb, vyskytují se určité rody, které se viditelně odlišují od představy astrildovitých nebo od dalších rodů stejné čeledi. Proto pokusů, jak rozčlenit vnitřní uspořádání této výrazné čeledi, bylo podniknuto mnoho.

Chovatelům zůstal v povědomí jeden z takových pokusů, kdy se kdosi pokusil členit pěnkavy nádherné pomocí podpůrné jednotky, které se obvykle říká tribus. Dnes je toto dělení v systematice zapomenuto, nebere se v úvahu, protože to nefungovalo. Nicméně chovatelé stále dělí astrildovité na astrildy a amadiny. Neboli na tenkozobé a tlustozobé. Toto dělení bylo opravdu jen schematické, a dokonce – řekl bych – nedokončené. On původce této myšlenky, francouzský ornitolog Delacour, dělil čeleď na astrildy, amadiny a amadiny papouščí. Amadiny papouščí si však chovatelé podvědomě přidružili k amadinám. Dnes se čeleď dělí na rody, ale ani tady nepanuje žádná shoda. Nicméně náš dnešní pták, amadina páskovaná, je řazen do rodu Amadina a ten kupodivu žádné rozpory nevykazuje. Tedy jako druh a jeho řazení do rodu. V tomto rodu najdeme jen dva druhy ptáků, amadinu páskovanou a amadinu červenohlavou. Pro toho, kdo by snad chtěl vyznávat dřívější dělení čeledi na astrildy a amadiny, jsou to ptáci typoví. Více znaků důležitých pro amadiny již žádný další druh mít nemůže.

Tento druh astrildovitých ptáků je rozšířen na velkém území Afriky na jih od Sahary. Vytváří celkem tři zeměpisné formy (u některých autorů je však forem více, třeba až šest). Ještě v nedávné minulosti byly tyto tři formy dobře odlišitelné i v evropských chovech, i když se zase natolik výrazně nelišily. To dnes již neplatí. Chovatelé z nedostatku vhodných jedinců pro svoje chovy byli nuceni používat nevhodné jedince. Ve většině případů dokonce nevědomky. Takže nám vzniknul evropský typ amadiny páskované. Jsou to vlastně Kříženci, směska jednotlivých přírodních forem. Mezitím došlo i k postupné domestikaci, která se projevila v první řadě vznikem mutačně zbarvených jedinců, zadruhé poněkud spolehlivějšími odchovy. Mutačně zbarvených jedinců není mnoho, v podstatě jen dva typy. Ptáci s oranžovým páskem pod krkem, jejichž cena již spadla natolik, že je najdeme i v našich chovech, a ptáci bílí s původně zbarvenou páskou pod krkem. Snaha vyšlechtit jinak vybarvené jedince je natolik silná, že právě v tomto okamžiku, kdy píši tyto řádky, jsou již třeba na světě i další jinak vybarvení ptáci.

Zeměpisné formy

Naše literatura obvykle popisuje u amadiny páskované tři zeměpisné formy. Třeba práce nazvaná „Soustava a české názvosloví ptáků světa“ udává tři formy, aniž by je jmenovala. Také takzvané chovatelské názvosloví, práce Rudolfa Víta z let sedmdesátých minulého století, uvádí tři formy, kterým dává i česká jména. Forma nominátní fasciata nese pojmenování severní. Forma alexanderi pak východní a nakonec forma meridionalis jméno jižní. Jak jsem již řekl, na světě jsou různé názory. Někteří autoři uvádějí až šest forem, jiní některé takové ptáky považují za přechodné typy. Chovatele by to nakonec nemuselo až tolik zajímat, protože mezitím vznikl v Evropě i chovatelský typ, směska všech afrických forem.

Jenže i mezi chovateli jsou různé typy zájmů. Je nemálo takových, kteří si zakládají na tom, že chovají jen skutečně čisté typy ptáků. Aspoň je o čem diskutovat. Právě proto jsem překreslil mapku rozšíření podle H. Bielfelda, který uvádí šest zeměpisných forem. Jsou to tyto formy: 1. Amadina fasciata fasciata (Gmelin, 1789) = amadina páskovaná severní. Značeno červeně. 2. A. f. furensis (Lynes) = doposud bez českého jména. Značeno růžově. 3. A. f. alexanderi (Neumann, 1908) = a. p. východní. Značeno světle hnědě, 4. A. f. candida (Friedmann) = dosud bez českého jména. Značeno šedě. 5. A. f. meridionalis (Neunzig, 1910) = a. p. jižní. Značeno fialově. 6. A. f. contigua (Clancey, 1970) = bez českého jména. Značeno oranžově. Existují další názory, třeba jsou popisovány čtyři formy, nejenom tři nebo šest, a mohou existovat i další, dávno odsunuté. Neznamená to však, že by se nemohly takové názory objevit znovu na světle božím. Stále více lidí se potuluje někde po Africe a je také mnohem více klasických ornitologů z řad domorodců, takže můžeme být připraveni nejen na nové objevy, ale i na nové názory na řazení druhů do systému i nové názory na zeměpisné formy. Můžeme toto předpokládat v klidnějších částech kontinentu dříve než v částech řekněme neklidných. Neboť jak že to zpíval K. Kryl? Inter arma silent muse neboli když mluví zbraně, múzy mlčí.

