Začínáme s holubářstvím – 20. díl Dlouhozobí rejdiči
Až na výjimky patří dlouhozobí rejdiči k největším rejdičům, přičemž jejich prodloužený zobák plně koreluje se zvětšenou délkou krku, nohou a prodloužením postavy. Oči má naprostá většina plemen v perlovém zbarvení. Z hlediska letových dovedností se původně jednalo o vysokoletce, ale dnešní směr šlechtění se výrazně odchýlil k exteriérovým znakům. U nás se s nimi setkáváme opravdu vzácně, proto se v další části zmíním také o letovém sportu, který je provozován s několika plemeny letově dovedných rejdičů v rámci kontinentální Evropy.
Zdá se, že pro lety se někteří holubáři zvláště v poslední době opravdu nadchli a vytvořila se silná skupinka českých a slovenských průkopníků, která se pravidelně schází na mezinárodních akcích Evropského klubu rolerů a dalších setkáních. Z našich zástupců nelze nezmínit otce a syna Lubasovy, Josefa Voráčka a propagátory chovu tleskačů, manžele Justovy. Každý z těchto holubářských nadšenců i mnozí méně zkušení chovatelé mají internetové stránky, kde se můžete blíže dočíst nejen o plemenech, ale také o úskalích letového sportu, podívat se na videa z letu a reportáže z návštěv dalších holubářů, kteří svůj život spojili s tréninkem rejdičů.
Dlouhozobí rejdiči
Berlínský dlouhozobý rejdič překvapuje štíhlou, ale zvětšenou postavou, vysokým postojem, téměř vodorovně neseným ocasem a kolmo vztyčeným krkem, na kterém vyniká extrémně úzká hlava, velmi protažená dopředu, navazující bez přechodu v zobák, který ve vodorovné linii prodlužuje přímou a štíhlou siluetu hlavy. Třešničkou na dortu je téměř svisle (do pravého úhlu) lomené záhlaví a nohy opeřené do krátkých punčošek. Podle těchto dvou znaků berlínské dlouhozobé na první pohled poznáte od podobných plemen. V nejoblíbenější, sedlaté kresbě zdobí tyto holuby bílé srdce na barevném krku.
Skutečně impozantním je berlínský rousný rejdič, honosící se vyšším postojem, ale jeho běháky a prsty jsou porostlé dlouhými rousy a supími pery. Dlouhé nohy má jen minimálně povolené, i krk je dlouhý a štíhlý. Tvar prodloužené hlavy není přímý jako u berlínských dlouhozobých, ale prodlouženě klenutý, vyúsťující do zaobleného záhlaví. Obočnice jsou červené jen u trojice rázů na červeném základním zbarvení, zatímco u všech dalších odpovídají barvě okolního opeření.
Asi jediným z rejdičů, které již můžeme řadit délkou zobáku do třídy dlouhozobých a kteří se současně objevují na početnějším pozadí našich výstav, je dánský rejdič, elegán každým coulem. Mezi zvýšenýma nohama a vzpřímeně neseným, středně dlouhým krkem dominuje hrdě nesená širší hruď. Linie zobáku, ozobí, temene hlavy a záhlaví tvoří plynulý oblouk. U některých rázů vyniká silně prokrvený zobák a červené obočnice, u dalších barevně ladí s okolním opeřením. Plemeno zdobí obrovská škála barevných rázů, zahrnující kaloty, straky, stipery (almondy v homozygotním a heterozygotním založení), brandery (bronzové) a mnohé další.
Německý dlouhozobý rejdič má nejblíže k berlínskému rousnému rejdiči, oproti kterému je ještě vzpřímenější. Zobák je nesený v afektu vodorovně, přičemž na jeho tvar navazuje prodloužená přední část hlavy asi do poloviny, odkud následně přechází zaobleně do krku. Nohy jsou neopeřené. Vystavují se jako straky, čápci, soví, bradky, izabely a v mnoha dalších alternativách.
Polský dlouhozobý rejdič je vyslancem našeho v holubářství velmi progresivního severního souseda. Je poměrně štíhlých tvarů, vzpřímeného držení těla, do délky protažené hlavy, krku i nohou. Hlava je štíhlá, čelo ploché, dlouhý a silně nasazený zobák na čelo plynule navazuje. Vyskytuje se výhradně v sivém zbarvení, které je u holubů černé řady označováno jako ledové, zatímco v hnědé řadě jako perlové. Ve skutečnosti je sivé zbarvení u obou pigmentací stejné, jen se liší barva vzorků, letek a ocasního pruhu (černé versus hnědé). Dalšími polskými zástupci jsou lodžský dlouhozobý či varšavský strak.
