Psí konverzace – část 32. Klíč k tajemství psího jazyka – Filozofie blaha
Ochrana zdrojů
Dostávám mnoho dotazů typu: Jak mám sdělit svému psu, aby neskákal do křesla, jak mám vysvětlit psovi, aby na mne nevrčel u misky, jak mu mám říct, aby neloudil …
Jsou to dotazy pošetilé, ale přesto si zaslouží odpovědi. Uvedené příklady nejsou předmětem přímé komunikace, nýbrž trpělivé výchovy. Vaše přání verbálně ani nonverbálně psu sdělit prostě nelze. Komunikace psovitých šelem probíhá na jiné úrovni. (Zmiňované případy řešíte tak, že je vlastně, pokud si je nepřejete, nikdy nedopustíte! Pokud jste podobné „prohřešky“ tolerovali malému štěněti, budete mít o to větší práci s odvykáním pubescenta nebo dospělého psa. Proč? Protože psi, jako většina tvorů na této Zemi, vyznávají filozofii blaha. Psi si navíc své zdroje blaženosti dokážou chránit.)
Filozofie blaha není epikurejstvím v lidské dimenzi. Kdyby k tomu měl pes příležitost, dělal by pouze to, co je mu příjemné, co mu navozuje blaho. Pes chce mít k dispozici zdroj potravy, vody, zdroj místa na odpočinek (na křesle se přece tak báječně pochrupává), zdroj zábavy (např. hračky), zdroj her (se psy, se svým pánem atd). Když je má k dispozici, je spokojen a chrání je. Když jsou mu brány, brání je (např. vrčením, výhrůžnou mimikou atd. – viz celá škála, kterou jsme již v našem seriálu o psí konverzaci podrobně popsali). Ochranu zdrojů nelze zaměňovat za dominanci! S dominancí nemá absolutně nic společného (i když může nést její znaky)! Pes geniálně odhadne, jaká jeho výstraha na pánečka platí a zabírá. Barry Eaton ve své knížečce „Psí dominance: mýtus, nebo skutečnost?“ výstižně píše: „Majitel může chybně interpretovat, proč se pes chová agresivně, když se ho snaží vyhodit z křesla, a myslet si, že jde o projev ‚dominance' (snahy zvýšit svoje postavení), zatímco ve skutečnosti jde pouze o ochranu zdroje.“
Tyto situace ovšem nastanou v případě, že ve vztahu pes–pán není něco pořádku (jinak by totiž vůbec nenastaly). S výchovou štěněte je nutno začít okamžitě po jeho převzetí od chovatele. Co štěněti dovolíte dnes, neměli byste mu zítra zakazovat. Co mu zakážete od začátku, bude zakázáno navždy! Namístě je naprostá důslednost. Psi jsou tradicionalisté! Samozřejmě, že výchova štěněte neprobíhá takto jednoduše jako podle nalajnovaného scénáře: štěňátko to na nás bude zkoušet mnohokrát. Zas a znova. Pokud však nepovolíme a budeme naprosto důslední, svého cíle rozhodně dosáhneme. Mantinely budou stanoveny. Je ovšem třeba, abychom o svých záměrech poučili i všechny ostatní členy své rodiny, kteří se psíkem přicházejí do styku, a aby nás nejen vyslechli, ale především náš postup respektovali a řídili se podle něho. „Rozmazlovači“ totiž naši „pedagogickou“ práci hatí (nebo přinejmenším ztěžují).