Z chovatelského hlediska

Amadina páskovaná je klasickým zrnojedem, který, jako téměř všichni astrildovití, žere semena moučného typu. Tedy semena trav. Proto je proso a všechny jeho formy nebo odrůdy její naprosto přirozenou potravou. Semena před polknutím ptáci loupou ze slupky. To sice všichni víme, přesto pokládám za nutné tuto skutečnost stále a stále zdůrazňovat. Všimněte si třeba, že takový vrabec domácí, ačkoliv je do jisté míry s naší amadinou příbuzný, také loupe semena ze slupky, je schopný žrát i jáhly. To je strojově loupané proso. Zkoušel jsem to u všemožných astrildovitých, vždy bez úspěchu. To bývalo dosti významné v časech socialismu. Zatímco proso bylo k nesehnání, jáhly byly vždy k mání. U nás ovšem prosnou kaši nikdo nevařil, stačila nám krupičná. Chovatelé z Taškentu vymysleli zajímavou fintu. Obalovali jáhly nějakou směsí másla a dalších přísad, dnes by se řeklo asi minerálních. Ptáci takové jáhly, které mohli loupat, prý brali. Avšak pozor! Mám to z druhé ruky, i když jednou od tamního domorodce, který u mne asi tři dny bydlel. Dostal jsem za to veliký samovar, elektrický, který nelze používat. Uvnitř je tak silná spirála, že kdybych to zapnul do zásuvky, vyletí pojistky až v elektrárně. Na pohled však krásný, lesklý kousek, který je u mne ozdobou dodnes.

Amadiny páskované pocházejí ze suchých stepí až polopouští Afriky. Domorodci tady obvykle pěstují i proso, na které mají ptáci velký zálusk. Jsou proto považováni za škodnou. No a škodná se hubí všemi dostupnými prostředky, alespoň v krajích, kde jsou lidé na svých polích přímo závislí. Vždycky jsem si lámal hlavu, jak lze nachytat tak velké množství ptáků, aby se vyplatilo je vyvážet až do Evropy. Až mi jeden z ornitologů, který se v Africe pohyboval, vysvětlil, jak je to snadné. Vymlácené proso se totiž čistí tak, že se na příhodných místech hází do vzduchu. Vítr odnáší plevy, zrno se smete. Je nabíledni, že na ptáky na takových místech čeká bezpracná hostina. Jakmile ženy, které čistí proso, odejdou, padne na takové místo mrak různých malých zrnojedů. Na takovém místě můžete v podstatě bezpracně nachytat v krátké době vše, co potřebujete. Nezapomínejme, že drobní ptáci jsou stále v Africe potravinou, a dále, že i domorodci potřebují nějaký drobný peníz na další své potřeby. I Pygmejové z pralesa Itury nosí v dnešní době bavlněná trička potištěná různými motivy. Od New York Rangers až po Spartu Praha. Třeba. Nejen suknice z trávy. Chytnou-li nějakého ptáka, potom mají základní dilema. Sníst, nebo prodat, případně vyměnit? Cenu takových ptáků v Evropě pak tvořily v podstatě jen náklady na jejich dopravu. To se změnilo. Takoví ptáci jsou dnes nejméně tisíckrát dražší, než bývali. Jejich cenu tvoří náklad na překonání administrativních bariér, uměle vytvořených. V menší míře tvoří cenu takových ptáků trh s jejich odchovy. Tady musíte započítat krmení, teplo, světlo, vodu a samozřejmě to základní, totiž za kolik jste je sami koupili. To všechno je zatraceně ošidné. Můžete vydělat právě tak jako utratit majlant. Nakonec stejně zůstává to hobby, to nutkání dívat se na ptáky dnes a denně, jak si asi žijí.