Kasselský rejdič tvoří díky dávnému nakřížení francouzské bagdety formu dlouhonohého dlouhozobého rejdiče, která se u každého rázu honosí červenými obočnicemi, výrazně načervenalým kořenem zobáku, přilehlou částí ozobí a perlovýma očima. Tvarem hlavy je podobný s berlínským rousným, přičemž mezi jeho rázy převažují bělohrotí, ke kterým se přidávají pouze izabeloví a bílí.
Vzácně se u nás chová také stralsundský vysokoletec, vyšlechtěný v Pomořanech. Jeho zvláštností je zešikmení znatelné na hlavě. Zatímco čelo se v přímé linii se zobákem mírně svažuje, temeno je již vodorovné a hříčku geometrických tvarů doplňuje ostře, v pravém úhlu spadající záhlaví. Chovají se výhradně bílí, tvarově se nevymykají ostatním vysokonohým dlouhozobým rejdičům s delším, vzpřímeně drženým krkem a pokud možno vodorovně neseným ocasem.
Vídeňský rejdič je nejmenším z dlouhozobých rejdičů a je až tak drobný, že jeho zobák vlastně není v porovnání s ostatními dlouhý. Nicméně proporcionálně k tělu vídeňského rejdiče se jedná bezpochyby o formu dlouhozobou. Předkové „vídeňáka“ byli dovezeni z Indie. Dodnes může být vzácným zpestřením našich akcí, zejména v rázech s nohama opeřenýma do podoby krátkého rousku. Čelo je drženo šikmo, vůči zobáku drží tupý úhel, směrem dozadu je zase temeno ploché, zatímco záhlaví v miniaturním oblouku přechází pravým úhlem v krk. Nejvíce oblíbenými rázy jsou „divocí“ a čápci. Určitou podobnost vykazuje vídeňský vysokoletec, ze kterého byl vídeňský rejdič vyšlechtěn. Je to drobný středozobý rejdič, s méně vzpřímenou postavou, výrazně podkleslého postoje a dlouhého rousu. Může být i hladkonohý, rázům zpravidla dominují homozygotní bělouši.
Letově dovední rejdiči
Patří sem plemena vysokoletců, kteří jsou šlechtěni na délku, výšku a styl letu (sólový, hejnový), případně taková, která využívají k pohybu ve vzdušných proudech plachtění. Mnohé z těchto zástupců jsme si již představili, zejména u středozobých rejdičů, kdy dle způsobu letu rozeznáváme rychlé (budapešťský či slovenský vysokoletec) a pomalé výškové rejdiče (srbský vysokoletec), dále figurální rejdiče (např. polský orlík, který jako bezkružné plemeno při letu nekrouží, ale stoupá a klesá vertikálně nad jedním místem, k čemuž je nutný slabší vítr), středně výkonné (český rejdič, pražský středozobý) a sólové (hannoverský, memelský). Zvláštní a poměrně málo početnou podskupinu tvoří vytrvalostní plemena (tipler, francouzský rejdič), která jsou šlechtěna na délku letu, zatímco akrobatická plemena jsou opravdu početná. Během letu předvádí typické prvky akrobacie či jejich sestavy. Mohou to být horizontální i vertikální obraty a přemety, tleskání křídly, stoupání, výkruty, klesání na místě, někdy je způsob letu střemhlavý, kdy holubi vyletí do velké výšky, odkud se spouští dolů velikou rychlostí a brzdí až těsně nad holubníkem.
V letovém sportu se rozlišuje let na holubník a letovou klícku. Let na holubník probíhá v přirozeném prostředí před posuzovatelem (příp. komisí), kdy chovatel vypustí soutěžní hejno a rozhodčí hodnotí jednotlivé letové aspekty dle příslušných směrnic a výsledky zapisuje do letových protokolů. Soutěž na klícku probíhá mimo holubník, zpravidla na otevřené louce. Holubi jsou naučeni, že v klícce dostávají krmení a v otevřeném prostoru se do ní vracejí po letovém výkonu jako do mateřského holubníku, zpravidla po vypuštění vábníka, kterým bývá ochočený holoubek. Hodnocení letu trvá zpravidla 30 až 60 minut, při závodech na délku letu celou dobu letu. S tréninkem letových dovedností začínáme již u velmi malých holoubat. K tréninku akrobatických plemen používáme různé signály, jako jsou pískání na píšťalku, cinkání zvonce nebo zvuk řehtačky a velmi často mávání barevného praporku. Pro neznalé osoby to může být poměrně zvláštní počínání. Při systému letu na klícku nesmí holubi znát okolí holubníku, čemuž je zapotřebí přizpůsobit chovatelské zařízení. Velkou výhodou „letových mistrů“ je to, že si naprosté volnosti a sportovního zápalu užijí při trénincích a závodech a jinak se spokojí s poměrně malými odděleními, což umožňuje chov i v prostorově omezených lokalitách.