Absurdní omyly
V kynologii se od pradávna až dodnes tradují omyly a nesmysly, které vznikly chybnou interpretací psí etologie (a jsou stále dokola uváděny i v kynologické literatuře). Kámen úrazu je v tom, že člověk předpokládá, že pes se stále bude snažit postoupit v hierarchii smíšené smečky o krůček výše. Jako důkaz se přitom uvádějí fakta z organizace vlčí smečky. Pohříchu i rodinná vlčí smečka ve volné přírodě funguje jinak (při chovu v zajetí to může být jiné). Pro vlky není na světě nic důležitějšího než jejich rodina, jejich smečka! Jednotliví členové jsou se svým postavením ve smečce v podstatě spokojeni, akceptují ho. Změna nastává až v době, kdy plemenný pár zestárne, nebo když dospívající členové smečky opouštějí rodinu, aby si našli partnera a vlastní lovecké teritorium. (Kdyby totiž vlci uvnitř smečky neustále bojovali o své vyšší postavení, drasticky by omezovali loveckou akceschopnost, která vyžaduje empatickou spolupráci, ohrožovali by i výchovu mladých vlčat a zároveň i samotnou vlastní existenci = i vlci samozřejmě vyznávají filozofii osobního blaha!)
Aby se psům zabránilo „v boji“ o vyšší postavení ve smíšené smečce, tradují „kynologové“ nesčetnou řadu „zaručených receptů“, které svědčí o tom, že svět psů naprosto nepochopili. Uveďme alespoň několik těchto „zázračných receptur“.
Se psy se prý zásadně nemáme o nic přetahovat. A především: pes nikdy nesmí zvítězit! Jaká je pravda? Pes s jiným psem při hře „na přetahovanou“ soupeří více než při hře s člověkem. Stačí svého psa naučit povel: „Pusť!“ a vašim společným přetahovačkám, které baví obě dvě strany, nic nestojí v cestě.
Další dogma zní: pes nikdy nesmí zahajovat a končit hru (dával by tím prý najevo svou dominanci). Už světově proslulý expert na vlky Erik Zimen napsal: „Pokud nějaký vlk hodně chce, může v rámci smečky iniciovat nějakou aktivitu, jako např. hru. Žádný člen sám nerozhoduje o tom, kdy nějaká aktivita začne či skončí.“ Ovladatelnost při hře se psy závisí na naší výchově a výcviku. Nemá absolutně nic společného s hodnostním postavením ve smečce.
Komický omyl: když pes táhne na vodítku, dává najevo svou dominanci. Tento nonsens (a kolaps v komunikaci) se prý narodil z předpokladu, že ve vlčí smečce jde vždy vpředu vůdce (ani to reálně neplatí: vždy závisí na konkrétní situaci). Pes táhne na vodítku proto, že jej jeho majitel nenaučil chodit správně, nikoliv aby projevil svou dominanci!
Někteří „výcvikáři“ varují: nenechávejte svého psa vyjít ze dveří jako prvního – projevuje tím dominanci! Nesmysl! Pes se těší na vycházku a to je to jediné, co naznačuje. Pokud chcete, aby vás disciplinovaně následoval, musíte ho to naučit!
Psí „rádobyetologové“ radí: než nakrmíte psa, sami něco snězte! Jako „alfa“ prý musíte jíst první. Je to hloupost: raději naučte psa neloudit. Lze toho dosáhnout snadno: prostě nikdy mu ani vy, ani další členové vaší rodiny nedejte nic od stolu. Když štěně začne loudit, okřikněte ho! Když nedostane nic, přestane to zkoušet. (Na našich „psích“ výpravách vždy krmíme první psy a teprve potom se postaráme o sebe. Již moje prababička kdysi říkávala, že nejdříve je třeba „popravit dobytek“. To sloveso zní hrozně, ale úmysl a starostlivost sedí!)
Další „kynologický“ omyl praví: nikdy nepřekračujte svého psa – pes jako podřízený musí ustoupit nadřízenému (i zde se „taky kynologové“ dovolávají praktik z vlčí smečky, kdy níže postavení členové ustupují vůdci). Během stovek hodin, které jsem prožil při sledování vlčích rodin, jsem si ověřil, že v jejich společenství panuje ohleduplnost a nevynucování si přízně. I tuto „radu“ můžete klidně ignorovat a svého psa v pohodě překročit: vaše autorita tím v jeho očích ani v nejmenším neutrpí!
Ostnatý obojek? Nikdy!