Ačkoliv tedy amadina páskovaná patří mezi druhy, které jsou v Evropě známé již od konce osmnáctého století, její odchovy dlouho nepatřily mezi ty snadné. Pravděpodobně proto, že ptáci byli v klecích chovatelů překrmováni. Především si musíme uvědomit, že v oblastech, kde ptáci žijí, tedy v oblastech mezi obratníky, panuje po celý rok stejně dlouhý den jako noc. To znamená, že u nás v období, kdy ptákům dáváme možnost ke hnízdění, můžou denně žrát o několik hodin déle než doma, v přírodě. V podstatě se téměř půl roku přežírají! Pokud jim v zimě ještě přisvěcujeme, pak se přežírají celoročně. Amadina páskovaná tak patřila k těm druhům, které nejvíce vyhazovaly svá mláďata z hnízd, aby pak měly okamžitě další snůšku. Nebo některé samice dokonce stále jen snášely, uvádí se dokonce snůška až sto vajec za sezonu. Dlouho pak panoval názor, že tyto ptáky lze odchovat jen za pomoci sušených mravenčích kukel, kterými krmí svá mláďata. To jsem zkoušel kdysi také, bohužel sušené kukly u mne ptáci vůbec nebrali.

Náhodné odchovy bývaly vysoce ceněné, protože se předpokládalo, že tito ptáci mají lepší vlohy pro další přizpůsobení. To se potvrdilo a dnešní amadiny páskované stojí, řekněme, na prahu domestikace. Jejich odchovy jsou dnes pravidelné, i když nikoliv zcela jisté. Obvykle mají i menší počet mláďat, než mají ptáci v přírodě. Mláďata amadiny páskované jsou hned po vylíhnutí dosti robustní, mají černou kůži a výrazné žluté okolí zobáku. Ten je tak velký, že to vypadá, jako kdyby celé ostatní tělo bylo jen příslušenstvím zobáku. Jejich kresba na patře je výrazná. Při žadonění o potravu se mláďata staví trochu jinak než jiní astrildovití, především pak mladé chůvičky, které řadíme do rodu Lonchura.

Podložíme-li mláďata chůvičkám, krmí je tyto jen málokdy. Vypadá to, že se takových mláďat bojí. Častokrát jsem měl pod chůvičkami celou směsku, třeba pásovníky, astrildy rákosní, Amadiny diamantové, a to společně. Přitom mláďata byla vyvedena spolehlivě. Amadiny páskované vyvedou chůvičky jen občas, a to zase spíše v dnešní době než dříve. Pro to všechno si myslím, že amadiny páskované jsou spíše pro sportovně naladěné chovatele.

Stále tady však platí to staré, že ti ptáci byli dováženi v takových počtech a za tak nízké ceny, že nebyli považováni za něco zvláštního. Je tomu tak dodnes. Asi proto, že každý z nás je již někdy v životě viděl. Na druhou stranu mám obavy, aby nám nezmizeli z výstav nadobro.

Jakmile se objeví v chovech jinak zbarvení ptáci, znamená to určitý stupeň jejich domestikace. Nevím sice docela přesně, kdy se ptáci s oranžovým páskem pod krkem poprvé objevili, je to již docela dlouho, nicméně již nějaký ten rok jsou k vidění i u nás. Zvláštní rozruch mezi chovateli nevzbudili. Bílé jsem u nás ještě neviděl, ale existují. Budou však jistě dražší.

Rozlišení pohlaví

Amadina páskovaná má pro chovatele jednu opravdu dobrou vlastnost. Její pohlaví bezpečně rozeznáte na první pohled. Samečci mají pod krkem tmavě červenou, karmínovou pásku, kterou tedy nelze přehlédnout. Ta páska se táhne přes celý přední krk až ke stranám hlavy. Proto se ptákům v chovatelské hantýrce říká „podřezaní“. Další výhodou pak je, že samci mají tuto pásku již v prvním opeření, lze tedy pohlaví mláďat rozeznat již v hnízdě. Po vylíhnutí mají mláďata černou kůži, na hlavě tmavé chmýří. Podle tohoto chmýří je rozeznáte od jiných „černochů“, třeba stříbrozobek či malabarek. Jinak jsou amadiny páskované ptáci otužilí, kteří nevyžadují ani nijak výraznou péči. V dnešní době, kdy máme na výběr dostatek vhodného krmení, si musíme spíše dávat pozor na jejich překrmování.

Na těchto ptácích se mnozí méně zkušení chovatelé mohou dobře naučit své svěřence pozorovat, naučit se je pochopit a rozumět jim. Venku, ve své africké domovině, ptáci hnízdí jednotlivě po párech, ale svá území nebrání tak urputně jako evropští ptáci. Po vyhnízdění se ptáci shlukují do hejn. Něco podobného by měli chovatelé napodobovat, jako se to dělalo u kanárů. Odstavená mláďata se dávala do společných velkých klecí, proletovaček.

Nevidím žádný důvod k tomu, proč by se amadina páskovaná nemohla stát ptákem plně domestikovaným, třeba jako australské zebřičky. Chtělo by to však vytvořit širší okruh chovatelů, kteří by tyto ptáky systematicky rozmnožovali. A samozřejmě věděli o sobě, případně i vytvořili nějaký zájmový klub či okruh. Zpočátku třeba i chovatelů afrických ptáků, kterých je dnes v našich klecích jen pomálu.