Slenkové
Groningerský slenk je národním plemenem Nizozemska, které se určitou dobu objevovalo také u nás. Není to nijak exteriérově prošlechtěný holub, zejména zbarvení a tvar těla nejsou přísně uniformní. Na slenkovi je nejvíce nápadná drobná postava vycházející z krátkých, vepředu nasazených nožek, nad kterými se vypíná vzpřímená hruď. Z té dozadu směřuje esovitě tvarovaný krk, podobně jako u pávíků, se kterými plemeno spojuje i chůze na špičkách prstů. Nicméně letový projev je jedinečný, velmi hravý, holub jako by v něm skákal, plaval i plachtil, a to v širokých letových kruzích za hlasitého tleskání křídly před a pod tělem. Podobný gelderský slenk je mnohem vzpřímenější, jeho tvar krku a nesení hlavy jsou podobné jako u mookee. Stejně jako chebská straka i on nese kombinaci faktoru pencil s anglickou kresbou.
Tleskači
Do podskupinky západoevropských tleskačů řadíme rýnské kruhové a marburské, kteří jsou velmi podobní s anatolskými, původem z Turecka. Jejich temperamentní letový projev vznikl modifikací svatebního tance a spočívá v letu v kruzích za hlasitého tleskání křídly, jež konci letek narážejí do sebe.
Do velké skupiny asijských tleskačů patří plemena, která za letu provádí přemety přes hlavu dozadu, doprovázené údery křídel, se strmým vzletem vzhůru, označovaným jako sloupový. Tleskači s radostí provádí přemety spojené s tleskáním křídel, rychle přechází z horizontálního letu do vertikálního. Čím delší je sloupový let, tím je tleskač cennější, může to být vzdálenost až několik desítek metrů. K letovým zvláštnostem se přidává zvláštní pohyb nohou, jako by šlapali vodu s hlavou v předklonu. Tleskači mohou vystoupat do takové výšky, že je pouhým okem již nevidíme. V současných soutěžích se zpravidla uplatňují mardinský, uzbecký a bakinský tleskač a turkmenský agaran v sólovém i skupinovém letu.
Turkmenský agaran – jen u dvou plemen rejdičů je přímo v německém standardu znázorněno malbou, že u holubů žlutě plavých je přítomen projev pohlavního dimorfismu v podobě zamodralé hlavy holubic. Je to znak naprosto běžný, ale většina posuzovatelů ho z neznalosti trestá u mnohých jiných holubů, například brněnských voláčů. Označení agaran představuje žlutě plavé zbarvení, které se vyskytuje i na jiných rejdičích. Ochotně vylétá do sloupu, kde tleská až sedmkrát za sebou. Někdy široce rozevře ocas, zastaví se a posunuje sloupovým letem zhruba po metrových vzdálenostech, při každém zastavení tleská hlasitě křídly a provádí přemety přes hlavu. Délka letu v průměru trvá okolo 2,5 až 3 hodin.
Armavirský dlouhozobý tleskač patří k jedněm z nejzdobnějších rejdičů. Dokonalou souhru vytváří mniší barevnoocasá kresba s chocholkou v záhlaví a dlouhými rousy. Barevné rázy jsou pouze dva, červený a žlutý.
Uzbecký rejdič (tleskač) patří k nejkrásnějším rejdičům, přičemž v posledních desetiletích některé jeho tradiční středozobé a letově velmi dovedné linie směřují přes křížení s vybranými plemeny nejzdobnějších rejdičů ke krátkozobosti, v níž je nyní již více ceněný. Kromě velmi kompaktního tělíčka, které zdobí variabilní pernaté ozdoby hlavy (čelní pozvednutý nebo růžicový vrkoč, celá horní část hlavy kadeřavá, vousek, zadní chocholka či hladkohlavost) a nohou (rousy a supí pera) je úžasný jeho barevně–kresebný potenciál. V kombinaci červené či žluté s bílou je nazýván činny, v různých stupních faktoru qualmond (příp. almond) označován jako mramorovaný čili čelkary, štítníci jsou nazýváni avlaki, červenoprsí gulbadami, hnědí a jim podobní mallja, stříkaní v různých barvách soči, mniši chakkja, vyskytují se jako bělohlaví, běloocasí, bělohrotí, s bílými rousy, se srdcem na hrudi (širchodzzy) a tak dále. U letových zástupců nesmí být délka letu menší než dvě hodiny a akrobacie musí obsahovat sloupový let. Někdy se snesou až ke střeše holubníku, jako by chtěli dosednout, ale místo toho začnou nabírat výšku sloupem s tleskáním a přemety vzhůru.