Paní M. mi napsala: „Máme půlročního Rhodéského ridgebacka. Navzdory charakteristikám plemene v encyklopediích je extrémně hyperaktivní. Manžel se byl poradit na kynologickém cvičišti a tam mu doporučili ostnatý obojek. Odkdy je ho možné používat – již v půl roce?“
Kdy použít ostnatý obojek? Nikdy! Na onu „výtečnou“ radu prostě zapomeňte. Váš manžel, pokud budete „zlobit“, vám také nenasadí „španělskou“ botu. A pokud snad ano – volejte policii a rozveďte se! Ostatně můžete navštívit obchod s chovatelskými potřebami, nasadit si na zkoušku ostnáč a lehce jím trhnout – hned pocítíte na vlastní kůži, co dokáže natropit … (Budete se mi smát, ale já jsem to kdysi opravdu zkusil.) Musíte si ujasnit, kým jste: zda láskyplným, citlivým a empatickým majitelem štěněte, anebo sadistickým agresorem. Ostnatým obojkem nelze psa vychovat, pouze zlomit. A především si zadělat na další problémy, které stresovaný pes z bázně dříve či později vykoná. Již několikrát jsme zdůrazňovali, že nejnebezpečnější agresivita je ze strachu!
Pokud chcete být „dominantním majitelem“, zamyslete se nad slovy Barryho Eatona: „Označení ‘dominantní majitel’ mnohdy zavání používáním averzivních či jiných drsných metod k tomu, aby se pes ‘naučil’ nebo ‘vycvičil’ dělat to, co po něm majitel chce, zavání utlačováním psa, který nemůže plně projevovat své pocity, a také tím, že mezi psem a majitelem není náležité pouto a porozumění.“
A že vaše štěně neodpovídá škatulce plemene v encyklopedii? Každý pes – jako každý jiný tvor – je originál, individualita. Chovatel, od kterého jste štěně koupili, vám samozřejmě může poskytnout cenné rady, ovšem nikoliv „návod k použití“. Štěňata nejsou kuchyňské roboty, které se liší pouze velikostí a designem, ale mají obdobné funkce a stejná tlačítka. Štěně nelze vypnout a zapnout a nemá šňůru, kterou lze vytáhnout ze zásuvky. Bohudík! Je to bytost ovlivněná dědičností, prostředím a mnoha dalšími faktory a okolnostmi, jejíž vývoj máte ve svých rukou. Je jen na vás, co ze štěněte „stvoříte“ a jak ho ovlivníte (a modifikujete). Máte šanci být mu dobrým vychovatelem, vůdcem, ochráncem, přítelem … Můžete této šance využít, nebo ji promarnit. Výsledkem bude buď šťastný pes a skvělý společník, nebo stresovaný pes se zpackaným životem, který – samozřejmě bezděčně – ztrpčí i život váš. Ve druhém případě to ovšem bude jen a jen vaše osudová chyba. A vaše zklamání.
Pokud nechcete riskovat, že vám z rulety štěněcího vrhu vypadne hyperaktivní jedinec, měli byste raději zvolit akvarijní rybičky nebo ještě raději plyšovou hračku. Ušetří vám to nervy a nezkazíte nadějnému psíkovi život.
A propos: ostnatý obojek patří do kynologického středověku. Kynolog je psův vůdce, parťák a trenér, nikoliv krotitel! Navíc ostnaté obojky byly kdysi dávno původně konstruovány ostny ven a sloužily jako ochrana psů před velkými šelmami.
Post scriptum
Na závěr dnešní kapitolky chci ocitovat inspirativní a výstižnou myšlenku Barryho Eatona: „Se svým psem bychom měli mít symbiotický vztah, naše společné soužití by mělo být prospěšné pro obě strany. Psovi zajišťujeme vše, co by mohl potřebovat, a my si na oplátku můžeme užívat radostí, které vlastnictví psa přináší. Máme totiž své psy rádi, těší nás jejich společnost, užíváme si psí sporty a dlouhé procházky. Pokud přijmeme fakt, že se pes domácí nepovažuje za člena lidské „smečky“, můžeme se k němu začít chovat jako k tomu, čím skutečně je – jako ke psovi.“