Roleři
K akrobacii se využívají zejména orientální, smyrnští a galatští, u nás jsou dlouhodobě preferováni birminghamští.
Pozemní roler, oblíbený zejména v Severní Americe, ale dnes již chovaný také v západní a střední Evropě, se vyznačuje prováděním kotrmelců těsně nad zemí, čímž vzniká i několik desítek metrů dlouhá „šňůra“ kotrmelců, jejíž délka se měří.
Birminghamský roler je střední až menší holub s naprosto nenáročnými tělesnými znaky, zcela běžně se vyskytující jako strak či sedlatý. Jeho výstavní forma se u nás nechová, je ve znamení zušlechtění do formy těžké hlavy a výrazného čela, ve stylu podobném s anglickými longy. Jeho letová forma po určitém tréninku předvádí čistě ukončené rolování (řetěz). Rolování je velmi rychlé a holoubek připomíná rotující kouli padající směrem k zemi.
Podskupinu s jednodušším stylem letu tvoří některá středoevropská plemena, například rakovnický kotrlák či košický kotrlák.
Lalůčkoví holubi adana
Jejich zvláštností je střemhlavý let, připomínající kameny padající z nebe. Po vypuštění holubi naberou až bodovou výšku a potom na signál chovatele padají k zemi úžasnou rychlostí. Holubi musí být fyzicky velmi zdatní, aby dokázali na poslední chvíli prudce zabrzdit. Ojedinělá je variabilita očí, které mohou být perlové, oranžové, karmínově červené, ale také nazelenalé. Chovatelé z arabských zemí zdobí tyto holoubky speciálními náušnicemi, obroučkami, rolničkami či třásněmi.
Baserský lalůčkový holub byl vyšlechtěn v Iráku. Svým vzhledem působí velmi neortodoxně, výrazný lalůček, statný krk a typicky klenutější hlava jsou velmi nápadné. Typologie barevných rázů by mohla být předmětem zkoumání našich předních genetiků.
Syrský lalůčkový holub
Je silným a mohutným představitelem nejtypičtějších lalůčkových holubů, u kterých se nachází na hrdle výrazný lalok, jenž je spolu s mohutnější a protáhle klenutou hlavou, jakož i širokou postavou a silnými křídly předzvěstí zvláštního letového mistrovství. Zobák navazující plynule na linii čela bývá mírně zahnutý. Jsou to holubi bělohrotí s lyskou, kromě černých zdobí ostatní rázy bílá skvrna na zadní straně krku.
Syrský zkadeřený lalůčkový holub se od běžného lalůčkového liší tím, že opeření jeho křídelních štítů není hladké, ale na koncích nepatrně zkadeřené (stejnou formu zkadeřeného opeření získáte při křížení kudrnáčů s nekudrnatými plemeny). Kromě bílých jsou nejčastěji k vidění jako barevnoocasí s barevnými lícemi.
Tipleři
Zatímco poštovní holubi jsou šlechtěni na rychlost letu a orientaci, i ve světě okrasných holubů se nachází alternativa opravdového sportovce. Tím je anglický tipler, který je prošlechtěn na dlouhý let nad mateřským holubníkem s letovými výkony mezi 18 až 20 hodinami, což znamená, že hejno se kolikrát vrací domů až za tmy, přičemž usedá na osvětlený holubník. Maratonský způsob letu vyžaduje vynikající chovnou základnu, speciální způsob krmení, zvláštní chovatelské zařízení a tréninkové metody. Vyhlášené jsou linie Shannon, Newton, Lowatt a další. Od roku 2000 je součástí vzorníku holubů Nizozemska též amsterodamský tipler. Krev tiplerů dnes koluje v některých vysokoletcích, kde výrazně pomáhá prodloužit let.
Existuje nepřeberné množství plemen se zvláštním způsobem letu (dunek, makedonský vířivý, kelebek a další), přičemž jsou stále importována další plemena rejdičů z nejrůznějších oblastí. Chov akrobatických či výkonných rejdičů velmi často není již obvyklou zálibou, ale spíše životním stylem.
V příští Fauně seriál pokračuje představením holubí genetiky pro začínající holubáře.
